První reverendskej z Jizerek

cca 6 minut čtení

Romantik, co chodí o 10 kroků pozadu, ale o jednu myšlenku vždy před tebou. Junák, co roztopí oheň z mokrého bukového dříví. Poznal jsem ho na kole. Divočák s rychlým nástupem. V roce 2012 vymyslel, že pojedeme z Prahy na otočku na Praděd, druhý den zpátky, na kole. V zadní kapse dresu jen kartáček na zuby, peněženka a pláštěnka. Nic z toho nakonec nebylo potřeba. Že si vymýšlím? Kdepak. Od té doby jsme přátelé. Letos koupil boty, což byla známka, že zase někam vyrazíme. Legendární model Blistermakers od La Sportiva.
Poprvé nám nějaký reverend zaslal soupis svého vnímání reality. Je jím Bobek
.

Mám doma smaltovaný hrnec. I když v něm polévka vychladne, má takový hřejivý pocit. „Kus plechu obalený spečeným pískem“.

Kamarád Pája taky jeden má, menší, teda docela malý bílý, hrneček s černým potiskem.

Již legendární plecháč

Je neděle 28.10., 11:17, Pája dopsal na computeru email a mačká odeslat. Já ale sedím na kole, v dešti, 3°C, mezi Polnou a Havlbrodem nacucanej jako molitanová houba v myjícím se hrnečku. Možná ta v tom Pájově, jelikož už všichni tři věděli, že chtějí strávit následující víkend v toulavých botách.

Jirka je dobrý trasér, má rád přehled o místě, cítí odpovědnost, situace kolem něj musí být vědecky vysvětlitelná. Každopádně udá skvěle rytmus tomu, čemu se v prvopočátku říká nápad. A tak ho nenápadně směřuji k tomu po čem touží, protože spokojený Jirka je jako právě přebalené miminko.

Jizerky. Dalo by se říci, jednoduché hory. Jako Italské jídlo – tři lidi, tři dny, tři cesty (ať už jakkoliv dlouhé) jako tři barvy. Zelená jako příroda, bílá jako den a víno, červená jako puchýře na nohou.

„Nerad bych někde bouchal ve tři ráno na dveře, jestli můžeme uvnitř přespat?“, píše Jirka v záplavě týdenní emailové komunikace, kde se vyskytuje i Marcela, a my, teda aspoň já prohlásím, že bez starostí. Už nejsem malé dítě a vím, že pořádný vlk spí v tom, v čem jde (zmenší tak objem svého zavazadla na třetinu), že lépe zahřejí 3 slabé vrstvy než jedna silná. Myšleno u oblečení, vztahově to nemám podloženo.

„Pájo, stále něco děláme špatně!“, prohlásí Jirka při pohledu na zavazadla v úvodu výletu. Usmějeme se. Cesta je příjemná, Jirka řídí svůj bílý vůz Škoda, Pája z pohledu zadní pozice tiše vykonává funkci ,,rozhlasového moderátora“ a působí uvolněně. Kolem nás se míhají spolucestující v automobilech různých značek, někteří rychleji, jiní pomaleji, další stabilně, všichni téměř dodržujeme maximální předepsanou rychlost. Rozdílem je jen to, co uvnitř plechových kabin aktuálně prožíváme. Řekl bych, že většina kabin obsahuje dokonalý ideál lidské masy (společnosti), důležitý pro stabilní nenásilné soužití. Muž a žena, v brzké ranní hodině nalezneme ale i dítě. Muži se soustředí, řídí vůz, mající v rukou osud mnoha ,,spolucestujících“ kolem. Ženy se zdají spokojeny, mají muže co řídí vůz, jsouc vezeny za jejich ,,sny“. Děti se ptají-napjaté v odpovědi.

Benzínová pumpa, stanice, kde můžete načerpat pohonné hmoty (benzín) pro váš vůz, zkráceně benzínka. Je úplně jedno, které firmě se to slovo nejvíce podobá, důležité je, že toto vše si tam můžete potvrdit. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat. Během malé chvíle, dokážete ,,být“ součástí jednoho i více lidských příběhů.

O několik km dále. Hejnice, malé podhorské město? Na pozdní podzim poměrně teplé podnebí, tiše a ponuře působící prostředí, v hlavě střípky trasy. Kluci chtějí pekárnu. Asi chtějí chleba, bude co jíst? Poslední dobou moc nejím a když jím, není to znát, což Jirka pozdvihne větou a dotazem: „Vypadáš vyšvihaně, na co trénuješ? Nejezdi na kole.“ S 20-ti tisíci kilometry začínám přemýšlet o slově závislost.

V Hejnici je hej

Pája působí stále uvolněně, povídá, je příjemné ho poslouchat jako cítit teplo v stoupání kolem lázní. Kulich střídá šátek, šátek střídá holou hlavu, holá hlava střídá bundu, bunda mikinu, mikina rozeplou mikinu a rukavice, rukavice holé ruce, teplo je i na chodidlech. Chodidla lehce zapalují, zvláštní neznámý pocit… Kolem se řítí postarší pán s dítětem. „Nepotkali jste světlovlasou paní?“ Ne, po chvíli se přiřítí mladší muž se stejnou otázkou a dole pod námi opět zaznívá stejná otázka staršího muže k mladému páru, jež nám byl ,,v patách“ asi 20 min z vesničky pod lesem v jehož očích jsme byli trojicí. Trojicí, která jde se spacáky vstříc dobrodružství, či je součástí přirozeného turistického ruchu nebo jejich příjemného dne, který bude možná zakončen pokusem o rozšíření počtu účastníků ,,světového zájezdu“.

A nohy pálí, voda teče, Pája říká, že to musíš to podchytit včas. Nabízí prvky první pomoci – super náplast, kterou se s díky snažím použít dle jeho návodu, ale nevím zdali ji aplikuji do správného místa. Prostě je teplo a terén tvrdý. Důležité je nebýt posměchem, což zdůrazňuje i Jirka. Děkuji…vážím si doporučení. Pocity okolního prostředí převažují pocitům v botách, do kterých navíc zalétá okolní píseček, tak pravidelně vysypávám/větrám a pravidelně odmítám nabídky ochutnat dobrý chléb.

Musíš to podchytit, včas!

Trasa se možná trochu změnila a nebo to byla jen nepozornost. Blíží se Smrk. Původně jsem měl za to, že tu půjdeme zítra. A zmínka o tom že zítra nás čeká opět podobná vzdálenost, mi do bot dává širší rozpětí křídel. Rozhled ze Smrku nabízí neskutečné pohledy. Pohledy bílé jako plátno starého Vlámského malíře a pohledy na krajinu, kde voda tvoří peřinu a teče jako myšlenky a řeči Z/z e mě.

Tři Broumáci v mléku

Podobně uteče i cesta 25ti kilometrů, i první plechový šálek Pájovi kávy ze kterého odlívám do hliněného ,,bucláčku“, v očích Jirky něco jako kastrol pana Komárka. Tiše odmítnu nabídku ochutnat dobrý chléb.

Podobně utekla i spotřeba 1,5l Vlašáku, objem, který se rozprostřel, rozředil v jakémkoliv slova smyslu i směru – po proudu, směrem k Jizerce.

Poslední zastavení před noclehem, načerpání sil před dalším dnem. Vybíráme řekl bych spontánně, podobně působíme, v tílku, v ponožkách, u jednoho stolu s 12° panem Bernardem. Koho by jste v těchto končinách taky čekali, dámu v kožených kalhotách s tmavomodrým tílkem jak vám s důrazem říká, tak na shledanou?!

Na shledanou! Ale na snídani se vrátíme pokud neumrzneme. V 7°C kdo by…

Nouzové nocoviště pár km opodál nabízí neskutečný zážitek. Příroda, čerstvý vzduch, prostor, šumění peřejí dosahující hladiny hluku jako Pražská magistrála, co víc si se dvěma puchýři na nohou přát… Spánek, snít sen, ležíme někde v lese, ve spacáku, u vody, voda šumí, my ležíme. To vše tu je a dávkuje se nám to pěkně po částech, raní probuzení do ,,slunného“ rána, kdy vidíš na více než 10m, ranní koupel v divokých peřejích. A ke snídani vajíčka. Míchaná nebo ham & eggs a pár koleček že by koňského salámu?! Ochutnat dobrý chléb samo odmítnu…

A pár lahví bílého vína v batohu na cestu. Je lepší je nést nebo být ,,jimi nesen“?!

Sbohem Bernarde…

Procházíme smíšeným, ukázkovým lesem. Buky, Smrky, přesně tak, jak se o tom v poslední době často mluví, pod nimi houby – Červené muchomůrky, dva Hřiby žlutomasé. Vše kolem působí klidně a tiše. Radost naslouchat, zastavit u Protržené přehrady, opět vychutnat Pájovu výtečnou kávu, odmítnout nabídku dobrého chleba, projet vzpomínky z mládí, na děti, a nechat se dál ,,nést“ do míst nejvyšších směrem k Jizeře.

Před samotným vrcholem Jirka navrhne uvařit dobrou polévku, kterou by rád rozdělil na periodickou soustavu prvků – hlavně těstoviny zvlášť. V nabídce je i zbytek chleba, stroze odmítnu a v duchu si chválím jak mám hodné kamarády. Prostě s bezlepkovou dietou se člověk já řku, nenudí…

Na Jizeře prožíváme západ slunce, výhledy do všech možných směrů, fouká, foto dětem, klukům, Marcele, zvažujeme nocleh, ale je zde rušno, vydáváme se dál horským temnotám. Hodně se diskutuje Smědava, web boudy.info, volíme jistotu i nejistotu opačným směrem a já nevědomky prožívám krizi, kterou odhalím až v závěru treku. Sním o pohodlných měkkých vzdušných botách, třeba i promočených, hlavně vzdušných…

Vzdušné zámky na lajně

Boudička v nedohlednu přesněji nikde, terén se svažuje, víc a víc, v temné dálce prosvěcují tajemná zvířecí očka, které Pája nenechá bez poznámky: „Hm, to se bude spát! S vědomím kočky za hlavou.“ Nabízím bezpečí louky nad vsí, ale před koncem lesa se nachází malý plácek na pohodlný bivak i s ohýnkem a listím tleskajícím v obličej.

Jako u krbu

Pondělní ráno na Hejnickém náměstí, kupuji co jiného než chleba. Jirka si s chutí zakrojí a nabídne patku, menší, jako bych byl Patka z Ještědu. Posnídáme, Pája opět nabídne svoji lahodnou kávu v plecháčku, kterou s dovolením ,,Komárkovsky“ odliji.

Větrám nohy, probíráme co jsme probrali i neprobrali.

Kdo si od té doby zatleskat chtěl, už si asi zatleskal… Kdo ne, vyrazí k potleskům opodál. Brzy. Třeba do Krušných hor.

Srůstej a táhni

cca 6 minut čtení

Vždycky mě zajímalo, když jsem koukal na večerní zprávy někdy v průběhu května, o čem dálkový pochod Praha-Prčice v zástupech lidí vlastně je – jak je to fyzicky náročné, jací jsou lidé na trati, jak je to pořadatelsky zmáknuté? Otevřel jsem diskuzi na webu pochodu a tam klasika – negativistické žvásty a rady o tom, jakým směrem by se pořadatelé měli ubírat. No nic čecháčci, tudy cesta nepovede. Zaklapávám notebook a píšu reverendům, co si takhle udělat za jednu sobotu jeden vlastní názor. Názoru-chtivý je jen Barbánek. Toho jsem se bál – bikerská mašina, co utáhne nacpanou krosnu 40-ti kilometrovým lesem a otvírá konzervy holýma rukama. Spřádám tedy plány jak to vedle mašiny ujít až do cíle, abych si názor udělal kompletní. Jít to sám by byla blbost. Chci čerpat z nějaké synergie. Obdivuju samotáře, co to šlapou v zástupech lidí, zároveň však úplně anonymně sami.

Volím tedy následující strategii:

Na nohy prochozené lehčí pohorky, do ruky turistické hole. V báglu mám běžecké kecky, láhev s vodou, lehkou bundu na postávání u pivka případně jako sedák než přijede sanitka s transfúzí, nějakou traťovku, nacpanou lékárničku, kde hlavní prim hraje Lioton mast, Brufen drogy a nůžky na propichování vzducholodí na nohou, náhradní fusekle a apartní čepici proti úpalu.

Na startu po zaplacení startovného dostáváme mapu. Ta by mohla být pro orientaci důležitá, ale v reálu vůbec potřeba není. Furt máš někoho před nebo za sebou. Za pozdrav, zeptání se a poděkování nic nedáš. Aby to mělo nějaký řád, měl bys do mapy sbírat po cestě na důležitých bodech razítka od pořadatelů. V cíli za to bude prý studenější pivo a mastnější klobina.

Žádné body v hlavě ani mapě, co kdy a kde se bude dít, nemám. Nechávám vše pocitům a také výsledkům interakce s parťákem. Už jsem s ním něco prožil, tak ani nějakou strategii nemusíme plánovat. Víme, že není třeba. Dobře naladěné rádio, co hraje jednu pecku za druhou, není třeba ladit. V týdnu před akcí jsme udělali konstruktivní telefonát, z kterého vyplynulo, že problémy a puchýře budeme řešit, až když nastanou. Druhým závěrem byl souhlas, že pokud budeme na šrot, spíme klidně v pangejtu. Nějaký plán návratu domů v kolik nebo jak jsme nechali koňovi. Nakonec jsme si odsouhlasili, že cesta je cíl. Zpětně se již dá říci, že jsme vše dodrželi. 🙂

Už tam budeme?

Start je ve 4:50. A koho na startu nepotkáme. Mohykána Balua! Prý mu vypadl parťák na 50-ti kilometrovou trať, tak jde klasiku až z Prahy. Logice nerozumím. Mně vypadnout Barbánek, tak ráno udělám snídani na vidličku, ale nepřidám si dvacku k treku… Za 2 hodiny pochodu prohodíme 3 slova a pak už ho necháváme napospas jeho logice. Sestup do Týnce se nějak vleče. Zjišťujeme, jaké je měřítko mapy, kde je všechno v řádech milimetrů. Pořád si myslíme, že za stromem „to“ už bude, ale za stromem je jenom další strom…

Konečně Týnec. Hordy lidí. Všichni jsou takoví anonymní. Naše dvojice v dresech Vinohradských šlapek je oproti tomu jako polovina protagonistek Sexu ve městě. Máme na to celý den – rozebrat naše osudy, ale nějak s tím pospícháme. Vůbec nám to nevadí. Práce, lezení, kolo, ženy, svorkovnicové skříně, automatická vrata… valíme to před sebou bez předsudků, že nás někdo ze spolupochodníků poslouchá. Valíme to bez hlavy a paty stejně jako ten pochod.

Se svým malotraktorem…

Další midpoint v Neveklově je už v nohách cítit. Pokecáme s dvěma cyklisty při pauze na náměstí. V hlavě mi utkvěla velká fenka Shiba-Inu a veselý chlapík ve středních letech, co měl na nohou Prestige. Ten někomu jinému říkal, že pokud neprotékají boty krví, tak to co cítí, není bolest nohou. Ten adresát byl Barbánek. Před odchodem dáme druhou plechovku Plzně, co táhneme v batohu. Je kupodivu ještě solidně studená. Milý oblbovák před závěrečnou třicítkou.

Deset kiláků po Neveklově mi naše vrozená lidská aktivita přestává chutnat. Veškerou iniciativu nad tématy konverzace přebírá reverend vedle. Tupě jdu, tupě čumím. Z deliria vycházky na odpoledním sluníčku mě probírá ves Suchdol. Zde se jezdily cyklistické závody. Byl jsem na svém asi třetím závodě a vyhrál jsem ho. Porazil jsem místní borce v no-name červeném dresu značky Kalaš. V cíli jsem dostal dort a zároveň se doslechl, že má někdo problém, že jsem neměl stejný dres jako mí spolujezdci, kteří mi pomáhali. Na tyhle historky z hnojáků vzpomínám hrozně rád. Teď máme na sobě s Barbánkem správné týmové dresy a nikdo si nestěžuje. Vlastně ano. Holky na druhý straně silnice pokulhávají a že prý to je důsledek jednoho špatného večera. Koukáme tedy, jestli jsou těhotné. Nejsou. Jdou z Prahy, bolí je kolena, dvacet let za sebou, dvacet kilometrů před sebou. Bylo by trapné klišé říct, že jim závidíme. Navíc si musíme přiznat, že to není pravda.

Krize vrcholí sestupem do obce Kosova Hora. U hasičů se svalíme do strouhy. Dáme pivko a malinovku. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, mám zimnici. Je tohle lezecký absťák? Po dlouhé době víkend bez skal. Není. Barbánek-nelezec totiž taky nevypadá, že by očekával příchod kouzelníka. Chvíle ticha a napětí vrcholí polykáním dvou brufenů, bouchnutím jednoho balonku na pravém malíčku u nohy a rozhodnutím, že to zkusíme dál. Ještě se ptám, zda je to košer, žrát při sportovní akci prášky na bolest? Prý to na ultra akcích jedí všichni ti kočkodani… Tak ok, svědomí a zimnice tedy stranou.

Krize strouhová

Závěrečných 14 kilometrů je velkou jízdou. Nic nás nebolí, ružové štěstí se nám pomalu rozpouští v žaludku. Ve skupině asi pěti lidí a třech psů přicházíme chvíli po sedmé večerní na náměstí v Prčici.

Pivo mají. Klobásy mají. Tak nekecali. Akorát začíná pršet, tak zalézáme s klobásama do průjezdu. Pořád nevíme, kde budeme spát a kolik piv vypijeme. To je na tom to nejlepší. Jemná příchuť punku. Je právě úplně jedno, že nás před půlnocí totálně rozespalé vysypou z autobusu na Opatově a skončíme v pražském bytě u lahve Becherovky. Přestup na I.P.Pavlova je velký šok. Proplétáme se mezi perníkovými panáčky, houkajícími tramvajemi a snažíme se koupit toho dne poslední kolu. V ten moment se na sebe oba podíváme a bez jediného slova oba pochopíme významu téhle cesty z města.

Několik fotografií z této akce je možné najít zde.

Kostky nebo Bang?

cca 6 minut čtení

Akce Julků jsou jako divadelní představení. Jsi-li jeho součástí, nevíš o tom. Koukneš-li se na jejich konání s odstupem a nadhledem, jsi nadšen. Jsi nadšen dějem, vývojem postav v něm, výpravou, kulisami a jednou zvláštností – herci jsou zároveň diváci a diváci jsou zároveň herci. Takové amatérské divadlo pod širým nebem, kde předvádějící je zároveň hodnotitel. Důležité je hrát, jedno co. Kostky nebo Bang? Je to buřt! Hlavní je, že se diváci tlemí.

Julci na scéně!

V této divadelní analogii, bych Julkovské představení viděl někde na hranici dramatu a tragikomedie. Rozhodně nelze mluvit o opeře. Sice občas si zazpíváme: „Už v tom zase lítáme…“, ale víc nic. Absurdnímu dramatu obvykle chybí souvislý děj a zápletka, motivace postav je neznámá, chybí rozuzlení, postavy nejsou schopné komunikovat s ostatními. Toto našim akcí rozhodně nechybí. Na druhou stranu je třeba si otevřeně přiznat, že komunikace mezi postavami nabývá občas skutečně absurdního charakteru. Běžná Julko-komunikace vypadá tak, že všichni poslouchají, když nikdo nic nevypráví a všichni začnou mluvit, když jeden překotně začne něco vyprávět.

V tomto článku bych všechno rád detailně osvětlil. Trekovo -trubičkářské vyprávění od Páji už jste mohli číst zde.

Mě zajímá, jak se kdo popral s rolí, která mu byla svěřena a zda se na divadelním nebi někde v hloubi Fatranských lesů a hor vyklubal druhý Karel Infeld Prácheňský…

Na Fatranských svazích, hledá se nový Infeld.

Je potřeba komedii správně obsadit, aby děj gradoval. Dobrovolnost ve volném čase nadevše. Tudíž role, o které nebyl zájem, byly poté rozdány komparsu. V naší tragikomedii byly v nabídce tyto role:

Adonis, Šáša Krusty, Don Juan, Noviciát Tleskač, Superman, kačer Sjůsajd, Hemský, Okurka a pribináček, Wyatt Earp dvojník, Láďa Hruška a další.

Všechny nabízené role netřeba uvádět, jelikož z výše uvedených byly vybrány hlavní postavy a koho zajímá střední třída z komparsu toužící po slávě a ksichtu před kamerou, že? Je až s podivem, že takový Adonis zbyl na pana Vomáčku, který se na scénu dostal jenom proto, že o tom poté chce vyprávět v hospodě. Hlavní role a jejich obsazení bylo tedy následující:

Šáša Krusty – Pavel
Krusty ve své posteli

Pavel se o tu roli hlásil už ve vlaku, kde se udílely první režisérské pokyny. Ze všeho si dělal srandu a ostatní z něj. Jeho kostým byl ovinut podivným balastem. Dle zákulisních informací vzal Pavel jednu z hlavních rolí v novém seriálu Hadičkov. V momentě, kdy vyšel z divadla mezi normální lid, byl ztracen. Foto nahoře je z části hry, jež nese prvky vážnosti a současné politiky. Je to o tom, jak Krusty alias v tu chvíli jistý Tomio O. zabral místo ve sněmovně a do jeho postele se mu na oplátku nahrnuli chachaři z Ostravska, jelikož nedosáhli na kotlíkovou dotaci.

Wyatt Earp dvojník – Jean
Dones další, bandito!

Jeanova role byla ze začátku jasná. O to více překvapí, že k této původní roli, která měla být „za“ nikoliv „před“ kamerou, přidal ještě roli neúprosného šerifa. Původní role byla fotograf exteriérů. Zhostil se ale na výbornou šerifa trvajícího na pravidlech. Šerifa, který ví, že indiánům je potřeba se postavit s nabitou zbraní, nikoli uhýbat. Šerifa, jež donese rundu čertova pití z Liptova a řekne dones další bandito! Dobré dodat, že v rozhodujících chvílí se nebál spolčit s bandity s cílem nalezení cesty ven z mrazivé pasti. Za původní roli fotografa byl v roce 2015 nominován na Českého lva.

Noviciát Tleskač – Slavomír
Noviciát táhne ansámbl

Nový herec na place, to je vždycky povzbuzení. Ženský před jednotlivými scénami se více pudrují a voní. To se líbí i dlouholetým bardům. Tudíž je oblíben všemi. Je potřeba ale něco ukázat. Novic se rychle okouká a hele – ženský zase smrdí cigárama a levným mýdlem. V mnoha scénách bylo řečeno: „A co na to Tleskač? Líbí se mu to? Můžeme to tak nechat?“ Myslíme si, že za to může Bitnerka, že ho tady máme. Prý někde v tělocvičně lezl elegantně jak rozespalá kočka a proto je zde. Já myslím, že o tom to není! Objektivně je potřeba říct, že se Noviciát hbitě osmělil. Okoukal fígle, jak z prekérních situací rychle vybruslit. Ve scéně s názvem Traverz pod Pekelníkem táhl svým výkonem celý ansámbl. Diváci ho za to vyprovodili potleskem ve stoje. Je jedno a historie se již neptá, že je boleli nohy a chtěli si již sednout.

Hemský – Jirka
Po 2. třetině Hemský zatínal pěst. Předčasně.

Jirka alias Hemský, to je hráč s nejhorším zakončením v probíhající sezóně 2017/2018. Vždy se snaží do posledních chvil hry. Vymyslí a vydře leccos, aby to ve finálním okamžiku totálně zazdil. Spolehlivý hráč, který to dělá od srdce. Spolehlivý je ovšem možná a jedině v tom, že totálně zpacká koncovku. Spoluhráči herci si o něm šuškají, že to jednou musí vyjít. Zatím to však neprokázal. Mnohým severočeským hercům se dělají varhánky na prstech u nohy při vzpomínkách na letní scénu, kdy dvakrát brodili špatný potok při nočním hledání vypínače. Hemský se však nevzdává, má to napsané v roli. Tak s tím žije, pije a objíždí hory, co znamenají svět.

Kačer Sjůsajd – Barbánek
Kačer Sjůsajd v jedné ze svých tradičních scén

Pokud mám skromně sdělit svůj egocentrický názor. On tam byl. Někde mezi Chatou pod Suchým a Chatou pod Chlebom se v klidu toulal zamrzlou krajinou. Rozdával úsměvy, rozdával vousy. Zatímco ostatní přemýšleli jak ještě více dozapnout teplou bundu, on jen nechápavě s pozitivností sobě vlastní sundaval batoh z batohu (ano, nesl dva batohy!) a oblékal šusťákovou bundu, za kterou by se nemusel stydět ani Jirka Korn u letního táboráku. Komparz čekal, až to hlavní hvězdy dotočí, a srkal horký čaj z termosek. Byla fakt zima. Když jedni odhazovali kreditky z peněženky, že jsou moc těžké, on vytáhl křenex a namazal si je na chleba. Ansámblu vzal do jednoho z báglů bohemku. Zejména Krusty měl radost. Byl tak pozitivní, že v rámci her se dostával do sebevražedných situací, že i nápověda nevěděla, co mu má hodit. Vždy přežil. Indiány, kulomet, převěje, sněžnou slepotu… na vše vyzrál. Nový Infeld Prácheňský je objeven!

Dvojrole Okurka a Pribináček nebo role Láďa Hruška nechme stranou k čtenářovu zamyšlení.

A když bylo po všem, tak si jako smrtelníci na Žilinském náměstí zatleskali. Za tu parádu, kterou společně zahráli. Aplaus!

Jenže jeden z nich zapomněl, že už se nehraje. Kdo čekal happyend s pohodlnou sedačkou a hajánkem v Pendolinu, ten měl smůlu. Hemský to zase nedojel na sto procent až do konce a gólman neboli průvodčí ho vychytal. Řečeno otázkou, co se stane, když přijdeš do divadla a nemáš rezervaci? Ano, budeš sedět na zemi nebo stát v uličce. V horším případě Tě spláchnou do záchoda pro černé návštěvníky.

Naštěstí gloriola reverendů funguje! Průvodčí byla milá, vypadala jak zpěvačka Pink a dala nám to skoro zdarma. A tak jsme si krásně postáli a to zahrané veledílo v závěru pořádně okořenili.

Slovena

Zimní hřebenovka

cca 13 minut čtení

Už je to tak, konečně si sedly všechny okolnosti a my zahajujeme další Julkovskou sezónu. Navazujeme na loňský veleúspěšný zážitek z hořící chaty, ale hlavně na intenzivní zážitky ze zimní krajiny. Abych se nepředbíhal, dáme si to pěkně od začátku.

Julci mají posilu, která se uchází o post reverenda. Není to nikdo jiný než Slávek, který v sobě nachází odvahu se poprat s mojí karmou (chápej jakože si to zase uděláme temný). Sedíme v hospodě u Bernarda, kde popotahujeme nudle a povídáme si o tom co půjdeme, jaké máme alternativy a taky seznamuju reverenda třípůlkaře se Slávkem. V psím žárgonu si kluci očuchali zadky a zjistili, že to půjde.

Slovena

Vstávám a na mobilu mám zprávu, že Barbánek už je na nádraží, urychluju snídani a vyrážím za ním. Cestou po mně koukají lidi, co jdou do práce a nechápou co to mám za stříbrnou hadici přes rameno, zatímco můj skrytý extrovert si užívá důležitosti a pohledů ostatních. „To čumíte jakou mám stříbrnou hadici“, říkám si a jsem spokojen, jaký jsem si to koupil dáreček do výbavy. To už jsem ale na nádraží a blíží se ke mně Barbánek s úsměvem chlapce, kterému rodiče koupili zmrzlinu. Naprosto sdílím jeho nadšení a tak se na sebe culíme do doby, než přijde Jirka. Jirka nezapadá do skupiny hadiček, ale přichází Slávek a taky mu čouhá hadička. Dorazivší Jean se přidává na stranu bezhadičkářů. Tak už víme, kdo kam patří a jdeme se podívat na tu krásku, co s náma vyhrála kupé! 

„Ty vole vona tam fakt sedí holka!“ 🙂 Vážně, byla tam. Mladá sympatická slovena. Uvidíme jak dlouho jí ten úsměv vydrží. Ještě jsme ani nesundali batohy a už se kolem prožene láhev vína. Během dalších pár minut se čtyřikrát ozve všeobecně známý zvuk otevírané plechovky s náplní vařenou tam někde u Liberce. Vlakový portýr přináší kávu a noviny. Cestou zpět odnáší odpadky. Trochu pokrčí obočí, když mu vracíme zpátky láhev od vína, plechovky od piva a malou placatku od nápoje s jahodama, ale to byla jeho jediná reakce. Zřejmě to není jeho první cesta a my nejsme první cestující s pozitivním vztahem k hydrataci. 

Cesta s těmahle Reverendama vždycky uteče jako zajíc před obézním labradorem. Máme si toho tolik co říct, že se občas ani neposloucháme. Vystupujeme ve stanici Vrútky a slovena se pořád usmívá a přeje nám dokonce pěkné hory! Beru to jako znamení, že jsme dobrý společníci. Ještě malý transfer osobáčkem do Nezbudské Lúčky, kde už doopravdy startujeme. Čeká nás krátké, ale intenzivní stoupání. Před tím máme ještě příležitost okouknout nové a později i staré Strečno. 

 Ve stoupání doháníme skupinku cca 8 lidí, z kterých se vyklube parta Čechů, kteří mají v plánu stejnou přechodovku Malé Fatry jako my. Dokonce spíme i na stejných chatách. Čeká nás posledních pár stovek výškových metrů a já cítím, že se mi jde lehce. Nasadím vlastním tempo až se zahřívám na tolik, že se mi konečně uvolňuje rýma, se kterou už tak nějak notoricky vyrážím výletit. Jsem v takové euforii z té svobody a sněhu, že trochu zapomínám, že tam nejsem sám. Slyším pár narážek na zvolené tempo, tak zrychlím a je po problému. 🙂 Ovšem tímto počinem jsem dosáhl aerobního maxima a zbytek už jsem odkroutil na dluh kyslíku. 

Konečně se z lesa vynořuje, je tam, a my jí rádi vidíme. Chata pod Suchým, naše pětihvězda. Vezmeme útokem pokoj, rozvěsíme věci, usteleme a jdeme si dát konečně oběd! Netrvá dlouho než se setmí, ale než se tak stane, mají pro nás hory představení na uvítanou. 

Představ si, že sedíš v horský chatě, v zimě, kolem spousta sněhu. Cpeš se porcí halušek, až máš pocit, že to musí být plevel co jim tu všude roste. Máš boule za ušima a nacpeš to tam jenom díky tomu, že to zapíjíš 12° tuzemskou zrzkou. Pak se koukneš ven a ten pohled tě dojme. Venku se vyjasnilo a ty na ten, pro domordce kýč, čumíš s vlhkým koutkem a víš, že jsi tady správně… 

Výhled Chata pod Suchým

Večerní zábava probíhá ve znamení karetních her, kdy se mi jednou dokonce podaří vyhrát v Bang. Vzhledem k tomu, že nás z lokálu vyženou s úderem 22. hodiny, přesouváme se do pokojů, kde se, jak je zvykem, zavíráme zbytek večera šampaňským! Jo, Barbánek je nezmar, táhne s sebou láhev šampaňskýho. Tak nějak hádám, že tam má ještě bernardýna, traktor a počítám, že v neděli na nás ve vlaku vytáhne kulečníkovej stůl…

Zbytek večera je trochu obklopen cenzurou. Dám vám ale jednu radu. Ve chvíli, kdy se stane, že jíte kyselý okurky a pramen zdraví z posázaví, běžte si lehnout. 

Den druhý! 

Budík udělá svou práci a probudí nás do pohádkového dne. Za oknem nízká oblačnost a my nad ní. Romantická idylka, azuro a ham and eggs.
Batoh na záda a od chaty pěkně navázat na včerejší stoupáček. A už zase stoupáme haťa paťa! Opět doháníme skupinku před námi a ujímáme se privilegia prošlápnout ostatním stopu. Zvedá se to zvedá, ale jdeme lesem a tak nemáme moc představu o tom co se děje kolem, když v tom spatříme v dáli hřeben po kterém půjdeme. 

Hřebenovka Male Fatry

Romanticky mlčíme a koukáme, fotíme to nažhavení jak japonci na Orloj. Cestou vzhůru nás předežene skialpinista, jinak ale hájíme prvenství, co se soutěže družstev týká. Nahoře nás krom větru čeká i výhled za který bys zaplatil. 

Jdeme dál, tohle je jen začátek a celá hřebenovka před námi, když ujdeme nějaký kousek, zjišťujeme, že jsme bez Jeana. Zatímco ten pořizuje fotky a trpí s rukama venku z rukavic, my nervózně přešlapujeme a díváme se zpět k vrcholu. Já jakožto člen skupiny s nejlepším zrakem přesvědčuji ostatní, že to co vypadá jako kámen, se ve skutečnosti hýbe a je to Jean, který se blíží a schází vrchol. Je to ale tak malý, že to ostatní nevidí. Já nechápu jak to, že ho nevidí… Načez se na horizontu objeví ve srovnání s malým kamenem gigantická postava s foťákem. 

Na horizontu postava

Holt optickej klam, ale doba ledová, je pořád ledová a já mám svoují stříbrnou hadičku! Ano správně, v tomhle příběhu je vložen další menší na který se můžete těšit a i když to zrovna není pulp fiction, tak budete napnutý dvakrát! Doufám. Během zastávky hadíčkáři Barbánek a Slávek v klidu hlásí, že jim hadička nezmrzla a ptají se mě kolik, že jako stála ta absolutně zbytečná věc co jsem si pořídil, že prej když foukneš vodu zpátky do batohu, tak ti to v hadičce nezamrzne. Chytráci, taky mi to mohli říct dříve, než jsem za to utratil nechci říct kolik peněz. 

Cesta se vine po hřebeni a my překonáváme nejtěžší úsek výstupu bez ztráty kytičky. Občas se kocháme. Hlavně ale koukáme pod nohy. Po nějaké době stavíme a dáváme si sváču, vzájemně se podělíme o to co má kdo v batohu. Tohle je prostě klasika, nikdo tu není sobec, každý veze něco pro ostatní a dohromady to dává recept na bábovku od babičky. Není tu zrovna závětří, tak se dlouho nezdržujeme a míříme si to na Malý Kriváň. Ruce mě v mých slabých rukavicích pro ledolezení brní a pálí, ale vzhledem k tomu, že to slyším od všech a znám ten pocit velmi důvěrně z běžkařských výletů, udělám tedy to samé, co na běžkách.  Přidám, ujmu se vedení a valím to k vrcholu. Ve chvíli, kdy se konečně zahřeju, mi dochází energie, takže jsem rád, že můžu zvolnit. 

Kriváně, Kriváně, kdo po tobě ide? 

Menší bráška Velkýho Kriváně má vrcholový rozcestník obalenej a ofoukanej sněhem a vypadá jako prototyp policajta z americkýho filmu, co pravidelně snídá koblihy.

Vrchol Malého Kriváně

Zase na chvíli metamorfujeme v japonský turisty. Na úzké hřebenovce si dáváme vzájemně přednost s další partou, která jde v opačném směru. Jsme pořád hladový, ze dvou kusanců do Tatranky se nenajíme a tak si domlouváme, že v sedle dáme pauzu, že tam nebude foukat a normálně se najíme. Nejdříve se ale musíme vypořádat s nenápadnou ledovkou, která se škodolibě utvořila jen na některých místech. Takže se vzájemně vystřídáme v tom, kdo si kde sedne na zadek. Naštěstí tady není kam spadnout, svah je to mírný, a tak to s klidem Julkům vlastním sejdem až do sedla. Nefouká tu, ale co byla pravda před minutou už pravda není. Takže si prohlídneme kopec na který jdeme a zase nedojezenou Tatranku strčíme do kapsy.

Nahazujeme batohy na záda a pokračujeme. Slávek na špici traverzuje a brodí se sněhem a vede naši skupinku. Dávám mu na srozuměnou, že ho vystřídám až nebude moc. V klidu si to valí dál. Ani o tom neví, ale sbírá body k titulu. Po několika minutách na střídání přeci jen dochází. Já v tom hlubokým sněhu ujdu pár metrů a jsem vytahanej jak produkt z kaučovníku, který se používá při koherenci homo sapiens. V domnění, že už jsme na Velkým Kriváni, rozšířím zorničky jak Barnabáš při amoku (pozn. red. Barnabáš je kocour autora) a následně je opět zúžím, jelikož se Kriváň stále tyčí před námi. Nakonec tam dojdu, jsem tam jako druhej a hrdinsky si ťuknu s Barbánkem pěstí ala Obama style. 

Velký Kriváň únor 2018
Vrchol Velkého Kriváně

Cestou dolů už vyhlížím za každým stromem chaloupku pro Jeníčka a jeho čtyři Mařenky. Otevíráme dveře od světnice a nestačíme se divit, kolik je tu lidí. Ubytujeme se a zjišťujeme, že po pěti hvězdičkách se budeme dělit o postýlky s dalšími spolunocležníky. Né snad, že by mi tohle vadilo, ale vzhledem k počtu lidí v hospodě jsem považoval za hlavní cíl zabrat stůl a povlíknout si postel později. Žiju v domnění, že moje rozložené věci na posteli dají případným příchozím najevo, že tady je obsazeno. Správně, nedali. Takže během večera jsem se z nultého patra palandy ne zcela dobrovolně přestěhoval až do patra třetího a navíc na úplně jinou postel…

Večer byl ale teprve v rozjezdu, těch cca 40 lidí, co zabralo téměř celou hospodu, tady uspořádalo oslavu kamarádovi, který v průběhu večera dorazil. Hezké gesto, z prvotního šoku jsem se probral celkem rychle a naladil se na probíhající koncert techna. Do hospody však chodili další a další lidi, tak jsme najednou u stolu pro šest seděli v deseti lidech. Naše pětka hrála Bang, kostky a na závěr kachny. 🙂 

Než jsme si šli lehnout, zažili jsme krvavé drama v podání jednoho z našich reverendů, který prohrál v souboji s otvírákem na konzervy a dost nepříjemně se řízl. Když už tu konzervu ale táhl, tak to by bylo, abychom si k té hruškovici nedali i hrušky! Poté co jsme si zahráli na doktora amatéra (neplést s jinou hrou na doktora), jsme byli rádi, že se při půlení gázy nezranil nikdo další. 🙂 Pořádkumilovný hospodský se rozhodl rozpustit zábavu navzdory žíznivým hostům, a tak se šlo na kutě. Spoluchrápající nocležníky jsem čekal, a tak se nakonec i podělil o jeden pár záložních špuntů do uší s Jirkou. Noc byla všelijaká, jenom ne dobrá. Bylo mi vedro, pořád tam někdo pokašlával a filtrovací orgán jel na plné obrátky, takže jsem navíc musel řešit i stav přehrady. 

Den třetí!

Následující ráno jsme zahájili opět vejci a nedalo nám to při tom nevzpomenout na triatlonového kamaráda Matuliče a jeho příběh o vejcích a žaludku. Ve zkratce: vejce, nejlepší přítel sportovce! Pak jsme rozrazili dveře od chaty a šli si užít tu naší pohádku o mlze a pěti julčících. 

Venku poletoval sníh, foukalo a byla mlha. Díky přístrojům se nám nakonec podařilo zorientovat. Našli jsme první tyč vedoucí směrem k našemu cíli – vrcholu Chleb. 

Chleb v zimě 2018
Chleb

Další část cesty nebyla nepodobná kontrole u očního lékaře. Od jedné tyče nebylo vidět další, dokud se vítr neumoudřil a nezměnil směr. Pak na kratičký moment ukázal další tyč. Tahle hra na soustředěnou pro nás připravila ještě bonus v podání nafoukaného sněhu, kam se člověk bořil při mé výšce téměř po kyčle. Což v kombinaci s naloženým batohem oceníte, když nejdříve musíte nohu vytáhnout nad úroveň pasu, abyste mohli udělat další krok. Touha jít vpřed byla ale silnější než chuť dál stát po pás ve sněhu, a tak jsme se s tím nakonec nějak poprali. Místy jsme přecházeli už dobrý terén, jindy tam bylo zase nafoukáno. 

Reverendi

Ještě jsme udělali zastávku, abychom si dali něco k jídlu a pití a vzájemně se jeden druhému zasmáli, že vypadáme jako kopie fousaté postavy z krkonošského muzea, která vládne tamním horám. V tento okamžik už byli oba hadičkáři odsouzeni k vyndání termosky, jelikož jim zamrzla hadička i po metodě foukání obsahu zpět do rezervoáru. Nadešel okamžik, kdy se nafouknu jak kohout. Vyprsit se s tím, jak skvělý nákup jsem udělal a nebát se prohlásit, že to byla životní investice do materiálu a nakonec ani neváhat prozradit cenu (chápej prostě hadička obalená do izolační folie a následně zabalaná ve stříbrné látce s kapsou na „cucík“). Pro tenhle okamžik je to ale kosmická raketa co přistála na Zemi a všichni kosmonauti jsou živý! S pocitem zadostiučinění jdeme dál. Vítr nás dál bičuje, ale mlha se zvedá. Cesta se vlní. Pořád se vyhýbáme převějím a nakonec už naposledy uhýbáme ve směru za naším posledním vrcholem. Vzápětí naposledy stavíme pod kopcem na sváču. Bohužel nadchází moment, kdy musím otevřeně uznat, že poslední studený vítr byl krutý a způsobil zamrznutí i mého stříbrného supersporťáku. A tak je na čase sundat batoh, vyndat termosku a vyslechnout si zpět své hlášky o nejlepší investici do materiálu. 🙂 

Už to máme za pár, poslední velké stoupání které je o 400 m výše než Pancíř na Šumavě.  

cestou na Stoh
Od tyče k tyči

Nahoře dáme vrcholové foto a protože je tam zima, že by se mašerům v zatáčce zlomili psi, poslechneme rutinní pokyn: „Tady je zima, choďme odtial do pi*e!“

Na Stohu fouká, je tam zima a není tam nic vidět
Vrchol Stohu

Cestou dolů potkáme skupinku nesourodě vypadajících nadšenců, které zřejmě vysypal autobus ve Štefanové, kam míří i naše kroky. Cestou ještě okoukneme Velký Rozsutec, ale necháváme si ho tady panicky netknutý na příště. Ve Štefanové zaplujeme na pořádné jídlo, kde zelňačka střídá halušky a pivo kávu. Následně si necháme v klidu ujet bus, abychom uschli a nemuseli zbytečně dlouho čekat v Žilině. Radši budeme čekat v horách než ve městě.  

Čas kvapí a tak zvedáme kotvy. Tenhle bus už musíme stihnout. Sice máme ještě pořád hodinu času v Žilině, ale nejet tímhle spojem rovná se nedobrovolná dovolená. 

V Žilině se necháme provést Slávkem po náměstí, kde nám ukazuje akustickou specialitu. Zavede nás do středu kruhu ze zámkovky a tleskne. Zvuk který se odrazí zpátky zní tak neuvěřitelně, že tam tleskáme jak magoři a všichni po nás koukají. Nejen, že vypadáme poněkud nepatřičně v naší  horské výbavě, ale navíc tu tleskáme jako paka uprostřed náměstí. Když se ptáme Slávka, jestli je to nějaká známá akustická anomálie, tak odpovídá, že neví, že na to přišel sám. 🙂 V čekárně na nádraží utratíme zbytek času lelkováním a elektronickou korespondencí. Když přijíždí pendolino, zjišťujeme, že jsme měli místenky na vlak před ním. Slávek to glosuje slovy, že už se bál, že se snad ani nic nepřihodí. 

Zbytek jízdy trávíme střídavě na zemi a ve stoje.

Už jedeme domů holky!

V jídelním vlaku připíjíme na výpravčí, která nás vzala na milost. Na všechny kopce Malé Fatry, na smrad našich ponožek a na všechny kravaťáky kolem nás. Zítra vstaneme a vrátíme zbraně do půjčovny a začne normální den. Díky Jeanově obětavosti a jeho zmrzlým prstům si to ale můžeme připomenout a zprostředkovat Vám kus našeho dalšího dobrodružství!  

A jako je u dobrého filmu zvykem, po titulkách drobný bonus: 

Slávek úspěšně složil reverendskou zkoušku a může si před jméno dopsat titul rev. 

Barbánek sice nevytáhnul kulečník, ale perník a kilové uzený s křenem! 

Jean se předvedl jako nejostřejší šerif v okolí a dvorní fotograf expedic pod taktovkou Julků. 

Jirka je hlavně rád, že jsme zase někdy byli a že vyřešil reklamaci péřovky. 

A já, já mám skvělou stříbrnou hadičku! 

Zimní trekování

zimní trekování

cca 6 minut čtení

Den před odjezdem ještě sháním návleky na boty, nemá tam být moc sněhu, ale tohle v batohu unesu a pokud připadne budu radši s nima než bez nich.

V den odjezdu můj vnitřní budík jde zase o něco napřed oproti tomu na mobilu. Vstanu, proplížím se do kuchyně, udělám si ranní kávu, posnídám a ohřeju zázvorovej čaj do termosky.

Vyzvednu Jirku a valíme pro Bobka. Ten si vzadu ještě chrupne a protože je po firemní zábavě je ještě trochu společensky unavený. Auto parkujeme za místní hasičárnou lehce nad plánem. Bobajs odloží co nepotřebuje za zadním levým kolem (ne, klíče si tam fakt nedal) a vyrážíme. Krajina kolem je po cukrovaná a horizont rozbíjí kopečky všude kam se podíváš. První krátkou pauzu děláme u zvoničky, kde si dáme čaj.

zvonička

Poté následuje již vpád do lesem zahalené krajiny, chvíli stoupáme, pak klesáme. Zrovna jsem na špici, když v tom moje noha zajede asi do 10 cm hluboké blátivé pasti schované pod bílou vrstvu sněhu. Vypadám jako by si Bobajs ještě odložil, a ty dva reverendi co tu jsou se mnou plaší zvěř smíchem, který nám nějakou chvíli vydrží. Projdeme jakousi obcí o pěti stavbách, ze které by měl radost i Gebrian. Původní urbanismus naprosto nenarušen jakoukoliv snahou dokázat ostatním, že máte prachy ale ne vkus. Po prvním prudším a delším stoupání narazíme na stopu vlka ve sněhu, ně že bychom ho stopovali, ale máme zřejmě společnou cestu. Dojdeme k altánku na mýtince, kde zase rozjedeme hisptro bufet. Voda už vře a bublá, na mlýnku dnes keňa. Ke kávě se podává sušené hovězí a zapíjíme to vínem od místního someliéra Bobka, který už má dobrou barvu a vrací se mu chuť.

Jsme tu sami, jen my tři, sdílíme společnou vášeň k cestování po svých. Máme stejný smysl pro humor. Když je třeba mlčet mlčíme, když mluvit, mluvíme. Než vyrazíme dál nasadíme návleky a jsem rád, že je mám. Sněhu připadlo a čím jsme výše tím je ho více. Jdeme krajinou, která je jindy lynčovaná nájezdy turistů, ale ne tak dnes. Zimní pohádka není pro všechny. Na první vyhlídce, uděláme zápis do vrcholové knížky a foto pro ty, kteří by tu chtěli být ale nemohou.

Pokračujeme dál a den plyne jakýmsi si bezčasím, sníh, mlha, praskající led pod nohama, ticho lesa a padající sníh… Další zastávka je na vyhlídce, kde by se dal použít další kousek z naší výbavy, nakonec se pokocháme výhledem na mlhu a ze supího hnízda sjedeme dolu na cestu a zamíříme si to ke Hvězdě. Rychlá polívka a pivo, necítíme se zde úplně vítaní, asi by radši měli prázdno a tak nám vrátili i tuzér. Jsme celkem chápající takže se dlouho nezdržujeme, nasadíme čelovky na závěrečný sjezd do Hlavňova, kde máme sjednané ubytování. Lokál prázdnej, hospodský nás ubytuje a přestože jsme tu jen s dalším jedním pokojem dává nám separé koupelnu a toaletu. Pak pochopíme proč… Rozvěsíme vlhké věci po pokoji a jdeme na regulérní večeři a pivo, čas máme dobrý. Nakonec dorazí i místní pokrývač, (nikoliv povoláním) a chválí hospodskému manželku. Pak se baví o udírně a chlupaticích a tak radši začneme hrát karban. Jdeme si lehnout nezvykle brzy, a nezvykle brzy také vstáváme.

Trpím poruchou usínání, pokud neusnu první a moji spolunocležníci chrápou mám po spánku, proto se na takovéhle akce jistím špuntama. Narvu si je hodně hluboko ulehnu na postel za doprovodu kakofonie orchestra.

Když mě Bobek budí, v pokoji se svítí. Máme otevřené okno a křičí na mě: „vstávej hoří“. Mám asi kromě uší ucpaný i mozek ta scéna nedává smysl a ty informace ke mně pronikají jakoby vzdáleně. Když pozoruju dál tohle sklepácké divadlo, dojde mi to ve chvíli, kdy se Jirka vrátí s hadrem přes obličej z chodby se slovy: “přes schody to nejde“ začnu situaci dávat patřičný význam. Zabalím věci a ve tři, všichni tři stojíme na střeše a zjišťujeme jestli pan domácí volal hasiče. Následně nás ujišťuje, že ještě v jednu v noci to bylo v pořádku a že se to nikdy před tím nestalo, že už je to O.K. a ať jdeme spát. Jasná věc teď se mi bude dobře spát v místnosti plné sazí! S vidinou toho, že už se to jednou stalo nechám batoh zabalený a špunty do uší už nedám. Holt spánek nebo život, volím život!

Vstáváme brzy na ohlášenou snídani. Vajíčka, chleba a čaj. Jdou do mě jak čep do dlabu.

Další den na nás čeká něco kolem 25 km s tím, že potřebujeme chytit vlak v Ádru v 16:14, tak se s tím moc nemažeme a jdeme. Krajina je tu každou chvíli jiná, na to na jak relativně malém území se pohybujeme, chvíli louka, chvíli les, tu skála tu ves. Projdeme velmi sympaticky vypadajícím kempem, kolem krav až na první zastávku pod přístřešek, kde opět hodujeme.Všechno jde podle plánu, čas máme dobrý a tak pokračujeme do teplických skal. Musíme si to střihnout přes pole, kde je spousta navátého sněhu. Jít v něčích stopách, zde dostává přísně konkrétní význam. Jelikož je čas oběda, dohodneme se na další zastávce, kde si uděláme regulérní oběd. Jirka objeví výklenek na Bišíku, kde rozjedeme polévku, tlačenku, olivový chleba, kávu, čaj rum, bum…

Tahle pauza mě nakopla, potřeboval jsem už něco poslat dolu Mílovi. Chytnu tempo a pro změnu dělám pluh já. Díky za ty návleky Pájo! Další rozhledna. Místo kochání, souznění s reverendy.

Sestup zde za letních dní usnadňuje schodišťový systém, který je však nyní pokrytý vrstvou sněhu a pod ním ledem. Nicméně to zvládáme bez ztráty kytičky. Pak už se zase prodíráme cestičkami mezi skalkama i skálama, nahoru a dolů.

Ta bílá potvora pořád padá, ale díky ní si připadáme jak na Aljašce, tvoje stopa je první v tom bílém koberci, jdeš po úzké pěšině sevřený lesem po obou stranách, zatímco pod nohami tušíš potok, který můžeš každou chvíli objevit. Nakonec dojdeme do skalního města, kde se rozhodneme pro kratší verzi trasy, abychom v klidu zvládli vlak. Ádr je mekkou nejen společenství prvního kruhu ale i trampů a zkrátka lidí co jsou radši v přírodě než v OC. Všichni zdraví bodře, všichni totiž ví. Jestli se musíš ptát co? Běž do lesa.

Člověk si tu najednou přijde tak malý ve srovnání s Želvou, Starostovejma nebo Milenci.

A protože všechno někde začíná musí i končit a v tomhle příběhu jsme došli na závěr. Na nádraží se ocitáme asi půl hodiny před odjezdem vlaku, kde zlikvidujeme zásoby, utopenců (lepší jsme nejedl, pozdravuj taťku Bobku), oliváče, hovězího, čokolády uvaříme čaj do termosek do vlaku a se zaklapnutím poslední přesky na batohu vidíme přijíždět vlak. Cesta z Adršpachu do Police nad Metují je cca 20 minut. Za tu chvíli se vystřídá průvodčí a my najdeme čelovky na poslední cestu pešky k autu.

Nechci končit pateticky, ale protože je konec roku a s tím tak nějak souvisí i bilancování musím říct, že tenhle zimní trek byl top letošních akcí. Díky bratři reverendi, buďte dobří!