Montáž

cca 18 minut čtení

Report psaný během nemocenské. Noha bolí jak čert, snažíš se být pozitivní, někdy ti to ujede, ale ve finále vše dopadlo dobře – není nač si stěžovat. Inu, posuďte obsah melancholie sami:

„Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!

Přesně těmito větami jsem zakončil minulou trekovou akci s Pájou v Českém Středohoří. Poslední věta je vypůjčená z jedné z písniček od skupiny Priesnitz na posledním albu. Má symbolizovat směrem, kterým se chceme vydat. Letmé popisy a euforické výkřiky na diskuzi mají symbolizovat jediné, a to ochotu posouvat se dál, zkoumat nové věci, dovednosti a rutinně ovládat již naučené. Zároveň také pozitivnost konání a radost, že se nám to dle subjektivních měřítek daří. Cíl této fyzicko-psychologické výuky je jediný – když přijde zkouška je potřeba ji splnit. Může přijít v ne zrovna vhodný okamžik. Její nesplnění nemusí znamenat pouze ztrátu času nebo nedosažení na úspěch. Její nesplnění může znamenat mnohem víc.

Vlivem studené fronty nad Tatrami během minulého víkendu byla přesunuta aréna našeho konání do Julských Alp na pomezí hranic Slovinska a Itálie do horské skupiny Montasio (Montaš). Plán byl v sobotu vystoupit severozápadní stranou cestou Via Amalia. Najít vhodné místo k bivaku v okolí vrcholu Jof di Montasio. V neděli pokračovat řetězcem hřebenových cest až do sedla Forcella dell Orso a sestoupit zpět k parkovišti Malga Saisera. Předpověď počasí na celý víkend, kromě většího větru v sobotu večer, byla bezchybná z mnoha zdrojů. Motivace vyrazit byla nezměrná. Celý týden lítaly mezi Holešovicemi a Vršovicemi vzkazky, kdo se víc těší. A tak rychle nastal pátek, zabouchnutí kufru v 13:30 na Karláku s poslední bagáží, zapnutí nového alba Kings of Leon a dobrodružství z prvního šuplíku dvou přátel mohlo začít…

Cesta ubíhá nadmíru dobře. Chvílí kolona okolo Benešova, ale ve srovnání se situací, kdy o prázdniny tudy jezdí matračky k Jadranskému moři, je toto pohoda. Budějky. Mekáč. Převlíknout do slipů. Linec. Salz. Taury. Villach. Pumpa, kde bereme dvakrát šláftrunk a ještě levný rakouský benzín a vzhůru šerem na parkoviště Malga Saisera, kde jsme kromě jednoho karavanu na velkém parkoviště úplně sami. Je tu studánka, plácek v trávě na spaní, horská skupina a vesmír nad hlavou. Tohle je svoboda! Přijet do cizí země, a pokud neděláš bordel, neštěkne po tobě ani pes. Lezeme do spacáku, povídáme si s vesmírem a je nám fajn.

Ráno je horší, místní borec v klobouku v nedalekém jediném stavení si řekl, že i dnes je dobré pustit dieselagregát ve 4 ráno. Nevypadá to na přerušovaný chod, tudíž za půl hodiny lezeme ze spacáků a pomalu a jistě se balíme na dvoudenní nálož. Bágly jsou opět monstrózní a nám se to nezdá. Ale chodíme sem a tam a všechny věci uvnitř se pro dvoudenní pochod, lezení a bivak zdají naprosto elementární. Tudíž zaklapáváme přesky a v 6:00 vyrážíme vzhůru vyschlým korytem řeky po jarním tání.

Cesta ubíhá rychle, na první křižovatce špatně odbočíme, ale po návratu už tvrdě stoupáme lesem, kde se kolem nás ostentativně prohání Slovinec s batůžkem jako do školní družiny. Funíme jako lokomotivy a vypadáme jako upocení hroši na útěku. Sluníčko se na nás škodolibě směje. Zaplať pánbůh, že mouchy šerlichovky se ještě nenarodily. Od 1850mnm začíná zajištěná cesta.

Bereme raději i prsní úvazky. Ty svině na zádech si to žádají. Lezení soustavou komínů. Rozumně vedené. Žádná extrémní expozice. Kolem 2150mnm končí ferrata a začínají úseky blbého značení, sněhových polí, popolézání, mokré trávy. Prostě vysokohorské problémy. Hodinky s navigací jedou bomby a úseky značené stezky ukryté pod sněhovými splazy většinou někde paralelně vylézáme po skále nebo drtíme šotolinou.

Po 7,5 hodinách dobýváme kótu 2450mnm a západní stěnu, kterou celou budeme traverzovat až na jih, kde čeká bivak Suringar. Hodinu svačíme – gulášovka z pytlíku a čaj pod převisem. Voní jako v Alcronu. V protisměru nás dochází rychlý Ital, který se už nadechuje k velké anglické konverzaci, ale pak s krásnou italskou intonací řekne jen „Bye!“ a zmizí. Nerad bych zapomenul na 2 hodiny zápasu se západním traversem, kde se střídá šotolina se sněhem a odštěpy končící někde 1,5 km níže. Jsem rádi za mačky a lano je v permanenci. Štandujeme za všechno co alespoň trochu drží. Jednou vyzkoušíme, že odpolední sníh fakt klouže.

Psychicky nás tahle západní čundrcountryšou dost ničí a jelikož v závěru obcházíme trochu dolů další sněhové pole a už se nevrátíme na stejnou vrstevnici stezky, tak na závěr kufrujeme v horolezeckém terénu I-II. Chvílí klidu a koncentrace a asi na potřetí už tu červenou maringotku na terase mezi západní a jižní stěnou nacházíme. Diskuzi pokračovat dál a ušetřit něco z nedělního tripu ještě dnes ani nevedeme. Jsme tu po 12 hodinách. Dle průvodce jsme na bivaku Suringar měli být po čistých 6h. Asi to chce batůžek do družiny a spát nahý, jelikož si nemyslíme, že 6h pauzy by byly náš styl…

V bivaku ve stínu a relativním bezpečí se nám ale rychle lepší nálada. Zaháníme chmury sněhových traversů čokoládou, ořechy, kafem a čajem. Dokonce i předpokládaný problém s vodu je vyřešen nakapanou flaškou průzračné vody ze skály.

Pak přichází horolezci Marcello s přítelkyní z Belluna. Je vidět, že z nás nadšení nejsou a o full house moc nestojí. Ovšem po chvílí už jsou uvnitř u nás a opatrně vzájemně diskutujeme zítřejší plány. Nabídnutý čaj z naší strany nakonec definitivně boří ledy a on nám vysvětluje, jako složité jsou klasické výstupové cesty jižní strany. Ona zůstává netykavkou, ořechy v hrsti nechce, ale čaj srká jak malé dítě. Tak aspoň tak v rámci mezinárodních vztahů. Pak západ slunce kdesi nad Dolomitama, kamzíci na dostřel při chcaní. Fantazie. První šuplík. Gracie a Dobrou…

Noc stojí za prd. Buď bouchají dvířka nebo lomcuje celou boudičkou silný vítr. Ve 4 už se to nedá vydržet a jen čekáme, až nám ve 4:30 zazvoní budík. Při balení se vítr zmírní, až se zklidní úplně. Respekt horám a díky! V 5:05 jsme venku.

Zima, ale tím, že ihned lezeme 300m Findeneggovým kuloárem, se okamžitě zahříváme. Po ránu hned tvrdá dřina, koncentrace a napětí. Sníh je na jednom poli, které je nutné traverzovat, zmrzlý a mačky ho krásně berou. Dvojkové lezení v dobré skále. Orientace horší ale zvládáme to výborně celou dobu. Na vrcholu jsme chvíli po 7. hodině. Slunce hřeje. Výhled se nedá vysvětlit. Pouštím pár slz, jelikož ta sdílená dřina je emotivní. Společně vyřešené problémy, společný vrchol, společná rajčatovka z jednoho ešusu a lžíce s Pájou na vrcholu Montasia.

Další první šuplík, další slzy. „Sakra,  já jsem baba!“ ale nějak se to nedá ovládat. Pomalu a jistě si začínáme prohlížet dlouhou hřebenovku před námi, kterou musíme v každém případě udělat…

V tuto chvílí se dá konstatovat, že pro nás přestaly hlavní lezecké problémy a začala úřadovat příroda, nedostatek vody a stupňovaná únava ze slunce. Kdo má rád absolutní pozitivnost a takovéto sebehodnocení typu: „Dávám si jedna mínus maximálně dva plus“, nechť zaklapne notebook, vypne mobil nebo roztrhne vytištěný list do tramvaje a na příští zastávce ho vyhodí do koše. Nicméně napsat to musím. Ne všechno končí tak, jak ty sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly, s kterýma bysme přešli i Berninu. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu. Já osobně bych se bez cepínu, a že nemám Páju na laně v některých úsecích úplně po*ral. Teď si to vyhodnoť a objektivně kvantifikuj…

Hřebenovka od západu na východ je nádherná, střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu…dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel po chvíli, kdy máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Otázkou zůstává, jak dlouho chceš žízeň akceptovat. Ještě předtím se stala jedna nepříjemná věc a to ztráta Pájova mobilu. Někde nám vypadl nebo jsme ho v rámci horlivého focení nechali někde položený. Nevíme kde. Pája se ještě kousek vrátí na místo, kde se převlékal a za chvíli, stejně zamračený jako odcházel, přichází. Vrcholem tohoto úseku byl výstup ferratou na vrchol Foronon del Buinz.

Tam čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku, který tu na vrcholu stojí. Vymýšlíme komunikační kanál němčino-slovinštinou a velkej deal začíná! Nejdřív Malinovi dá napít vodu s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý ale pouze pytlík. Koukáme co se dá vypít, nic. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. Na závěr nás ještě ubezpečí, že za hodinu jsme v jednom důležitém sedle a za 3 hodiny u auta! Jsme nadšení a s velkou vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky s již spíše klesajícím profilem. Já blbec mu tam do kasičky dobrovolně nacpal ještě asi 5éček! Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy Ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem! Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po 3 a půl hodinách po nekonečném traversu na slunci s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou a že pojedeme od benzínky k benzínce. V korporátech pro tohle vymysleli tzv. sick-days. Z těch různých vyprávění, kterých máme plné knihovny, je zvláštní, že když už mají lidi vymleto, tak spolu přestanou mluvit a řeší jen to nejnutnější. Ano, máme vymleto: „Kudy? Bacha! Tady! Támhle? Tudy! Dobrý? Dobrý!“. Plus několik citoslovcí, třeba „Fuj!“ nebo „Au!“ a to je vše. Začínáme ze sedla scházet načechraným 250m vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se zde štípe, loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Dost to podkluzuje a místy si musíme sednout na prdel, aby to nejelo dál. Nicméně nějak se tímhle fajnovým terénem pohybujeme dolů blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou. Myslíme na vodu, naše ženy, kafe u auta, studánku, kterou známe – dá se do ní vlézt, redbully s Vladimírem 518, na dieselagregáťáka… Toho půjdeme hnát cepínem, až to ráno zase pustí. Všemi myšlenkami jsme už dole.

Jenže ne všechno jede podle Tvých not. Tady si malý červ a to divadlo okolo nejsi schopen ovlivnit. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.

Přesně tam také dopadl.

Kolem oběda v pondělí si mě Pája vyzvedává v nemocnici v Udine. Chvílí vážně promlouváme na lůžku. Za chvílí se smějeme. Kámen jsme pojmenovali „Zmrdečkem“. Pak si mě odváží domů. Díky! Nezapomenu!

Pájo, ten pochod horami Malina popsal docela výstižně, ale co jsi dělal ty? Jak si reagoval, když na Malinu spadnul ten kámen? Počítám, že si se ještě prošel. Můžeš popsat sled následných událostí?

„Jo, to bych mohl. Vzpomínám, že jsem si docela štrejchnul.“ Začneme v tom sedle:

Je to pěkně hnusný svah plný sutě a různě velkých šutrů. V jednu chvíli se uvolní jeden z těch větších šutrů… Je to mžik. To už vyndaváme ibalginy a voláme vrtulník. Jirka to koupil. Zatím co čekáme na vrtulník mi Jirka dává klíče od auta a ukazuje mi v mobilu trasu jak dojdu. Přesvědčí mě ať sejdu níž a naviguji vrtulník, aby ho lépe našli. Nechávám ho tam a jdu to udělat. Sestupuju pomalu. Čekám až přiletí. Je to nekonečný. Konečně jsou tady! Ukazuju jim směr, ale přeletí ho a letí pryč. Nechápu to, jsem zoufalej. Nevím, jestli má Jirka ještě baterku v mobilu a zavolá jim znovu, já svůj telefon ztratil už ráno. Jsem dřevěnej. Naštěstí se vrací, znovu jim ukazuji směr a vidím jak spouští z vrtulníku člověka. Mají ho! Bude v pohodě. Teď už to bude dobrý!

Nebylo. Ještě jsem se musel dostat k autu. Tohle ti náladu zrovna nezlepší, už v sedle jsem byl vyřízenej. Totální vyčerpanost, dehydratace a já pořád nejsem v úplně pohodovém terénu. Nemám mobil, nemám mapu.  Vím hov*o, kde parkujeme… Do toho mi zmizela značka a terén se mění na svah plný obřích šutrů, který se můžou každou chvíli uvolnit. Zvažuju co dál. Když se mi stane to samé co Jirkovi, jsem mrtvej – žádnej telefon. Snažím se jít lesem a každou chvíli přecházím ze strany na stranu a bloudím a zároveň kontroluju terén, jestli se nedá někde slézt. Nedá.

V zoufalosti si sundám krosnu, že si dám proteinovou tyčinku, chvíle pauzy bodne, srovnám se, dám si energii a uvidím co dál. Nemám sliny, nespolknu to. Nejde to tam ani ven. Kur*a já se tu snad ještě udusím tou blbou tyčkou. Vyplivnu to a ještě zoufalejší scházím dál, dál hlouběji do lesa. Do toho se zase vrací vrtulník. Nevím co se stalo, jestli náhodou neletí pro mě. Mávám jim. Jsem už ale moc hluboko v lese, nevidí mě. Další pozitivní nakládačka. Jsem na šrot.

Lost in nature. Jediný co udržuje mou pozornost, je potok, který slyším. Měl bych jít podél potoka. Z potoka se můžu napít. Pak už jedu jen jednu mantru: Potok, Potok, Potok… to jediný cíl. Nacházím jakousi kamzičí, prasečí, možná jelení stezku, vydávám se po ní. Kupodivu vede k docela schůdnému terénu. Mám kliku dostávám se do části, kde se dá slézt do toho svahu. Díky zvířátka! Pak už asi jen 300 m tou sutí a budu u potoka. Jsem tam, piju, chlemtám jak baset. Je mi všechno jedno, prvoci, kovy cokoliv mě z té vody možná potká je ve srovnání s žízní malichernost. Naberu si litr a půl vody s sebou. V dálce vidím srub či chalupu. Zajdu tam, přespím a bude všechno v pohodě. Třeba tam někdo bude a bude mít mobil. Možná je to bivak! Hlava už vytváří různé scénáře jak a co. Nakonec se stane něco co bych nečekal. Potkávám značku! Červenou značku, do prde*e to je ta moje cesta! Bude to dobrý. Už to musí být kousek. Nakopne mě to. Skoro běžím, už je zase zlatá hodinka, tohle je hodně hodně dlouhej den!

Po 30 minutách neuvěřitelně rychlé chůze zase ztrácím naději. Pořád se to vleče a já jsem v lese. To je nekonečný. Prej za tři hodiny u auta, už to jdu asi 6, zase mě to žere zevnitř i zvenčí. Co Jirka, bude v pořádku? Co já? Co když to nestihnu za tmy? Co když tu jsou medvědi, hm?… Jsem dead.

Po dalších cca 15 minutách chůze potkávám rozcestník se značkou Salsa  Mageila nebo co – hodinu cesty. Nejsem si jistý, jestli je to to moje parkoviště nebo vesnice či bivak. Nicméně zase se snažím zrychlit. Je to nekonečný ale nakonec se dostanu do místa, kde už jsme byli s Jirkou první den výstupu. Jsem na správný cestě, teď už jenom máknout, ať mě nedohoní tma. Vylézám z podkopce a jak se předemnou vynořuje horizont jsem v očekávání, jestli je to správné parkoviště. Je! Je tam Rapid? Je! Je tam voda, jídlo? Je!

S Jirkou jsme se domluvili, že odvezu auto a budu tak o půl noci doma. To by to ale nesmělo být tak dlouhé jak doopravdy bylo. Za volant nemůžu, ne teď. Musím se prospat. Jsem tuhej a v podstatě okamžitě spím.

Tady bych to mohl nechat otevřený. Jsem živej a Jirka v péči lékařů. Tak ať si každý domyslí jak jsme se dostali domů.

„S prominutím Pavle, co se nekousne, to už se musí doříct!“

No tak ok. Vlastně myslím, že i ta další část je celkem zábavná. Tak tedy:

Spím u auta a slyším někoho přijíždět. Nemám sílu ani otevřít oči a nechám je odjet. Najednou dostanu baterkou do ksichtu a slyším italskou angličtinu a svoje jméno. Mozek se přepne z nouzového režimu do normálu a po identifikaci a vysvětlení co se stalo mi chlapi dávají vědět, že se ozvou manželce. Na otázku, jestli mám jít s nimi, mi odpoví ať spím.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě nějak moc. Když vidím, že už je světlo, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem ale nacházím lístek s informací, že Jirkovo batoh je na policejní stanici v Tarvisio. Je tam napsaná gps souřadnice a název ulice. Skvělý! Ještě že jsem neztratil mobil a můžu to bez problémů najít… Sedám do auta a jedu k první ceduli, kde se snažím zorientovat. Ok, mám asi tak nějak směr, a jedu! Po cca 20 minutách přijíždím do horského absolutně ospalého města. Projíždím ho sem a tam, najdu Carabinieri, něco na způsob radnice s přidruženou policejní stanicí, ale všude je mrtvo otevírají v 8. Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vyberu si peníze, abych měl na mýtné a benzín a chodím městem v naději, že najdu nějakého živáčka. Pak nastane nejabsurdnější situace mého života, potkávám chlapíka arabského vzhledu a rovnou mu vyprávím co se stalo a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, nic neříká a poslouchá. Když skončím začne naznačovat, že kope do balónu. Do prd*le, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna co si se mnou chce zahrát fotbal!  To že neumí anglicky netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi to dojde, že možná myslí fotbalový stadion. Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po 3 minutách nacházím fotbalový stadion a po dalších dvou správnou policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhne policajt. Nepustím ho ke slovu začnu mu vyprávět příběh a lomit rukama. On na to něco ve smyslu, že tam nemůžu parkovat. Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Tuhle malou bitvu jsem vyhrál. Znova mu pomalu vysvětluju co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejný jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přijde vyšší šarže. Ten první rychle vyskočí do pozoru a mně se začne ten druhý policajt ptát velmi klidnou až otcovskou intonací co potřebuju a proč tam jsem? Pak už to jde jako po másle, dostanu Jirkovo batoh, nechá mě do konce zatelefonovat domů. Když slyším Evču, zlomí se mi hlas. Ujistím jí, že jsem v pořádku a že nasednu do auta a pojedu domů. S tím se loučíme. Když položím telefon tak mi ten policajt řekne, že Jirka má zlomenou nohu a leží v nemocnici v Tolmezzu. Ptám se jak je to daleko. Vysvětluju mu, že nemám gps navigaci ani mobil. Dostane se mi odpovědi, že je to směrem na Benátky a ať sjedu na nějakém konkrétním sjezdu. Hodím ten batoh na ramena a valím to směr Venezia!

Tolmezzo zrovna žije pravidelným pondělním jarmarkem. Všechny ulice jsou tu uzavřené – samá objížďka. Zastavím a zapadnu do nejbližší benzínky, kde doufám, že mi někdo vysvětlí jak najdu nemocnici. Podařilo se! Dostávám mapku oblasti a informaci jak se píše italsky nemocnice „ospedale“. Najdu jí, zaparkuji a prvního vidím saniťáka. Nejprve se slušně ptám, jestli na něho mohu anglicky. Odpovídá little bit. Tak fajn. Jdu na věc! Pochytá slova jako “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday” . Dovede mě na příjem a tam mě předá a znova stejný proces: “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday”. Chce znát jméno – Jirka tam prý není. Měním to na „Giorgio“ – taky nic. Nevzdávám se. Jsem urputně otravnej, tak mě předá nějaké doktorce. Znovu to samé potřetí,  doktorka chápe poměrně rychle. Navíc checkuje příjmy z vrtulníků, ale ani ona žádné informace nenachází. Nakonec se dohodneme, že zkusí zkontrolovat veškeré nemocnice v zemi, jestli ho nepřevezli jinam. Prý se to tak někdy dělá. Najde ho. Je v Udine! Zase vysvětlím, že nemám navigaci a žadám o směr a číslo sjezdu, už mi to začíná jít…

Udine je největší z těch tří měst. Mám problém se domotat k nemocnici, pruhů je tu jak na vězeňským mundůru. A tak se mi na poprvé nedaří sjet z dálnice správně. Napodruhé už trefím a zaberu fleka u vchodu a mířím si to neomylně na příjem. Tohle je už ten den po čtvrtý co to jdu vysvětlovat, takže už to celkem funguje. Nicméně paní, co kouká do systému, není zrovna dvakrát ochotná. Asi to nepokládá za důležitý a už nejsem tak důraznej, protože vím na jisto, že je tady! Nechá mě následně 15 minut čekat jak pacienta na chodbě. Pak se otevřou obrovský vrata, odhrne závěs a tam Jirka.

Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám slzičky v očích, že je živej. Probereme jeho zdravotní stav a začneme vyjednávat o převozu. Ve chvílích očekávání dojdu za lékařkou. Ukazuju jí svojí spálenou ruku, která je oteklá a vypadá jako bych si pod kůži narval housku. Zeptá se mě, jestli to je spálené od sluníčka nebo ohně. Když řeknu, že je to od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý. Žádný led, žádný lék jen úsměv a modrý oči.

Pak se odehrává další bizarní pokračování. Jirka nemá nic zlomeného, je uschopněn převozu a na cestu dostává asi 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký drogy na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Pod pravou si nacpal valník. Alespoň to tak vypadá. Já pod ztrátou adrenalinu začínám zjišťovat, že mě ta ruka pálí jak ďas. Takže zatím co si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají dokument Autobahn Höhe Tauern. Jen z toho dneska víc nebude. Cesta ubíhá celkem hladce. Sem tam zastavíme na cokoliv, co zrovna mají chlazeného v mrazáku, aby si tím Jirka mohl chladit zadek a následně to mohl řidič vypít. Ještě stihneme kolonu kdesi v Rakousku, ale pak už nás vítá McDonald žrádlo v Budějovicích. První jídlo po dvou dnech, žádná dieta, hezky to tam posíláme v duchu Oversize menu. Pak už je to jen kousek domů. Shodit ze sebe ty špinavý hadry políbit ženy – každej tu svojí – osprchovat ze sebe ty Julky jak ty alpský tak Juliuse Kugyho.

„Hoši, to byla teda jízda! Vaše přátelství je tvrdší než kus kamene!“

Hnědočeši

cca 11 minut čtení

Pohled Hokejky (Pája):

Jako Bud Spencer a Terence Hill, jako Tom a Jerry, Werich a Voskovec se Jirka s Pavlem, kamarádi z hnědouhelné pánve vydali na trek, trek Českým Středohořím… Tohle tahám z rukávu už 22.3., když plánujeme tuhle veleakci. Jirkovi tím dávám mlhavou představu o tom jaký to bude! Dneska bych jen dodal, že jsme byli jak Frodo se Samem po cestě Středozemí.

Když zjistíme, že oba máme slabost pro vyvřelé kopečky a sopky bez ohledu na jejich věk, kterých je v českém středohoří tolik, co teď puchýřů na mých nohách, nadšeně se furiantsky přetahujeme o to, kdo se víc těší. „A když ty spacák, tak já bundu!“ Trojka ve stanu na soustředění obrušuje naše přátelství do podoby black diamondu. Ladíme počasí. Odpovídám, že já tam sluníčko nemám, že to mám temný a taky že jo.

Je pátek, den odjezdu. Těším se jako malej kluk na Ježíška. Brousím si to kolem Masaryčky, kde máme sraz. Poprchává. Kapky deště už tvoří louže a já si říkám, že nic nevadí, že když jsou dva jako jeden, život je jak chleba s medem. Při výstupu z metra zahlédnu parťáka. A ač máme oba připravenou zdravici, zmocní se mě pudy a řvu na Jirku jako Vlčák na FKK.

Vsuvka: Vlčák je kolega z cyklistického klubu, který vždy, když vidí něžné pohlaví, tak přestane artikulovat a začne vydávat pouze různé citoslovce a střeky.

U stánků pokoupíme co je třeba a už sedíme v kupéčku. Melu jak kdybychom se neviděli roky a přitom je to týden od soustředění. Jsme tu, vystupujeme. Jirka jako travelguide mi ukazuje, kde honil mičudu, kde oblíkal dres. Náš první cíl je zastávka u Vinaře, ale ten darebák má zavřeno. Tak si to šineme dál. Cílem je cesta. Ještě dáme jedno intermezzo se servírkou, kterou Jirka osloví: „Já Vás znám, Vy mě ne.“ Malinko jí dostává do rozpaků, tak raději pokračujeme, než zavolá bodyguarda.

Těším se, až se dotknu Lovoše. Když jsme pod kopcem, začne mi fungovat kopcostroj. Jedu bomby, full gas. Nevím, kde se to bere, prostě chození nahoru mi dává nějakou zvláštní sílu, zřejmě zbytky vikingských předků, nebo možná irských. „Ty máš irské předky? Ne, proč?“ (pozn.red. To je jedna naše taková malá domů.)

Projdeme kolem psů uvázaných u horské chaty. Otevírám dveře od skanzenu. Dýchne na mě vlhkost propocených ponožek, která se snoubí s neurčitým pachem psů a vůně z kuchyně. Celkový dojem genia loci dotváří zamlžený skla podél celé místnosti. Na stole pivo a před sebou koleno snad z mamuta. Peru to tam pod tlakem, nedá se to sežrat, kolem mě popochází mlsně se olizující labrador. Oba víme, že tohle nemůžu vyhrát. Ze zoufalství si v mamutím koleni kutám jeskyni. Je to tu, kdybych dal ještě jedno sousto, neudržel bych ho. Stejně tak mám co dělat, když kolem nesou k vedlejšímu stolu klobásu. Modlím se, aby to už odnesli. Rovnám se rumem. Když si rádoby ve vtipu objednáváme ke snídani kakao s loupákem, posílají nás si už lehnout.

Na terase Lovoše vymýšlíme spaní. Vytahuju ždárák Bivy bag alien double. Důležitý je ten dodatek double. S panickou ostýchavostí chodím kolem té zelené vagíny a snažím se do ní dostat. Jako falus obalený ve spacím s pytli s čepičkou, kterou tvoří anatomicky designovaná kapuce od primaloft bundy, se vsoukám dovnitř. Hlava je skrz, ale není to ono. Po krátkém brainstormingu se shodujeme, že to zkusíme zezadu. Kde mají být hlavy, máme nohy. Jirka s hlavou odkrytou jde spát bosí. Já si nechám ochranu a snažím se usnout. Žádný problém, spím ve vteřině. Občas se vzájemně probudíme, když se převalíme jako kdybychom spali pod jednou dekou a každý chtěl větší kousek. Ráno je trochu vlhké, jak píšu i domu. Holt ždárák nepobírá kapacitu Pájovo plic. Vlhkej spacák má i Jirka.

Ráno má klasickou příchuť hnědouhelné pánve. Zamlžený horizont je lemovaný zelenými kopci a jeho pravidelnost rozbíjejí kouřící komíny.

Snídáme. Jirka vaří vodu. Já vytahuju svou chloubu – aeropress ! Na to Jirka odpoví datlemi a fíky. Alcron pod širým nebem! Necháváme vyfoukat spacáky a za to, že ještě chvíli zůstáváme na střeše středohorského světa, se nám ukáže scenérie, která nenechá chladného žádného kopcomilce.

Paprsky světla si nachází cestu mezi mraky…

Pak už valíme dál, jedeme bomby, jeden kopec střídá další. Sem tam za odměnu kafe, nebo výhled. Uherák nebo zelňačka. Prostě kvalitní palivo pro naše jaderné elektrárny. Sem tam se obnažíme, abychom převlékli mokrý trička a vzali si suchý. Necháváme si to ale výhradně do společnosti. Utíká to jak na drátkách. Merino farma, puchýřová ejakulace, hřeby kladivo i kříž. Dřevce, Ježíši Kriste (a máme to kompletní), ten rebel, ty hranoly, sýr v trojobalu – svatý grál nalezen!

Poslední vrchol soboty Lipská. Dobudeme ho až potmě. Flek na spaní se nám podaří najít pro oba. Double alieny necháme dneska jiným. Při tom obřím měsíci si připadám jak Vlkodlak, je na tom něco magického.

Ležím vedle parťáka, co se mnou dobyl 7 Vrcholů. Už před sebou nemáme zábrany. Čucháme si prdy i smradlavý nohy. Na plotně nad propastí si ťukáme plzní, ozářený svitem měsíce. Unavený, ale spokojený. Tohle ve mně zůstane hluboko.

Ráno je mizerný. Je konec, cesta už jen na vlak. Je mi kláda, chce se mi močit, bolí mě nohy. Puchýře se mi za noc rozmnožili jak houby po dešti. Při pohledu na boty se mi chce brečet. Jirka to ale zachraňuje. Vaří čaj a dělá snídani.

Démony zažehnal. Stojím v botách, ze kterých už jsem vyndal i vložky, ponožky už jsem zase vyměnil. Jirka to valí, abychom stihli vlak. Jsem rozbitej. Každý krok je neuvěřitelný peklo. Snažím se nedávat to najevo, nemluvím, poslední vtip jsem nechal tam co stolici. Jirka mi dobrácky připomíná, že jsem to chtěl temný. Nejsem s to, to ocenit. Každou chvíli se mi před očima zobrazí scéna z filmu Divočina, kde si Reese Whiterspoon strhne nehet, zařve bolestí a jedna bota jí spadne ze svahu dolů, naštve jí to tak, že vezme do ruky druhou a hodí ji do propasti taky. Vidím se v tom. Chci ty boty zahodit! Chci zařvat, chci s tou bolestí skončit. Vím ale, že jediný na koho můžu být naštvaný, jsem já sám. Všechno je to jenom důsledek jednoho špatného rozhodnutí, takhle nějak jsem to řekl už na Lovoši. Už tam jsem měl zaděláno na tenhle průser. Vůbec nechápu, jak jsem s tím mohl celou sobotu chodit po těch kopcích. Přes 35 kiláků v lezečkách!

Když je dobrá voda, je dobrý i čaj. Tohle bych si dovolil parafrázovat: „Když je dobrý přítel, je dobrý i výlet.“ Bylo to spektakulární, bambilion hlášek, zážitků a emocí. Naplno prožitý víkend. Protáhli jsme si tu jízdu ze soustředění z minulého týdne na další dny.

Dnes jsem to završil nákupem nějakých speciálních náplastí a věřím, že nejpozději ve čtvrtek jdu na stěnu. „Lezečky, kde jste?“

Díky brácho, nenapadlo by mě že hokejka s kopačkou se potkají v cykloklubu a urvou se na kopci, kde si budou tlačit pikao do hlavy!

Pohled Kopačky (Malina):

Od dneška miluju hustou MHD síť matky měst. Neudělat ani krok, obdivovat architekturu a pak se nechat odvézt až domů.

Návrat ke kořenům.
Hnědočeši
Puchýř nejlepší přítel foxtrotu
Smažený sýr – poklesnutí níže než nevěra
Tenhle kopec se na nás udělá
Zavolej Šebkovi, ten Tě spraví
Ovce, plevel Českého Středohoří
Chodit vedle sebe tolik nesmrdí
Vše je důsledek jednoho špatného rozhodnutí

Mnoha způsoby by se ten proběhnutý víkend dal nazvat…

Ocelové mraky nad Lovosicemi a pohodový pochod do vinařských Malých Žernosek. Vídeň a Znojmo jsou porad s námi – na kůži i v nás. Kdejaký strom to slyší, co vše se na Jižní Moravě při cyklistickém soustředění dělo, řeklo, jelo. To už jsou u Černodolského mlýnu, malá Plzeň a servírka ve střehu. Vizitky nenechávájí. Dnešní cíl hledej jinde – Lovoš. První challenge je na stole – 2 vepřová kolena, hořčice, křen. Prase mělo asi tunu neb se tomu množství masa okolo kosti nedá uvěřit. Zatímco Malina při každém soustu zavírá oči doufajíc, že další už nebude, Pája cvičí archeologii a obdělává v koleni celé středověké hradiště. Noc na větru a příležitostném dešti je taková nebo maková jenom ne fajn. Malina hlídá pozici před alieny, Pája leží v rohu a užívá si výdobytky moderního outdoor vybavení. Asi hodinové vystrčení hlavy z pytle ždárského rozhoduje zápas o Malinův krk ve prospěch týmu Příroda 1:0. Teplá čepice a funění si do spacáku už gól dát nestihnou. Je tu ráno, rozednívání a nejvyšší čas usnout.

Vaří se knedlíky. Malina jich má plný krk ale cela sobota před nimi, to se nějak utřepe. Malina servíruje čaj a fíky, Pája kafe a tablety na bolest v krku. Souhra a doplňování jeden druhého nezná mezí. Kopačka se sejde s Hokejkou v kolečkářském klubu a jedou na pěší trek. Otázkou zůstává, co bude dál? Velemín. Pokecat s paní, co jde z nákupu – už se nadechuje, co všechno udělala tento týden a jaký má život… ale rázným krokem trhají konverzaci a jdou dokoupit vodu do místní večerky. Pochválit Vietnamce češtinu. Přijíždí borec na vytuněném skútru. Chceme mu dát desetikorunu a říct mu, že život je jeden z nejtěžších, ale dostává se nám ukázky kolik PETek piva se dá do skútru na různých místech zastrkat. Temný kraj, temný mrav. Stoupáme na Milešovku. Koleno z tunového prasete se připomíná a my se bojíme, že v Ledvicích odstaví generátor, protože není dimenzován do prostředí s nebezpečím výbuchu. Buďto choďte vedle sebe nebo žerte klíčky! Přinejmenším takhle pánové nese*te! Milešovka je královna, ale dnes ji kazí vyznavači jistého náboženství, kteří si chtějí povídat o tom, v co nebo koho věří. Malina hledá Páju, ať ho brání. Ten však sádruje koleno ven z vlastního těla.

Pod kopcem – v obci Černčice – jsou ovce. Je jich tam asi 3000 kusů v jedné ohradě. Žerou slámu a na otázku zda za a) chtějí nakrmit nebo za b) chtějí sexuálně obštastnit, chvíli tupě koukají a pak řeknou: „Bééééééé!“

Na kopci Zvon je velmi intimní chvilka. Přesně na vrcholu vyzouvá Pája boty a propichuje mohutný puchýř na patě. Soudě dle množství vody, která z něho vytekla, na sebe podmáčené dálnice D8 nenechá dlouho čekat.

Pak je tu vrchol Pařez, sen každého bivakáře. Ale my máme zamluvenou špeluňku na Lipské hoře a to držíme. Scházíme do obce Lukov. U zavřené hospody svačíme. Je tu hrozný bordel. Vystříkaná expanzní pěna do několika křoví. Celá scenérie tohohle svinčíku, zataženého počasí a zavřené hospody působí depresivně. Pomalu a jistě začínají euforické stavy, když sundáš botu s dobou temna, když si ji nazuješ a utáhneš. Vstáváme od altánku. Pája řve radostí, když mu jsou drženy křížky zároveň s poslechem rad, co s botami.

Hoši hledají nejkratší trasu na vrchol Hradišťan. Povolávají techniku na zápěstí od zn. Suunto, která se pokusí najít nejkratší cestu. Krátce později je již ničí táhlé stoupání divočinou, kde nejspíš lidská noha dlouho nešlápla. Nicméně azimut je na metr přesný a tak velmi rychle v upoceném stavu nechápou, proč druhý nejvyšší kopec Českého Středohoří je vlastně rovna louka pro 652 stanů i s předsíňkami. U místa odpočinku nachází malé kladivo. Kolega cyklista McHammer má nejblbější přezdívku na světě, jednak proto, že takhle vůbec nevypadá.

Žádné asociace. 28.kilometr, několik kopců za nimi, těžké bágly na zádech. Válí se v trávě. Sbírají klíšťata a očekávají příchod nahých žen, které je namasírují do posledních kilometrů. Další kafe už se vaří na hořáku. Masáž, jak to tak vypadá, se konat nebude. Vytahují trekové trumfy a ručně zaměřují azimut do obce Dřevce, kde předpokládají nějakou hospodu s utopencem a prazdrojem.

Očekávání jsou po sestupu divočinou přebita realitou. Nikoli ta masážní ale ta gastronomická. Smažák s hranolema za 75,-. Kuchařka ho chvíli hledá po mrazákách za pípou, ale pak ho pod 20kg rybího file nachází. Netřeba slov. Na stole přistávají dva vory plující na říčce oleje, vedle jako memento lesa hromada ledabyle pohozených klád z brambory domácí, hyperprosmažených. Závod, kdo to zhltne dřív, těsně vyhraje Malina, neboť měl tatarku. Číšník se ptá, jestli chutnalo. „Ty woe! Dám Ti litr tuzer za tuhle parádu, co ležela tři roky v mrazáku. Přesně tohle jsme potřebovali!“ Havlíčkobrodský Rebel jen podtrhuje.

Pak se zvednou, naposledy utáhnou křížky. Pája má vrásky na čele, ale pořád jede jak buldozer obalený báglama. Další trekové eso je pochod pod vysokým napětím kudy se dá zkrátit cesta. Lipská hora už je na dostřel. Šero. Pochod vesnici, která se celá rozštěká. Pája nasazuje brutální tempo. Všude nalámaný znělec. Pochod šerem na vrchol sopečného původu. Návrat ke kořenům. Hledání plácku na skalnatém vrcholku. Malinovi se z teploty motá hlava. Fokus jen na nafouknutí karimatky a vybalení spacáku. Bezvětří, klid, uválený jsou jak marcipán. Vaří něco teplého k pití. Meditace při pohledu na měsíček. Přesně takhle to melo vypadat! Kdo nemá rád zkamenělou lávu, je z cukru a dobrou! Spánek jak když švihne katanou.

Ráno polojasno. Pája se mračí při pohledu na vstupy do bot. Malina vaří gnochi v krku. Káva voní až do hnědouhelné pánve. Sami sebe nazývají hnedočechy. Vlastní stát ještě nezakládají, ale při pohledu na vlastní výkal v přírodě je nic vtipnějšího nenapadne. Na sluníčku je teplo, ale jinak v noci to na letní romanci ještě moc nebylo. Záda rozedřená od báglu. Ve vesnicích ještě spí. V 11:58 z Lovosic jede vlak. Ten by rádi stihli. Je to vesměs z kopce, drží 6.4 km/h, aby stihli koupit ještě nějakou gastrodemenci a cider. Pájovi se sestup ze Středohor moc nelibí. Zda je to tím, že už to končí nebo vývojářskými schopnostmi pánů z LaSportiva, nelze poznat.

Žádný happy end. Jen puzzle do skládanky. Těší se na další příště. Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!

Sezóno objevitelů, zdar!!!

Mlhavo

cca 4 minut čtení

Je 14. ledna 2017, den kdy se vydáváme na běžky do Krušných hor i přes varování meteorologů (zde). V autě skupina nesourodých jednotlivců, který se moc neznají a jediné co je spojuje je chuť se svézt na běžkách. Cestou se očicháváme jak psi a hledáme společná témata. Původním cílem byla Dlouhá louka, ale když ve stoupání z Oseka vidíme auta padat do škarpy a my nemáme řetězy, volíme jako úhybný manévr Cínovec. Lidí je tu kupodivu spousta, takže si riziko nepřipouštíme a zabíráme fleka u kruháče.

Najít nástup do stopy se daří celkem dobře, ta bohužel najednou mizí.  Mlha jak mléko. Viditelnost je cca 5 metrů, a tisíce malých bodavých jehliček nepřestávají píchat do obličije. My si přibližně 4 km běháme jen tak po poli  kolem nějakého stožáru. Tu a tam je slyšet jak couvá rolba, vidět jí ale není jsme znechucený a ztracený.

Za naše odhodlání motat se v kruhu se nám nakonec přeci jen podaří trefit ceduli, která ukazuje správný směr, je to cca 700 m a pak už se dostaneme mezi stromky, kde to tolik nefouká a je lepší i viditelnost.

Moc to tady neznáme, takže jezdíme sem a tam a nedaří se nám udělat žádný rozumný okruh. V jednom sjezdu se skvěle vyválím, ale v duchu kdo nepadá, jezdí pod své možnosti vstávám. V prvním větším stoupání se ukáže jak na tom kdo je, technicky i silově. Vlaju na chvostu, ale nakonec předjedu Vojtu, který si tlačí jesenku do hlavy. Potkáváme tamního Lukáše Bauera, žoviálně s ním povídáme o kolech o trasách, kde parkovat atd. Lepíme se mu na zadek jak pěkné holce a vlajem za ním jak na gumě. Už mi to moc nechutná, pořádně nevím kde jsem, sníh je těžkej a mě to nejede. Nakonec se ale ozvývá první Jirka, ke kterému se velice rád přidám na alternativní trasu, která vede na polívku a pak k autu. Už jsme vytahaný jak guma u slipů, který máš už hodně dlouho ale z nevysvětlitelnýho důvodu je pořád nosíš a cítíš se v nich jako král. V touze už tam být nakopneme poslední zbytky energie a pereme to k tamní hospodě, bohužel k našemu překvapení, ale úplně druhým směrem. Mlha na horách, je mlha na horách. Když už máš pocit, že nemáš energii, není lepší místo než být na horách v elesťákách s flecem a windstoperovým vrškem pod palbou větru a všudy přítomnou akupunkturou s pocitem, že jsi ztracenej a bude z tebe potrava pro vlky! Pak se v té beznaději jeden zeptá druhýho: „Znáš ten příběh o Vrbatovi s Hančem“…

Nakonec ale potkáváme místní a s jejich pomocí konečně jedeme tím správným směrem.

Hospoda na mýtince, nabitá až po střechu, sedáme si k německy hovořícímu páru objednáváme všechno co mají, od čaje přes polívku. Čeká se tu celkem dlouho, ale jsme v teple… Naoknec dorazí i druhá půlka naší výpravy, dohodneme se, že my půjdeme pomalu k autu, zatopíme a očistíme ho od sněhu. Cestu volíme nejkratší možnou, prostě diagonálně bez ohledu na terén. Chvíli zase s pocitem, že jdeme špatně ale nakonec se ukáže, že zas tak marný nejsme, když se zlepší viditelnost. Jsme u auta, respektive u hromady sněhu pod kterou jak doufáme, je naše auto. Kolem jel pluh, a tak máme ohromnou radost, že úplně vyřízený budeme ještě odhrabovat auto.

Cesta zpátky je pro mě peklo, jsem koženej jak volant, topíme a mě se chce spát. Z letargie mě vytrhne až nápad, dát to dneska až do konce. Což obnáší si doma dát sprchu a následně vyrazit na pár piv místo do postele.  Jde o čest a tak se kolem půl osmé scházíme na romantické večeři ve dvou na pár piv a společný žebra. Tímto okamžikem  vzniká něco nevšedního, stávají se z nás přátelé. Vyprávíme si o vlastních úchylkách a děláme vtipy o ženských. Připadám si jak na prvním rande s holkou, se kterou najdete společné téma a oba víte, že to není poslední schůzka.