Jsoucno insidera

Vstaneš v 6 ráno, o víkendu a rád. Jen aby to nebylo bez tebe.
Nastoupíš na galérku a prohlídneš si tu prázdnou halu. Jseš tu jen s pár dalšími blázny a ve vzduchu cítíš chvění. Ve vzduchu poletuje všude přítomný prach z magnesia, ze stropu sálá teplo z rožhavené spirály a uvnitř tebe se odehrává představení jako když gladiátor poprvé vstoupí do arény a v davu to začne bublat. Protáhneš zimou zkřehlé tělo a už cinkáš jak ježíšek, jak do sebe naráží ATC a HMS. V hlavě jedu cover od Post Modern Jukebox na creep od Radiohead. Pak se nadechneš a foukneš trochu mága pod křídla a celý svět zmizí.

Jsi jen ty a tvůj dech. Absolutní soustředění, pocit že nemůžeš spadnout. Nahoře se zacvaknutím v topu zjišťuješ kde jseš, svět se k tobě pomalu vrací. Už slyšíš ten ševel okolních lidí, hudbu co není z tvé hlavy. Dole si ťukneš pěstí s parťákem a to je nejvíc. Najednou ti ty řeči o pupeční šňůře dávají uplně jiný rozměr. Pak se karty otočí…

Pozdravíš pár známých tváří a užiješ si společnost, dáš si zelňačku nebo párek. Vylezeš z té kryté haly ven, kde jsi nechal ostatní svět žít jeho vlastním tempem. Jako branou do Narnie projdeš dvěřmi na fotobuňku a kapky deště dají vnuknout nápad na saunu. Spontání rozhodnutí a to už sedíš na posledním schůdku ve finský. Bazének, zázvorová limonáda.

Najednou jseš sám, ale ne uvnitř, tam se toho vejde. Sedíš v holešovický tržnici cpeš se Pho bo Tai a víš, že jsi dneska zase žil!

Příště už snad zase jsoucno outsidera.

Postnuté video je bez nároku na odměnu, šťouralové.

Mačky a čakany

cca 15 minut čtení

Už je to druhý týden. Druhý týden od posledního julkovského ledobranní a já pořád nejsem schopen se dát do kupy. Na chvíli si sednout, zastavit se a mentálně se vyprázdnit jako obvykle. Chvílemi uvažuju o kariéře herce, jak se mi daří věrohodně hrát, že jsem naprosto v pohodě. Spíše mi ale chybí konfrontace s realitou, jelikož určitá část mé podivínské osoby je okolím již vnímaná za standart a občasným projevem pozitivního šílenství se už nikdo nevzrušuje. Nezbývá než počkat na sebereflexi. Tu potkávám ve firemní kuchyňce. Když si po třetí kávě jdu udělat Pu-erh, dochází mi, že je na čase zvolnit a je třeba si přiznat, že už jsem zpátky. Program „Pája na horách“ otočit jako kazetu v jezevčíkovi, kdy máš na jedné straně songy od Captain Jack a na druhé Ministri. 

Pan introvert může přijít na scénu…  

„Jestli kousek mě zůstal ještě v horách, tak kus hor zůstal i ve mně.“

Odjezd 

Už po patnácté kontroluju seznam věcí jestli mám všechno, zdá se že jo. Takže můžu v klidu vyrazit na nádraží. Tentokrát hadičku neberu, takže se žádná velká show nekoná. Jedno „nové“ tady ale pořád je. Jedeme nočním vlakem, což je pro mě nová zkušenost. 

Když se s Jirkou potkáme na hlaváku, přesuneme se na peron, odkud míří na Slovensko snad celé nádraží. Povlékneme lehátka, nasadíme papuče a jdeme na chodbu probrat co se sluší a patří na staré a moudré muže našeho věku. To zrovna, jedeme bomby. Jsme nažhavený, pijeme pivo a zajídáme ho klobásou. Plkáme o ženských, o horách a ovšem možným. Jsem tak rozjetej, že vím, že z nočního spánku toho moc nebude, špunty ne špunty. 

Ve 4:30 budíček, kafe a crossiant do ruky. Od vlaku k hale v Popradu je to jenom kousek. Za tu chvíli si ani nestihnu všimnout jestli je zima dle prognózy. V hale je celkem teplo, takže mě nepřekvapí přítomnost hnědého komanda jehož největší zbraní je zápach. Chvíli tu zevlujeme, ale do výsadku zbývá ještě spousta času. 

Jdeme se projít ven, že si jako zkrátíme čas a zahřejme se u toho. Po dvaceti krocích mi umrzají ruce a já vím, že tyhle rukavice jsou málo, po dalších 20 vím, že tyhle kalhoty jsou málo. Když dojdeme ke světelné tabuli, svítí na ní pozdrav -20°a vítej v Tatrách Pájínku! 

Jdeme zpátky, v hale vytáhnu z batohu drtiče mrazu a jdu se převléct na záchod. To by šlo! To je jiná. 

Do půl sedmé se snažíme dělat všechno možný, jenom je škoda, že ve dvou se bang hrát nedá.  

Mišotime! 

O půl sedmé nás vyzvedne Mišo. Pro mě zatím jen mytická postava opředená kouzli. Jakýsi kamzík s tváří muže, který se v horách pohybuje jako mauglí v džungli. Muž co ovládá uzly a lezení, předpověď počasí, záchranářské techniky, lyže a navíc je sakra v pohodě. Takhle nějak mi ho líčil Jirka. Já starý skeptik poučen vlastní zkušeností, že vyprávění druhých v superlativech vytváří v mé hlavě očekávání vyšší, než jaká se mi jeví skutečnost. Držím se zpátky a trochu alibisticky čekám, co se bude dít. Ty dva se dávají do hovoru, jako by se viděli naposledy před týdnem. Já sedím na zadních sedadlech. Jejich rozhovor nevnímám. Čumím jak puk na růžovou záři, kterou slunce opatřilo vrcholky Tater. 

Zastavíme na parkovišti přeházíme matroš a jde se. 

Den první 

Cestou k prvnímu ledopádu probíráme všechno možné, od politické situace až po horská neštěstí a trable života v horách. Je kláda, ale jdeme do kopce a tak dochází i na odkládání vrstev, toho dne však poprvé i naposledy. Mišo nás ujišťuje, že se budeme pohybovat ve svahu kam svítí slunce. 

Když dojdeme k ledopádu, mám pocit, že to vypadá jako obrovská porce citronové polevy. 

Mišo prověří moje zkušenosti s pohybem v mačkách a práci s cepíny. Po chvilce jdeme na věc, asi jsem talent 🙂 Zařídí vrtání šroubů a připraví nám lano. Jirka leze první, já jistím. Zdá se to celkem jednoduché. Ruka, ruka, noha, noha. Když jsem na řadě, zjišťuji, že to úplně taková sranda není. Udělat kvalitní zásek do ledu při -20°C chce trochu umu, který mi zatím schází. Nevzdávám se,  pomalu ale směrem vzhůru se přibližuju k Mišovi. Ten hlídá vhodnou linku a techniku. Po nějaké době dojde k zásadnímu kroku na hranici zkušeností a my máme možnost si sami zašroubovat šrouby do ledu. Je překvapivé jak velký rozdíl na kusu kovu s vynutím může být. Jeden jde jak do másla, druhý jako by jsi zkoušel udělat prstem díru do zdi… Navíc mi zrovna tenhle šroub vychází na levou ruku.  Pro nelezoucí: Máš na ruce lyžařský rukavice, takže veškerá jemná motorika která je k tomu zapotřebí, se dá tak tak vnímat na pravé ruce, ale dělat to levou??? Tak jo, dá se to, když se smíříš s tím, že ti mezitím umrzne jistič.  

Zmrzlej jistič

 Nakonec ho tam dostanu. Šroub je v ledu a já lezu dál. Nahoře musím připravit štand (stanoviště pro dobírání a slaňování). Štastnej a zničenej dolezu nahoru, ale kyslík pro hlavu jsem už spotřeboval. Mišo se mě snaží navést jak na to, ale většinu práce odvede sám. Když za námi doleze i Jirka zkusíme si slanit. Tenhle ledopád už nám je malej! Pěkně jsme se na něm vyřádili a to jak fyzicky tak edukativně. Přesuneme se jen o pár metrů, kde náš čeká jeho technicky náročnější bratříček, který má v závěru libovou pasáž ve formě malého převisu. Když se do něj pouštím, je už kolem druhý a já jsem překvapenej jak hrozně to letí. Je to bomba! Trochu si u toho zavzdychám jako tenistka, ale lepší trochu hekat, než nedýchat. Čekal jsem, kdy se objeví náhodný zvědavý chodec, ale nikdo se neobjevil. Finální převísek jsem si musel pro úspěch zopakovat, mával jsem tam cepínem jak Thor kladivem a přitom stačilo cepín zaháknout do již připravených otvorů. 

Všechno krásný, ale někdy končí a pro nás toho bylo první den akorát a možná trochu víc. Cestou k autu ještě stihnu ukázat několik figur z foxtrotu, zakončím to ladným sedem na kotník za který by se nemusela stydět ani fešná krasobruslařka po trojitým rittbergerovi. Jsem ale v klidu, protože se to stává i velkým klukům. 🙂 

Závěr prvního dne dotáhneme společně v hospůdce Raimund, kde nás čeká gastrorgasmus. Nejprve slané bochánky s domácím cibulovým čatný a k tomu pivo z Tatranu. Načež mně absolutně sejme hlavní chod v podobě pstruha. Nikdy jsem nejedl takovou parádu. Já vím, hlad je nejlepší kuchař, ale takovouhle hitparádu moje chuťové pohárky dlouho nezažili. 

Tahám z Miša jaké to je mít kancelář, kde člověk nemusí řešit jestli se bude topit nebo větrat, ale odpověď už vlastně předem znám. 

Hodí nás domů, kde se ubytujeme, dáme sprchu a ač neradi ještě uděláme výpravu do místního koloniálu. Nakoupíme vše potřebné od slaniny s vejci až po plecháče. V kuchyni necháme vyrůst radost, dáme si pár piv u kterých si zahrajeme kostky a v deset si jdeme lehnout s výrazem kejváka z majora Zemana. 

Den druhý 

Je tu ráno, nový den. Vyskakuju z postele, né snad abych pozdravil slunce nebo 5 tibeťanů, nýbrž proto abych udělal snídani a kafe. Připravím vejce na másle. Postavím vodu i na nepálský čaj do jedné termosky a zázvorový do druhé. U snídaně gurmánsky probereme pozdrav co jsem nechal Jirkovi pod peřinou. 

Z chodby na nás volá Mišo, že už je tady. Naskáčeme do auta a valíme dobývat severní stěny. Dnešní ledy jsou ve znamení stínu. Teploměr v autě ukazuje, že je k nám dnes počasí příznivější. Nicméně budeme poblíž potoka a tak po předchozí zkušenosti jsem se rozhodl do toho skočit po hlavě. V podstatě jsem na sebe kromě noční košile natáhl všechno. Spodní merino triko, trio od Moiry. Přes to softsheelku, na to primaloftku, přes ní peří od pana Rakoncaje, a proti větru a dešti brnění v podobě hardshelky. Panáček Michelin, aby se začal bát o práci! Je mi dobře, je to za cenu ztráty určité flexe, ale dnes si volím teplo. 

Jdeme na to

Mišo velí nasadit mačky a tak mňoukáme už od hlavní cesty do svahu a jdeme si pro Adin úsměv. Pod touhle zmrzlinou se mi rozklepou kolena a tak rád nechám Jirku předvést jeho umění. Přeci jen je o jednu zkušenost s ledopády přede mnou a taky protože… Vlastně vůbec nemám problém najít argument proč bych neměl být první. Když dolezu na první štand, nechám Jirku zase lézt dál.

Přijde mi, že to leze nějak pomalu, a říkám si co to tam, tak dlouho řeší? Když se do stejné sekce dostanu já, vím hned co tady řešil. Nedaří se mi zaseknout cepín a když se to konečně povede, vidím jak se kolem něho utvoří ve tvaru kruhu vlasová prasklina. Přemýšlím, jestli když vyndám cepín narazím na vřídlo nebo na podlahu. Držím se základního pravidla, že na ledu se nepadá a vyřeším to elegantně jak se na Julka a druhý den lezení v ledu sluší a patří. Najdu lepší oporu pro nohu a prostě se přesunu. Za Jirkou dolézám se zápěstím napěchovaným jak hrudník blondýny. Moje čtyřky bandasky, ale nikdo neobdivuje. 

Nahoře nám Mišo ukáže další vychytávku s lanem. Když slaníme k místu nástupu, zjistím že můj batoh byl účastníkem lokální laviny, která se mi nastěhovala do batohu. Započnu tedy záchranou misi a bez lavinové sondy začnu vyprošťovat termosku. Chvíli ji resuscituji. Zalapá po dechu, jako odměnu mi dá to nejlepší ze sebe. Horký šálek nepálského červeného čaje. 

Ledopád Mrozek, naše další štace. Pod náporem víkendových lezců je bohužel plnej jak kamion coca-coly na Vánoce. Využijeme chvíle hluchého místa na další edukativní přestávku ohledně metodiky. Vázání uzlů jednou rukou a sestrojování štandů za různých podmínek. 

Mrozek furt plnej. Volíme tedy alternativu jiného ledopádu. Prvnímu konci lana se už nevyhnu. Už ale nezbývá moc času a tak si dáme jen jednu délku. Jde to celkem dobře, a já zjišťuju, že bych si chtěl pořídit pár dalších drobností do výbavy. Nahoře pár pozdravů pro fotografy, slanit a je tu konečná, vystopovat. Sbalit cajky, valit k autu a zhodnotit ty dva dny plné ledu. 

Během těch dvou dnů jsem se do Miša zamiloval. Než jsme se rozloučili, tak jsem mu asi osmkrát řekl, že jsem rád, že jsem ho konečně poznal osobně. 

Jirkovo chvalozpěv na Miša měl naprosto reálný základ. Mišo se předvedl jako člověk na svém místě, který má přirozený talent jednat s lidmi. V podstatě okamžitě se stal součástí naší skromné julkoparty. 

Cestou domů míjíme saunu a děláme se na ní trochu zálusk, když ale otevřeme dveře od vyhřátého pokoje oba víme, že žádná sauna nebude. Mráz a trocha fyzické aktivity k tomu, z vás udělají úplně jiného člověka. Když nám Mišovo mamka přinese teplý kastrol zelňačky, vystřelí nás to na Měsíc. Pája zelňačku tuze rád! Jako večerní zálibu mám hru v kostky, ale štěstí není na mé straně. Poté co prohraju o parník, jdeme radši plánovat aktivity na druhý den. 

Den třetí 

Předpověď je nejistá a tak si počkáme na ráno, které má být moudřejší než večer. Cíl na papíře je vystoupat na Slavkovský štít. Ráno mrholí a je všelijak. Stíháme autobus do Strarého Smokovce a po přibližně 25 minutách vystupujeme a jdeme si pro lístky k lanovce. Jirka čeká frontu na lístek já na záchod. Výsledek rovnice o všech známých je jasný. Kotel zelňačky k večeři, kotel vajec k snídani a kotel nepřiměřeně silné kávy může mít jen jeden výsledek. Po návštěvě veřejného WC zjišťuju, že tahle oblast je plná matikářů. 

Lanovkou na Hrebienek a po svých pěkně až nahoru. Naše tempo trhá i oblačnost. Po chvíli jsme na Maxmiliánce, kde nazouváme mačky. Hůlky jdou do batohu a cepín do ruky. Stoupáme už cestou bez mráčků a sníh se před námi zrcadlí. Když mi dojde, že mám brýle v improvizované úschovně u lanovky, říkám si, že bychom to ani nebyli my, kdyby se něco nestalo. Jirka to hned ohlásí do éteru: „Jedna nula na chyby pro Tebe!“. Tak aspoň malá satisfakce za kostky. Když mi po chvíli nabízí galantně brýle, beru je za vděk. Že bych mu je vrátil mě ani nenapadne dokud si o ně neřekne. 

Cestou vzhůru zjišťuju, že moje fyzička na tom pořád ještě není tak hrozně jak by se dalo bez jakékoliv aerobní aktivity čekat. Dokonce doháníme jakousi skupinu poláků, které jsme měli daleko na dohled. V jednom sedýlku, děláme pauzu na čaj a tatranku. Pokračujeme na vrchol, střídáme se v tempu a vedení. Když se blíží poslední prudké stoupání vzhůru, už mě napadají myšlenky jako, že už bych tam chtěl být. Když mě začnou pálit stehna, vzpomenu na všechny ty ufuněný kopce se šlapkama a nasadím Camrda style. Pro neznalé se to se špatně popisuje. Tady v horách by jeden myslel, že probudil medvěda nebo že slyší Yettiho. Je to takový sýpající astmatik s hlubokým hlasem, který už další krok nezvládne a brzy umře, ale touha je víc než smrt a tak vám stejně natáhne držku. 

To chceš!

Konečně vrchol. Jirka velí k úsměvu, ale usmívat se bez brýlí proti slunci, mít oči plné ledové tříště s příchutí prvního tatranského vrcholu a spáleného nosu mi žádné insta úsměvy nedovolí. Na vrcholu mám pocit, že se z nás stali vodící pes a slepec. Dlouho se tu nezdržíme, a tak sejdeme do sedýlka na kávu a sváču. Sladkých tyčinek mám už plný uši, a tak když mi Jirka podá chleba se šunkou, připadám si zas jak v Alcronu. Kolikrát už jsme tohle spolu zažili?  Asi je to vejškovkou, ale dojímám se. Musel bys být mrtvej aby to tu s tebou nehlo! Tatry v zimě! Mačky a cepíny, Julci a mašiny. 

Cesta zpátky na Maxmiliánku je rozšlapaná a boří se. Užijeme si tedy ještě závěrečnou srandu, a pak už se vracíme do civilizace. Než se zcela socializujeme a najdeme odvahu vstoupit do restaurace, dáme si jedno rychlé pivo na slunci. 

Pak jde kolem paní s vídeňskou kávou a mě začne srdce tlouct rychleji. 

Vlak nám domů frčí za cca 6 hodin z Popradu. Ve Smokovci ještě navštívíme stanici horské záchranné služby a pak už sedíme v přetopené lokálce.  V Popradu hledáme čajovnu, kde si chceme natáhnout nohy a v klidu se dát dohromady. Google ale neví, že tu čajovnu už nějaký pátek nemají a tak  nám nezbývá než jít zbytek čas strávit do pivovaru, kam jsem si udělali rezervaci.

Objednáváme žebra a kolena. Po čtyřech hodinách vylezeme ven, a mráz nás zase paralyzuje. Na nádraží máme opět hodinku a půl než nám to přijede. Toho večera bychom se klidně mohli stát součástí hnědého komanda. Smrdíme stejně, jen jsme trochu víc barevný. Přijímač si ale necháme na jindy a čas do příjezdu noční palandy zabíjíme každý po svém. Já lovím novou výbavu na mobilu. Jirka sundal boty a nahnul se na znak. 

Hnědé komando v přijímači

Vlak má pár minut zpoždění a když konečně přijede, potkáme na chodbě stejnou stevardku. O tom, že si nás pamatuje svědčí tón v její odpovědi na pozdrav Dobrý den! Má zjevně radost, že nás vidí. Zase budeme chtít kafe, když bude rozdávat čaj. Pak jí vlezu v noci na záchod a ráno si od ní nevezmeme crossiant, protože máme hlavu na drahé straně lůžka a nevíme, že nám ho cpe.

Prostě Julci! 

 

Slovena

Zimní hřebenovka

cca 13 minut čtení

Už je to tak, konečně si sedly všechny okolnosti a my zahajujeme další Julkovskou sezónu. Navazujeme na loňský veleúspěšný zážitek z hořící chaty, ale hlavně na intenzivní zážitky ze zimní krajiny. Abych se nepředbíhal, dáme si to pěkně od začátku.

Julci mají posilu, která se uchází o post reverenda. Není to nikdo jiný než Slávek, který v sobě nachází odvahu se poprat s mojí karmou (chápej jakože si to zase uděláme temný). Sedíme v hospodě u Bernarda, kde popotahujeme nudle a povídáme si o tom co půjdeme, jaké máme alternativy a taky seznamuju reverenda třípůlkaře se Slávkem. V psím žárgonu si kluci očuchali zadky a zjistili, že to půjde.

Slovena

Vstávám a na mobilu mám zprávu, že Barbánek už je na nádraží, urychluju snídani a vyrážím za ním. Cestou po mně koukají lidi, co jdou do práce a nechápou co to mám za stříbrnou hadici přes rameno, zatímco můj skrytý extrovert si užívá důležitosti a pohledů ostatních. „To čumíte jakou mám stříbrnou hadici“, říkám si a jsem spokojen, jaký jsem si to koupil dáreček do výbavy. To už jsem ale na nádraží a blíží se ke mně Barbánek s úsměvem chlapce, kterému rodiče koupili zmrzlinu. Naprosto sdílím jeho nadšení a tak se na sebe culíme do doby, než přijde Jirka. Jirka nezapadá do skupiny hadiček, ale přichází Slávek a taky mu čouhá hadička. Dorazivší Jean se přidává na stranu bezhadičkářů. Tak už víme, kdo kam patří a jdeme se podívat na tu krásku, co s náma vyhrála kupé! 

„Ty vole vona tam fakt sedí holka!“ 🙂 Vážně, byla tam. Mladá sympatická slovena. Uvidíme jak dlouho jí ten úsměv vydrží. Ještě jsme ani nesundali batohy a už se kolem prožene láhev vína. Během dalších pár minut se čtyřikrát ozve všeobecně známý zvuk otevírané plechovky s náplní vařenou tam někde u Liberce. Vlakový portýr přináší kávu a noviny. Cestou zpět odnáší odpadky. Trochu pokrčí obočí, když mu vracíme zpátky láhev od vína, plechovky od piva a malou placatku od nápoje s jahodama, ale to byla jeho jediná reakce. Zřejmě to není jeho první cesta a my nejsme první cestující s pozitivním vztahem k hydrataci. 

Cesta s těmahle Reverendama vždycky uteče jako zajíc před obézním labradorem. Máme si toho tolik co říct, že se občas ani neposloucháme. Vystupujeme ve stanici Vrútky a slovena se pořád usmívá a přeje nám dokonce pěkné hory! Beru to jako znamení, že jsme dobrý společníci. Ještě malý transfer osobáčkem do Nezbudské Lúčky, kde už doopravdy startujeme. Čeká nás krátké, ale intenzivní stoupání. Před tím máme ještě příležitost okouknout nové a později i staré Strečno. 

 Ve stoupání doháníme skupinku cca 8 lidí, z kterých se vyklube parta Čechů, kteří mají v plánu stejnou přechodovku Malé Fatry jako my. Dokonce spíme i na stejných chatách. Čeká nás posledních pár stovek výškových metrů a já cítím, že se mi jde lehce. Nasadím vlastním tempo až se zahřívám na tolik, že se mi konečně uvolňuje rýma, se kterou už tak nějak notoricky vyrážím výletit. Jsem v takové euforii z té svobody a sněhu, že trochu zapomínám, že tam nejsem sám. Slyším pár narážek na zvolené tempo, tak zrychlím a je po problému. 🙂 Ovšem tímto počinem jsem dosáhl aerobního maxima a zbytek už jsem odkroutil na dluh kyslíku. 

Konečně se z lesa vynořuje, je tam, a my jí rádi vidíme. Chata pod Suchým, naše pětihvězda. Vezmeme útokem pokoj, rozvěsíme věci, usteleme a jdeme si dát konečně oběd! Netrvá dlouho než se setmí, ale než se tak stane, mají pro nás hory představení na uvítanou. 

Představ si, že sedíš v horský chatě, v zimě, kolem spousta sněhu. Cpeš se porcí halušek, až máš pocit, že to musí být plevel co jim tu všude roste. Máš boule za ušima a nacpeš to tam jenom díky tomu, že to zapíjíš 12° tuzemskou zrzkou. Pak se koukneš ven a ten pohled tě dojme. Venku se vyjasnilo a ty na ten, pro domordce kýč, čumíš s vlhkým koutkem a víš, že jsi tady správně… 

Výhled Chata pod Suchým

Večerní zábava probíhá ve znamení karetních her, kdy se mi jednou dokonce podaří vyhrát v Bang. Vzhledem k tomu, že nás z lokálu vyženou s úderem 22. hodiny, přesouváme se do pokojů, kde se, jak je zvykem, zavíráme zbytek večera šampaňským! Jo, Barbánek je nezmar, táhne s sebou láhev šampaňskýho. Tak nějak hádám, že tam má ještě bernardýna, traktor a počítám, že v neděli na nás ve vlaku vytáhne kulečníkovej stůl…

Zbytek večera je trochu obklopen cenzurou. Dám vám ale jednu radu. Ve chvíli, kdy se stane, že jíte kyselý okurky a pramen zdraví z posázaví, běžte si lehnout. 

Den druhý! 

Budík udělá svou práci a probudí nás do pohádkového dne. Za oknem nízká oblačnost a my nad ní. Romantická idylka, azuro a ham and eggs.
Batoh na záda a od chaty pěkně navázat na včerejší stoupáček. A už zase stoupáme haťa paťa! Opět doháníme skupinku před námi a ujímáme se privilegia prošlápnout ostatním stopu. Zvedá se to zvedá, ale jdeme lesem a tak nemáme moc představu o tom co se děje kolem, když v tom spatříme v dáli hřeben po kterém půjdeme. 

Hřebenovka Male Fatry

Romanticky mlčíme a koukáme, fotíme to nažhavení jak japonci na Orloj. Cestou vzhůru nás předežene skialpinista, jinak ale hájíme prvenství, co se soutěže družstev týká. Nahoře nás krom větru čeká i výhled za který bys zaplatil. 

Jdeme dál, tohle je jen začátek a celá hřebenovka před námi, když ujdeme nějaký kousek, zjišťujeme, že jsme bez Jeana. Zatímco ten pořizuje fotky a trpí s rukama venku z rukavic, my nervózně přešlapujeme a díváme se zpět k vrcholu. Já jakožto člen skupiny s nejlepším zrakem přesvědčuji ostatní, že to co vypadá jako kámen, se ve skutečnosti hýbe a je to Jean, který se blíží a schází vrchol. Je to ale tak malý, že to ostatní nevidí. Já nechápu jak to, že ho nevidí… Načez se na horizontu objeví ve srovnání s malým kamenem gigantická postava s foťákem. 

Na horizontu postava

Holt optickej klam, ale doba ledová, je pořád ledová a já mám svoují stříbrnou hadičku! Ano správně, v tomhle příběhu je vložen další menší na který se můžete těšit a i když to zrovna není pulp fiction, tak budete napnutý dvakrát! Doufám. Během zastávky hadíčkáři Barbánek a Slávek v klidu hlásí, že jim hadička nezmrzla a ptají se mě kolik, že jako stála ta absolutně zbytečná věc co jsem si pořídil, že prej když foukneš vodu zpátky do batohu, tak ti to v hadičce nezamrzne. Chytráci, taky mi to mohli říct dříve, než jsem za to utratil nechci říct kolik peněz. 

Cesta se vine po hřebeni a my překonáváme nejtěžší úsek výstupu bez ztráty kytičky. Občas se kocháme. Hlavně ale koukáme pod nohy. Po nějaké době stavíme a dáváme si sváču, vzájemně se podělíme o to co má kdo v batohu. Tohle je prostě klasika, nikdo tu není sobec, každý veze něco pro ostatní a dohromady to dává recept na bábovku od babičky. Není tu zrovna závětří, tak se dlouho nezdržujeme a míříme si to na Malý Kriváň. Ruce mě v mých slabých rukavicích pro ledolezení brní a pálí, ale vzhledem k tomu, že to slyším od všech a znám ten pocit velmi důvěrně z běžkařských výletů, udělám tedy to samé, co na běžkách.  Přidám, ujmu se vedení a valím to k vrcholu. Ve chvíli, kdy se konečně zahřeju, mi dochází energie, takže jsem rád, že můžu zvolnit. 

Kriváně, Kriváně, kdo po tobě ide? 

Menší bráška Velkýho Kriváně má vrcholový rozcestník obalenej a ofoukanej sněhem a vypadá jako prototyp policajta z americkýho filmu, co pravidelně snídá koblihy.

Vrchol Malého Kriváně

Zase na chvíli metamorfujeme v japonský turisty. Na úzké hřebenovce si dáváme vzájemně přednost s další partou, která jde v opačném směru. Jsme pořád hladový, ze dvou kusanců do Tatranky se nenajíme a tak si domlouváme, že v sedle dáme pauzu, že tam nebude foukat a normálně se najíme. Nejdříve se ale musíme vypořádat s nenápadnou ledovkou, která se škodolibě utvořila jen na některých místech. Takže se vzájemně vystřídáme v tom, kdo si kde sedne na zadek. Naštěstí tady není kam spadnout, svah je to mírný, a tak to s klidem Julkům vlastním sejdem až do sedla. Nefouká tu, ale co byla pravda před minutou už pravda není. Takže si prohlídneme kopec na který jdeme a zase nedojezenou Tatranku strčíme do kapsy.

Nahazujeme batohy na záda a pokračujeme. Slávek na špici traverzuje a brodí se sněhem a vede naši skupinku. Dávám mu na srozuměnou, že ho vystřídám až nebude moc. V klidu si to valí dál. Ani o tom neví, ale sbírá body k titulu. Po několika minutách na střídání přeci jen dochází. Já v tom hlubokým sněhu ujdu pár metrů a jsem vytahanej jak produkt z kaučovníku, který se používá při koherenci homo sapiens. V domnění, že už jsme na Velkým Kriváni, rozšířím zorničky jak Barnabáš při amoku (pozn. red. Barnabáš je kocour autora) a následně je opět zúžím, jelikož se Kriváň stále tyčí před námi. Nakonec tam dojdu, jsem tam jako druhej a hrdinsky si ťuknu s Barbánkem pěstí ala Obama style. 

Velký Kriváň únor 2018
Vrchol Velkého Kriváně

Cestou dolů už vyhlížím za každým stromem chaloupku pro Jeníčka a jeho čtyři Mařenky. Otevíráme dveře od světnice a nestačíme se divit, kolik je tu lidí. Ubytujeme se a zjišťujeme, že po pěti hvězdičkách se budeme dělit o postýlky s dalšími spolunocležníky. Né snad, že by mi tohle vadilo, ale vzhledem k počtu lidí v hospodě jsem považoval za hlavní cíl zabrat stůl a povlíknout si postel později. Žiju v domnění, že moje rozložené věci na posteli dají případným příchozím najevo, že tady je obsazeno. Správně, nedali. Takže během večera jsem se z nultého patra palandy ne zcela dobrovolně přestěhoval až do patra třetího a navíc na úplně jinou postel…

Večer byl ale teprve v rozjezdu, těch cca 40 lidí, co zabralo téměř celou hospodu, tady uspořádalo oslavu kamarádovi, který v průběhu večera dorazil. Hezké gesto, z prvotního šoku jsem se probral celkem rychle a naladil se na probíhající koncert techna. Do hospody však chodili další a další lidi, tak jsme najednou u stolu pro šest seděli v deseti lidech. Naše pětka hrála Bang, kostky a na závěr kachny. 🙂 

Než jsme si šli lehnout, zažili jsme krvavé drama v podání jednoho z našich reverendů, který prohrál v souboji s otvírákem na konzervy a dost nepříjemně se řízl. Když už tu konzervu ale táhl, tak to by bylo, abychom si k té hruškovici nedali i hrušky! Poté co jsme si zahráli na doktora amatéra (neplést s jinou hrou na doktora), jsme byli rádi, že se při půlení gázy nezranil nikdo další. 🙂 Pořádkumilovný hospodský se rozhodl rozpustit zábavu navzdory žíznivým hostům, a tak se šlo na kutě. Spoluchrápající nocležníky jsem čekal, a tak se nakonec i podělil o jeden pár záložních špuntů do uší s Jirkou. Noc byla všelijaká, jenom ne dobrá. Bylo mi vedro, pořád tam někdo pokašlával a filtrovací orgán jel na plné obrátky, takže jsem navíc musel řešit i stav přehrady. 

Den třetí!

Následující ráno jsme zahájili opět vejci a nedalo nám to při tom nevzpomenout na triatlonového kamaráda Matuliče a jeho příběh o vejcích a žaludku. Ve zkratce: vejce, nejlepší přítel sportovce! Pak jsme rozrazili dveře od chaty a šli si užít tu naší pohádku o mlze a pěti julčících. 

Venku poletoval sníh, foukalo a byla mlha. Díky přístrojům se nám nakonec podařilo zorientovat. Našli jsme první tyč vedoucí směrem k našemu cíli – vrcholu Chleb. 

Chleb v zimě 2018
Chleb

Další část cesty nebyla nepodobná kontrole u očního lékaře. Od jedné tyče nebylo vidět další, dokud se vítr neumoudřil a nezměnil směr. Pak na kratičký moment ukázal další tyč. Tahle hra na soustředěnou pro nás připravila ještě bonus v podání nafoukaného sněhu, kam se člověk bořil při mé výšce téměř po kyčle. Což v kombinaci s naloženým batohem oceníte, když nejdříve musíte nohu vytáhnout nad úroveň pasu, abyste mohli udělat další krok. Touha jít vpřed byla ale silnější než chuť dál stát po pás ve sněhu, a tak jsme se s tím nakonec nějak poprali. Místy jsme přecházeli už dobrý terén, jindy tam bylo zase nafoukáno. 

Reverendi

Ještě jsme udělali zastávku, abychom si dali něco k jídlu a pití a vzájemně se jeden druhému zasmáli, že vypadáme jako kopie fousaté postavy z krkonošského muzea, která vládne tamním horám. V tento okamžik už byli oba hadičkáři odsouzeni k vyndání termosky, jelikož jim zamrzla hadička i po metodě foukání obsahu zpět do rezervoáru. Nadešel okamžik, kdy se nafouknu jak kohout. Vyprsit se s tím, jak skvělý nákup jsem udělal a nebát se prohlásit, že to byla životní investice do materiálu a nakonec ani neváhat prozradit cenu (chápej prostě hadička obalená do izolační folie a následně zabalaná ve stříbrné látce s kapsou na „cucík“). Pro tenhle okamžik je to ale kosmická raketa co přistála na Zemi a všichni kosmonauti jsou živý! S pocitem zadostiučinění jdeme dál. Vítr nás dál bičuje, ale mlha se zvedá. Cesta se vlní. Pořád se vyhýbáme převějím a nakonec už naposledy uhýbáme ve směru za naším posledním vrcholem. Vzápětí naposledy stavíme pod kopcem na sváču. Bohužel nadchází moment, kdy musím otevřeně uznat, že poslední studený vítr byl krutý a způsobil zamrznutí i mého stříbrného supersporťáku. A tak je na čase sundat batoh, vyndat termosku a vyslechnout si zpět své hlášky o nejlepší investici do materiálu. 🙂 

Už to máme za pár, poslední velké stoupání které je o 400 m výše než Pancíř na Šumavě.  

cestou na Stoh
Od tyče k tyči

Nahoře dáme vrcholové foto a protože je tam zima, že by se mašerům v zatáčce zlomili psi, poslechneme rutinní pokyn: „Tady je zima, choďme odtial do pi*e!“

Na Stohu fouká, je tam zima a není tam nic vidět
Vrchol Stohu

Cestou dolů potkáme skupinku nesourodě vypadajících nadšenců, které zřejmě vysypal autobus ve Štefanové, kam míří i naše kroky. Cestou ještě okoukneme Velký Rozsutec, ale necháváme si ho tady panicky netknutý na příště. Ve Štefanové zaplujeme na pořádné jídlo, kde zelňačka střídá halušky a pivo kávu. Následně si necháme v klidu ujet bus, abychom uschli a nemuseli zbytečně dlouho čekat v Žilině. Radši budeme čekat v horách než ve městě.  

Čas kvapí a tak zvedáme kotvy. Tenhle bus už musíme stihnout. Sice máme ještě pořád hodinu času v Žilině, ale nejet tímhle spojem rovná se nedobrovolná dovolená. 

V Žilině se necháme provést Slávkem po náměstí, kde nám ukazuje akustickou specialitu. Zavede nás do středu kruhu ze zámkovky a tleskne. Zvuk který se odrazí zpátky zní tak neuvěřitelně, že tam tleskáme jak magoři a všichni po nás koukají. Nejen, že vypadáme poněkud nepatřičně v naší  horské výbavě, ale navíc tu tleskáme jako paka uprostřed náměstí. Když se ptáme Slávka, jestli je to nějaká známá akustická anomálie, tak odpovídá, že neví, že na to přišel sám. 🙂 V čekárně na nádraží utratíme zbytek času lelkováním a elektronickou korespondencí. Když přijíždí pendolino, zjišťujeme, že jsme měli místenky na vlak před ním. Slávek to glosuje slovy, že už se bál, že se snad ani nic nepřihodí. 

Zbytek jízdy trávíme střídavě na zemi a ve stoje.

Už jedeme domů holky!

V jídelním vlaku připíjíme na výpravčí, která nás vzala na milost. Na všechny kopce Malé Fatry, na smrad našich ponožek a na všechny kravaťáky kolem nás. Zítra vstaneme a vrátíme zbraně do půjčovny a začne normální den. Díky Jeanově obětavosti a jeho zmrzlým prstům si to ale můžeme připomenout a zprostředkovat Vám kus našeho dalšího dobrodružství!  

A jako je u dobrého filmu zvykem, po titulkách drobný bonus: 

Slávek úspěšně složil reverendskou zkoušku a může si před jméno dopsat titul rev. 

Barbánek sice nevytáhnul kulečník, ale perník a kilové uzený s křenem! 

Jean se předvedl jako nejostřejší šerif v okolí a dvorní fotograf expedic pod taktovkou Julků. 

Jirka je hlavně rád, že jsme zase někdy byli a že vyřešil reklamaci péřovky. 

A já, já mám skvělou stříbrnou hadičku! 

Zimní trekování

zimní trekování

cca 6 minut čtení

Den před odjezdem ještě sháním návleky na boty, nemá tam být moc sněhu, ale tohle v batohu unesu a pokud připadne budu radši s nima než bez nich.

V den odjezdu můj vnitřní budík jde zase o něco napřed oproti tomu na mobilu. Vstanu, proplížím se do kuchyně, udělám si ranní kávu, posnídám a ohřeju zázvorovej čaj do termosky.

Vyzvednu Jirku a valíme pro Bobka. Ten si vzadu ještě chrupne a protože je po firemní zábavě je ještě trochu společensky unavený. Auto parkujeme za místní hasičárnou lehce nad plánem. Bobajs odloží co nepotřebuje za zadním levým kolem (ne, klíče si tam fakt nedal) a vyrážíme. Krajina kolem je po cukrovaná a horizont rozbíjí kopečky všude kam se podíváš. První krátkou pauzu děláme u zvoničky, kde si dáme čaj.

zvonička

Poté následuje již vpád do lesem zahalené krajiny, chvíli stoupáme, pak klesáme. Zrovna jsem na špici, když v tom moje noha zajede asi do 10 cm hluboké blátivé pasti schované pod bílou vrstvu sněhu. Vypadám jako by si Bobajs ještě odložil, a ty dva reverendi co tu jsou se mnou plaší zvěř smíchem, který nám nějakou chvíli vydrží. Projdeme jakousi obcí o pěti stavbách, ze které by měl radost i Gebrian. Původní urbanismus naprosto nenarušen jakoukoliv snahou dokázat ostatním, že máte prachy ale ne vkus. Po prvním prudším a delším stoupání narazíme na stopu vlka ve sněhu, ně že bychom ho stopovali, ale máme zřejmě společnou cestu. Dojdeme k altánku na mýtince, kde zase rozjedeme hisptro bufet. Voda už vře a bublá, na mlýnku dnes keňa. Ke kávě se podává sušené hovězí a zapíjíme to vínem od místního someliéra Bobka, který už má dobrou barvu a vrací se mu chuť.

Jsme tu sami, jen my tři, sdílíme společnou vášeň k cestování po svých. Máme stejný smysl pro humor. Když je třeba mlčet mlčíme, když mluvit, mluvíme. Než vyrazíme dál nasadíme návleky a jsem rád, že je mám. Sněhu připadlo a čím jsme výše tím je ho více. Jdeme krajinou, která je jindy lynčovaná nájezdy turistů, ale ne tak dnes. Zimní pohádka není pro všechny. Na první vyhlídce, uděláme zápis do vrcholové knížky a foto pro ty, kteří by tu chtěli být ale nemohou.

Pokračujeme dál a den plyne jakýmsi si bezčasím, sníh, mlha, praskající led pod nohama, ticho lesa a padající sníh… Další zastávka je na vyhlídce, kde by se dal použít další kousek z naší výbavy, nakonec se pokocháme výhledem na mlhu a ze supího hnízda sjedeme dolu na cestu a zamíříme si to ke Hvězdě. Rychlá polívka a pivo, necítíme se zde úplně vítaní, asi by radši měli prázdno a tak nám vrátili i tuzér. Jsme celkem chápající takže se dlouho nezdržujeme, nasadíme čelovky na závěrečný sjezd do Hlavňova, kde máme sjednané ubytování. Lokál prázdnej, hospodský nás ubytuje a přestože jsme tu jen s dalším jedním pokojem dává nám separé koupelnu a toaletu. Pak pochopíme proč… Rozvěsíme vlhké věci po pokoji a jdeme na regulérní večeři a pivo, čas máme dobrý. Nakonec dorazí i místní pokrývač, (nikoliv povoláním) a chválí hospodskému manželku. Pak se baví o udírně a chlupaticích a tak radši začneme hrát karban. Jdeme si lehnout nezvykle brzy, a nezvykle brzy také vstáváme.

Trpím poruchou usínání, pokud neusnu první a moji spolunocležníci chrápou mám po spánku, proto se na takovéhle akce jistím špuntama. Narvu si je hodně hluboko ulehnu na postel za doprovodu kakofonie orchestra.

Když mě Bobek budí, v pokoji se svítí. Máme otevřené okno a křičí na mě: „vstávej hoří“. Mám asi kromě uší ucpaný i mozek ta scéna nedává smysl a ty informace ke mně pronikají jakoby vzdáleně. Když pozoruju dál tohle sklepácké divadlo, dojde mi to ve chvíli, kdy se Jirka vrátí s hadrem přes obličej z chodby se slovy: “přes schody to nejde“ začnu situaci dávat patřičný význam. Zabalím věci a ve tři, všichni tři stojíme na střeše a zjišťujeme jestli pan domácí volal hasiče. Následně nás ujišťuje, že ještě v jednu v noci to bylo v pořádku a že se to nikdy před tím nestalo, že už je to O.K. a ať jdeme spát. Jasná věc teď se mi bude dobře spát v místnosti plné sazí! S vidinou toho, že už se to jednou stalo nechám batoh zabalený a špunty do uší už nedám. Holt spánek nebo život, volím život!

Vstáváme brzy na ohlášenou snídani. Vajíčka, chleba a čaj. Jdou do mě jak čep do dlabu.

Další den na nás čeká něco kolem 25 km s tím, že potřebujeme chytit vlak v Ádru v 16:14, tak se s tím moc nemažeme a jdeme. Krajina je tu každou chvíli jiná, na to na jak relativně malém území se pohybujeme, chvíli louka, chvíli les, tu skála tu ves. Projdeme velmi sympaticky vypadajícím kempem, kolem krav až na první zastávku pod přístřešek, kde opět hodujeme.Všechno jde podle plánu, čas máme dobrý a tak pokračujeme do teplických skal. Musíme si to střihnout přes pole, kde je spousta navátého sněhu. Jít v něčích stopách, zde dostává přísně konkrétní význam. Jelikož je čas oběda, dohodneme se na další zastávce, kde si uděláme regulérní oběd. Jirka objeví výklenek na Bišíku, kde rozjedeme polévku, tlačenku, olivový chleba, kávu, čaj rum, bum…

Tahle pauza mě nakopla, potřeboval jsem už něco poslat dolu Mílovi. Chytnu tempo a pro změnu dělám pluh já. Díky za ty návleky Pájo! Další rozhledna. Místo kochání, souznění s reverendy.

Sestup zde za letních dní usnadňuje schodišťový systém, který je však nyní pokrytý vrstvou sněhu a pod ním ledem. Nicméně to zvládáme bez ztráty kytičky. Pak už se zase prodíráme cestičkami mezi skalkama i skálama, nahoru a dolů.

Ta bílá potvora pořád padá, ale díky ní si připadáme jak na Aljašce, tvoje stopa je první v tom bílém koberci, jdeš po úzké pěšině sevřený lesem po obou stranách, zatímco pod nohami tušíš potok, který můžeš každou chvíli objevit. Nakonec dojdeme do skalního města, kde se rozhodneme pro kratší verzi trasy, abychom v klidu zvládli vlak. Ádr je mekkou nejen společenství prvního kruhu ale i trampů a zkrátka lidí co jsou radši v přírodě než v OC. Všichni zdraví bodře, všichni totiž ví. Jestli se musíš ptát co? Běž do lesa.

Člověk si tu najednou přijde tak malý ve srovnání s Želvou, Starostovejma nebo Milenci.

A protože všechno někde začíná musí i končit a v tomhle příběhu jsme došli na závěr. Na nádraží se ocitáme asi půl hodiny před odjezdem vlaku, kde zlikvidujeme zásoby, utopenců (lepší jsme nejedl, pozdravuj taťku Bobku), oliváče, hovězího, čokolády uvaříme čaj do termosek do vlaku a se zaklapnutím poslední přesky na batohu vidíme přijíždět vlak. Cesta z Adršpachu do Police nad Metují je cca 20 minut. Za tu chvíli se vystřídá průvodčí a my najdeme čelovky na poslední cestu pešky k autu.

Nechci končit pateticky, ale protože je konec roku a s tím tak nějak souvisí i bilancování musím říct, že tenhle zimní trek byl top letošních akcí. Díky bratři reverendi, buďte dobří!

3 kamarádi do lázní jdou…

cca 10 minut čtení

Vystřelit z práce, koupit oliváče od Tondy a outdoor příbor na strossu. Vyzvednout batoh a hurá do Husy na hlaváku. Vřelé přivítání s Barbánkem a jedno rychlé pivo. Následně sraz s Malinou a druhé vřelé přivítání a druhé vřelé pivo. Maďaři mají s Vindobonou zpoždění tak ještě chvíli kecáme.

Sedíme ve vlaku, cesta ubíhá a my pozorujeme, jak cestující chodí kolem se Staráčem z jídelního vozu. My nejsme žádný alkoholici, abychom pili pivo ve vlaku. Když konečně vystoupíme v Děčíně, okamžitě jdeme jak žíznivý malamuti na jednoho Lobkowicze. V autobuse do Jetřichovic potkáváme 3 mladé Amíky z Kalifornie, kteří přijeli do Čech, protože ve Švédsku je draho. Vystupujeme na stejné zastávce, necháme je si vyfotit mapu a pak už jsou na pospas naší pohostinné zemi.

Cesta hned ubíhá náramně. Svůj podíl na tom má Barbánek, který se buď hrozně těší nebo je ve výborné kondici. Střídáme jednu vyhlídku za druhou, děláme fotky a je nám dobře.

Před soumrakem na Tokáni se vecpeme do uzavřené společnosti i přes vrchního, který vypráví, že má ve skříni snipera. Nakonec nám ale přinese piva a že můj chleba je v Jirkovo polévce dál neřeším… U piva probíráme moudra, jsme sociologové amatéři a sociopati profesionálové. Se tmou a se slovy, že jim ta předpověď nevyšla vycházíme vstříc lesu hledat nocleh. Po té co otestujeme čelovky zjistíme, že před námi se blýská. Máme radost z toho jak nám to všechno vychází. V nohách první desítka a v hlavách euforie. Blýská se však a víc a jsou slyšet i hromy. Nakonec si ten nahoře nechal i něco pro nás.

V lese však stromy jsou tvůj přítel, klaní se nad námi a dělají nám deštníky. V té chvíli Jirka přichází s informací, jak je les po tmě pro člověka nepřátelské prostředí. Přitom je to ale stejný les jako za světla, kdy vypadá přátelsky. Po této informaci však déšť zesílí na tolik, že otrlý harcovníci jako my oblékáme pláštěnky. Malina jako milovník hitech věcí obléká brnění v podobě hyper-ultra-nanosonické bundy, zatímco já s Barbánkem oblékáme indiánská ponča pro ještě bližší souznění s duchy lesa. Když po necelých deseti minutách zjišťuji, že jsem stejně mokrý z venku jako zevnitř, myslím na saunii v Hostivaři a na diskusi jak se těšíme na zimu. To tam zase budeme chodit strkat zadek do ledu. Dívám se na Barbánka, který má stejný problém a navíc si z ponča udělal skotský kylt. Malina dál zachumlanej v nanotechnologii. Cesta nás svede k rozcestníku, který velí uhnout z hlavní široké cesty, kde mohou jít tři čelovkami osvícené kreatury vedle sebe. Od této chvíle už jen za sebou jak kačenky… Stává se z nás zástup světlušek, kteří se ještě snaží šlapat do míst, kde není louže. Cestou k Černé skále letmo koukáme do stran, jak to vypadá s převisy, či jeskyněmi kam bychom se vrtli. Pořád nic. Jsme u ní, u Černé skály. Jindy asi zajímavá turistická atrakce, pro nás teď vlhká Černá díra, ve které se tvoří louže. Nevím jak ostatní, ale já jsme si tady myslel trochu na hajánka. No nic tady to nepůjde, musíme dál. Cedule s nápisem nás informuje o situaci na druhém břehu potoka, je tam Německo. Všechno je jak mělo být!

Jdeme na to, brodí Malina, brodí Barbánek a brodí i Pája. Nikdo se nevykoupal a voda celkem příjemně osvěžila. Alespoň moje vysaunovaný nohy. Na druhé straně potoka nás však čeká jenom skála a pár popadaných kamenů. Někde tady ta cesta ale musí být! Koukáme do mapy, rozmýšlíme jestli nepůjdeme chvíli po proudu. Nakonec volíme cestu ústupu, vracíme se. Tipuju, že je tak půlnoc a já v dešti po tmě brodím potok se dvěma stejnýma magorama a mám z toho radost. Nakonec se vydáváme po cestě, která je tvořené schody a ty plné vody. Při pohledu na Barbánka jdoucího přede mnou jsem rád, že jsem nakonec zvolil obuv jakou jsem zvolil. Tohle je zase moje luxusní nanotechnologie – s jahodami a šampaňským. V jedné nepřehledné zatáčce koukáme do mapy a domlouváme se zda sejdeme z cesty a zkusíme to průsekem zkrátit. Na konci zkratky bychom se měli dostat na cestu, na kterou jsme potřebovali dostat při brodění. Je rozhodnuto, jdeme na to! Po chvíli se z cesty stává něco na způsob pasti. V knize Umění Války od Sun Ce, je tohle přesně pasáž, kdy vítězí rozum nad silou. Jdeme korytem lemovaným z obou stran skalami a musíme se probírat hustým křovím, které náš postup zpomaluje a zároveň každým krokem stále houstne. Do toho nepřestáváme hlídat, jestli půda pod nohama je ještě půda, nebo už zmizíme pod povrchem. Malina povídá cosi o Aljašce, Barbánek si drží skotskou sukni a já bych se chtěl hrozně moc poškrábat na lýtkách, které mi neustále bičují mokré ostré větve jehličnanů a zároveň mi je lechtá mechovina a dlouhá stébla trávy. Představuju si, že takovýhle pocity zažívá člověk v tetovacím salonu.

Postup je pomalejší a stále těžší. Děláme ještě jednu poradu – podle mapy už je to jen 400m, to musíme přece nějak dopráskat do konce! Přelézáme, přeskakujeme ale i podlézáme. Když mi Barbánek podává svůj batoh, nechápu co v něm má tak ku*evsky těžkého. Předtím tam měl ještě dva litry vody a dvě konzervy fazolí, které chytře předal k nám! Obdivuju ho, jak si nestěžuje a jede bomby dál. Míjíme kozí stezku, která šplhá do skal. Malina nekompromisně volí k sestupu. Nevím jestli je to s ohledem na zkušenosti z předchozích výletů, ale cítím to stejně. Šplhat v noci na mokrým pískovci free solo s krosnou, saunou a sukní není dobrý nápad. Nedá se svítit, prodíráme se tou mokrou nehostinnou džunglí z jehličnanů dál, abychom došli až sem. Sem, kde není potok na brodění, ale na výcvik potapěčského kurzu. Kolem jsou jen skály a džungle za našimi zády…

Přichází čas otevřeně vyslovit, co nikdo nechce slyšet – půjdeme to zpátky nebo tady přespíme! Na přespání tady není terén, je tu všude mokro, plno létací a štípací havěti. Po chvilce konstatování demokraticky volíme výstup zpět. Ano! Jdeme do toho a zase jedeme bomby. Je to celé vlastně komické. Přesně v tuhle chvíli se mi vybaví komunikace s Barbánkem, když posílám poslední update k počasí před odjezdem – přes den hezky, v noci prší. Načež dostávám odpověď- v noci půjdeme, ve dne spíme. Jako bychom už spolu někde byli. Je to přesně tak temný jako to už máme s Malinou v tradici. Barbánek je totálně nakaženej, hokejkovsko-kopací dvojicí. Stal se z něj reverend boulař s dobrou náladou a chutí na dobrodružství. V takové společnosti nic není nemožné. Postup nahoru je kupodivu otázka na pár minut. Některé cesty se za námi ještě nezavřeli a tak máme i trochu jasnější směr postupu. Pořád je ale třeba hlídat stopu toho před vámi.

Jsme nahoře v zatáčce, před rozoranou cestou od těžké techniky, která za tu dobu ve svých útrobách vytvořila bazén. Po stranách všude bláto. Prostě ideální podmínky na noční pochod. Jak tři nebojsové stoupáme vzhůru a upínáme se v myšlenkách k turistickému přístřešku, který je v mapě vyznačen. Patrně se bude jednat o stůl a dvě lavice. Co naplat. Večerníček už jsme propásli a je na čase dát dobrou vlkům, za chvíli bude svítat. Cesta je monotónně blátivá, ale já mám pořád sucho v botách. Cítím však, že vrchní nobuk trochu vlhne a je stejně rozdělanej jako já. Stojíme, hledíme doprava a tam spatříme perníkovou chaloupku. Jeníček Malina prozkoumává jak to vypadá a pak křičí něco o intercontinentálu. Nevěřím, dokud to nevidím. Jackpot! Tohle jsme si zasloužili – převis, akorát pro tři bratry v pláštěnkách s jejich mokrými batožinami.

Vytahuju mokrý spacák, mokrý triko, mokrý všechno. Je mi to ale jedno. Ještě dostanu od reverenda kalíšek na dobrou noc a uděláme selfie. Připomeneme si pěsti ve tmě v hlavní roli s Pavlem Vašutem a jsem tuhoň.

Ráno má podobu neuvěřitelné atmosféry. Koncert, který je jen pro VIP. Ten kafe, ten vařič, ten perník. Tahle souhra nemá chybu. Polévka s domácím uzeným. Co víc bys chtěl, čtenáři tulácké romantiky!

Balíme, jdeme k Hadímu prameni, kde doplníme vodu. Nic nemůže být lepší! Počasí je k nám teď vlídné, tak je čas se do toho zase obout. Místy je rychlost naší chůze taková, že ztrácím. Mám chuť řvát móóóc, ale tady jsi v lese, tady se nekřičí. Jde na mě takový to, když snídaně tlačí ven večeři. Ale říkám si ještě počkám. Nakonec předhoníme loďku s německými turisty a setkáváme se s kouskem civilizace. Najednou vím, že jsem uprostřed té nehostinné pustiny našel svatý grál. Jdu na mísu! Pak už tolik neztrácím. Gramaři jistě chápou.
Hospoda na mýtince nám dá možnost provětrat Jirkovo němčinu, ta paní Kohoutová ho snad i něco naučila! 🙂

Pivo jako křen, turecký semena, nohy z bot a už v tom zase lítám. Zažívám několikanásobný vyvrcholení a cítím se jak nymfa. Chci to pořád a nemůžu přestat. Čas je ale naším všudypřítomným kazišukem a tak je čas opustit kozí chlívek a zase si pěkně nastoupat. Pak už to nestojí za řeč. Snad jen, že si pro nás počasí přichystalo další várku vody. Snad abychom nebyli dehydratovaní jako na Montaši v Julkách. Barbánek obléká kylt, já saunu, Malina nano. Cestu nám zpříjemní stoupání o 354 schodech na střechu národního parku s výhledem na jeho otevřenou náruč. Tohle ale pořád není ono. Ještě nás čeká jedna obrazárna! Tam dorazíme po cca 10 minutách.

Je to galerie jen pro skutečné milovníky umění. Tady člověk zapomene na všechno. Je tam kde chce být. Chtěl bych říct, že už to nemůže být snad ani lepší. Ale to bych tu nesměl být s těma dvěma magorama.

Ve chvíli, kdy vytáhnu chloubu a začnu dělat filtrovanou Rwandu, bychom si mohli otevřít bufet na vzduchu. Proudí sem davy dederonů, jak zombíci v béčkovým hororu. Barbánek krájí olivový chleba od Antonína a maže na něj křen a pokládá plátky domácího uzeného! Malina připravuje čaj a místo na piknik. A pozor! Je tu stále s námi pan Plnejpekáčperník! Už chápu, co ten blázen táhl sebou. Díky! Tohle bude zase na dlouho hluboko! Kolem nás chodí slintající Sasáci a cpou nám eura, ale: „Das ist wenig!“Jsou věci co si za peníze nekoupíš! Ještě pár snímků, naposledy nadechnout a nechat zraky spočinout na tom nejkrásnějším obrazu.

Jsme za vrcholem a víme, že nám jede vlak. Je čas do toho zase šlápnout. Místy se dá naše tempo splést s během. Ještě pár kratičkých výhledů na krajinu zalitou už sluncem.

Ale s každým krokem jsme blíž civilizaci. Žlutá turistická stezka nás vyplivne na Bad Schandau promenádu, kde si ještě okoštujeme jaké je to chodit v pohorkách po asfaltu. Moje nohy už ale chtějí na svobodu. Zastavuju a jdu bos. Alespoň do té doby, než se zbavím varhánků. Babičko, můžeme jít stříhat nehty, už mám varhánky. Teď by měla babička radost!
K mostu v dáli, který nám pomůže se dostat na druhou stranu, se blížíme jen pomalu. Nakonec k němu dorazíme a přecházíme ho jen proto, abychom se vlastně směrem zpátky vrátili po druhém břehu. Nádraží zavřené a na ceduli zpoždění 180 minut. Za hodinu pojede vlak, co měl jet před dvěma.

Možná ten divný chlápek na perónu s ledvinkou a vysílačkou, co nám hlásil každou dívku na protějším perónu, nebyl úchyl ale pán času. Ať už to byl kdokoliv, byl vážně divnej… Proto využijeme poslední hodiny dojídáním Matěje a oliváče. Malina studuje pořadí vagónů. A pak už nám nic nezabrání tomu, abychom si šli sednout rovnou do jídelního vozu na pivo.

Jsme tam. Smrdíme. Máme okolo sebe krosny jako kráva. Celou tu nepatřičnost dotváří kulatá romantická světýlka na stolech a číšník s vestičkou. V Děčíně začínají happy hours! Pak už jde střídmost stranou a cider střídá plzeň, gulášovku medovník a mokrý prachy na stole.

Při placení se číšník diví, proč jsou ty prachy tak mokrý… jen kdyby věděl!