Rozsvítili v Bílině!

Když čekáš na štandu až tě parťák doleze a vidíš jak se v Bílině rozsvěcí pouliční osvětlení, něco není v pořádku…

Leze pomalu on? Lezu pomalu já? Posunuli už čas? Máš čelovku v báglu na zádech? Máš bágl na zádech?

Máme jednoduchou šedesátku, takže budeme třikrát přesedat. To je jak vlakem do Beskyd. Při prvním přesedání začnou Ledvice svítit jak svářečka. Při druhém jako bych si nasadil svářecí brýle.

Tak polez, ať to vyřešíme. Nejdřív se zapiš do knížky. Tvoje úsilí si to zaslouží – vylezená Dvojspára za mokra o víkendu bude tě hřát. A pak pojď slaňovat. Nebo půjdeme přes vrchol pěšky? Kolik je hodin? Nevidím na hodinky. Necítím je. Aha, vlastně je mám dole v báglu… Friend čtyřka letí do černých hlubin. Toho nenajdeme. Sakra kámo, tebe jsem měl rád! Ať slouží, kdo ho najde!

Před záchvaty smíchu mě brání pocit soustředění, aby nám nespadlo lano. Byla by z toho hanba. V Refugiu by mi nenatočili ani Svižnýho Emila. Jestli se někde kousne, potřeba se zasmát bude ta tam. Třetí přesedání a připadám si jak speleolog, co mu zvlhly všechny sirky a na svíčku mu ukáplo z krápníku.

Pro někoho běžná věc, pro někoho novinka – slaňování za tmy. My poprvé. Bavilo, teda až v momentě s nohama opět dole v trávě. Chce to společný smysl pro humor a trpělivost. S Bobkem běžná věc.

Je to dlouhý, zelený, slizký a klouže to? Dvojspára po dešti.

Bořeňský Východ a Severka

cca 7 minut čtení

Sháněl jsem informace o cestách ve Východním prostoru na Bořni. Sháněl jsem tipy a triky, co dělat v Severní stěně. Informace shodné s průvodcem jsou na HO Bořeň. Nějaké fotky a popis od pana Vöröse ohledně nového fixního jištění se dají taky vygooglovat. Něco málo na Lezci.cz.

Koukáš z trávy někam do míst 80 metrů výš a představuješ si, co tam budeš vyvádět. Kde a za co slaňovat, kde štandovat, kde je lámavej? Nějaké otazníky by byly…

Vylezu to, pane Lorenc?

K mému štěstí jsem toho moc nenašel. Mám rád otazníky a nezodpovězené odpovědi. Vlastně se tím živím. Hledám řešení. Samozřejmostí je, aby fungovala. V lezení se možná taková zkušenost hodí.

Jedno klišé říká o zeptání se, když nevíš. Nechci ale nikoho otravovat, volat, psát mu mail. Přijde mi to jako malicherné, navíc se asi dozvím, ať si na to přijdu sám. Sám bych to možná někomu doporučil. Hledání je součástí hry, tak to zkus šmudlo. Navíc proč si z pokusu o OS dělat jen pokus o Flash, že?!

Druhé klišé, které mě napadá je, že i vlastní prohledání slepé uličky je krokem dopředu. To, kolik žárovek Edison rozbil než se mu první rozsvítila, určitě znáte. Sbal bágl, sežeň parťáka a vypadni ven. Sami posuďte, co udělá větší radost – najít dobré hnízdo pro smyčku, když jediné na co urputně myslíš, je najít místo pro smyčku nebo najít webový odkaz, kde ti všechno instantně, v teple domova sdělí?

Nerad bych si protiřečil. Oslavoval tajemno, málo informací, zábavu spojenou s objevováním a zároveň tady vyvalil všechno, co jsem objevil. Nechci popisovat, co vzít sebou za počet a velikost friendů nebo čoků. Beru to tak, že je dostačující a dobré vědět například to, že se po výlezu ze Severní stěny nemusí přecházet přes vrchol dolů pěšinou. Dá se třeba rozumně a rychle slanit. Byť tahání báglu s botami a pokec s turisty na vrcholu může mít také své kouzlo.

Východní stěna

aneb když je v průvodci „lámavé“, průvodce má vždycky pravdu

Zelená – Necky, Modrá – Vězeňské Blues, Červená – Vzpomínka na Vencu

Vězeňské Blues

Pilířové lezení. Něco jako Placheckého pilíř v Pravém Jižním pilíři. Možná lehčí. Milovníci lámavých nástupů to budou mít zřejmě jako populárku. První metry jsou vážně hnusem. V první polovině si člověk říká, proč to vůbec dělá. V druhé polovině, kdy už je terén mnohem pevnější, tak jestli mu to za to stálo. Takže opatrně obhajujte, opatrně lezte. Obojí je potřeba. Vršek je dobře odjištěný. Slanění je stejné jako pro Necky.

Necky

Mohu hodnotit jako povinnou cestu na celé Bořni. Na starších webech se dočteš, že to je celé po vlastním. V reálu je tak cca v 8 metrech a pak výš než 30 metrech kvalitní borhák. V pilíři vlevo je ještě patrný slaňovací řetez tak cca v 18 metrech. RP si tím ale nekaž, protáhni maximálně smyčku a lez dál. Je to krásné hřiště pohodových žab, sokolíků, rozporů, vysokých nohou a spousta možností vlastního jištění buď vlevo nebo vpravo, jak se ti hodí. Čím výš, tím lehčeji. Lehké se to stane tím, že si prostě zvykneš na podmínky lezení, které jsou 40 metrů prakticky monotónní. Rozhodně ne ale nuda! Nemusíš být Ondra abys to vylezl, po vylezení se tak ale jistě budeš cítit.

Slaňuje se cca 40 metrů nebo na dvakrát s jednoduchou padesátkou přes zmíněný mezi-slaňák. S trochou šikovnosti si to po sobě i vybereš, pokud se jističi do toho zrovna nechce.

Zvonivá

Tahle cesta má hvězdičku a dle knížky dost přelezů. Prvních 30 metrů se vylezá z lesa takovou omechovanou položenou kaskádou. Pod hlavním pilířem nalevo je štand u koutu. Vlastně pohodový plácek jako start do dalších 30 metrů. Vpravo je nástup do místní pecky – Děčínský odkaz. O tom někdy příště. Od štandu se jde chvílí fakt špinavým koutem a od borháku doprava do stěny pílíře. Slovo „lámavé“ zda nabobtná na významu. Výše se pak leze trhlinkami přes takové desky, které zvoní. Mně o to cinkla preska na sedáku a rezonovalo to jak hasičská zvonice. Přes převísek je zajímavý krok. Máš ale pod ním cvaknutý borhák, takže žádný stres. Vršek je takové krátké hřebenové popolézání a mírně vlevo na prima balkón ke slaňovacímu řetězu. Druhý ať vezme lahváče. Tahle strana kopce je natočená směrem ke Středohoří, žádné uhlí, žádná elektrárna, dobře se tu leží, pohodlně se tu dobírá. Pokud lezeš s holkou, tak tady místo lahváče jistě vymyslíš něco zábavnějšího.

V linii slanění jsou tři tutové řetězy. Takže i s jednoduchou šedesátkou by neměl být žádný problém tohle slanit.

Vzpomínka na Vencu

Super pilíř. Začíná se vlevo koutem, pak někde popřemýšlej, jak nalézt doprava pod převis, kde je tutovej borhák. Převis není vysoký, takže i lemra jako já ho přeleze. Najednou se všechno zjemní, začneš stát pouze ve vzduchu, další borhák ještě ale určitě cvakneš. Pokud ne, nějaký metr lana vytočíš. Mezi 2. a 3.bh je klíč. Nohám ta struktura skály v tomto místě fakt nesvědčí. Třikrát jsem klouznul. Z toho podruhý, když jsem cíleně věřil nohám a jističi, tak fakt mohutně. Celý týden mě z toho tahala záda. Měl jsem se na co vymluvit – měl jsem velký lezečky. 🙂 Mám tady pytel. Zdrhnul jsem do Hadího kouta vlevo. Nevím kdy ho shodím, tak mi ho pohlídejte. Díky.

Na vršku je šroubovaný dobírák. Je ok, ale slaňovat raději přes řetěz Necek. Je to kousek doprava po vršku a metodici tě pochválí.

Severní pilíř

aneb při více-délkách plyne čas vždycky rychleji

Stará cesta

Dle mého cesta celo-republikového významu, stejně jako celá Severní stěna. Všechno má přes 80 metrů, takže nikam nepospíchej a užívej tuhle „cvičnou“ skálu, jak ji nazývali předci. Až budeš s Elvis leg v nějakým koutě zakládat frienda a bude ti překážet starej dřevěný klín, zachovej klid, pokoru, popřemýšlej a vyber jiné místo. Takže Stará cesta neboli Severní Hřebenovka, 3-5 délek – záleží jak prodlužuješ jištění a jak máš rád svoje lano. My to lezli na 4 délky. Nazval bych je asi jako širočina-kout-hřeben-bouldřík od štandu. Na lezci se píše, že první délka je vyleštěná širočina. Nevím, myslím si, že povrch šutru uvnitř široké spáry už je dán charakterem skály. Zato ta druhá mi přišla omatlaná, jak poutka v tramvaji. Byl jsem tam ale letos v září poprvé, tak nemohu moc soudit. Teď nemyslím tu tramvaj.

1.LD: Nástup je horský, celý den je tu stín, povrch skály je zelený. Vše je nevlídné. Případné zaváhání skončí 50 metry kotrmelců vzad až do lesa. Nepřímo znám člověka, který tohle absolvoval. To vážně nechceš. Chce to vtipného jističe, aby úvodní minuty utekly a byla dobrá nálada na vstup do širočiny. U druhého kroužku, byť si říkáš, že tě nějaká šestka nemůže rozhodit, tak neboj – rozhodí. Další plus k morálovosti jsou menší možnosti jištění, tedy pokud sis od SpreadWildBoys nepůjčil půlmetrové deštníky od bédéčka.

2.LD: Kout. Lehký, dobře se dá odjistit. Olezený, rozhodně. Z původně asi ostrých chytů je všechno takový jak salátová okurka. Výlez na hřeben je jak na horách. Možný štand za velký balvan nejasného těžiště. Stará lanovice napoví. Být tebou, přidal bych vlastní.

3.LD: Hřeben. Jistič sedící u balvanu tě nevidí. Můžeš tedy podvádět, jak se ti zlíbí, ale nemáš v čem. Přelezeš několik kamenů jak na bouldrovce, kde tě to vždycky vyvede někam na hranu nad propast. Bílinu a uhelnou pánev začneš mít mnohem níž než na dlani. Kdo neví, jestli má rád výšky, tak tady se tato otázka určitě rozsekne.

4.LD: Jste vedle sebe, už to není daleko k vrcholu. Bytelnej kroužek pro odsedky navozuje pocit bezpečí. Dej kámen-nůžky kdo poleze na prvním. Je to ještě sranda. Sice krátká, ale je. Boulder metr od parťáka a sto metrů nad nástupem. Byť mi výšky nevadí, ba je vyhledávám, tohle mě tedy vzrušilo.

Od knihy se dá slanit tak cca 25-25-30 v koutě cesty Bílinský věšák. Vemte raději dvojitý, nejen kvůli slaňování, a dejte to v klidu na dvakrát. Nebo nazuj boty a vyraž zamachrovat pár metrů výš na hlavní vrchol celého kopce.

Dvojspára

Dobrá otázka je, co dát na začátek. Jestli Starou cestu neboli Hřebenovku nebo Dvojspáru. Neumím moc dobře odpovědět. My začali Hřebenovkou. Tam je u druhého kroužku v první délce výrazně těžší místo než zbytek. Zato u Dvojspáry se pořád leze, ale žádný záludnosti. Navíc jsem úplně primitivní spárař. Takže kdo rád těžší místa a do toho nějaké resty, tak mu bude chutnat víc Hřebenovka. Kdo rád spáry a konstantnější lezení zvítězí u něj Dvojspára. Pro rozlezení může mít vliv i to jak vypadá nástup, který mě u Dvojspáry nenadchnul. Docela jsem se tam při bloudění v lámavějším, než jsem se dostal ke spáře, vyvztekal. Další faktor, podle kterého to zpětně hodnotím, byl neznámý fousatý lezec pod námi. Když jsme byli na prvním štandu, tak začal žábovat stejnou cestu. Super, tyhle zrychlence miluju. Nakonec se z něho vyklubal předseda ČHS. Z formálních důvodů jsme pokecali na štandech, nic jsme na něj nebo jeho druholezce nevytáhli a ani ČHSku vidět nepotřeboval. 🙂

1.LD: Nějak přepinožit divný nástup. Založit ruce do spáry a až se rozdělí, přeložit ji do té ubíhající vpravo. Nohy jsou fajn a daří se i rozporem. Mezitím u kruhu na balkóně zaštandovat.

2.LD: Pravou spárou pořád vzhůru. Pak zaštandovat až v tom velkém vhloubení pod převisem. My ještě udělali mezizastávku u kroužku v té stěnce pod tím, ale to byla blbost a akorát to zdrželo. Kdo má drajv nebo tu není poprvé dá to určitě z nástupu až do vhloubení v kuse.

3.LD: Převis je úplně v pohodě. Jsou tam všude madla jak sloní uši, dalo by se to snad lézt i bez nohou. Hlavně nic nevylomit, letělo by to dolů přímo na bágly se svačinou nebo diváky od předsedy ČHS.

Další délky jsou shodné s Hřebenovkou. Takže sranda ještě nekončí a ve finále je z toho 5 délek. Vrcholové možnosti jsou stejné jako u Hřebenovky – slanit nebo si říct o cigáro u nějakého turisty.

Sven ve stínu Severní stěny, a pak že nemáme pořádné hory.

Pokud jsem v tobě vzbudil zvědavost nebo osvětlil něco nejasného, článek splnil účel. Vylézt to již musíš sám. Užij si to!

Climbing addiction?

cca 8 minut čtení

Léto uteklo jak stěna před tebou, když se proletíš. Dlouho jsem nic nenapsal, proto buďte prosím ke mně při čtení shovívaví. Vezmu to narychlo bez zbytečných kudrlinek, zapínám mikrofon a začínám ihned s oficiálním hlášením:

Prý jsem závislej?!

S partou v práci nechodím na pondělní fotbálek kvůli tomu, že v neděli „přece“ obvykle lezu a pak mě vše bolí.

Na kole už jezdím od hospody k hospodě. Doby, kdy se v sobotu jelo na Praděd a v neděli zpátky, nejsou tak daleko, tak co je? Hele, z více kilometrů by se mi nafoukly nohy a nedostal bych je do spáry. Začal jsem se bát aut a lidí. Když jsem jel naposledy našlapanou modřanskou cyklostezkou z práce, říkal jsem si, že se raději zrakvím na Vojtěchovi v Labáku než tady.

Mezi nejzajímavější čtení, které si sebou beru do metra, začínají patřit průvodci pro jakoukoliv lezeckou oblast.

Mám neustále připravenou odpověď, až mě někdo odchytí na ulici z televize, na otázku, kdo je můj největší žijící idol: „Špek a Honnold“.

K narozeninám jsem dostal neskutečný dárek – pozvánku na lezení s Alešákem v Sasku.

Největší prázdninové zklamání – Alešák nereaguje…

Byť je to míněno s nadsázkou, něco se změnilo. Zatímco loni bylo lezení vzrušující alternativa k akcím všeho druhu, letos je lezení „jediná správná“ aktivita k nevzrušujícím alternativám. Systém se ale nehroutí. V práci udělám co je potřeba a někdy, po nějakém víkendovém „vyklidňovacím“ prásku, i něco navíc. Ve vztahu snad dobrý, jen to prostěradlo by prý nemuselo být pode mnou v oblasti rukou a kolen tolik od krve. Problémy nastanou, až místo nedělní večerní cesty autem domů, pojedu na druhou stranu do kempu. V pondělí má být taky pěkně nebo ne?!

Cesty do kterých jdeš zpočátku s mírnou pochybností, ale s převládajícím pocitem toho, že všechno správně vyhodnotíš a cestu na vrchol přeci jen najdeš… to je droga. Integrovaný motor zvědavosti uvnitř palice. Tělo se brání, ale hlava chce – to je vždycky omamné. Vždycky se snažím o čistý kusový přelez, když ale začne jít do tuhého, nemám problém skočit rukama po kruhu, jak lachtan po sardince. Zpocené špinavé ruce, plenka a relativně malé lezečky, to je kombinace, která mě baví a kterou považuji za správnou. Nikomu ji nenutím, proč taky. Na svém konci lana jsme každý sám a dělejme si tam, co uznáme za vhodné.

Písek, lezení po vlastním nebo taky objevování cest ke kterým není moc info. V těchto variacích se cítím sám sebou, svobodný a sebevědomý zároveň. Něco jako Escobar s jointem.

Tenhle článek je ale současným důkazem, že dokážu taky nelézt, sednout ke klávesnici, sám sebe ztrapnit a něco napsat. Takže prrr a klídek!

Co když na tom ale něco bude? Znám třeba cyklisty čtyřicátníky, jejichž jediným životním mottem je vytrvalost. Domluvit se s takovým člověkem na něčem jiném než sezení na kole je na diplomovou práci. Taky mě třeba baví peoplewatching lidí, co nejsou schopni se utrhnout od svého mobilního telefonu. Začnou se dloubat v nose nebo výrazně drbat na řiti. Vůbec jim nevadí, že jsou v metru plném lidí, tudíž, že možná budou viděni. Závisláci. Proto, než začnu s popisem střípků z lezeckého léta a abychom měli jasno, mi dovol prosím čtenáři osobní otázku – Na čem jsi závislý ty? Odpovědět si můžeš klidně sám.

Bacon’s boulders! aneb písek za nehty

„Naber do fest“,
jméno to jest.

Dělal to Slanina,
praskaj mi kolena.

Přes bříško zdvih,
lepší než pich.

Lišty moc nedrží,
pata snad podrží.

Ještě jednou cuknu,
stejně zas žuchnu.

Vždycky předtím než Luboš vybere cestu od Špeka, řekne mi, že končí s lezením. Poraďte – má ta věta nějaký hlubší společenský přesah? Cesta od Špeka a konec s lezením. Jak to spolu souvisí? Nevím. Jsem zmatený. Stejně jak v tom bouldru pod kruhem.

Tenkrát v Jizerkách

Taky jsme vylezli na Nos. Jednoho červnového dne jsme se sešli v Hejnicích a vyrazili s báglem do kopcem. Krásně očista těla a nevymluveného Luboše než dojdeš pod nástup. Už přístup přes potok a prudkým svahem byl dobrodružnej. Na nástupu jsem si vzpomněl na ty holky z videa, co to lezou za sychravého podzimu, s kamerou v zádech a s úsměvem na rtech. Luboš elegantně dolezl k druhému, kde jsme dle plánu střídali. Můj úkol bylo zaštandovat u pátého. Znělo to docela jasně, avšak nevlídná stinná atmosféra pod velkým převisem a těžké lezení, mě neustále tlačili do pozice „jdu a seskok“. „Tohle je příteli tvůj poslední krok, dej nohy před sebe a modli se, že se lano na kraji převisu nerozdrbe o vystrčené krystaly!“

Fotka Frýdlantského Cimbuří z té správné perspektivy

Když už sedím v kruhu, klaním se těm odvážným severským ženám. Zkoncentrovaný dolézající Luboš na druhým jakbysmet. Na závěr už je jen lehčí traverz. Ale kdo nemá rád nohy na tření a přehršle vzduchu kolem, i tady ještě uroní pár kapek studeného potu. Když slaníme, střídá nás další borec z videí eMontana. Na sedáku má pět presek, dvě smyčky a tři čoky. Snad i na umělce toho mám víc na sedáku. Friendy jsou prý na lezení těžký. No jo – sympaťák a srdcař k tomu. Než se dohrabeme přes potok zpět na turistickou cestu pod Frýdlantským cimbuřím, už nahoře dobírá.

Kdo má rád přírodu, klídek, spíše tradiční lezení a hledání linek v hustém lese, musí do Jizerek vyrazit. Třeba najde svoji vysněnou linku, která se moc neleze. Mně se třeba povedlo najít Kamenolom.

Dvacet metrů s jedním borhákem tak cca v půli. Chvíli na to nechápavě koukáš, sebereš bágl a půjdeš domů nebo začneš lízt. Lezeš odlehčenej s dvěma preskama na sedáku. Víc není potřeba. V tom je to jednoduchý. Když ti začnou praskat krystaly metr pod borhákem pod nohama a poslední místo zafixovaného lana je parťákovo jistítko, vnitřní hlas ti začne tvrdit, že si přeci měl jít domů. Taky si zapamatuješ název cesty na dostatečně dlouhou dobu dopředu. Buď se ještě jednou zvedneš a cvakneš nebo parťáka donutíš k neplánovanému cvičení zdravotnické pomoci.

Pozn. To RP je v záznamu proto, že jsem z toho poprvé vylítnul. Sice ne metr pod borhákem, ale i tak mi to nepřidalo. 🙂

A k čemu jsou, ty vyvřeliny?

V době, kdy se například v poslanecké sněmovně bagatelizuje něco tak obludného jako holocaust, bych zkusil nenápadně pozměnit osnovu přírodopisu na základních školách třeba tímto směrem:

Vyvřelina neboli magmatická hornina byla objevena přibližně v době, kdy začaly být pískovcové oblasti prozkoumávány prvními lidmi s cílem na ně vylézt. Mokrý pískovec nebyl při dešti nebo po něm schopen odolat náporu kovaných bot, oděru konopných lan nebo tvrdé kůže na ploskách objevitelů. I řekli si tito odvážní lidé, co budeme dělat, když zase chčije? Měl bych posekat trávu, ale mám v Rájci program na Kyklopa. Ale vždyť je v údolí mokro! Jak se zbavit toho třesu rukou, protože to v sobotu nebudu moct zkusit? Čím to sakra nahradíme? Když přestanu lízt, tak mě ty odlezy nebudou chutnat a budu věšet jeden pytel za druhým! Otavička počká. Potřebuju dávku! Co je zač ten kopec u Bíliny? Jak rychle to schne a smí se tam po dešti? Pojďme to prozkoumat a uvidíme, co ten kámen dovolí?!

Tak takhle to mohlo vzniknout. Žádné třetihory. Přelom 18.tého a 19.tého století. Vyvřelina prostě vznikla tak, že skupina závisláků hledala směry, kam ještě nabušit trochu železa a kde je možno po dešti lézt. Nebýt jich, nikdo by se o nějaké vyvřelině nedozvěděl a neučil.

Pche, dost politiky a prázdný keců – se vyžvejkni, co nového na Bořni?! No hele, zjistil jsem, že zdejší šestky, jsou asi horší než sedmy. Nějaká sedma už padla a bylo to vždy o třech čtyřech cuknutích v bezpečí kolem kroužku. Pak teda čekáš, jak ti to serve předloktí ale ono nic, vylezeno. Zato v šestkách se s friendama docela vyřádíš a zároveň už lezeš. Hm, nuda… Pověz nám něco vtipného. Co třeba jarní démon Bobek?

Bobek tu má poslední zářez z půlky května, kdy tu vytáhl nějakou pětičku. Byly to čistě pětkový konstantní obtíže na 30-ti metrech, pořád bylo co brát. Ale kolmáč, bořeňský lišty – po chvíli začneš cinkat bandaskama – znáš to. Byly tam dva tři nýty. Sem tam založil něco vlastního. Docela si v tom vystál, ale dostal se v kuse čistě nahoru. Super. Když jsem to po něm vybíral, ty friendy tam měl položený jak v regálu v garáži. Nahoře jsem mu to řekl. Divil se. Ok, rád jsem kamarádovi pomohl upřímným slovem. Kdyby někde vylítl, tak bych se divil já. Tohle byla ta lepší varianta. Pravda je však taková, že od té doby se po něm slehla zem. Že by další „milenec“, kterému Bořeň strhla uzdičku? Jsem na nějakém chytrém webu četl, že to dost bolí. Nevím. Ale až to sroste, tak se těším na další příště!

Bobku, proč nelezeš? Tak to vybal!

Ukecal jsem sem i Luboše. Už tu kdysi lezl a jedna z návštěv nedopadla úplně dle představ. Asi mě má vážně rád, když tohle kvůli mně nebo spíše kvůli mému chtíči podstupuje. Tentokrát jsem dali Diretku na Střední Jižní Pilíř. Linka středem pilíře, kterou jsem loni nelezl ani pohledem. Prý populárka. Nevím, nevím, za ten lámavej spodek je to spíš na poznámku do žákovský. Ale pravda – chtěli jsme, nemuseli jsme. Pokecali jsme toho dne méně než normálně. A protože i já jeho mám rád, další společné příště na tomhle kopci asi už nebude. Boxera z Labáku na Bořeň nenaučíš.

Pak zase pršelo. Čím míň lezu, tím víc mě bolí prsteníčky na rukou. Není to zánět , ani nic s poutkem. Mám si dát delší oraz, bolest a lupání poté ustane. Prý jsem už starej a začal jsem lézt moc pozdě. Dyť si vybírám samý choďáky, jaký lezení?! Když už mě Pája po nátlaku vezme na boulder, dva dny spím, hulím a jím. To je prý intenzivní lezení. Malino, neotravuj s vlastními problémy, říkáš, že pršelo…

V nouzi nejvyšší, inzerát napíši

Ano, pršelo v jeden pátek a já měl problém, kam vyrazit v sobotu. Písek bude mokrej, to dá rozum, lézt po dešti je nerozum. Rozhazuju sítě, whatsup však mlčí jak hrob. Tak a je to tady:

Odvážný 30+ hledá jeho do nepohody a na občasné schůzky na nástupu nebo štandu. Nabízím odpolední výheň v Jižním prostoru nebo lámavej na západní straně. Najdu Tě?

Malina, Lezec.cz

Po pěti minutách vrčí emailová notifikace. Za 10 minut bylo domluveno. Vstával v pět, v devět byl v Bílině na nádraží. Srdcař Sven. Padla pro příklad dvoudélková Hrana Carevny na Bíle stěně, kdežto tuten prima Plzeňák tahal tu spodní lámavou džungli korunovanou březovým štandem na balkoně. Tak jsem si mohl vylézt ten boulder ve vrcholové hraně na prvním. Kdo sám sobě tvrdí, že má rád exponované lezení, měl by si to jít do druhé délky téhle cesty povinně odsouhlasit. Bylo to víc než bych na nesmělou romantiku prvního rande čekal.

Nebýt inzerce na lezci.cz, seděl bych většinu víkendů letos doma s těžkými abstinenčními příznaky a do takové Hrany Carevny nebo Hubenýho Doktora bych se nepodíval. Chci lézt, jdu tomu naproti a jako bonus k tomu mám štěstí na prima týpky, howgh! Díky borečci!


Necky, Východní prostor, Bořeň – bezvadných 40 metrů koutem jak někde v Tatrách

A pak během prázdnin skoro až mimochodem skončíš v Ostrově s druhým Julkem na prodloužený víkend, 4 dny našlapaný jak ústa Dády Patrasový, kdy od rána do večera a od večera do rána žiješ jako by v pondělí měl být konec světa. Sedět do rána na zaplněné zahrádce U Císaře vedle Petra Hovorky a být svědkem, jak si pro něj rozzuřená manželka ve dvě v noci přijela, byla víc než dobrá reality show. Chvílemi jsem si myslel, že to hrají, že někde je skrytá kamera na oněmělé ksichty všech přísedících.

Když jsem v neděli přijel domů, stihl jsem pouze rychle pozdravit než jsem padnul držkou na prostěradlo. A pak dorazíš v pondělí do kanceláře a zjistíš, že konec světa ve světě závisláků má vlastně mnoho podob…

Ty taky sypeš?

P.S. A příště třeba více technicky o tom, jak to lezecky vypadá v bořeňském Východním a Severním prostoru.

Madla a lámavej

Madla, mírný převis, lámavý terén, první možné jištění v 8 metrech, zvláštní kombinace, kvůli kterým fakt nelezu.

Pravý Pilíř na Velké Varhany, západní prostor na Bořni. Opět jedna z nicotných cest v které dojdeš k zamyšlení, že ne vždy je v jednoduchosti krása… 🙂

Teplická

Než jsem začal lízt, musel jsem zmlknout. Bobek na mě mluvil – na něco se mě ptal. Byl jak za plexisklem. Odezíral jsem mu ze rtů, ale jeho hlas jsem neslyšel. Mluvil zřetelně a pomalu, jak to umí jenom on, ale přesto jsem slova nerozeznával.

Byl jsem v rauši. Nevnímal. Dokonalá záklopka před vnějším okolím v momentě, kdy sám sobě obhajuješ, proč zrovna tahle linka tě tak vzrušuje a proč zrovna teď je ten pravý moment ji vytáhnout. Rovnou, bez nakoukávání ostatních, bez dlouhých diskuzí v kterých místech dát žábu do spáry nebo v kterých místech zabrat na sokola. Tu cestu jsem obcházel od loňského podzimu. Strašila. Leze se hned od země, 30 metrů vyhlazeným koutem se spárou, první kruh ve dvaceti… Prostě jsem si nevěřil a nikde nebyl správně, pro Bořeň, pozitivní parťák.

Teplická – řekni kde ty kruhy jsou?

V sobotu ale ne. Musel jsem, chtěl jsem, samo-výzva. Od loňského jara na Bořni střídám parťáky, posílaj mě do prdele – aspoň, že jsou upřímný. Já hrdě zůstávám. 🙂 V tiché obhajobě toho, že kdo má rád volné lezení, má to rád i tady. Tečka.

Pak se tu objevil Bobek. Vyrostl z ničeho, někde mezi znělcovou puklinou a Čelákovicemi. Během tří návštěv jsem pro něj natahal přes půl vertikálního kilometru. Výsledkem je, že on už tahá krásné linie pro mě a friendy po založení začly být jak beton. Možná jsem zdomácněl, možná tomu dávám přednost před něčím smysluplnější, možná to zveličuju a šťourám se v lejnu. V rámci volnýho lezení je tady spousta potenciálu a krásných linek. Třeba tahle mrcha v Jižním prostoru.

Ke kruhu jsem založil 7 friendů, první K mě nijak zvlášť neuspokojil, jelikož teprve tady začalo lezení, mezi kruhama sokolík, zakládání pravou, když levou máš v sokolu, bylo trochu psycho, na tření pod druhým a těžké cvakání druhého. Pak už na brzdy, síla ubývala, ale bylo kam padat, takže bez stresu. Když se mi začali potit nohy v lezečkách, chytil jsem dobrou poličku v které jsem věděl, že sklepnu a zbytek utrápím.

Utrápil. Dobral jsem Bobka. Evidentně si ji taky užil. Slunce šajní. Kamarádství u knížky se dalo krájet. Pro mě mimořádný moment uspokojení vlastního chtíče.

Asi první vážná cesta, do které se mi dlouho nechtělo a kterou si odškrtávám ve svém tajném wishlistu. V hlavě se uvolnilo místo, které je potřeba hned nějakou podobnou zaplnit. Takže Teplická v bořeňském Pravém Jižním pilíři, díky!