A ven, tam je místa!

cca 6 minut čtení

Letošní svátky byly ve znamení jednodenních výletů a lezení. Třeba zapadaná Tisá na Svatýho Štěpána – grog v termosce, hledání výzev na jaro, i přítelkyni se líbilo hledat sedmy, z kterých bych se prý měl po svých večer vrátit domů. Vtipný bylo, když vzápětí zpovzdálí ukazovala na stěnového Špeka, že tohle mi klidně časně z jara odjistí. 🙂

Liduprázdným skalním městem jen občas proletí němčina. A pak, že Vánoce jsou o pohádkách, cukroví a ospalém nicnedělání. Tohle je pohoda, venkovní pohoda s pohledy dopředu a nahoru. Tak to mám rád, a to víc, když lidé okolo mě taky.

Na úvod hlasování o „problémech“

Návrat do Prahy je v realitě škodolibých cest od Honzy Zbranka. Trvalo nějaký pátek než jsme začali lézt linie na které se fronty moc nestojí. Někdy je to přemlouvání, někdy si jdeš pro výprask a jasnou bandasku. Většinou to ale pojmeme vesele.

„Když si mě poslal do „dětskýho“ bouldříku, kde je dobrá pata povinná, tak tu máš šuku a trocha toho hlemzání na hraně!“

Na oplátku za nejisté kroky v koutku, dostávám roztahovačku od nějakého poláka. Teda nevím jestli je to polák, ale jméno Mateusz mi jinak než polsky nezní. Jestli je to přezdívka, tak sorry. Hecovaná s Pavlem a cesty od zábavných stavečů jsou jedny z mála věcí, které mě nutí chodit lézt do barevných hal. Navzájem se s Pájou posíláme do cest, které druhému nechutnají. Známe se. V tom je ten vtip a zábava. Teď o víkendu jsem si na jedné bytové párty vyslechl, že jsme nebezpečný magoři. Díky, dlouho mě nic tak nepoctilo!

Ne pokaždé tam ale vládne dobrá nálada. Můžu poprosit o pomoc v následující situaci, kterou možná dobře znáte?!

Vůbec nechápu jak by se řešilo, kdybych někomu přistál se svými obtloustlými a obouchanými kejtami za krkem? Kdo by byl v právu?

Chci konečně přelízt ten škodolibý boulder, který mě již několik návštěv dostává na můj lezecký limit. Nemám čas, sílu, techniku a dost možná ani chuť si nějak nad sebe „nadcvaknout“. Potřebuju trochu drajv a volnější lano, abych ten traverz s dynamický krokem mohl čistě udělat. Co mám té sympatické slečně co leze jeden možná dva metry pode mnou z vedlejší linie říct?

a) Když chvíli dole vydržíš, dám ti číslo a pozvu tě na drink.
b) Když chvíli dole vydržíš, dám ti číslo a na jaře vyrazíme na písek.
c) Když chvíli dole vydržíš, tak uděláš přesně to, co bych udělal já a srdečně ti za ten projev trpělivosti poděkuji.
d) Lezeš devítky? Pokud ano, stahuju ocas (obrazně!) a nechávám tě jít přese mě.
e) Lezeš cokoliv? Pokud ano, odsedávám a nechávám tě jít přese mě.
f) Hele vydrž, snažím se tady potřetí o ten překrok abych to dal v kuse a dneska si věřím. Dík!
g) Nic. Polezu dál jako by se nechumelilo, přepočítám si délku pádu, domyslím si jak je jistič v pohotovosti, představím si přelez bouldru a přesně tak to NAŠTĚSTÍ poté udělám.
h) Nic. Polezu dál jako by se nechumelilo, přepočítám si délku pádu, domyslím si jak je jistič v pohotovosti, představím si přelez bouldru a přesně tak to BOHUŽEL poté neudělám.
i) Nic. Necháš se dobrat a mlčky počkáš až bude dostatečně nad tebou.

Jestli bych něco vážně nerad, tak hádání se nad nehybným člověkem s tvrzením proti tvrzení. Snad abych napsal na diskuzi… Co byste udělali vy? A co byste udělali, kdyby pod váma lezl člověk, který vám již z dálky bude vysvětlovat, že něco podle něj děláte špatně?

Toho dne se zapomínáme se na bouldrovce, kde přeci jen vládne větší klid, přátelská atmosféra a nám se tím vrací dobrá nálada s kterou jsme sem dneska naběhli. Už mám hlad jak bulhar na ukrajině ale pořád s nezvyklou chutí pokusuju Pájovi objevy, jako by mě to krmilo. Příležitost dělá zloděje. Nebo mi všudepřítomné bílé zlato, které dlouhodobě rozděluje lezeckou komunitu, sedá na plíce a díky tomu se mi neprokrvuje mozek. Nedáme venkovní lezbu??? Na Sardegnu nebo Ticina nás spolu teď nepustí, Sněžník nebo Dubá? Nebo že by Petráč?! Hotovo, šmytec, brou a pozítří!

Předávám Pájovi slovo. Je pozitivnější, asi i méně kontroverznější a rozhodně lepší bouldrista. Taky dlouhou nic nenapsal… 🙂

A ven, tam je místa a kyslíku!

Je sobota 29.12. čas pohody a klidu a taky je zima, hlavně ta astronomická, ideální čas provětrat bouldermatku a zjistit jestli jsou v Petráči příhodné podmínky. Je dobrým zvykem si večer před akcí sladit s parťákem obsah batohu.

Není batoh jako batoh

Zatímco u Malinů se připravuje hutná zelňačka, u mě vře voda na sporáku. Připravuju zázvorovýho hermafrodita (podávej teplé a vydávej za nečaj, podávej studené a vydávej za limonádu!). Ráno se rozhodnu do termosky připravit Pu erh. Bude kolem dvou stupňů, druhou termosku nemám tak bude verze limonáda. Máme všechno, od matky, přes spacák na zahřátí. Rukavice na zkřehlé prsty, průvodce petráčem i odhodlání jako kdybychom se balili do Jury. Cesta probíhá klasicky, nezavřeme ústa a najednou vystupujeme z auta.

Začínám si v těch teleportech nacházet zálibu, zvlášť když při nich zvládneme vypít filtrovanou Etiopii. Ježíšek přinesl kamaráda z Japonska, takže pan Hario dostal okamžitě příležitost předvést černý pásek.

Jirka je tu prvně, takže průvodcování je dneska na mě. Volím sektor sklárna, jelikož se tady událo Padání, je velká šance, že šutry nebudeme muset tolik čistit. Šutry jsou relativně čisté, stačí odmést jehličí a jde se na to.

„Mechobranní se nekoná!“

Vybíráme na rozlez nějakou 4. Z jara se mi tu potily ruce, dneska jsou pro změnu vlhký šutry. Ohmatávám ten šutr a hledám kde za co vzít a připadám si jak čivava co se snaží obskočit fenku německého ovčáka. Ruce studí, není na co čekat. Zabrat a věřit, že lezečka podrží, přenést váhu, výlez, tady pozor na kolýnko a je tam! Jirka pokus opakuje jak přes kopírák. Jde to poctivě a se vším všudy. Rovněž to rozjíždí z pozice čivava.

Takhle proběhnou zhruba tři cesty, kde postupně lehce zvedáme klásu. Přesuneme se na další šutr, opět startujeme na 4. Vystřídáme několik pokusů, než to jako první pokoří Jirka. Já s pocitem, že je to čtyřka (a tady jde o čest) a taky s vědomím, že jsem tohle už přelezl, se marně pokouším najít místo pro vysokou nohu, přes kterou se musím zvednout, přidržet se hnidu a vytáhnout to nahoru. V podstatě dvou-kroková záležitost. Až když si matku přitáhnu blíže a dostanu se tak o cca 1,5 cm výše a s vědomím, že točíme Pozdrav do Kanady, pokus úspěšně zvládnu. Někdo holt potřebuje publikum.

Až seskočím, chci do sběru!

Pozn.: Za tento boulder později dostáváme z Kanady dvě srdíčka. Dlouho jsme se s Pájou takhle nehádali…

Chtěl bych říct, že dál už to řežeme boulder ne boulder, ale vlhko není lezcův přítel a tak naše sebevědomí a lezecké ego utrpí petráčskou facku. Náladu si zvedneme až na vyfoukaném šutru, který je suchý. Pak už přichází čas na to podívat se zelňačce na zoubek. Posíláme to express z ešusu do bříška. Cítím jak se mi rozlévá teplo po celém těle. Bájo! Nefalšovaná vánoční pohoda. Relax, dobrá nálada, dobré jídlo, a všude kolem příroda. Tohle ti nikdo nevezme.

Uprostřed všeho dění

Když začneme znovu lézt narazíme na cesty, které jsou pro tuhle oblast typické. Zvedneš zadek a máš to. Některé nástupy vypadají, že pustí, ale když dělám asi třicátý pokus a Jirka má už stejně modrou bundu jako tvář, nechám toho. Ruce zedřený, kolena vobouchaný, a stejně mě k sobě ta nepustí. Co si o sobě myslí mrcha jedna špinavá, uklouzaná. Dneska vyhrála bitvu, ale já se vrátím! Pak si najdeme jedno krásný lezitelný 6A, abychom si dali na závěr něco pěkného. Mrkla na nás oblá 3. Po prvním pokusu to ale vypadá, že jsme se vrátili na začátek. Oba na ní dáme několik pokusů. Je třeba se navalit přes břicho a rukama se pokusit najít něco, cokoliv co podrží a bude možné se vytáhnout a nakulit na vršek. Konečně se mi podaří to udělat, noha drží. Takovou radost z 3 jsem dlouho neměl. Peška si tady na závěr vytáhne Jirka, vypadá zoufale jako já ve 4 na začátku. Nakonec ale i on najde způsob jak to poslat až nahoru.

Se setměním sbalíme krám. V autě vybalíme cukroví, na pumpě zastavíme na kávu a pak hurá domů lízat rány a hlídat, kdy bude sucho na Sněžníku.

Je v tom maglajz

Začaly natékat ledy. Zima je tady. To není adventní koleda, to je doba přeplněných bouldrovek a umělek. Zašli jsme s Pájou o víkendu na dvojitou dávku do Smíchovského Offu. Když vychytáš denní dobu, je to tam fajn. Fajn personál, cesty s nápadem, hodně prostoru, fajn buchty.

Tak si tak lezu, skáču, potím bečku, docela se daří. Po podzimním písku s Lubošem mám trochu víc navrch než loni. Někdy i podržet nějakou hnidu zvládnu a pak lézt dál. Nacvakané presa jsou za odměnu, tak proč si ten luxus neužít a pořádně se nezmáčknout technicky, dokud neodpadneš jak knedlík do polívky. Dalo by se říct, že trénujem. Morál začnem řešit až zase na jaře.

Hledat to pozitivní. Nemít to jako klišé. Že jo?! Tak jo! Takže lezu co mi síly stačí. Tahle už mě zlomí. Otírat se do plínky už nemám sílu. Dlouhý čáh, chyt nebere, známý pocit promarněné bezvýznamné příležitosti a rychlé myšlenky, že jsem to přeci jen měl vymyslet jinak, a letím vstříc Pájovu zachycení.

Jenže chybička se vloudila. Zase tak jednoduché to nebude. Propadl jsem dolů, do hlubin pekelných, kde advent je symbolem spěchu, dramatického úbytku peněz na účtě  a lezecká stěna místo, kam je možné jít si poměřit pinďoura. Instantně, bezohledně, a s vidinou toho, že někoho vytočím…

On: Chudáci všichni ti po tobě.
Já: Hele kámo, já ti vůbec nerozumím. Jak to myslíš?
On: No, že to ostatním ohmatáš a bude to víc klouzat.
Já: To nemyslíš vážně? Hahaha.
On: Myslím. Tady by se mělo lézt s mágem, aby to těm po tobě méně klouzalo.
Já: Lapání po dechu. Co? WTF??? Pomóóóc!!!

Vedl lezl týpek, který mě se vší vážností zjebal za to, že lezu bez maglajzu. Aspoň já to tak pochopil. Největší démon, kterého jsem letos potkal. Na tuty. Tepou mi spánky. Ani se mě nedotkl, ale bolí to jak svině.

Ještě pověším pytel do cesty od Honzy Hrnčíře a pak už se jen vydejchat na žíněnku.

Přeju pěkný advent a vysmátým klukům a holkám z Offu, co nejmenší silikózu!

Bobkudík

cca 8 minut čtení

Naposledy byl s námi. Teď to chtěl ošéfovat – výběr lokace, trasu pochodu, hospody po cestě, podmínky a místo nočního odpočinku. Nezdá se to, ale někdy to zabere dost času. Každý má priority jinde. Někdo chce spát s vlkama venku, někdo chce personál nahoře bez. Někdo k večeři buřta s cibulí a ručně nasbírané borůvky, někdo medium rare T-bone steak. Někdo pochod smrti Pec pod Sněžkou-Ještěd, někdo procházku s jedním dvěma zajímavými midpointy. Někdo chce hlasovat, druhý chce bouchat do stolu… Však to znáte. Kdo chce velkou párty, musí vyhovět všem. Mě to ale docela baví – něco vymyslet a čekat na zpětnou vazbu. Často jsem slýchal: „Jirko, ty koncovky musíš poladit!“ Ano, tohle jsem si vzal k srdci. Když v závěru voláš helikoptéru nebo koupíš špatný lístek na vlak a tvoji borci si po náročném víkendu dají ještě 6-ti hodinového stojáka v uličce, nemůžeš čekat vděk. Za co taky? Vzal sis odpovědnost, tak se zařiď. Teď jsem tohle všechno předal Bobkovi.

Prý Přebuz, Krušné hory, lesy, krajina zapomenutých duších a odsunutých Němců. To je celý Bobek, romantik amatér. Tajemný démon, kterému neunikne žádný elasťák nebo přiléhavé triko. S představou víkendu, v kterém se nechám bavit, jdu pozitivně v pátek spát. Ráno padající sníh, neprohrábnuté silnice při výhledu z okna, zelená vlna na Radiožurnálu každých patnáct minut. Uff, to bude jízda. Navrch zpráva od Jeana – „Bobek nejede! Má teplotu. Trasu mám v gps. Jedeme?“. Nevím o trase vůbec nic. Nevím kde je start. Nevím kde je cíl. Chtěl jsem sednout do první řady s popcornem a nic neřešit… Naštěstí moderní technologie online a parťáci, co vidí příležitosti nikoliv problémy, všechny pochybnosti smáznou ještě něž dojedeme na kraj Prahy. Jedeme tedy ve čtyřech směrem na Chomutov. Problémy pracovní týdne a malichernosti života dnešních třicátníků necháváme pověšené na dopravní značce někde u Vítězného náměstí.

Osazenstvo? Jean řidič a deputy lídr této akce, také fotograf, zimomřivec a sběratel větviček na adventní věnec.

Slávek, navigátor, budoucí neo-otec, fanoušek naložených sýru a majitel nejlepších bot na celodenní klouzání. A byť to ti dva vzadu nechtějí přiznat, tak také nejlepší climber a hráč stolního fotbálku na palubě.

Vzadu máme dva Julky. Sebe nebudu popisovat. Všichni mě znají, jsem nudnej a čitelnej jak kniha od Kundery. Rád bych ale zmínil, že nesu 2 litry vína a kýbl naloženého sýra. Víno bylo pro Bobka, sejr pro zbytek. Mám je všechny rád, tak se žvejknu a zase mám zbytečně nafouklý batoh. Taky táhnu na dně batohu vaření pro prima chvíle v turistických altáncích. Jsem nepoučitelnej samaritán a naivka.

Druhým z Julků je již legendární Pavel. Nově profesionální fanoušek internetových obchodů s různorodou výbavou, prognostik budoucích trendů piercingu. Také skladatel nejnesmysluplnějších vět z náhodně vybraných slov. Nově se také ukázal jako milovník kultury prasáckých vtipů.

Mami, támhle je opravář elektrického vedení! Jéé, už tam není!

Začali jsem v obci Přebuz, kterou bych do dnešního dne hledal spíše na Slovensku. V obci nikdo není. Jen hasičské auto s vytaženou plošinou, z které borci obouchávají zledovatělé telefonní kabely. Chvíli si v duchu opakuji základy resuscitace, jelikož se plošina blíží k 22 kilovoltovému vedení. Auto na poslední chvíli uhne a borec na plošině už naštěstí nestihne zjistit, že to silné lano, co vrní koronovým výbojem, není starý telegraf.

Kruškám vstříc

Málem bych zapomněl zveřejnit výherce při dlouhé jízdě autem vlivem kalamitní situace – „Víte jaký je rozdíl mezi klitorisem a gambrinusem?“ Že ne? Výsledek račte vygooglovat. Když vám to někdo přečte, lépe to vyzní.

Je tu první sborové „Bobku, díky!“. Musím to hned vysvětlit, když to neudělám teď, budu se celý text opakovat  a to čtenáře ještě více znudí. Takže stručně a jasně – kromě hospodské podlahy a interiéru přetopeného hotelu, bylo vše dokonale zakryto krustou centimetrové ledovky. Kdo se někdy sklouznul, musí uznat příjemný nevšední pocit dopředného pohybu a jemné nuance ve svalech vlivem vyrovnávání rovnováhy. Sto metrové klouzání může být výzva, jak všechny kroky ustát a nedat si na držku. Kilometrová klouzačka zajímavý byznys plán pro další z řady nesmyslných zážitkových center. Ale co byste řekli skluzavce natažené do 45 kilometrů? Že si vymýšlím? Schválně si všimněte podloží na všech zveřejněných fotkách. Neúcta k pohorkám, množírna štěnic a puchýřů. Co na to říct? Jedině Bobku, díky! Tahle věta se pro mě stala synonymem pro jakoukoli situaci, kterou nečekáš. Jedno zda pozitivní nebo negativní. Prostě, když ji nečekáš.

Kamkoliv se podíváš, citrónová poleva

Cesta je monotónní jako dlouho ne. Konkurovat ji může loňská Montasio hřebenovka, kde jsme s Pájou mimo jiné málem umřeli žízní. Tady sice neumíráme na nic, ale zatímco tam jsme neustále šli se sluncem na pravoboku, tady neustále kloužeš. Když se to rozjede moc, musíš skočit do škarpy plné bordelu nebo vody. Když se chceš kouknout na krásnou mlhu, co se válí všude kolem, začneš padat. Kamínek, s kterým si nepočítal, tě vystředil z předpokládaného tření. V lepších případě zakleješ, v horším případě se zvedneš. Když si chceš prodloužit dráhu skluzu, vlezeš do toboganu v podobě vyjeté koleje vyledněné jak zrcadlo. Nesmíš zapomenout si ale předem domluvit, kdo tě bude chytat. V lepším případě vstaneš, v horším případě odjedeš kilometr napřed a bude ti zima při čekání než k tobě parťáci dojdou.

Milky way

Z letargie, nutno dodat že velmi krátce po startu, nás vytrhne bývalý cínový důl Sauersack. Pozná se, kdo rád fotí urbex architekturu, neboť ten tady začne lítat jak blázen. Prostory betonu uprostřed lesa jsou to interesantní. Například seriál Rapl se tu točil. Nicméně můj hlavní zájem je najít nějaký stůl na odhalení vína v petce a naložených bombarďáků. Od včera už tečou a je potřeba se do nich pustit dříve než mi explodují v batohu.

Rapl při vyšetřovačce

Pak tu máme dvacet kilometrů, kde se nic nestane. Dojdeme do sobotního cíle. Tím je hochštaplerský hotel u Horní Blatné, kde nevaří, na čepu mají Budvar, sauna je nefunkční, společenská místnost je obsazena, ale my se přesto ubytujeme. Důvodem je, že máme demokracii a že jeden z nás nemá spacák do teplot okolo nuly. Dali jsme přednost pozvání dalšího reverenda, před gerojským bivakem venku v menší počtu. Holt jsme čučkaři!

Jdeme do hospody. V první se vesele debatuje, na stole bramboráky, ale paní servírka ve střehu, že dnes nám dají jen pivo. Je sobota, půl sedmé. Obdivuji kluky, jak jsou na ni milí a se zenovým klidem odchází ven. Další hospoda už je úspěšná. Devadesátky na stole a nevytočená plzeň. Zato vše za hubičku. Pamatuji z dětství na požadavek rodičů, abych vybíral jídla do stovky. Tady, i 20 let poté, kromě jídel „Překvapení pana šéfkuchaře“ a „Vlčí jáma“ se se vším pod sto vejdeš. Taky Slávek mi dělá radost. Nachází chybu v nápojovém lístku – Tatranský čaj za 45,-. Paní vrchní asi nechce chybu v cenovce přiznat, proto je nucena jich nám za tu bezkonkurenční cenu několik poslat. Taky hrajeme karty. Pavel často prohraje a nechce nám poté nabídnout ze svého pytlíku brambůrek. A pak, že nám chybí trocha dětské duše…

Ráno společně přicházíme ke švédskému stolu. Není to ono, ale po probdělých nocích posledních treků vlastně vítaná změna. Taky venku začíná pršet. Přidávám si párek a kečup, zatímco reverendi startují radary a komentují rozdíly mezi modrou a zelenou barvou nad mapou celého karlovarského kraje. Já se začínám těšit na svoji bundu, kterou jsem letos ještě nepoužil. Má vodní sloupec vysoký jak antény u Českého Brodu. Nutno si přiznat a také vzpomenout na význam slova ekonomická návratnost…

Ledovka, naše včerejší celodenní společnice, čekala celou noc poslušně venku. Nemá elánu méně. Není důvod se o ni hádat. Na všechny se dostane. V tomhle případě je i úplně jedno, zda jdeš první nebo poslední. Klouže to pořád stejně.

Járo, díky!

Trasu krátíme na minimum možného. Dává to nějakých nedělních 18 kilometrů. Zpětně nejdelších v mém životě. Prší. Mlha. Teplota kolem nuly. Leje. Na otevřených místech duje vítr. To si chtěla, bundo má! Raining cats and dogs! Prý se to nesmí prohodit, jinak tě angličan nepochopí. Tohle by ale pochopil, i kdyby si začal těma čoklama.

Nálada je pochmurná. Ten, co nechtěl spát venku, nechce moc stavět. Já mám z pivek a Tatra tea trochu sušáček. Napil bych se toho mátového čaje v batohu, ale musím potlačit choutky. Nestavíme. Proti počasí máme zpoždění. Vytahuju hlavu z kapuce, vytlačím spodní patro do mírného předkusu a sbírám tekutiny z atmosféry. Jde to dobře, vytknul bych jen příchuť a teplotu.

Erzgebirge? V té němčině, to tak nevyzní. Prý Rudné hory. Pche! Krušné hory? Jasně, to má smysl! Mám hlad. Oblečení a boty dostávám na limit. Tak trochu i sebe. Hodem batohu do směsi louže a ledu dávám jasně najevo všem klouzající indiánům svoji žádost o krátkou pauzu. Je mi vyhověno. Komu můžu poděkovat? Bobku, díky!

Po chvilkovém pití čaje, je mi ještě větší zima než předtím. Nejsem schopen udělat jednoduchý úsudek – prostě si vzít pod bundu něco teplejšího, co nesu v batohu. Hážu batoh zpět na krušná záda a pokračujeme v nedělní zábavě. Vzpomínám na silničního Krále Šumavy 2007. Prořízl jsem plášť v těch největších srágorách někde v nekonečných pláních u Zdíkova. Cíl byl asi 3 a půl hodiny vytrvalé jízdy daleko. Bylo podobné počasí jako teď. Tam jsem měl dvě vrstvy elasťáku a krátké kalhoty. Vyřešil jsem to. Nikdo mi nepomohl. Tenkrát jsem se zatvrdil. V pondělí jsem šel na přednášku jako dospělý muž.

Pohled, když lehneš

Vydržet. Někdy to chce zatnout zuby. I Bureše s Ovárkem vydržíme. Tady v pohraničních lesích, s báglem na zádech, recesí a partou přátel jde ale naštěstí vše domluvit. Jako hrdý člen pražské kavárny nemusím demonstrovat.

Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí!

Další zastávka – bouda se závětřím. Tu si vychutnáme. Ten co dnes nechtěl stavět, jde do lesa natrhat manželce několik jehličnatých větviček z popadaných stromů. Respekt a úcta, jelikož vím, že tenhle indián podpantofláč rozhodně není. Já sotva otvírám termosku a před toaletou poctivě nahřívám konečky prstů, abych si nezpůsobil nějaký urologický infarkt. Na toaletě mám důvod se vzrušit – koukám na své „ženské“ ohanbí. Úkol zní jasně. Hledej! Nechává mě to však ledově klidným. Ledově – to sedí.

Mozek spíná v pravém okamžiku, kdy mám batoh dole a k tomu otevřený. Hadry! Kromě smradlavé piksly od sýrů na sebe navlékám vše co jde. Stávám se Michelinem v goretexu. Vlhká současnost, teplota na nule a dující vítr dělá ze vzpomínek na lezení v Tatrách při mínus dvaceti historku stejnou, asi jako když u moře zapršelo a ty sis večer už raději vzal triko.

Hele, to už dáme!

Auto je pár kilometrů od nás. Jdeme už známým terénem jako včera. Dejchám si pod kapuci. Je mi fajn. Začíná mi být teplo! Trvalo dlouho než jsem si na tomhle výletě zase našel to hlavní poselství. Málem jsem to nestihl. Pocit rozmrzání v teplém oblečení bude navždy zasvěcen Přebuzi. Indiánů okolo se neptám. Některým může být stále zima, a tak se bojím, že by mě z těch hadrů vysvlékli.

Bobku, pořádně se vykurýruj! Příští trek zase v mé režii! 🙂

Hele, proč vůbec lezeš?

cca 8 minut čtení

Subjektivně o tom, proč jsem začal lézt na písku. Po přečtení spalte. Kdo nemá rád subjektivitu, spalí již před čtením.

Celý rok čekáš na dobré lezecké podmínky – mírný vítr, nižší teplotu, menší pocení rukou. I to žloutnoucí listí k tomu patří. A teď jsou skutečně tady! Příjemně přebíráš chyt, do kterého se ti v červenci nechtělo. Běžíš po cestě na svém „domácím“ znělci, bezpečně usazuješ malý vklíněnec, friendy se Ti houpou na smyčce pod křídly a nezištně odlézáš výš k prvnímu fixnímu jištění. Jsi klidný a nic tě nemůže vylekat. V hlavě ovšem stále rezonuje týden stará věc, kvůli které si nemohl spát a na dnešní znělec sis vlastně přijel srovnat myšlenky a názory… Byl jsi v Rájci, stál pod převislou stěnkou a byl malej jak Hurvínek před rozbitým oknem. Nebyla to válka. Bitva s bazénovým výlezem však ano. Kroky bys dejme tomu uměl, ale musíš přemluvit hlavu začít hrát tu samotářskou psychologii s vlastním tělem. Dolezl jsi ke kruhu, v klidu cvaknul dvě karabiny, nadechl, a pak to všechno začalo. Podzim plnej pískovce!

Morálovka, samice od morálu?

Byť prý bys měl za vším hledat samici, význam slova je opředen tajemstvím. Dlouho se jim snažíš vyhýbat. Čteš o nich, víš o nich, koukáš na ně, sedíš pod nimi, někdy nevypadají vůbec zle a ty by ses do nich pustil. Ne, není to tamto, co myslíte!

Pochybnosti a strach z momentu překvapení tě donutí  jít jinam, popolézat na nějaký šestkový šutr, kde nehrozí podlaha.

Aha, už to chápu! To je lezecká cesta, z které máš respekt a když ji pak lezeš, tak se respekt ještě znásobí? Nooo, třeba tak nějak. Jasně a já myslel, že je to tamto…

Stalo se mi nedávno, že jsem se v jedné objevil. Hele, mluvíš pořád o té cestě? Ano, co myslíš, jsem snad úchylák? Navázal jsem se na první konec lana a vyrazil jsem do vybrané linie. Jasný, jasný, už tě nebudu přerušovat.

„Sedumbé s hvězdičkou, to se ti bude líbit“

Prostě jsem poslechl, jak čokl buřta před nosem. Nabral jsem nějaké smyčky a už jsem se sunul po hraně směrem na polici a od police ke spáře mající můj pohled, že bude v pohodě a kruhu v její půlce pořádně sklepnu. Měly mě varovat visící erární smyce, které tu někdo zanechal. Celá délka spáry se pro mě stala jedním krásným nedělním bouldrem, na který jsem nebyl vůbec připravenej. AF style na plný bomby. Luboš zve dolů k rozmyšlení se, na čaj, že se pak v klidu vrátím zpět nahoru. To ne kámo! Už nějakou chvíli přemýšlím jak nahoru, tak se nemůžu hned přepnout jak dolů. No tak lez dál… Smyčky tam jsou. Nevypadají věrně, ale ruce neví coby a nohy mám taky celý blbě. Kruh ještě ani nevidím. Jednou to přijít muselo. Tři, dva, jedna, hóóóp!

„Hele ty máš docela potenciál!“, řekl Luboš. Blázne, to je hláška roku! I ta nejblběji vypadající smyčka si jednou řekne o vyzkoušení. A můj potenciál byl takový, že to netrvalo vůbec dlouho.

Smyčka drží, houpu se v ní. Hříčka přírody. Nechápu, ale visím tu.

Ta cesta je pro zelenáče jako já totální bitkou. U kruhu se spára ještě trochu otevře. Beru hranu na stisk. S žábou nevím co bych. Když cvakám kruh, cítím jak mi odjíždí nohy, které mám už asi 10minut setrvale na tření. Žadná pecka, žádná lištička. S tím, že znovu odsednu nebo odskočím, jsem tak nějak smířen. Jediné co chci, je odskakovat alespoň trochu řízeně. Od kruhu se zvedám na dvakrát. Pak je další erárka. U té je to asi nejtěžší. Tlustší kevlarka s jednouzlíkem, ta vypadá dobře. Tak pojď kámo, do provázku podruhé!

Alešákova konstanta naplněna na maximum a pořád není konec. Konečně jsem pochopil, že AF je také styl a od teď ho dokážu i ocenit. Nejbližší odpočinek je nahoře, dole nebo další odsednutí. Všude se začínají objevovat krvavé flíčky, cítím různě zkřečované svaly ale pořád věřím, že to Lubošovi natáhnu a on si to na dvojce užije. Zaslouží si to.

Máš alespoň trochu tak trpělivého parťáka, co vydrží tvoje fňukání pod prvním kruhem v rozlezovce, který ti občas alespoň trochu poradí co a jak, a s kterým je tak jednoduché a spolehlivé se domluvit na lezení, i když bydlíte 150km od sebe? Vážně ho máš? Tak se neotáčej, pořádně se nadechni, otevři oči, naplno se rozeběhni a užívej tu synergii!

A teď to hlavní. Ta cesta má skoro 100let, borci ze Saska to lezli bosí nebo v nějakých kristuskách a na jejich lano bych dnes nejspíš ani psa neuvázal. Hluboce se klaním a smekám!

Během lezení jsem si vzpomněl na několik klišé, které Ti o lezení na písku rozhodně neřeknu:

  1. Prostě mě to baví
    Někdy stojíš pod nástupem cesty a nevěříš, že ta obluda před tebou je stejná cesta, jako ta na fotce v průvodci. Střiháš si s parťákem, kdo bude tahat a jsi vlastně rád, že si ji v klidu proběhneš na druhým konci. Nicméně víš, že ten pravý punk je na tom prvním.
  2. Někdy se nemůžu dočkat
    Ano, někdy se tak nemůžu dočkat, že veškerý volný čas doma před odjezdem trávím na záchodě a mezi hlavní věci, které k lezení beru sebou, patří papírové kapesníky. A hned co vylézám z auta, je hledám…
  3. Je to zábava
    Jasně, když dopíjíš poslední doušek z termosky a balíš věci při odchodu zpět na parkoviště jsi generál, co vydržel. Na cestě k autu hlava jede forsáž a ty ještě pokukuješ, který kvak s oranžovým kroužkem by si ještě vytáhnul. V hlavě už píšeš report a máš chuť na pivo. Jenže! Před hodinou si se začal cukat nad poslední nedůvěrně vypadající smyčkou, kruh někde v dálavě za hranou, místo madla dunivej sokolík jak orchestriální buben… Jaká, že byla otázka?
  4. Potkáš fajn lidi
    Na písku jsem prd odlezl, ale nepřijde mi, že by se pod nástupem dělaly fronty. Jsem vlastně rád, když někoho můžu potkat a pozdravit. Pak ale lezeš nějakou ušmudlanou stěnku, nechutná ti to, všechno usoluje a ty ze sebe snažíš vydloubat trochu toho morálu k rozlezení. Ale proč jsou ty chyty omágovaný, když je zde zákaz ho používat? Ale proč je dole pod stěnou pytlík od svačiny? Nevím, zeptal bych se, ale není koho.
  5. Když jde o zdraví, jde o h…o
    Tohle klišé je obzvlášť morbidní. Prý cítíš život a krev je jak rtuť, když vylezeš svoji linku, o kterou si dlouho stál. Tak se ptám, co bys mohl cítit, když ji nevylezeš? 🙂

Jsem nahoře! Padal jsem jak lemra, z chytů a stupů, co nedrželi, jsem hlemzal do chytů a stupů, co už nedrželi vůbec. Je to ono, co v lezení hledám? Jsem si jist svou úlohou v této hře? Rád něco hledám a pak to nacházím. Tenhle podzim jsem pochopil, že vlastně nechci moc lízt. Chci hledat! V přírodě. Ve stěně. Na vzduchu. Ve spáře. Na horách. V komíně. V lesích…

Tohle je přesně ono. Hotový obrázek, omalovánky, prázdný papír. Co si z těch tří možností vyberete? Já už si vybral. Vzal jsem si čistý papír a ádios amígos!

Zářijové highlights

A teď krátce o tom, kam mám potřebu se vrátit. Pro to, co jsem tam našel.

  • Tisá – Hubený doktor
    Ta severo-západní hranka bere dech a je prostě fascinující. Kruh docela dole, pak nějaký hodiny a ladění po hraně. Nad kruhem to bude mňamka.
  • Rájec – Sokolí věž a Blíženci
    Sokolí věž čnící do krajiny samostatně mimo les jak svíce. Už přístup po polici k nástupu je výlet s hvězdičkou. Na nějakou sedmu si tady larva jako já bude muset chvíli počkat. Blíženci – tam toho písku usedlo! Když jsme s Luboškem letos v září na ně poprvé lezli, měl jsem je pak 14 dní v hlavě a nemohl jsem je vyklepat. Budu myslet na všechny bažanty, kteří se na vrcholovém plató na prvním objeví (vlastně i na druhým!) a začnou hledat slaňovací kruh. Abstraktní slovo „překvapení“ zde nabere konkrétní podobu high-jump můstku. Kdo chce v klidu slanit z poctivého kruhu, nebude si moct toto překvápko nechat ujít. Skákal jsem to překvapení toho dne dvakrát a jsou to přímo kronikální zážitky.
  • Ostrov – Velká Ostrovská stěna
    40-metrová krychle z písku. Tady už nic neokecáš. Zamedituješ, dopředu se něčeho napiješ, vezmeš smyčky a vydáš se na dlouhou samotku něco předvést.

Přeji všem, ať najdou přesně to, co hledají! 🙂

Jedna víkendová

„Erárka pod kruhem, erárka nad kruhem, hele tam se asi poleze, za kolik to je v papírech?“

„Za sedmbé, je s hvězdičkou, lez, to by se ti mělo líbit.“

— ticho —

Snad po čtyřiceti minutách, když se oba setkáváme u slaňáku:

„Díky woe, to nemuselo být!“

Když lezete na prvním, buďte obezřetní, co a kdo vám cesty doporučuje. Když už jste v jednom kole, nemá smysl si na to stěžovat. Nicméně, skoro stoletou Údolku na Popravčí kámen, Ostrov-Východ, si určitě dejte, ta by se Vám měla líbit! 🙂