Písek a peří

Vždy jsem chtěl dělat na vícedenní akci poznámky do bloku. Zaznamenávat vtipné nebo mírně vážnější okamžiky jednotlivých dní. Taky jsem chtěl jet na plnotučnou lezeckou dovolenou se vším, co k tomu patří a neřešit věci, co k tomu nepatří. Netušil jsem jaké to bude přemáhání vytáhnout ruce z vyhřátého spacáku a do prolezených a sedřených prstů brát tužku a papír. Pája vstává obvykle později. Takže vždy ráno po probuzení byla ideální chvíle dotáhnout pupek a udělat zápis ze včerejších „highlights“. Takže zapisuju… co je to tady ale za puch??? Odhazuju tužku a blok a jdu identifikovat epicentrum toho kyselého smradu…

Ne, nebudu předbíhat! Pojedu hezky po postupně jak šel prvním aprílovým týdnem a naším lezeckým tripem čas.

Mělo to být původně Arco, užít si sluníčko a olezený vápenec, pít víno a skákat do ledové Gardy. Jenže předpověď pro Itálii byla proti. A tak jsme neváhali, vyhrabali peřový spacáky, haldu smyček, jednoduchý lano a vyrazili do Labských pískovců užít si přicházející jaro.

Když stojíš v pondělním ránu frontu na párek na OMV před Lovosicemi a druhý, jediný parťák zrovna tlačí na střeva, sám se sebou mluvíš a ptáš se jestli tahle nastartovaná alternativa je vlastně ok?! Všem se za oknem kouří od huby. Ty chceš týden v kuse lézt a být venku. Není to naivní?

Poslední dobou jsou společné výlety s Pájou ve znamení důkladných příprav, předem zkontrolovaného lezeckého materiálu a zaškrtaných přání v průvodčících. Něco jsme zapomněli? Plenku místo mága a playlist do auta nebo ke stanu. Plenku nějak vyřešíme, případně na tvrďáka bez ní. Ale co ten playlist? Co tu máš? Tatabojs, … dál už není potřeba jmenovat. Zavírej kufr a jedem! Středohoří nás odstřihlo od pražských životů a my začali s Caisem a Huňátem zažívat jednu pecku za druhou.

„Tenkrát to začalo nevině, s klukama jsme hráli na skovku“ alias pondělí

Hláška dne: Dej mi!
Bez jediného slova, nedala.

Někdo byl v sobotu v Sasku a ještě teď má durchfall z dolezového rajbáku za VIIb od Herr Rossburga. Někdo dva dny trápil šlachy v tělocvičně. Start na sluníčku u rozhledny na Sněžníku je ovšem víc než společným dobrým velkým písmemem na začátek dlouhé věty. Ten s rajbasovitým průjmem se tady dobře roztáhnul. Ten roztažený se tady trochu vybál na vyšší bouldrech. Hlavní je najít společnýho nepřítele a tempo. Boulder finále je problém „Stará neznámá“, kde Pája nemůže poskládat nohy a křičí na šutr „Dej mi!“. Běžíme pryč, když slyšíme hlasy postarších Němek za rohem, co asi trochu rozumí: „Was? Was machen sie?“. Popojedeme autem a vyběhneme do liduprázdného skaláku v Tisé pro jeden kvak na Dvojčata alias Pájovo pískovcové odpanění.

Tak co, dala Ti?

Den zakončujeme podobou zrzavého Falkensteina na prosluněné terase Refugia v Tisé. To už je nehorázný kýč, který je přebit společným momentem zamilovanosti do jedné zrzky, co tu nosí flatwhite a dezerty. Jdeme na ní z ostra, snažíme se jí dostat… na skálu. Ptáme se jestli leze a bouldruje. Číslo ani jméno neznáme, zítra tu prý ale bude zas. Jak sama řekla – snaží se lízt a nebouldruje. Chudák Pája, toho dne usíná smutnější než Malina. Možná ale proto, že si dal o páva méně…

„Oči kočičí, prolhaný“ alias úterý

Hláška dne: Zlomil jsem si jenom šťáradlo.
Osud tomu chtěl. Teď je kratší a pevnější.

Zapisuju zážitky ze včerejška a cítím ten zmiňovaný smrad, co jsem nakousl v úvodu. Rozepínám vlastní spacák – tady nic. Od Páji to taky nejde. Když otevřu zip do předsíňky, přihořívá. Snad nebyl línej zajít do umývárny! Vylezu ven, stan se na několika místech leskne nějakou tekutinou. Teď si vzpomínám na naši včerejší noční debatu, při pohledu na kocoury, jak to mají jednoduché. Mají! S koulema plných koťátek nám objeli kolem dokola celý stan. Připomínám to nějakou pralesní exotiku nebo návštěvu zoologické zahrady. Bohužel v ní musíme spát.

Lezeme v Rájci – Ptačí stěny. Ukazuju Pájovi Bělinovi barevné kruhy a hned k jednomu lezu. Nedolezu. Ne, nebyl to apríl. Nějak se zamotám a letím k Pájovi. V cestě, kterou už jsem jednou OS lezl! Ještě v letu stačím zkontrolovat polohu pařezů a kořenů. Ok, teď už jen zbývá dotáhnout dopad, parakotoul a chechot může začít. Pája, zvyklej z bouldru, skvěle chytá pády. Ještě ve čtvrtek budu cítit jeho palec zarytý mezi obratlové plotýnky. On moje záda jak tlačí na jeho palec. Prasklo jenom šťáradlo, takže pohoda. Stejně jsem ho chtěl zkrátit.

Se skoro zapadajícím sluncem se loučíme cestou na Masiv u Pilátovy věže. Je to docela expedice. Stěna, kruh, spárka, balkón, přepad ke kruhu, stěnka, komínek. Lehké lezení, nicméně při provazování malých hodinek jednou rukou ve třiceti metrech je stupnice obtížnosti docela relativní pojem. Však to znáte.

Výlet na Piláta

Co bys chtěl nakonec víc? Snad flatwhite bez zrzka od zrzky? Sedíme bosí na terase, obhlížíme vlastní odřeniny a prolezené prsty mažeme Climbonem a vůbec nám nevadí, že se tu v úterý navečer tak okatě flákáme. Smrdíme tchořím způsobem, ruce, nohy špinavý, různá místa na těle od krve, otrhaný hadry, na hlavách čepice, v očích žízeň a přebytek namnoženého testosteronu. Baví nás to. Do noci plné hvězd v úplně prázdném kempu vedeme diskuze, jak dlouho by se dalo takhle žít?

I balení lana v té scenérii bavilo.

„Vítám tě, v mém antikvariátě“ alias středa

Hláška dne: Dobrá spára, dobrej dopad, to si dej!
Vtip je v tom, že z dvojice spára-dopad umíme vždy jenom polovinu.

Ráno je tuhý. Předloktí jak ze sádry. Kocouří močka, jakmile rozepneš tropiko, se pořád připomíná. Ze stanu se plazíme jak slimáci. Něco v kempu připravují na hlavní sezónu, takže to vypadá tak, že v liduprázdném kempu kolem nás chodí dělníci pro vodu do umývárny a koukají jak pijeme filtrovanou kávu a mícháme vejce na vařiči. Až nás nějaký podnik pouze pro pány kontaktuje s žádostí pro natočení reklamy, máme slušný motiv.

Zvu Páju znovu do Rájce. Údolí je zavřené kvůli hnízdění sokolů. Takže pokračujeme v průzkumu Ptačích stěn dále směrem k hranicím. Mám z jednoho zimního výletu u některých cest pár poznámek v průvodci a chtěl bych se do nich podívat. Cesty na Dubskou věž, Rynek nebo Hlásnýho jsou fakt hvězdičkový, pohodový, na odpoledním slunci skoro až za odměnu. Ten klid všude kolem je omamný. Pískovcovou srandu si ale užíváme i tady. V Hofiho cestě se při zakládání smyčky říznu o krystaly do palce. Mágo na písku nepoužívám, ale tady jsem linii bohužel taky slušně označil. Do Běliny s dvěma kruhy na Pilátovy věži se nepustím. Linka je to na pohled suprová. Jen legendární první oranžový kroužek je až nad převisem a nějak nemám chuť to pod převis jít prohledávat, co tam půjde nebo nepůjde založit. Na co mám chuť je hnusnej nástup do cesty Hrbáč na Tunelové věži. Při hraně. V levý ruce vysolená lámavá stěna, v pravý zelenej sliz v rajbáku bez chytů. Odsedám do smyčky s jednouzlíkem, zklepnu a ještě to několikrát přeberu ale nic z toho nebude a tak věším první pytel. Dáváme kafe pod jednou cestou na Rájecký roh, která se nám líbí moc. Spára, kruh v osmi, rajbuňk v koutku, druhý kruh ve dvaceti, převis, možná konec. Dopad luxusní. Stejně si najdu výmluvu do toho nejít. Tahám druhý den v kuse a nějak mi na linky, do kterých nesvítí slunce a které se tváří odspodu trochu nepřátelsky, dochází drajv.

Směrem dolů z kvaku

Počasí je ale exkluzivní. Vzpomínáme, že dnes mělo být ošklivo a měli jsme mít rest. Místo toho Pája začíná vystrkovat růžky a najde převislý kvak s jedním kroužkem, kde chvíli kampusuje u kruhu ale pak to zvedne a doběhne na vrchol. Prý ho to baví a s Bořňí se to nedá vůbec srovnávat. Cesta na Zvoničku se jmenovala Umíráček. Ok, tak zítra navečer po bouldru na Dogu. 🙂

„Vysílám svý přání i touhy“ alias čtvrtek

Hláška dne: V televizi ji měli menší.
Věž Doga, takovej přerostlej pejsek kousek od silnice.

Dnes je v plánu boulder na Sněžníku. Docela se těším, po dvou dnech změna. Hlavně představa, že nebudu chvíli tahat, je jako když nemusíš na cvičení z matematiky, kde se chodí k tabuli. Respekt a Direct, to jsou vtipné a trefné názvy oblastí, když 4. resp. 6. den po sobě lezeš. Docela tím ještě nerozkvetlým březovým lesem při hledání šutrů bloudíme. S cizím topem (díky Slávku!) by Pája bobříka orientace nejspíš nedostal. Hodně obrazně řečeno, jestli jsem si Páju poslední dva dny vychutnával já, tak dnešní start je rozhodně jeho přáním. První tři bouldry ze sedu, z toho jeden dokonce z lehu, jsou zhmotnělým peklem pro můj loket a lezecký důvtip. Musím se hodně hodně kousnout, abych našel motivaci se zvedat, padat, lámat si nehty, okopávat si holeně a další kratochvíle spojené s tímhle moderním stylem lezení.

Nakonec ale přistupuju na Pájovu hru s názvem „Vylezu, nevylezeš“ nebo taky „Nevylezu, vylezeš“. Hecuju sebe, hecuju jeho a společné problémy padají. Finišujeme, s rukama vytahanýma jak týden před výplatou, na 6B bouldru. Prý první 6B venku. To je potřeba si zapamatovat. Jak se jmenuje? Aha, „Lehkej“. 🙂

Při cestě do kempu, ještě jdeme omrknout Dogu. Jen tak, bez věcí, jen s průvodčíkem v ruce. Doga dobrá je, víc než Stará cesta se mi ale líbí Údolka z jihu. Mnohem vyšší a od pohledu asi i mnohem zábavnější. Náladu nám kazí mladý pár, který uprostřed odpadků „rybaří“ ve slaňáku na protějším masivu. Nemám sílu jim cokoliv vysvětlovat. Jen jim připomenu, že alespoň přes vlastní karabinu by to bylo lepší. ..

Pak už jen tradiční sunset – káva, zrzavé vlasy v elasťácích a s úsměvem, palačinky, aglio olio a mírně lehké drogy. Být v tom ještě alkohol, ležím před stanem do teď. V kempu nám konečně pustili teplou vodu, takže jsme hned ucpali odtokové kanálky dimenzované nejspíš na čistší typ lidí.

„Mám pocit, že nežiji, ve své vlastní rěžii“ alias pátek

Hláška dne: Celou dobu jsem si dole říkal, co budu dělat až přilítneš na to předskalí.
To jsem si říkal taky, co se mnou budeš dělat, ale raději jsem se snažil lízt.

Ráno je divný. Je teplo, nefouká. Snídaně mi nějak nešmakuje. Pájův nefiltr je ale pořád jak křen. Diskuze se stáčí na neblahou skutečnost, že máme oba už druhý den docela hnačku a nevypadá to, že by to mělo dnes být jinak. Být plný kemp jako v létě, chodím rovnou do sprchy a nikdo nic nepozná. Z hlediska denních aktivit to vypadá na další polezenici. V duchu si kacířsky přeju zataženo a přeháňku. Bohužel. Rozhodujeme se pro Tisou. Za dobré i špatné rozhodnutí je nutné nést následky…

Tady, támhle. Všude tu byl… Karel Bělina

Africká věž je symbol zmaru, trápení a padání. Pytlíme jak cvoci, padáme do smyček, při jednom letu mě do nosu střelí natažené dobrané lano. Obě zapytlené cesty jsou nějaký olámaný. V neděli po sobotním večerním ceďáku pochopím proč. Olámané lišty si asi vzal někdo netrpělivý, kdo přijel na víkend do Tisý si za každou cenu zalézt.

Ze smutku, že to tady jednou zavřou a nejvíc budou nadávat ti, co na měkkém pískovci lezou po dešti, mě probírá vybraný choďák s hvězdičkou na Žabí korunku. Buď to není Žabí korunka nebo to není Stará cesta za dva. V hlemzacím solivém nejištěném spáro-komíně objevuju nové rozměry psychického rozměru lezení. Jestli klouznu, tak si v lepším případě v ústecké Masaryčce chvíli poležím. V tom horším mě přemístí do budovy s komínem naproti. Chvíli přemýšlím, že polezu dolů, ale do extrémně solivého začátku už se mi zpátky nechce vůbec. Chvíli medituju, chvíli si říkám, že jsem hroznej ko*ot. Na konci komína nacházím hnízdo pro kindráč. Ten moji hlavu vysvobodí z tohohle sudoku bez čísel. Nahoře hledám slaňák. Nenajdu. Břízka dobrá. Pája s průvodcem pod flanelkou je možná ještě překvapenějším než já. Prý moje zadní polovina těla, zatímco přední byla zlomená v komíně, na těch osolených stupech nevypadala vůbec dobře. Jo, taky jsem se vůbec dobře necítil. Alespoň, že neklamu tělem. To by se mi mohlo někdy vymstít. 🙂

Další průser je uzavřená společnost v Refugiu, což si přečteme s kručícím žaludkem až na vchodových dveřích. Vaříme kempovou červenou čočku. Je to horší než to dnešní lezení. V Curry house by z nás měli radost. Vindaloo lentils aneb plameny od řiti jsou na světě! V noci se mi blbě spí. Asi se mi zdá o lezení, hoří mi žaludek nebo jsem užil malé množství drog. Do toho pořád dokola přemýšlím jakou expirační dobu může mít impregnace v podobě nanesené kocouří moči na polyethylenovém stanu.

„Jen tak mě nenajdou, listí to jistí“ alias sobota

Hláška dne: Dneska z těch mých sedmiček udělali osmičky. To nechápu.
Čuňajsi, my taky ne. Nebo možná i jo. Leze ti to pořád parádně!

Po včerejším galapředstavení vymýšlíme taktiku, jak si zalézt i dnes. Ranní pochod do odlehlých skal! Ano, pochod lesem, kde to je jak v ptačí voliéře, to je to pravé, co naše zlomené duše potřebují. Rájec – Ostříží stěny, krásné bobky v lese na jehličí, kde potkáš maximálně jen jednu bandu „starých“ bardů. Tady se schováme a rozlezeme k lepším zítřkům. Slibujeme si výběr pěkných cest. A ejhle se to docela daří. Pája tahá. Odlez od kruhu do zarostlých polic je ze země napínavá podívaná. Kocouří skoky značí, že by chtěl být už nahoře. Když jsem na vrch taky dolezl, chvíli jsem četl jemnou mimiku a tiky v jeho tváři. Prý ho to konečně zase bavilo. 🙂

Dobírací místo musí být hlavně pohodlný

Banda zkušenějších přichází k našemu masivu. Vyznají se. Nahoře na společném dobíráku mi jeden prozradí, že Gert už má dnes vylezeno. Gert??? Gert Tschunko? Konečně to začínám chápat. Všemi prostředky nás skalní město v Tisé vyhnalo dnes v sobotu na setkání s Gertem Tschunkem přímo pod stěnou. Pro někoho legenda, mně přijde hlavně jako neskutečný sympaťák, který nám pochválí styl a doporučí svoje cesty v Ostrově. Kosmická cesta prý proto, že ji udělal na den přesně , co přistáli Američani na měsíci. 🙂 Začíná kapat z nebes a les vonět deštěm. My si ještě povídáme. Tohle je krasný vrchol našeho snažení. Hoši odchází na oběd, my dáváme pod převisem čaj a svačinu. Tohle je třešnička na dortu týdenního lezení. Kdo by si teď vzpomněl na nějaké Arco?! Kdo tomu nerozumí a nadává na déšť, je prd lezec ale nadrženej poplašnák a nemá na pískovcových skalách dle mého co dělat.

Jelikož večer leje jak z konve, v Refugiu to žije. Je nám smutno – všechno jednou končí, pozítří do práce a zrzku nikde nevidíme. Objednáváme saunu v penzionu Na Kovárně. Paní servírka si myslí bůh ví co, když nám podává klíče s přáním, ať si hezky užijeme. Na odpověď, že se jdeme jen vypotit, kontruje mrknutím oka. A já si myslel, že jít do sauny s lezeckým parťákem, když prší a zítra z lezení nic nebude, je normální i v prokletém severu Čech. Evidentně není. Do sauny se zde chodí asi jenom se psem a podešťový limit je asi termín pro srandu králíkům. 🙂

S pusou plnou gumových medvídků (díky Slávku za tip!), jdu spát totálně na brzdy, zhulenej jak Bob Marley.

„Dostal jsem od ní tip, ve městě ti bude líp“ alias neděle

Hláška dne: Chudák támhle ten, co přijel z Písku na víkend na písek. Je po dešti, navíc je nadrženej jak jehovistickej ženich.

Ráno je všude mokro a studio rosa. Naproti balí bagáž a jdou lézt. Češi, Němci, muži, ženy, otcové se syny jdou společně plenit skály a porušovat pravidla. Nechápu. Proč nejedou na Bořeň, na Čimu, nebo alespoň do Labáku, kde je písek jak beton? Mlčím, pozoruji a vařím čaj. Končí to smutně, při pomyšlení a viditelném důkazu, že si lidi pořád dělají, co chtějí.

Pak už jen příjezd Ilony, která si pro mě dojela až do kempu. Doma je o nás asi stále zájem, takže cajk. Při pohledu na orvané ruce a nohy je trochu naštvaná, že čerstvě povlíkla. Trvalý pobyt ve skalách se odkládá na jindy. Na nějaké hluboké závěry bohužel nezbyl čas. Popřejeme si rychlý návrat kůže na špičky prstů a držíme si palce pro dobré počasí na příští víkend.

Celý týden v práci jsem totálně mimo, vyplňuju vylezené cesty na Lezci, všude vidím škvíry, kam bych založil uzel, po všech zrzkách, které potkám, chci kávu a nabízím jim druhý konec lana a neustále jedu song „moje jediný přání je opakování“.

Pytlovaná aneb být mé ego penis, tak má erekci!

V pořadí třetí únorový víkend sliboval teploty kolem 13°C a slunečný den. Dilema jestli běžky, nebo strávit víkend lezením venku nebylo třeba dlouho řešit.


Naše nejoblíbenější boulderová destinace byla stále pod sněhem, a tak checkuju kameru na Kokoříně, jak to vypadá se sněhem tam. V té zmrzlé dolině není po sněhu ani památky. Na Vysokém vrchu to může být jen lepší. Není co řešit. V loni jsme tam se Slávkem nechali pár pověšených pytlů, které si zaslouží sundat!


„V 10 mi to hlásí dojezd.“ Hlásí Slávek a tak si hodím na záda postel a šinu si to k autu, abych mohl být na místě ve stejný čas. Ještě rychle vylepím dálničku, protože strejda Murphy nikdy nespí. Na místě už je Slávek v družném hovoru s dalším bouldristou. Než vyrazíme na kopec je třeba ještě cuknout s autem, co se zakouslo do tajícího bláta. Raz, dva, tři a je to. Chtělo to jen moje silné paže ;).


Místo dnešního představení se před námi rozprostírá v celé své kráse. Sluncem zalitou louku lemují stromy a jejich větvemi si paprsky nachází cestu na naše hřiště. Tak šup, šup protáhnout a jdeme na to, dneska cítím formu.


…je to na pytel…


Po prvních nesmělých dotycích a jedné cestě na zahřátí, se pouštím do traverzu z něhož sundavám první loňský pytel! (Rozuměj, že jsem vylezl cestu co mě loni k sobě nepustila) V trochu náročnější variantě s přídavkem cca 4 kroků se snažím dát traverz i zpět, ale na tohle si budu muset počkat.


Další šutr a nový začátek. Cesta se startem v leže, s rukama na hraně a betonovou patou. Cítím, že to půjde, každý další pokus se dostávám dál a dál. Nakonec založím nohu do stabilní polohy a valím to do plotny. Podmínky jsou luxusní, drží to, ruce se nepotí, ale ještě není vyhráno. Dostávám se do mrtvého budu, kdy balancuju na hranici pádu. V tu chvíli zahájím velmi rychlý rozhovor se svým vnitřním já, které ze sebe vydá jen: „NENENENENENE“ Podaří se mi to ustát, jsem na šutru přilepenej jak gekon a zatímco se Slávek tlemí mému představení, já vylézám na vršek, kde sundavám další pytel.

hledání technické finty

Na stejném šutru ještě jeden rest, 100x padám abych se pokaždé znovu zvedl a na 101 pokus našel fintu ve visu. V dalším pohybu ale brání vlastní noha, k čertu s ní. Klapka střih aááá Akce, hledání technické finty po 103. Opět se dostávám do nehybné pozice a pomalu doluju vlastní nohu zpod převísku. Metodou píďalky zdárně přidám levou k pravé, pak jen provést baletní pas de duex a vzepřít se na rukách a zatančit tanec úspěchu.
Být mé ego penis, tak má erekci! Nával adrenalinu a nadšení. Lepší vstup do sezony se snad ani povést nemohl. Třetí pytel dole. Mám splníno a můžu klidně spát.

Další highlight se mi podaří přidat na poslední šutru, kde jen pomocí vůle dotlačím tělo nahoru. Opět vystřílím na 100 nábojů, celou cestu spojím abych spadl z výlezu. Tělo je prázdné, ale hlava by chtěla. Na pomoc přichází dva šálky zeleného Vietnemu a v případě úspěchu odměna lezeckým kafíčkem s duetkou od Slávka.


Stisknu červený tlačítko s nápisem nemačkat, dám to na Hulka, zařvu si jak Adam, zkrátka udělám přesně to, co Vám představivost dovolí a vzápětí už žvýkám duetku.


Závěrem si ještě zahrejeme na dva Robinsony, co hledají nové výzvy/šutry, abychom se protáhli s dvěma bouldermatkama a batohy jehličnatým houštím v naducaných péřovkách. Musíme zastavit a sundat ta krávy (bouldermatky) ze zad. Nakonec s nepřiměřeným úsilím vylézáme na důvěrně známou pěšinu s vědomím, že jsme nic nového nenašli. Pak už se jen pochválit, dát doublefist a hurá za ženami.

Méně textu a více oku lahodících obrázků zde:
https://www.instagram.com/explore/tags/julci_na_cestach/