Teplická

Než jsem začal lízt, musel jsem zmlknout. Bobek na mě mluvil – na něco se mě ptal. Byl jak za plexisklem. Odezíral jsem mu ze rtů, ale jeho hlas jsem neslyšel. Mluvil zřetelně a pomalu, jak to umí jenom on, ale přesto jsem slova nerozeznával.

Byl jsem v rauši. Nevnímal. Dokonalá záklopka před vnějším okolím v momentě, kdy sám sobě obhajuješ, proč zrovna tahle linka tě tak vzrušuje a proč zrovna teď je ten pravý moment ji vytáhnout. Rovnou, bez nakoukávání ostatních, bez dlouhých diskuzí v kterých místech dát žábu do spáry nebo v kterých místech zabrat na sokola. Tu cestu jsem obcházel od loňského podzimu. Strašila. Leze se hned od země, 30 metrů vyhlazeným koutem se spárou, první kruh ve dvaceti… Prostě jsem si nevěřil a nikde nebyl správně, pro Bořeň, pozitivní parťák.

Teplická – řekni kde ty kruhy jsou?

V sobotu ale ne. Musel jsem, chtěl jsem, samo-výzva. Od loňského jara na Bořni střídám parťáky, posílaj mě do prdele – aspoň, že jsou upřímný. Já hrdě zůstávám. 🙂 V tiché obhajobě toho, že kdo má rád volné lezení, má to rád i tady. Tečka.

Pak se tu objevil Bobek. Vyrostl z ničeho, někde mezi znělcovou puklinou a Čelákovicemi. Během tří návštěv jsem pro něj natahal přes půl vertikálního kilometru. Výsledkem je, že on už tahá krásné linie pro mě a friendy po založení začly být jak beton. Možná jsem zdomácněl, možná tomu dávám přednost před něčím smysluplnější, možná to zveličuju a šťourám se v lejnu. V rámci volnýho lezení je tady spousta potenciálu a krásných linek. Třeba tahle mrcha v Jižním prostoru.

Ke kruhu jsem založil 7 friendů, první K mě nijak zvlášť neuspokojil, jelikož teprve tady začalo lezení, mezi kruhama sokolík, zakládání pravou, když levou máš v sokolu, bylo trochu psycho, na tření pod druhým a těžké cvakání druhého. Pak už na brzdy, síla ubývala, ale bylo kam padat, takže bez stresu. Když se mi začali potit nohy v lezečkách, chytil jsem dobrou poličku v které jsem věděl, že sklepnu a zbytek utrápím.

Utrápil. Dobral jsem Bobka. Evidentně si ji taky užil. Slunce šajní. Kamarádství u knížky se dalo krájet. Pro mě mimořádný moment uspokojení vlastního chtíče.

Asi první vážná cesta, do které se mi dlouho nechtělo a kterou si odškrtávám ve svém tajném wishlistu. V hlavě se uvolnilo místo, které je potřeba hned nějakou podobnou zaplnit. Takže Teplická v bořeňském Pravém Jižním pilíři, díky!

Koutky…musíš vědět, že to chceš

cca 5 minut čtení

Někde už jsem tady kamaráda Bobka popisoval. Naše kamarádství těží z toho, že jsme oba spíše praktici a máme rádi věci urychlovat. Při posledních dvou akcích jsem zjistil, že máme společný práh vnímání, kdy končí rutina – věci co už znáš, a začíná nové dobrodružství. Při společném lezení to vytváří zvláštní synergii, která mě fascinuje. Umím ji uchopit a ona mi na oplátku dává podpěrná křídla a tah na bránu. Prý se tomu říká „flow“.

S Tomem jsme byli loni jednou v „umělé“ hale, jednou zde na Bořni v ještě zimní a dost větrné verzi a jednou v trojici s Pájou na ústecké Čimě. Antipřekližkář a lezecký bažant, řekl by každý. Nicméně na Tomovi je opravdu ukázkově vidět, jak je lezení celé o hlavě. Jako další vstupy na jeho straně jsou cyklistická fyzička a z toho plynoucí vytrvalost – budu se muset zeptat, jestli umí vůbec odsedávat, zatím mi to neukázal. Taky má cit pro skálu a hmotnost vysportované jogínky. Strčit žábu do spáry je pro něj jak večerní čištění zubů. Je počtvrté venku na skále a vytáhne jen tak v mezi řečí 30 metrovou linku, z které by měl nejeden pražský hipster hnědou linku. Jak ho tak pozoruji, začíná mi být líto těch vyhozených peněz za vstup někam na pomalovanou dřevotřísku, kde vzduch je prosycen výkonnostním pižmem a magnéziem. Chodím tam trénovat a při spolupráci s Bobkem vidím, že to u jiných není vůbec potřeba. Leze vždy tak, že se snaží najít nejslabší místo cesty a to zvolit. Nehledá problémy, aby pak říkal, že to je moc těžké. Hledá příležitosti. Byl bych blbej, kdybych tohle nevnímal a něco si z toho nevzal. Zhubnu na pětašede, nechám prořídnout kosti a začnu kosit stěnový osumcejda. Ha, jak jednoduché!

Když hledal 3 metry nad nýtem místo kudy poleze dál, začal jsem pozornět a přestala mi být pod skálou zimu. Chvíli tam postával, než našel starou skobu, která byla víc než dobře zabitá a zbylých 15 metrů odjistil friendama. Někdo je vytrvalý, někdo má štěstí, někdo je prostě dobrej… Všechny měl tutový. Fantazie. Dobral mě. Plácli jsme si a šli jsme dál.

Klasickej bořeňskej od štandu

Začínám mít štěstí na parťáky. Jsou lepší než já a vážím si jich. Přepychová věc. Taky umí něco sepsat. Díky a těším se na další cokoliv kdykoliv „nového“ příště!

Bobkovo vnímání lezení

Pozn. Moje komentáře jsem si prosadil. 🙂

Byl jsem jak sokolím mládětem v hnízdě – tak nějak tu sedím, jako bych právě rozpuk skořápku vejce. Na malé plošině přivázaný ke slaňovacímu kruhu ve 30m, nad 45° úbočím vyhaslé sopky. Jistím profíka, druholezce, který už má něco odlezeno, který mě hodně naučil a má se mnou dost trpělivosti.

Nechtěl jsem do toho Bobkovi zasahovat, ale slova „profík“ a „něco odlezeno“ mě donutily. Nebude možná trvat dlouho a přejede mě jak válec kobylku na betoně.

Ale abych nepřechválil, trošku mi hatil myšlenku svátečního dne 8.5., vytáhnout si lano jako prvolezec na něčem delším, komplikovanějším a od rána nakládal samé 6kové koutky. Když vynechám úvodní rozlezení, myšlenkově to hodně posune – vyčistí, nezáleží jen že lezeš, ale jak to lezeš. Hodnotíš všechny údy – místa, která připomínají desku starého dětského psacího stolu uloženého na stojáka ve sklepě.

Pod klíčkem v Hladkém koutku, Střední Jižní Pilíř – levá část

O trochu víc posune a vyčistí v roli prvolezce, ke které se pracně dostávám před závěrem dne na mnou zamýšlené cestě, pokud leze na první dobrou a nechce si jen tak po zajištění odsednout. Taky zabere, pokud se nechce přibližně 4 metry proletět a potrkat s šutrákem v případě, že první friend či borhák daleko pod ním zabere.
Takové jednoduché emoce, osamostatnění jsem nalezl. Nic víc netrápí… Oba dva jsme se při prvních návštěvách shodli na potřebě respektu. Jirka dnes ještě důrazně dodal:

Musíš vědět že to chceš!

Řekl jsem mu jasně, klidně ti to dnes celý den odjistím, ale nevypadáš na to, že bys to očekával. Ty víš, že punk je na tom modrém laně jinde.

Zajímalo by mě (teď a zpětně), co se mu vše dole honilo hlavou v průběhu mého řešení malého boulder problémku 3 metry nad jištěním cca 10 metrů nad nástupem, který bych u cesty s označením *5- hodnotil krokem *6+!

Když jsme u těch čísel tak:
17/3 jsme tu byli poprvé. Lezli jsme po vlastním nějaké čtyřky. Teplo rozhodně nebylo a foukalo jak na letadlové lodi, ale ty externí vlivy nám vůbec nevadily.
1/5 pětky, bylo jich jak much. Fixní jištění a když se bojíš, založíš vlastní. Večer jsem zvedal půllitr oběma.
8/5 (tahle popisovaná akce) šestky, o kterých si už pod nástupem předem nejdřív důkladně pokecáš s okolními lezci. Bez dobrých nohou, rozporů ve vyhlazených koutcích a vibrací v břiše generujících odlezů, si uděláš tak maximálně moccu pod skálou.

Příště? Slavíkovi sedmičky? Dej pokoj!

Dvacetiminutový zásek a trocha procházky kolem problémového místa jeho slova, že to musíš chtít, moc nevyzařovala.

Na prvním konci, tam je to nejlepší aneb Bobkovo vnímání lezení

Boulder problém, který bych nazval odhaleným zadkem mladé holky přes který je možné se lehce otřít avšak neza…, zajistit v chlupatém pravém podpaží a když si s ní tohle vše domluvíš, dovolí uchopit v pravém zátylku, levou za levé rameno na které v závěru stoupneš.

Popis bouldru, kterému nerozumím a který byl tomuhle blogu s minimem čtenářů čert dlužen. 🙂

Myslím, že mi nevěřil! S respektem, sérií odlezených 6tek a jistých kroků ve zmíněném místě a dni podotknu: nikdy nevíš co se stane. Pokud se dá přes tohle vše přenést, praktické zasunovací cvičení jištění kámošema ve 25 metrech je jako uvolněný večerní románek.

Teplice v nás obou navozují podobné pocity ,,dálek“, ale k pokročilému času a mé únavě ruky s chutí odjistím Jirkovu ukázkovou a tematickou cestu Follow me 6+. Rád, až do Stejkárny v hipsterské Pájovo části Prahy, kde zbytky sil protínám spáry Rib kousku.

Teplice alias Teplická cesta v sektoru Pravého Jižního Pilíře. Nejsem schopen do ní nalézt, byť si na ní už docela věřím. Pořád pod ní chodím, ale pak se odvracím jinam. Samurajská trpělivost příště už skončí. Asi!
Follow me – zatím to nejhezčí, co jsem tady na tom kopci lezl. Když se rozlezeš, uvolníš a dáš předtím dobrý kafe, budeš se mezi kruhama na těch malých stupech a chytech v okolí hrany cítit jak král.

Follow us!

Díky, to bodlo! Dokonalé zasycení opiátových receptorů, které za celý den tak vyčištěné, by bylo na škodu sytit čímkoli dalším… Příjemné je škoda schovávat! 

Báseň o Bořni

Po dešti, v neděli,
nejsme tak v prdeli.

Uragán duje,
takže spáry a sluje.

Po vlastním do nebe,
neboj se o sebe.

Volně a klasicky,
hrdě a fakticky.

První letošní Bořeň s novým skálochtivcem Bobkem. Překvapil. Bojoval. Hlemzal. Ani jednou si neodsedl.

Všechno lezl spárově. I položený plotny. 😀

Pozitivně hodnotil. Nahoře ocenil výhledy. Byl v klidu. Nikam nepospíchal. Zaplatil mi saunu a ohřál mi guláš. Nakonec otevřel asi nejlepší víno, co jsem kdy pil a pustil mi Honnolda na National Geographic. Když jsem šel spát, říkal jsem si, že už můžu umřít.

S klasickým volným lezením to ještě není tak špatné, pokud ho dělají lidé jako Bobek!

Pár fotek zde:
https://www.instagram.com/p/BvL5_pPh6vY/

První reverendskej z Jizerek

cca 6 minut čtení

Romantik, co chodí o 10 kroků pozadu, ale o jednu myšlenku vždy před tebou. Junák, co roztopí oheň z mokrého bukového dříví. Poznal jsem ho na kole. Divočák s rychlým nástupem. V roce 2012 vymyslel, že pojedeme z Prahy na otočku na Praděd, druhý den zpátky, na kole. V zadní kapse dresu jen kartáček na zuby, peněženka a pláštěnka. Nic z toho nakonec nebylo potřeba. Že si vymýšlím? Kdepak. Od té doby jsme přátelé. Letos koupil boty, což byla známka, že zase někam vyrazíme. Legendární model Blistermakers od La Sportiva.
Poprvé nám nějaký reverend zaslal soupis svého vnímání reality. Je jím Bobek
.

Mám doma smaltovaný hrnec. I když v něm polévka vychladne, má takový hřejivý pocit. „Kus plechu obalený spečeným pískem“.

Kamarád Pája taky jeden má, menší, teda docela malý bílý, hrneček s černým potiskem.

Již legendární plecháč

Je neděle 28.10., 11:17, Pája dopsal na computeru email a mačká odeslat. Já ale sedím na kole, v dešti, 3°C, mezi Polnou a Havlbrodem nacucanej jako molitanová houba v myjícím se hrnečku. Možná ta v tom Pájově, jelikož už všichni tři věděli, že chtějí strávit následující víkend v toulavých botách.

Jirka je dobrý trasér, má rád přehled o místě, cítí odpovědnost, situace kolem něj musí být vědecky vysvětlitelná. Každopádně udá skvěle rytmus tomu, čemu se v prvopočátku říká nápad. A tak ho nenápadně směřuji k tomu po čem touží, protože spokojený Jirka je jako právě přebalené miminko.

Jizerky. Dalo by se říci, jednoduché hory. Jako Italské jídlo – tři lidi, tři dny, tři cesty (ať už jakkoliv dlouhé) jako tři barvy. Zelená jako příroda, bílá jako den a víno, červená jako puchýře na nohou.

„Nerad bych někde bouchal ve tři ráno na dveře, jestli můžeme uvnitř přespat?“, píše Jirka v záplavě týdenní emailové komunikace, kde se vyskytuje i Marcela, a my, teda aspoň já prohlásím, že bez starostí. Už nejsem malé dítě a vím, že pořádný vlk spí v tom, v čem jde (zmenší tak objem svého zavazadla na třetinu), že lépe zahřejí 3 slabé vrstvy než jedna silná. Myšleno u oblečení, vztahově to nemám podloženo.

„Pájo, stále něco děláme špatně!“, prohlásí Jirka při pohledu na zavazadla v úvodu výletu. Usmějeme se. Cesta je příjemná, Jirka řídí svůj bílý vůz Škoda, Pája z pohledu zadní pozice tiše vykonává funkci ,,rozhlasového moderátora“ a působí uvolněně. Kolem nás se míhají spolucestující v automobilech různých značek, někteří rychleji, jiní pomaleji, další stabilně, všichni téměř dodržujeme maximální předepsanou rychlost. Rozdílem je jen to, co uvnitř plechových kabin aktuálně prožíváme. Řekl bych, že většina kabin obsahuje dokonalý ideál lidské masy (společnosti), důležitý pro stabilní nenásilné soužití. Muž a žena, v brzké ranní hodině nalezneme ale i dítě. Muži se soustředí, řídí vůz, mající v rukou osud mnoha ,,spolucestujících“ kolem. Ženy se zdají spokojeny, mají muže co řídí vůz, jsouc vezeny za jejich ,,sny“. Děti se ptají-napjaté v odpovědi.

Benzínová pumpa, stanice, kde můžete načerpat pohonné hmoty (benzín) pro váš vůz, zkráceně benzínka. Je úplně jedno, které firmě se to slovo nejvíce podobá, důležité je, že toto vše si tam můžete potvrdit. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat. Během malé chvíle, dokážete ,,být“ součástí jednoho i více lidských příběhů.

O několik km dále. Hejnice, malé podhorské město? Na pozdní podzim poměrně teplé podnebí, tiše a ponuře působící prostředí, v hlavě střípky trasy. Kluci chtějí pekárnu. Asi chtějí chleba, bude co jíst? Poslední dobou moc nejím a když jím, není to znát, což Jirka pozdvihne větou a dotazem: „Vypadáš vyšvihaně, na co trénuješ? Nejezdi na kole.“ S 20-ti tisíci kilometry začínám přemýšlet o slově závislost.

V Hejnici je hej

Pája působí stále uvolněně, povídá, je příjemné ho poslouchat jako cítit teplo v stoupání kolem lázní. Kulich střídá šátek, šátek střídá holou hlavu, holá hlava střídá bundu, bunda mikinu, mikina rozeplou mikinu a rukavice, rukavice holé ruce, teplo je i na chodidlech. Chodidla lehce zapalují, zvláštní neznámý pocit… Kolem se řítí postarší pán s dítětem. „Nepotkali jste světlovlasou paní?“ Ne, po chvíli se přiřítí mladší muž se stejnou otázkou a dole pod námi opět zaznívá stejná otázka staršího muže k mladému páru, jež nám byl ,,v patách“ asi 20 min z vesničky pod lesem v jehož očích jsme byli trojicí. Trojicí, která jde se spacáky vstříc dobrodružství, či je součástí přirozeného turistického ruchu nebo jejich příjemného dne, který bude možná zakončen pokusem o rozšíření počtu účastníků ,,světového zájezdu“.

A nohy pálí, voda teče, Pája říká, že to musíš to podchytit včas. Nabízí prvky první pomoci – super náplast, kterou se s díky snažím použít dle jeho návodu, ale nevím zdali ji aplikuji do správného místa. Prostě je teplo a terén tvrdý. Důležité je nebýt posměchem, což zdůrazňuje i Jirka. Děkuji…vážím si doporučení. Pocity okolního prostředí převažují pocitům v botách, do kterých navíc zalétá okolní píseček, tak pravidelně vysypávám/větrám a pravidelně odmítám nabídky ochutnat dobrý chléb.

Musíš to podchytit, včas!

Trasa se možná trochu změnila a nebo to byla jen nepozornost. Blíží se Smrk. Původně jsem měl za to, že tu půjdeme zítra. A zmínka o tom že zítra nás čeká opět podobná vzdálenost, mi do bot dává širší rozpětí křídel. Rozhled ze Smrku nabízí neskutečné pohledy. Pohledy bílé jako plátno starého Vlámského malíře a pohledy na krajinu, kde voda tvoří peřinu a teče jako myšlenky a řeči Z/z e mě.

Tři Broumáci v mléku

Podobně uteče i cesta 25ti kilometrů, i první plechový šálek Pájovi kávy ze kterého odlívám do hliněného ,,bucláčku“, v očích Jirky něco jako kastrol pana Komárka. Tiše odmítnu nabídku ochutnat dobrý chléb.

Podobně utekla i spotřeba 1,5l Vlašáku, objem, který se rozprostřel, rozředil v jakémkoliv slova smyslu i směru – po proudu, směrem k Jizerce.

Poslední zastavení před noclehem, načerpání sil před dalším dnem. Vybíráme řekl bych spontánně, podobně působíme, v tílku, v ponožkách, u jednoho stolu s 12° panem Bernardem. Koho by jste v těchto končinách taky čekali, dámu v kožených kalhotách s tmavomodrým tílkem jak vám s důrazem říká, tak na shledanou?!

Na shledanou! Ale na snídani se vrátíme pokud neumrzneme. V 7°C kdo by…

Nouzové nocoviště pár km opodál nabízí neskutečný zážitek. Příroda, čerstvý vzduch, prostor, šumění peřejí dosahující hladiny hluku jako Pražská magistrála, co víc si se dvěma puchýři na nohou přát… Spánek, snít sen, ležíme někde v lese, ve spacáku, u vody, voda šumí, my ležíme. To vše tu je a dávkuje se nám to pěkně po částech, raní probuzení do ,,slunného“ rána, kdy vidíš na více než 10m, ranní koupel v divokých peřejích. A ke snídani vajíčka. Míchaná nebo ham & eggs a pár koleček že by koňského salámu?! Ochutnat dobrý chléb samo odmítnu…

A pár lahví bílého vína v batohu na cestu. Je lepší je nést nebo být ,,jimi nesen“?!

Sbohem Bernarde…

Procházíme smíšeným, ukázkovým lesem. Buky, Smrky, přesně tak, jak se o tom v poslední době často mluví, pod nimi houby – Červené muchomůrky, dva Hřiby žlutomasé. Vše kolem působí klidně a tiše. Radost naslouchat, zastavit u Protržené přehrady, opět vychutnat Pájovu výtečnou kávu, odmítnout nabídku dobrého chleba, projet vzpomínky z mládí, na děti, a nechat se dál ,,nést“ do míst nejvyšších směrem k Jizeře.

Před samotným vrcholem Jirka navrhne uvařit dobrou polévku, kterou by rád rozdělil na periodickou soustavu prvků – hlavně těstoviny zvlášť. V nabídce je i zbytek chleba, stroze odmítnu a v duchu si chválím jak mám hodné kamarády. Prostě s bezlepkovou dietou se člověk já řku, nenudí…

Na Jizeře prožíváme západ slunce, výhledy do všech možných směrů, fouká, foto dětem, klukům, Marcele, zvažujeme nocleh, ale je zde rušno, vydáváme se dál horským temnotám. Hodně se diskutuje Smědava, web boudy.info, volíme jistotu i nejistotu opačným směrem a já nevědomky prožívám krizi, kterou odhalím až v závěru treku. Sním o pohodlných měkkých vzdušných botách, třeba i promočených, hlavně vzdušných…

Vzdušné zámky na lajně

Boudička v nedohlednu přesněji nikde, terén se svažuje, víc a víc, v temné dálce prosvěcují tajemná zvířecí očka, které Pája nenechá bez poznámky: „Hm, to se bude spát! S vědomím kočky za hlavou.“ Nabízím bezpečí louky nad vsí, ale před koncem lesa se nachází malý plácek na pohodlný bivak i s ohýnkem a listím tleskajícím v obličej.

Jako u krbu

Pondělní ráno na Hejnickém náměstí, kupuji co jiného než chleba. Jirka si s chutí zakrojí a nabídne patku, menší, jako bych byl Patka z Ještědu. Posnídáme, Pája opět nabídne svoji lahodnou kávu v plecháčku, kterou s dovolením ,,Komárkovsky“ odliji.

Větrám nohy, probíráme co jsme probrali i neprobrali.

Kdo si od té doby zatleskat chtěl, už si asi zatleskal… Kdo ne, vyrazí k potleskům opodál. Brzy. Třeba do Krušných hor.