První reverendskej z Jizerek

cca 6 minut čtení

Romantik, co chodí o 10 kroků pozadu, ale o jednu myšlenku vždy před tebou. Junák, co roztopí oheň z mokrého bukového dříví. Poznal jsem ho na kole. Divočák s rychlým nástupem. V roce 2012 vymyslel, že pojedeme z Prahy na otočku na Praděd, druhý den zpátky, na kole. V zadní kapse dresu jen kartáček na zuby, peněženka a pláštěnka. Nic z toho nakonec nebylo potřeba. Že si vymýšlím? Kdepak. Od té doby jsme přátelé. Letos koupil boty, což byla známka, že zase někam vyrazíme. Legendární model Blistermakers od La Sportiva.
Poprvé nám nějaký reverend zaslal soupis svého vnímání reality. Je jím Bobek
.

Mám doma smaltovaný hrnec. I když v něm polévka vychladne, má takový hřejivý pocit. „Kus plechu obalený spečeným pískem“.

Kamarád Pája taky jeden má, menší, teda docela malý bílý, hrneček s černým potiskem.

Již legendární plecháč

Je neděle 28.10., 11:17, Pája dopsal na computeru email a mačká odeslat. Já ale sedím na kole, v dešti, 3°C, mezi Polnou a Havlbrodem nacucanej jako molitanová houba v myjícím se hrnečku. Možná ta v tom Pájově, jelikož už všichni tři věděli, že chtějí strávit následující víkend v toulavých botách.

Jirka je dobrý trasér, má rád přehled o místě, cítí odpovědnost, situace kolem něj musí být vědecky vysvětlitelná. Každopádně udá skvěle rytmus tomu, čemu se v prvopočátku říká nápad. A tak ho nenápadně směřuji k tomu po čem touží, protože spokojený Jirka je jako právě přebalené miminko.

Jizerky. Dalo by se říci, jednoduché hory. Jako Italské jídlo – tři lidi, tři dny, tři cesty (ať už jakkoliv dlouhé) jako tři barvy. Zelená jako příroda, bílá jako den a víno, červená jako puchýře na nohou.

„Nerad bych někde bouchal ve tři ráno na dveře, jestli můžeme uvnitř přespat?“, píše Jirka v záplavě týdenní emailové komunikace, kde se vyskytuje i Marcela, a my, teda aspoň já prohlásím, že bez starostí. Už nejsem malé dítě a vím, že pořádný vlk spí v tom, v čem jde (zmenší tak objem svého zavazadla na třetinu), že lépe zahřejí 3 slabé vrstvy než jedna silná. Myšleno u oblečení, vztahově to nemám podloženo.

„Pájo, stále něco děláme špatně!“, prohlásí Jirka při pohledu na zavazadla v úvodu výletu. Usmějeme se. Cesta je příjemná, Jirka řídí svůj bílý vůz Škoda, Pája z pohledu zadní pozice tiše vykonává funkci ,,rozhlasového moderátora“ a působí uvolněně. Kolem nás se míhají spolucestující v automobilech různých značek, někteří rychleji, jiní pomaleji, další stabilně, všichni téměř dodržujeme maximální předepsanou rychlost. Rozdílem je jen to, co uvnitř plechových kabin aktuálně prožíváme. Řekl bych, že většina kabin obsahuje dokonalý ideál lidské masy (společnosti), důležitý pro stabilní nenásilné soužití. Muž a žena, v brzké ranní hodině nalezneme ale i dítě. Muži se soustředí, řídí vůz, mající v rukou osud mnoha ,,spolucestujících“ kolem. Ženy se zdají spokojeny, mají muže co řídí vůz, jsouc vezeny za jejich ,,sny“. Děti se ptají-napjaté v odpovědi.

Benzínová pumpa, stanice, kde můžete načerpat pohonné hmoty (benzín) pro váš vůz, zkráceně benzínka. Je úplně jedno, které firmě se to slovo nejvíce podobá, důležité je, že toto vše si tam můžete potvrdit. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat. Během malé chvíle, dokážete ,,být“ součástí jednoho i více lidských příběhů.

O několik km dále. Hejnice, malé podhorské město? Na pozdní podzim poměrně teplé podnebí, tiše a ponuře působící prostředí, v hlavě střípky trasy. Kluci chtějí pekárnu. Asi chtějí chleba, bude co jíst? Poslední dobou moc nejím a když jím, není to znát, což Jirka pozdvihne větou a dotazem: „Vypadáš vyšvihaně, na co trénuješ? Nejezdi na kole.“ S 20-ti tisíci kilometry začínám přemýšlet o slově závislost.

V Hejnici je hej

Pája působí stále uvolněně, povídá, je příjemné ho poslouchat jako cítit teplo v stoupání kolem lázní. Kulich střídá šátek, šátek střídá holou hlavu, holá hlava střídá bundu, bunda mikinu, mikina rozeplou mikinu a rukavice, rukavice holé ruce, teplo je i na chodidlech. Chodidla lehce zapalují, zvláštní neznámý pocit… Kolem se řítí postarší pán s dítětem. „Nepotkali jste světlovlasou paní?“ Ne, po chvíli se přiřítí mladší muž se stejnou otázkou a dole pod námi opět zaznívá stejná otázka staršího muže k mladému páru, jež nám byl ,,v patách“ asi 20 min z vesničky pod lesem v jehož očích jsme byli trojicí. Trojicí, která jde se spacáky vstříc dobrodružství, či je součástí přirozeného turistického ruchu nebo jejich příjemného dne, který bude možná zakončen pokusem o rozšíření počtu účastníků ,,světového zájezdu“.

A nohy pálí, voda teče, Pája říká, že to musíš to podchytit včas. Nabízí prvky první pomoci – super náplast, kterou se s díky snažím použít dle jeho návodu, ale nevím zdali ji aplikuji do správného místa. Prostě je teplo a terén tvrdý. Důležité je nebýt posměchem, což zdůrazňuje i Jirka. Děkuji…vážím si doporučení. Pocity okolního prostředí převažují pocitům v botách, do kterých navíc zalétá okolní píseček, tak pravidelně vysypávám/větrám a pravidelně odmítám nabídky ochutnat dobrý chléb.

Musíš to podchytit, včas!

Trasa se možná trochu změnila a nebo to byla jen nepozornost. Blíží se Smrk. Původně jsem měl za to, že tu půjdeme zítra. A zmínka o tom že zítra nás čeká opět podobná vzdálenost, mi do bot dává širší rozpětí křídel. Rozhled ze Smrku nabízí neskutečné pohledy. Pohledy bílé jako plátno starého Vlámského malíře a pohledy na krajinu, kde voda tvoří peřinu a teče jako myšlenky a řeči Z/z e mě.

Tři Broumáci v mléku

Podobně uteče i cesta 25ti kilometrů, i první plechový šálek Pájovi kávy ze kterého odlívám do hliněného ,,bucláčku“, v očích Jirky něco jako kastrol pana Komárka. Tiše odmítnu nabídku ochutnat dobrý chléb.

Podobně utekla i spotřeba 1,5l Vlašáku, objem, který se rozprostřel, rozředil v jakémkoliv slova smyslu i směru – po proudu, směrem k Jizerce.

Poslední zastavení před noclehem, načerpání sil před dalším dnem. Vybíráme řekl bych spontánně, podobně působíme, v tílku, v ponožkách, u jednoho stolu s 12° panem Bernardem. Koho by jste v těchto končinách taky čekali, dámu v kožených kalhotách s tmavomodrým tílkem jak vám s důrazem říká, tak na shledanou?!

Na shledanou! Ale na snídani se vrátíme pokud neumrzneme. V 7°C kdo by…

Nouzové nocoviště pár km opodál nabízí neskutečný zážitek. Příroda, čerstvý vzduch, prostor, šumění peřejí dosahující hladiny hluku jako Pražská magistrála, co víc si se dvěma puchýři na nohou přát… Spánek, snít sen, ležíme někde v lese, ve spacáku, u vody, voda šumí, my ležíme. To vše tu je a dávkuje se nám to pěkně po částech, raní probuzení do ,,slunného“ rána, kdy vidíš na více než 10m, ranní koupel v divokých peřejích. A ke snídani vajíčka. Míchaná nebo ham & eggs a pár koleček že by koňského salámu?! Ochutnat dobrý chléb samo odmítnu…

A pár lahví bílého vína v batohu na cestu. Je lepší je nést nebo být ,,jimi nesen“?!

Sbohem Bernarde…

Procházíme smíšeným, ukázkovým lesem. Buky, Smrky, přesně tak, jak se o tom v poslední době často mluví, pod nimi houby – Červené muchomůrky, dva Hřiby žlutomasé. Vše kolem působí klidně a tiše. Radost naslouchat, zastavit u Protržené přehrady, opět vychutnat Pájovu výtečnou kávu, odmítnout nabídku dobrého chleba, projet vzpomínky z mládí, na děti, a nechat se dál ,,nést“ do míst nejvyšších směrem k Jizeře.

Před samotným vrcholem Jirka navrhne uvařit dobrou polévku, kterou by rád rozdělil na periodickou soustavu prvků – hlavně těstoviny zvlášť. V nabídce je i zbytek chleba, stroze odmítnu a v duchu si chválím jak mám hodné kamarády. Prostě s bezlepkovou dietou se člověk já řku, nenudí…

Na Jizeře prožíváme západ slunce, výhledy do všech možných směrů, fouká, foto dětem, klukům, Marcele, zvažujeme nocleh, ale je zde rušno, vydáváme se dál horským temnotám. Hodně se diskutuje Smědava, web boudy.info, volíme jistotu i nejistotu opačným směrem a já nevědomky prožívám krizi, kterou odhalím až v závěru treku. Sním o pohodlných měkkých vzdušných botách, třeba i promočených, hlavně vzdušných…

Vzdušné zámky na lajně

Boudička v nedohlednu přesněji nikde, terén se svažuje, víc a víc, v temné dálce prosvěcují tajemná zvířecí očka, které Pája nenechá bez poznámky: „Hm, to se bude spát! S vědomím kočky za hlavou.“ Nabízím bezpečí louky nad vsí, ale před koncem lesa se nachází malý plácek na pohodlný bivak i s ohýnkem a listím tleskajícím v obličej.

Jako u krbu

Pondělní ráno na Hejnickém náměstí, kupuji co jiného než chleba. Jirka si s chutí zakrojí a nabídne patku, menší, jako bych byl Patka z Ještědu. Posnídáme, Pája opět nabídne svoji lahodnou kávu v plecháčku, kterou s dovolením ,,Komárkovsky“ odliji.

Větrám nohy, probíráme co jsme probrali i neprobrali.

Kdo si od té doby zatleskat chtěl, už si asi zatleskal… Kdo ne, vyrazí k potleskům opodál. Brzy. Třeba do Krušných hor.