Než jsem začal lízt, musel jsem zmlknout. Bobek na mě mluvil – na něco se mě ptal. Byl jak za plexisklem. Odezíral jsem mu ze rtů, ale jeho hlas jsem neslyšel. Mluvil zřetelně a pomalu, jak to umí jenom on, ale přesto jsem slova nerozeznával.
Byl jsem v rauši. Nevnímal. Dokonalá záklopka před vnějším okolím v momentě, kdy sám sobě obhajuješ, proč zrovna tahle linka tě tak vzrušuje a proč zrovna teď je ten pravý moment ji vytáhnout. Rovnou, bez nakoukávání ostatních, bez dlouhých diskuzí v kterých místech dát žábu do spáry nebo v kterých místech zabrat na sokola. Tu cestu jsem obcházel od loňského podzimu. Strašila. Leze se hned od země, 30 metrů vyhlazeným koutem se spárou, první kruh ve dvaceti… Prostě jsem si nevěřil a nikde nebyl správně, pro Bořeň, pozitivní parťák.
V sobotu ale ne. Musel jsem, chtěl jsem, samo-výzva. Od loňského jara na Bořni střídám parťáky, posílaj mě do prdele – aspoň, že jsou upřímný. Já hrdě zůstávám. 🙂 V tiché obhajobě toho, že kdo má rád volné lezení, má to rád i tady. Tečka.
Pak se tu objevil Bobek. Vyrostl z ničeho, někde mezi znělcovou puklinou a Čelákovicemi. Během tří návštěv jsem pro něj natahal přes půl vertikálního kilometru. Výsledkem je, že on už tahá krásné linie pro mě a friendy po založení začly být jak beton. Možná jsem zdomácněl, možná tomu dávám přednost před něčím smysluplnější, možná to zveličuju a šťourám se v lejnu. V rámci volnýho lezení je tady spousta potenciálu a krásných linek. Třeba tahle mrcha v Jižním prostoru.
Ke kruhu jsem založil 7 friendů, první K mě nijak zvlášť neuspokojil, jelikož teprve tady začalo lezení, mezi kruhama sokolík, zakládání pravou, když levou máš v sokolu, bylo trochu psycho, na tření pod druhým a těžké cvakání druhého. Pak už na brzdy, síla ubývala, ale bylo kam padat, takže bez stresu. Když se mi začali potit nohy v lezečkách, chytil jsem dobrou poličku v které jsem věděl, že sklepnu a zbytek utrápím.
Utrápil. Dobral jsem Bobka. Evidentně si ji taky užil. Slunce šajní. Kamarádství u knížky se dalo krájet. Pro mě mimořádný moment uspokojení vlastního chtíče.
Asi první vážná cesta, do které se mi dlouho nechtělo a kterou si odškrtávám ve svém tajném wishlistu. V hlavě se uvolnilo místo, které je potřeba hned nějakou podobnou zaplnit. Takže Teplická v bořeňském Pravém Jižním pilíři, díky!