Rozsvítili v Bílině!

Když čekáš na štandu až tě parťák doleze a vidíš jak se v Bílině rozsvěcí pouliční osvětlení, něco není v pořádku…

Leze pomalu on? Lezu pomalu já? Posunuli už čas? Máš čelovku v báglu na zádech? Máš bágl na zádech?

Máme jednoduchou šedesátku, takže budeme třikrát přesedat. To je jak vlakem do Beskyd. Při prvním přesedání začnou Ledvice svítit jak svářečka. Při druhém jako bych si nasadil svářecí brýle.

Tak polez, ať to vyřešíme. Nejdřív se zapiš do knížky. Tvoje úsilí si to zaslouží – vylezená Dvojspára za mokra o víkendu bude tě hřát. A pak pojď slaňovat. Nebo půjdeme přes vrchol pěšky? Kolik je hodin? Nevidím na hodinky. Necítím je. Aha, vlastně je mám dole v báglu… Friend čtyřka letí do černých hlubin. Toho nenajdeme. Sakra kámo, tebe jsem měl rád! Ať slouží, kdo ho najde!

Před záchvaty smíchu mě brání pocit soustředění, aby nám nespadlo lano. Byla by z toho hanba. V Refugiu by mi nenatočili ani Svižnýho Emila. Jestli se někde kousne, potřeba se zasmát bude ta tam. Třetí přesedání a připadám si jak speleolog, co mu zvlhly všechny sirky a na svíčku mu ukáplo z krápníku.

Pro někoho běžná věc, pro někoho novinka – slaňování za tmy. My poprvé. Bavilo, teda až v momentě s nohama opět dole v trávě. Chce to společný smysl pro humor a trpělivost. S Bobkem běžná věc.

Je to dlouhý, zelený, slizký a klouže to? Dvojspára po dešti.

Madla a lámavej

Madla, mírný převis, lámavý terén, první možné jištění v 8 metrech, zvláštní kombinace, kvůli kterým fakt nelezu.

Pravý Pilíř na Velké Varhany, západní prostor na Bořni. Opět jedna z nicotných cest v které dojdeš k zamyšlení, že ne vždy je v jednoduchosti krása… 🙂

Teplická

Než jsem začal lízt, musel jsem zmlknout. Bobek na mě mluvil – na něco se mě ptal. Byl jak za plexisklem. Odezíral jsem mu ze rtů, ale jeho hlas jsem neslyšel. Mluvil zřetelně a pomalu, jak to umí jenom on, ale přesto jsem slova nerozeznával.

Byl jsem v rauši. Nevnímal. Dokonalá záklopka před vnějším okolím v momentě, kdy sám sobě obhajuješ, proč zrovna tahle linka tě tak vzrušuje a proč zrovna teď je ten pravý moment ji vytáhnout. Rovnou, bez nakoukávání ostatních, bez dlouhých diskuzí v kterých místech dát žábu do spáry nebo v kterých místech zabrat na sokola. Tu cestu jsem obcházel od loňského podzimu. Strašila. Leze se hned od země, 30 metrů vyhlazeným koutem se spárou, první kruh ve dvaceti… Prostě jsem si nevěřil a nikde nebyl správně, pro Bořeň, pozitivní parťák.

Teplická – řekni kde ty kruhy jsou?

V sobotu ale ne. Musel jsem, chtěl jsem, samo-výzva. Od loňského jara na Bořni střídám parťáky, posílaj mě do prdele – aspoň, že jsou upřímný. Já hrdě zůstávám. 🙂 V tiché obhajobě toho, že kdo má rád volné lezení, má to rád i tady. Tečka.

Pak se tu objevil Bobek. Vyrostl z ničeho, někde mezi znělcovou puklinou a Čelákovicemi. Během tří návštěv jsem pro něj natahal přes půl vertikálního kilometru. Výsledkem je, že on už tahá krásné linie pro mě a friendy po založení začly být jak beton. Možná jsem zdomácněl, možná tomu dávám přednost před něčím smysluplnější, možná to zveličuju a šťourám se v lejnu. V rámci volnýho lezení je tady spousta potenciálu a krásných linek. Třeba tahle mrcha v Jižním prostoru.

Ke kruhu jsem založil 7 friendů, první K mě nijak zvlášť neuspokojil, jelikož teprve tady začalo lezení, mezi kruhama sokolík, zakládání pravou, když levou máš v sokolu, bylo trochu psycho, na tření pod druhým a těžké cvakání druhého. Pak už na brzdy, síla ubývala, ale bylo kam padat, takže bez stresu. Když se mi začali potit nohy v lezečkách, chytil jsem dobrou poličku v které jsem věděl, že sklepnu a zbytek utrápím.

Utrápil. Dobral jsem Bobka. Evidentně si ji taky užil. Slunce šajní. Kamarádství u knížky se dalo krájet. Pro mě mimořádný moment uspokojení vlastního chtíče.

Asi první vážná cesta, do které se mi dlouho nechtělo a kterou si odškrtávám ve svém tajném wishlistu. V hlavě se uvolnilo místo, které je potřeba hned nějakou podobnou zaplnit. Takže Teplická v bořeňském Pravém Jižním pilíři, díky!

Číma vol.2

Kluci, kde jste ?!

Ty voe, to zas mělo koule! Pořádně se vybát, abys zjistil, že žiješ. Škoda jen že tam nahoře jsem z batohu nevyndal místo vody pivo, ťuknout si společně na závěr včerejší lezby by bylo extaticky spectakulární.

 By jeden neřekl, kolik života v tobě probudí jedna 30m spára.

Klobouček smekám Bobkovi. Je to lezecké novorozeně, které se velmi přirozeně batolí navázané na špagetě, a na vrchol se dere jak hladový kojenec k prsu!

Klobouček smekám Jirkovi, za to že je, a že je pořád PB. Personal best, pozitivní blázen, protřelý bard, a co já vím co ještě vytáhne z klobouku. Cítím vůni dálek a písku kámo!


Báseň o Bořni

Po dešti, v neděli,
nejsme tak v prdeli.

Uragán duje,
takže spáry a sluje.

Po vlastním do nebe,
neboj se o sebe.

Volně a klasicky,
hrdě a fakticky.

První letošní Bořeň s novým skálochtivcem Bobkem. Překvapil. Bojoval. Hlemzal. Ani jednou si neodsedl.

Všechno lezl spárově. I položený plotny. 😀

Pozitivně hodnotil. Nahoře ocenil výhledy. Byl v klidu. Nikam nepospíchal. Zaplatil mi saunu a ohřál mi guláš. Nakonec otevřel asi nejlepší víno, co jsem kdy pil a pustil mi Honnolda na National Geographic. Když jsem šel spát, říkal jsem si, že už můžu umřít.

S klasickým volným lezením to ještě není tak špatné, pokud ho dělají lidé jako Bobek!

Pár fotek zde:
https://www.instagram.com/p/BvL5_pPh6vY/