Srůstej a táhni

cca 6 minut čtení

Vždycky mě zajímalo, když jsem koukal na večerní zprávy někdy v průběhu května, o čem dálkový pochod Praha-Prčice v zástupech lidí vlastně je – jak je to fyzicky náročné, jací jsou lidé na trati, jak je to pořadatelsky zmáknuté? Otevřel jsem diskuzi na webu pochodu a tam klasika – negativistické žvásty a rady o tom, jakým směrem by se pořadatelé měli ubírat. No nic čecháčci, tudy cesta nepovede. Zaklapávám notebook a píšu reverendům, co si takhle udělat za jednu sobotu jeden vlastní názor. Názoru-chtivý je jen Barbánek. Toho jsem se bál – bikerská mašina, co utáhne nacpanou krosnu 40-ti kilometrovým lesem a otvírá konzervy holýma rukama. Spřádám tedy plány jak to vedle mašiny ujít až do cíle, abych si názor udělal kompletní. Jít to sám by byla blbost. Chci čerpat z nějaké synergie. Obdivuju samotáře, co to šlapou v zástupech lidí, zároveň však úplně anonymně sami.

Volím tedy následující strategii:

Na nohy prochozené lehčí pohorky, do ruky turistické hole. V báglu mám běžecké kecky, láhev s vodou, lehkou bundu na postávání u pivka případně jako sedák než přijede sanitka s transfúzí, nějakou traťovku, nacpanou lékárničku, kde hlavní prim hraje Lioton mast, Brufen drogy a nůžky na propichování vzducholodí na nohou, náhradní fusekle a apartní čepici proti úpalu.

Na startu po zaplacení startovného dostáváme mapu. Ta by mohla být pro orientaci důležitá, ale v reálu vůbec potřeba není. Furt máš někoho před nebo za sebou. Za pozdrav, zeptání se a poděkování nic nedáš. Aby to mělo nějaký řád, měl bys do mapy sbírat po cestě na důležitých bodech razítka od pořadatelů. V cíli za to bude prý studenější pivo a mastnější klobina.

Žádné body v hlavě ani mapě, co kdy a kde se bude dít, nemám. Nechávám vše pocitům a také výsledkům interakce s parťákem. Už jsem s ním něco prožil, tak ani nějakou strategii nemusíme plánovat. Víme, že není třeba. Dobře naladěné rádio, co hraje jednu pecku za druhou, není třeba ladit. V týdnu před akcí jsme udělali konstruktivní telefonát, z kterého vyplynulo, že problémy a puchýře budeme řešit, až když nastanou. Druhým závěrem byl souhlas, že pokud budeme na šrot, spíme klidně v pangejtu. Nějaký plán návratu domů v kolik nebo jak jsme nechali koňovi. Nakonec jsme si odsouhlasili, že cesta je cíl. Zpětně se již dá říci, že jsme vše dodrželi. 🙂

Start je ve 4:50. A koho na startu nepotkáme. Mohykána Balua! Prý mu vypadl parťák na 50-ti kilometrovou trať, tak jde klasiku až z Prahy. Logice nerozumím. Mně vypadnout Barbánek, tak ráno udělám snídani na vidličku, ale nepřidám si dvacku k treku… Za 2 hodiny pochodu prohodíme 3 slova a pak už ho necháváme napospas jeho logice. Sestup do Týnce se nějak vleče. Zjišťujeme, jaké je měřítko mapy, kde je všechno v řádech milimetrů. Pořád si myslíme, že za stromem „to“ už bude, ale za stromem je jenom další strom…

Konečně Týnec. Hordy lidí. Všichni jsou takoví anonymní. Naše dvojice v dresech Vinohradských šlapek je oproti tomu jako polovina protagonistek Sexu ve městě. Máme na to celý den – rozebrat naše osudy, ale nějak s tím pospícháme. Vůbec nám to nevadí. Práce, lezení, kolo, ženy, svorkovnicové skříně, automatická vrata… valíme to před sebou bez předsudků, že nás někdo ze spolupochodníků poslouchá. Valíme to bez hlavy a paty stejně jako ten pochod.

Další midpoint v Neveklově je už v nohách cítit. Pokecáme s dvěma cyklisty při pauze na náměstí. V hlavě mi utkvěla velká fenka Shiba-Inu a veselý chlapík ve středních letech, co měl na nohou Prestige. Ten někomu jinému říkal, že pokud neprotékají boty krví, tak to co cítí, není bolest nohou. Ten adresát byl Barbánek. Před odchodem dáme druhou plechovku Plzně, co táhneme v batohu. Je kupodivu ještě solidně studená. Milý oblbovák před závěrečnou třicítkou.

Deset kiláků po Neveklově mi naše vrozená lidská aktivita přestává chutnat. Veškerou iniciativu nad tématy konverzace přebírá reverend vedle. Tupě jdu, tupě čumím. Z deliria vycházky na odpoledním sluníčku mě probírá ves Suchdol. Zde se jezdily cyklistické závody. Byl jsem na svém asi třetím závodě a vyhrál jsem ho. Porazil jsem místní borce v no-name červeném dresu značky Kalaš. V cíli jsem dostal dort a zároveň se doslechl, že má někdo problém, že jsem neměl stejný dres jako mí spolujezdci, kteří mi pomáhali. Na tyhle historky z hnojáků vzpomínám hrozně rád. Teď máme na sobě s Barbánkem správné týmové dresy a nikdo si nestěžuje. Vlastně ano. Holky na druhý straně silnice pokulhávají a že prý to je důsledek jednoho špatného večera. Koukáme tedy, jestli jsou těhotné. Nejsou. Jdou z Prahy, bolí je kolena, dvacet let za sebou, dvacet kilometrů před sebou. Bylo by trapné klišé říct, že jim závidíme. Navíc si musíme přiznat, že to není pravda.

Krize vrcholí sestupem do obce Kosova Hora. U hasičů se svalíme do strouhy. Dáme pivko a malinovku. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, mám zimnici. Je tohle lezecký absťák? Po dlouhé době víkend bez skal. Není. Barbánek-nelezec totiž taky nevypadá, že by očekával příchod kouzelníka. Chvíle ticha a napětí vrcholí polykáním dvou brufenů, bouchnutím jednoho balonku na pravém malíčku u nohy a rozhodnutím, že to zkusíme dál. Ještě se ptám, zda je to košer, žrát při sportovní akci prášky na bolest? Prý to na ultra akcích jedí všichni ti kočkodani… Tak ok, svědomí a zimnice tedy stranou.

Závěrečných 14 kilometrů je velkou jízdou. Nic nás nebolí, ružové štěstí se nám pomalu rozpouští v žaludku. Ve skupině asi pěti lidí a třech psů přicházíme chvíli po sedmé večerní na náměstí v Prčici.

Pivo mají. Klobásy mají. Tak nekecali. Akorát začíná pršet, tak zalézáme s klobásama do průjezdu. Pořád nevíme, kde budeme spát a kolik piv vypijeme. To je na tom to nejlepší. Jemná příchuť punku. Je právě úplně jedno, že nás před půlnocí totálně rozespalé vysypou z autobusu na Opatově a skončíme v pražském bytě u lahve Becherovky. Přestup na I.P.Pavlova je velký šok. Proplétáme se mezi perníkovými panáčky, houkajícími tramvajemi a snažíme se koupit toho dne poslední kolu. V ten moment se na sebe oba podíváme a bez jediného slova oba pochopíme významu téhle cesty z města.

Několik fotografií z této akce je možné najít zde.

Bořeň a barevná skoba

cca 4 minuty čtení

Jestli jsme si minule jeli pro Bořeň, tak tentokrát si hora jela pro nás. Posazená kousek od hnědouhelné pánve a v našich hlavách. Slunečná rána cestou na kole do práce koukám v údolí po čem bych vylez. V tom přijde Pája s brutálním whatsup útokem – pátek dovolená a skála?! Makáme do večera jak šrouby, abychom to zítra mohli hned od rána odpálit! Podvečerním sluncem a Prokopským údolím na kole domů, kdy zdáli slyším bořeňské spáry, jak volají o vylezení!

„Dnes tahám já!“, řekl a zmizel v koutě

Jeho odměna je sladká – dolézám Páju na Ďablovu Kazatelnu, sokolík mi tam nejde, nohy mi odjíždí, bandasky jak cep. Pája už vylezl ke druhému slaňáku a vypadá dnes dost nekompromisně.

Prý plavec, přitom boulderista

Obě cesty jsou technický. Do toho pár vlastních jistících prostředků dodávající odvahy a mazající pochybnosti, že snad nebude podlaha. Tomu říkám rozlezení – uklouzanej kout, odřený koleno a jedno prasacký odsednutí do skoro nového lana, které označkuju krví. Stejně tak jako reverenda, když vedle něho na štandu odsedávám. Je to nějaký syrový – bez sluníčka a s krví. Potřebuju se uklidnit nebo si na protější stěně nadělám si do kalhot, až po Pájovi budu vybírat matroš.

Basecamp

Existuje jen jeden způsob, jak vyzkoušet starou skobu…

Rázem je vše jinak. Když už Pája v další cestě opět nabírá obrátky směrem k prvním borháku, tak cvaká starou skobu a při následných třech krocích do ní plnou vahou padá. Hádáme Bělinův matroš, který podržel a nevyřadil Pájovi kotníky a kolena do second handu. Vypadá to jednoduše ale na další první konec lana si Pája bude muset dnes počkat. Rychle to přeházíme a cestu zkusím já. Zase jedna klasická pětka v šuplíku. Vklíněnci jsem nešetřil. Závěr je taková hrachovina. Už je kam padat, ale Pájovi dolů plnou maringotku kamení vysypat rozhodně nechci.

Trapní, leč spokojení

Knížka, výhled, pátek – julků klasický svátek

Z tohohle slaňáku slaníme dnes každý čtyřikrát. Chtělo by to lahváče a bivak. Výhled jihovýchodním směrem je jak ze žurnálu. Louky, klid přerušovaný střílejícími myslivci, ptačí fandění jak ve voliéře. Radost mám z Páji, když naleze do spáry, kde si dle předpokladů z průvodčíka bude hrát s třemi barevnými skobami na schovávanou. Nahoře štanduje o břízu, která zažívá Fukušimu. Zespoda to vypadá, že se Pája rozhodl, dříve než k němu dolezu, z koruny vyklepat všechny klíšťata, jehnědy a možná i listy. Spára na druhým je lahůdkou. Doma pouze čtyři klíšťata. Díky kámo za přípravu!

Když už jsme myšlenkově na cestě domů, vymýšlíme ještě poslední cestu k „našemu“ slaňáku.

Na borovici, dějí se věci!

Borhák za hranou cvaknut, převísek pouští, nad ním už to odsejpá. Pamatuju, že hlavním problémem téhle cesty byl spolknutý kus lišejníku, který nešel ani dovnitř ani ven. Ironický název „Invalidní“ nechápeme. Ale na závěr super vzdušnější lezení, které v autě budeme jistě přehrávat jako videohru.

A taky jo! Hlavně s Pájou to lezení na prvním dělá divy.

Co to máš na pravém lýtku?

Gestikuluje tak, že se někdy bojím, že mě kopne do volantu nebo vyřadí rychlost. Tahle oblast to je taková anti-armáda spásy na emoce! Přijdeš střízlivej, odcházíš sjetej jak motyka.

Hubnutí na Bořni

cca 5 minut čtení

Kde se vzal, tu se vzal – 5. květen

Má parametry tradičního lezeckého rána, bez kterého nelze být. Vstávat tak brzo, že v celém činžáku je ještě hrobové ticho. Rychlé kafe, ohřát do termosky výluh ze zázvoru, shrábnout připravenou svačinu, klíčky od auta do ruky, jemně zabouchnout dveře a hurá na věc. Aut mezi Vršovicemi a Holešovicemi je tak málo, že stačí dvě zívnutí a čtyři semafory a už jsem zase tam v tom Hipstrově. Prozvonit rovnou kšiltovku, která se chvíli nato s nacpaným báglem souká z omšelých vchodových dveří. Kings of Leon jsou přesně tam, kde mají být. Je to fantastický už teď a to třetina dne ještě neutekla. Z hlediska hydrologie je tohle počasí za předním sklem velký problém, z hlediska lezení to bude fantazie. V pondělí dovolená, v úterý státní svátek, zítra volno a lízání ran. Všechny předpoklady jsou fantastické. Kecám s reverendem vedle na sedadle a zároveň přemýšlím o tom, jak tu káru ve vertikálním světě dnes natlačíme zase o kousek dál nebo výš…

Zjednoduš to trochu! Špinavý nehty, odřený kolena, smradlavý nohy, upocený vlasy a bolavý prsty. To je to, pro co si jedeme!

Pája nekompromisně startuje odchod od auta a jako vlk smečku táhne naše duo směrem k jižním stěnám. Pak přebírám taktovku a ukážu Pájovi, že jsem nestudoval průvodčíka nadarmo. Docela intuitivně se orientujeme mezi dvěma nápadnými pilíři a míříme do sektoru s názvem Jižní Amfiteátr.

Zleva doprava – Nesmrdí rum, Hubeňour, Čima

Možná, že příště oblast poznáme podle čichu, protože tam, kde už končí lezecká oblast a začíná trní a divočina, tak tam 10 metrů v šípku jeden papírový ubrousek neekologicky použit byl. Omlouvám se všem zvířátkům! Je to už můj zvyk – před lezením odejít opodál. Jíte červenou řepu? Jíte chřest? Teď je sezóna. Kdo to nezná, vězte, že se pak krásně leze. Teda, když je to z těla pryč! Jaro hraje barvami…

Ty woe, čím začnem? Čímou!?

Zatímco se jeden obléká, druhý kouká vzhůru a hledá linii na které by se hned nezabil. Pokud ne fyzicky, tak psychicky. Neznám moc horších věcí, než 5 minut po nástupu začít mávat bandaskama a připravovat se na seskok. Ok, tahle cesta vypadá dobře – Čima. V její první polovině, v délce 17-ti metrů, dva borháky a dva kruhy. Dál by to mělo být lehčí. Než dolezu k druhému kruhu, mám solidně oroseno pod vestou. Spodek umolousanej jak lom v Srbsku. Nad kruhem prázdno, ani spára, ani stará skoba. Možná tam někde. Ale prrr! Ještě ani nevyšlo sluníčko!…je rozhodnuto. Od kruhu jsme dole za chvíli. Co dál? Vpravo převislý plotny, vlevo asi fajn lezení. Jenom první jištění je na náš vkus víc klasicky umístěné… Strach a peníze jsme nikdy neměli, hahaha. Tak lez! Nesmrdí rum – 20 metrů, spára, terasa, hrana, 3 borháky, první v 10-ti. Lišejník, trsy řepky, volné kameny, jeden vyzvoněnej vklíněnec pod nohama. Utěšuju se tím, že jsem možná prvolezec. Dle všech ukazatelů to totiž tak vypadá. Vršek je vzdušnej, ale už pevnej a jasnej. Když vidím dobírací místo, cítím bublat testosteron. Výhled až kýčovitej. Štand, lano, Pája už v akci. Jednoduchost dokonalosti nezná mezí.

Události na jedničce, Hubeňour na dvojce

Dole toust a porada. Přidáme pohled trochu doprava a o 10 metrů výš, kde je vrcholová police Pilíře Hubeňoura. Toust ani nedojím. Jsem napnutej, jak struna. Pájovi to ani nevadí, prý dnes tahám já. Přeberu matroš a hurá pro další dávku klasického lezení, které se zažírá pod kůži jak fotbalový zápas na škváře v přespolním derby.

Cyklisti z Praha-Východ kukuřice nedávno říkali, že jsem tlustej a že se jim na bajku nelíbím. Já na ně na oplátku křičel, že punk je jinde. Borhák ve 12-nácti, slovo respekt, zde ztrácí jakoukoliv abstrakci, tlukot srdce, žádný sedlo, žádná krajnice, žádní machírci v okolí v autech nebo na kole. Mozek, prsty, lezečky a vyřeš to! Pája na jistotku na druhým. Vyřešeno. Tohle musí do knížky!

Může se do vrcholovek psát Julci.cz?

Balíme saky paky. Zbylých nezajištěných 17 metrů Čimy si necháme na jindy. Jdeme trénovat na Skautskou věž. Po cestě mě zaujal sektor s názvem Biskupská Stolice a další pilířoidní cesty. Ale Pája je neoblomný a diskuzi, tu my umíme!

Kdo má Milana, z komínu nevypadne!

Tak tedy Skautská věž. Dle průvodčíka jedna z nejoblíbenějších oblastí na Bořni. Zase diskutujeme. Nezbývá než nabít opasek a vyrazit na prašnou cestu před salón. Komín bez ničeho za čtyři a spára s friendama za pět. K tomu vítr jak v Tatrách a o pozdní zadumané odpoledne než vylezeme na top je vystaráno. Potěšil mě hlavně komín odspoda až nahoru po vlastním.

Pravou v komíně, levou si honíme

Lezecky primitivní. Cyklisti by se mi zase vysmáli. Mají pravdu. Z komínu nevypadneš. Kór, když jsi tlustej! Lezení po vlastním jištění…hm, hm, nevím, nevím. Vypadá to, že kapacita na Bořni nebude vybita za jedno léto!

Dokud si mladej, tak vybírej!

Možná jsem otevřel pandoru a obsah se mi hrozně líbí? Možná, že ten písek zase není takový kotel? Možná, že se i na toho Starostu jednou nejen podívám? Možná, že dělat věci naplno dává smysl? Všechno je tak relativní! Franz Ferdinand, prázdná dálnice, ťukec v Holešovicích Obama style. Zase to jednou dává smysl. Zapadá to do sebe. Pokračování sakra brzy…

Petráč

cca 5 minut čtení

Jak Alenka v říši divů si připadám, když se ocitneme v soutěžním sektoru letošního padání. Na některé věci se holt vyplatí si počkat. Když jsem o téhle akci slyšel prvně, rostly mi fousy jenom pod nosem. Nebyla vhodná doba, a nikdo kolem nevlastnil matice na padání. Mezitím jsem si dal s lezením na pár let pauzu. Potkal ty správný lidi, a tak když Slávek vytahuje z rukávu akci s tímhle názvem, mám v očích jiskřičky.  

Julků půlka 

Blíží se čas plánováni, Jirka akci vetuje. Zůstáveme tedy s reverendem Slávkem v sudém počtu, který se najednou shoduje s maximální počtem osob uvedných v návodu k použití našeho stanu. Týden před padáním stihneme potrénovat formu na bouldru tím, že oba nastydneme. Jsme tedy v optimální závodní formě. Slávek ještě rýsuje postavu, tak den před ojezdem oslaví kamarádky kulatiny. Když ho vyzvedávám u baráku, jsem rád že řídím já… 

Na místě se setkáme s dalšími členy našeho týmu a vyrážíme drtit bouldry. Sektory k lezení jsou v podstatě za plotem, takže se ani nestihneme ztratit. Lezba je už v plném proudu a když si prvně vlezu na bouldermatku (matrace na padání jenom o dost tvrdší) cítím svrbění v podbřišku. První nesmělé dotyky skály, a pak už je to pěkně ostrá párty. Hrubozrná žula sjíždí vzorek kůže, ale touha vyhrává nad bolestí a tak znovu a znovu zkoušíme udržet miniaturní lišty, praskají kolena i větve. Lámou se nehty, krev ignorujeme a srdnatě se pereme s cestami trojkové obtížnosti.  

Naše závodní ambice přesně odpovídají filozifickému směru 21. Století zvaného prokrastinasmus. Takže než se všichni vystřídáme, pohovoříme o strategiích, úspěších a morálech, první z nás dostává hlad. Druhý stihne vychladnout, třetí si zajde na velkou a zbytek jistí posledního lezivšího. Po pár úspěších na cestách čtyřkové obtížnosti měníme lokál, protože je všude dost nabito, i přesto, že lidí je tu méně, než pamatuje ostřílený padač Slávek.  

Hledáme si vlastní šutr, s menším výskytem závodníků. S pocitem šavlozubé veverky, která získala svůj ořech, takový nacházíme. Další čtyřka co nás trápí, ale po chvíli si dá říct. Následně se pouštíme do 5C klasifikace, na kterou si toho dne sáhl jen Slávek. Konec jednoho stráveného lezeckého dne v lese. 

 Afterparty 

Jak to tak bývá, sumarizujeme výkony u piva. S časem pokročila doba a začala hrát hudba. Najednou stojím s pivem na kraji kotle, kde to vře. Ze tmy se přiřítí kdosi a naruší mi pohodu houpání, kterou vydávám za tanec. Tančím jen v sebeobraně, na svatbě a nebo na punk. Neznámý cizinec mi podává láhev tulamorky se slovy: „štafeta, voe!“ Posluchnu na povel, ale když se dívám komu láhev předám, volím mezi lidma co sedí u laviček nebo mezi kotlem. Volím kotel. Po třech krocích mě starost o nedopité pivo opouští stejně jako ono pivo. První loket a pivo dělá top gun looping, nadešel čas na sebeobranu!  

Tančím a pot mi stéká do kalhot 

Párty je to na tolik kvalitní, že se chvílemi ocitám v první řadě kotle a přidávám se k jednomu z kotlíkářů, který po každém songu zařve: „No ty pi*o!“ Navíc zjišťuji, že jsem se právě naučil refrén následující písně. Najednou cítím tu lezeckou sounáležitost o které se mluvívá. 

 6a, No ty Pi*o! 

Druhý den máme jasný plán, vyrazit bouldrovat. Už je po hlavním závodu a tak si slibujeme volno na cestách, kam jsme se včera nedostali. Naše plánovací schopnosti jsou genitální. Vybíráme shluk několika bouldrů, kde je dost cest od 5b po 6a. První úspěch na sebe nenechá dlouho čekat, navíc jsme svědky skupinové euforie, která nám zvedá zadky od země a padá tam jeden prásk za druhým. Hobluj! Dávej, Pojď! Pět lidí řve na jedno chudáka přilepeného na šutru tak nahlas, že to radši vyleze. Je to úspěšnej den, nabitej hodnotnejma přelezama, ale rýma v hlavě a čas tlačí, jako poslední noční pivo v měchýři, tak ač neradi opouštíme se Slávkem část naší grupy. 

 Cestou v autě všechno hodnotíme, od organizace, přes množství lidí až po naše lezecké výkony. Cesta uteče jak zajíc před tlustým labradorem. Doma zapínám autopilota, ze kterého mě dostane až voda, která mě pálí a já teprve teď zjišťuju, kde všude jsem odřenej. Trpím, ale připadám si jako kdybych vyhrál superstar. 

 Skvělé dva dny v lese, bez signálu, bez starostí. Musel jsem si na tohle poprvé počkat, ale stálo to za to! 

Dvě soboty čediče

cca 5 minut čtení

aneb Jsoucno outsidera! Tak nějak by to popsal Pavel modernista.

a nebo verš:

Dvě soboty čediče,
choďme odtiaľ do …! Tak by to zřejmě popsal Slávek.

Moje heslo zní:

„Čím víc toho do guláše nasypeš, tím lépe pak chutná!“

CW13 – jdu koupit sadu vklíněnců na dojištění cest. Budou se hodit vždycky, není nač čekat a v sobotu bude ideální příležitost si je zkusit na nečisto.

Sobota 31/3 – po listí na stromech ještě ani sebemenší známka, ale já už usínám uprostřed mezi parťáky pod širákem. Je zima, oheň z mokrého dřeva rychle vyhasnul a kolem se tmou prochází zbloudilí trekaři. Ležíme kousek od terasy nad stěnou, kde jsme celý den řádili. Hlava zas neví coby, přemýšlet o nevydařených krocích na plotnové klouzající skále nebo poloze ležmo, kdy nebudu klouzat po karimatce a zaberu. Nalevo se leží na zádech a chrápe, napravo se v klubíčku drkotá zubama. Těšil jsem se na lezení, těšil jsem se na bivak. Ano jsem tady, zase uprostřed dobrodružství!

První letošní nástup

Několik pětek na lištách, jedna šestková plotna, kde jsem byl línej cokoliv vymyslet, velká prohra na převisu a na závěr roztaženej jak Jean Claude než jsem dolezl k prvnímu jištění. První venkovní lezba je letos za námi. Jdeme na dvě pivka, koupíme chleba od hospodského, vyzvedneme spacáky a matky v autě a jdeme bivakovat!

Je mi zima, lezl bych!

Takhle ve zkratce bych shrnul soft-mover lezení, jak jsme se někde dočetli, na severočeském Kreutzbergu. Byla i sranda, ne že ne! Třeba když jdeme do kopce lesem, hledáme tu naší skalku štěstí k vylezení, a v tom Pája vykopne špičkou kecky z čistajasna balvánek ve velikosti VW Multivanu. Ten ihned nabírá vektor dolů svahem. Dle subjektivního pohledu na tu přeměnu potenciální energie v kinetickou se čedičovej multivan zastavil buďto v Labi nebo u kašny na litoměřickém náměstí. Za sebou nechal jen pach sýry, rozlámaná stáda jelenů a vědomí o tom, že Julci jsou nedaleko.

Neděle 1/4 – počasí při snídani venku ucházející ale při lezení začíná poprchávat. Já bych lezl, dokud se nerozprší hodně, ale demokraticky prohrávám 1:2. No tak jo, balíme. Jedeme na Hudy stěnu. Než vstoupíme do haly myjeme si nohy, vydloubáváme ospalky a čistíme zuby. Jsme za takové kamioňáky co lezou. Slávek nás posílá do několika převislých cest. Proto po včerejším lezení netrvá ani moc dlouho a už sedíme sami s Pájou u nového menu v ústeckém mekáči.

Reverend Slávek nám naznačil o čem to trochu je. Poslali jsme mu medailonek a těšíme se na další vytahování očí z důlků a prstů z kloubních lůžek!

CW14 –  jsem jak na trní, závěry pracovních dob trávím čtením a tiskem různých topografií, výběrem friendů a přemlouváním Páji, kam vyrazíme v sobotu.

Sobota 7/4 – dělal dlouho drahoty, ale nakonec nabírám brzo ráno rovnou kšiltovku v Holešovicích, ze zázvorového čaje se kouří a umytá škodovka jede dálnicí podezřele rychleji. Už před osmou ranní zaboucháváme kufr auta v ústecké periferii a jdeme si pro další lezeckou dávku na skalní útvar jménem Čima. Počasí je luxusní. Ostřílenější by řekl, že podmínka dneska je. Nám stačí vědomí, že svítí slunce, že nemusíme nikam spěchat, a že za 16 hodin je teprve neděle.

Zakřičíš „Oběd!“, a pavouci začnou vylézat

Než se rozlezeme a trochu vybojíme je 14:00, vaříme kafe a hltáme Pájovi suprový tousty.

Neodkrvený mozeček, jedině bez lezeček

Nový friendy už jsou odřený. Ty spáry jakoby si o ně sami řekly. O kámoše, co Ti trochu vymažou předchozí vylezené pochybnosti, abys mohl s klidnějším dechem lézt dál. To je rychlokurz – před chvílí jsem je měl poprvé v ruce, teď už od nich odlézám. Po toustonádě dáváme hranu za šest, kde je hned vedle prvního borháku takové zvednutí na tření za nic do ničeho. Pájovi se tam nechce. Mně to kupodivu zrovna sedlo, tak dolézám ke kruhu na velkou terasu, kde ho doberu na druhým, abychom mohli valit v klidu dál. Při lišákovi zrovna nestojí budha a tak si bude muset na další cestu počkat než to dolezu na top a slaním zpět. Začíná mě to nějak bavit, tak si hold trochu poživačnosti neodpustím.

„Čím déle to oddaluješ, tím je to v závěru větší vzrůšo!“

Nechávám lišáka vybrat si. Buď na dvacet minut zaleze do spárokomínu za 6 a pak vystrčí kšiltovku a zakřičí zruš. Nebo to kolmo vzhůru pošle přes soustavu ploten a spár. Volba padla na druhou možnost, na více lesklou cestu s jasným kruhem a problémem nad ním. Pája s klidem sobě vlastním doleze ke kruhu, cvakne, zavrtí hlavou a za chvílí ho tu mám zpátky.

Kliďas natahuje

Poví mi, jak se měl, škubne koutkem, vezme lano do kýblíku a podá mi komplet matroš z úvazku. Než jsem začal lézt, tak mi v paměti utkvělo, že kruh s klidným Pájou byl docela vysoko a přesto stále v půlce cesty.

On sight nebo flash. Já tohle neřeším. Lezu abych žil, nežiju abych lezl. Dolezu ke kruhu, popřemýšlím co tu Pája asi řešil. Trochu vyklepu, kouknu na azůro, moc si nevěřím, ale ihned chytím dva dobrý, takže to zvednu a lezu výš. Než se rozkoukám, Pája začne šeptat. Vítr mezi námi totiž odvane každé jeho druhé slovo. Za mnou dole Labe. Lano táhne jak prase. Slunce a obloha je nějak blíž. Všude kolem je přebytek kyslíku. Stromy jsou níž a níž. Vše do sebe zapadá!

V ten moment si uvědomím ten nával endorfinů, co mě hrnou nahoru jak vlna. Spára je super ale ven z ní do závěrečné plotny se mi vůbec nechce. Chvíli si s ní i povídám. Trvá dlouho než se přemluvím udělat poslední dva delší nátahy. Byl to boj, ale friend ve spáře pod sebou jsem naštěstí nezatížil. Než přelezu hranu na balkon ke slaňáku, uslyším křik odspoda, že mi to sluší. Prima bitka. Výšku stěny ocením při slanění, které s 60kou lanem musím udělat přes kruh na dvakrát.

Na prasáka bez uzlíků, za pět welzenbachových!

Neděle 8/4 – ikdyž s nadšením sleduji mistrovskou jízdu Peťo Sagana na Roubaix, celou dobu přímého přenosu v podvědomí vylézám ze spáry na plotnu a dělám dva delší nátahy jako včera. Bolí mě ramena, kolena, climbon mast mizí – přerod z cyklistů v lezce zdá se dokončen…

Všem, co mají rádi dobrodrůžo, přejeme rychlou regeneraci všech údů a hodně friendů v sezóně 2018!