Slovena

Zimní hřebenovka

cca 13 minut čtení

Už je to tak, konečně si sedly všechny okolnosti a my zahajujeme další Julkovskou sezónu. Navazujeme na loňský veleúspěšný zážitek z hořící chaty, ale hlavně na intenzivní zážitky ze zimní krajiny. Abych se nepředbíhal, dáme si to pěkně od začátku.

Julci mají posilu, která se uchází o post reverenda. Není to nikdo jiný než Slávek, který v sobě nachází odvahu se poprat s mojí karmou (chápej jakože si to zase uděláme temný). Sedíme v hospodě u Bernarda, kde popotahujeme nudle a povídáme si o tom co půjdeme, jaké máme alternativy a taky seznamuju reverenda třípůlkaře se Slávkem. V psím žárgonu si kluci očuchali zadky a zjistili, že to půjde.

Slovena

Vstávám a na mobilu mám zprávu, že Barbánek už je na nádraží, urychluju snídani a vyrážím za ním. Cestou po mně koukají lidi, co jdou do práce a nechápou co to mám za stříbrnou hadici přes rameno, zatímco můj skrytý extrovert si užívá důležitosti a pohledů ostatních. „To čumíte jakou mám stříbrnou hadici“, říkám si a jsem spokojen, jaký jsem si to koupil dáreček do výbavy. To už jsem ale na nádraží a blíží se ke mně Barbánek s úsměvem chlapce, kterému rodiče koupili zmrzlinu. Naprosto sdílím jeho nadšení a tak se na sebe culíme do doby, než přijde Jirka. Jirka nezapadá do skupiny hadiček, ale přichází Slávek a taky mu čouhá hadička. Dorazivší Jean se přidává na stranu bezhadičkářů. Tak už víme, kdo kam patří a jdeme se podívat na tu krásku, co s náma vyhrála kupé! 

„Ty vole vona tam fakt sedí holka!“ 🙂 Vážně, byla tam. Mladá sympatická slovena. Uvidíme jak dlouho jí ten úsměv vydrží. Ještě jsme ani nesundali batohy a už se kolem prožene láhev vína. Během dalších pár minut se čtyřikrát ozve všeobecně známý zvuk otevírané plechovky s náplní vařenou tam někde u Liberce. Vlakový portýr přináší kávu a noviny. Cestou zpět odnáší odpadky. Trochu pokrčí obočí, když mu vracíme zpátky láhev od vína, plechovky od piva a malou placatku od nápoje s jahodama, ale to byla jeho jediná reakce. Zřejmě to není jeho první cesta a my nejsme první cestující s pozitivním vztahem k hydrataci. 

Cesta s těmahle Reverendama vždycky uteče jako zajíc před obézním labradorem. Máme si toho tolik co říct, že se občas ani neposloucháme. Vystupujeme ve stanici Vrútky a slovena se pořád usmívá a přeje nám dokonce pěkné hory! Beru to jako znamení, že jsme dobrý společníci. Ještě malý transfer osobáčkem do Nezbudské Lúčky, kde už doopravdy startujeme. Čeká nás krátké, ale intenzivní stoupání. Před tím máme ještě příležitost okouknout nové a později i staré Strečno. 

 Ve stoupání doháníme skupinku cca 8 lidí, z kterých se vyklube parta Čechů, kteří mají v plánu stejnou přechodovku Malé Fatry jako my. Dokonce spíme i na stejných chatách. Čeká nás posledních pár stovek výškových metrů a já cítím, že se mi jde lehce. Nasadím vlastním tempo až se zahřívám na tolik, že se mi konečně uvolňuje rýma, se kterou už tak nějak notoricky vyrážím výletit. Jsem v takové euforii z té svobody a sněhu, že trochu zapomínám, že tam nejsem sám. Slyším pár narážek na zvolené tempo, tak zrychlím a je po problému. 🙂 Ovšem tímto počinem jsem dosáhl aerobního maxima a zbytek už jsem odkroutil na dluh kyslíku. 

Konečně se z lesa vynořuje, je tam, a my jí rádi vidíme. Chata pod Suchým, naše pětihvězda. Vezmeme útokem pokoj, rozvěsíme věci, usteleme a jdeme si dát konečně oběd! Netrvá dlouho než se setmí, ale než se tak stane, mají pro nás hory představení na uvítanou. 

Představ si, že sedíš v horský chatě, v zimě, kolem spousta sněhu. Cpeš se porcí halušek, až máš pocit, že to musí být plevel co jim tu všude roste. Máš boule za ušima a nacpeš to tam jenom díky tomu, že to zapíjíš 12° tuzemskou zrzkou. Pak se koukneš ven a ten pohled tě dojme. Venku se vyjasnilo a ty na ten, pro domordce kýč, čumíš s vlhkým koutkem a víš, že jsi tady správně… 

Výhled Chata pod Suchým

Večerní zábava probíhá ve znamení karetních her, kdy se mi jednou dokonce podaří vyhrát v Bang. Vzhledem k tomu, že nás z lokálu vyženou s úderem 22. hodiny, přesouváme se do pokojů, kde se, jak je zvykem, zavíráme zbytek večera šampaňským! Jo, Barbánek je nezmar, táhne s sebou láhev šampaňskýho. Tak nějak hádám, že tam má ještě bernardýna, traktor a počítám, že v neděli na nás ve vlaku vytáhne kulečníkovej stůl…

Zbytek večera je trochu obklopen cenzurou. Dám vám ale jednu radu. Ve chvíli, kdy se stane, že jíte kyselý okurky a pramen zdraví z posázaví, běžte si lehnout. 

Den druhý! 

Budík udělá svou práci a probudí nás do pohádkového dne. Za oknem nízká oblačnost a my nad ní. Romantická idylka, azuro a ham and eggs.
Batoh na záda a od chaty pěkně navázat na včerejší stoupáček. A už zase stoupáme haťa paťa! Opět doháníme skupinku před námi a ujímáme se privilegia prošlápnout ostatním stopu. Zvedá se to zvedá, ale jdeme lesem a tak nemáme moc představu o tom co se děje kolem, když v tom spatříme v dáli hřeben po kterém půjdeme. 

Hřebenovka Male Fatry

Romanticky mlčíme a koukáme, fotíme to nažhavení jak japonci na Orloj. Cestou vzhůru nás předežene skialpinista, jinak ale hájíme prvenství, co se soutěže družstev týká. Nahoře nás krom větru čeká i výhled za který bys zaplatil. 

Jdeme dál, tohle je jen začátek a celá hřebenovka před námi, když ujdeme nějaký kousek, zjišťujeme, že jsme bez Jeana. Zatímco ten pořizuje fotky a trpí s rukama venku z rukavic, my nervózně přešlapujeme a díváme se zpět k vrcholu. Já jakožto člen skupiny s nejlepším zrakem přesvědčuji ostatní, že to co vypadá jako kámen, se ve skutečnosti hýbe a je to Jean, který se blíží a schází vrchol. Je to ale tak malý, že to ostatní nevidí. Já nechápu jak to, že ho nevidí… Načez se na horizontu objeví ve srovnání s malým kamenem gigantická postava s foťákem. 

Na horizontu postava

Holt optickej klam, ale doba ledová, je pořád ledová a já mám svoují stříbrnou hadičku! Ano správně, v tomhle příběhu je vložen další menší na který se můžete těšit a i když to zrovna není pulp fiction, tak budete napnutý dvakrát! Doufám. Během zastávky hadíčkáři Barbánek a Slávek v klidu hlásí, že jim hadička nezmrzla a ptají se mě kolik, že jako stála ta absolutně zbytečná věc co jsem si pořídil, že prej když foukneš vodu zpátky do batohu, tak ti to v hadičce nezamrzne. Chytráci, taky mi to mohli říct dříve, než jsem za to utratil nechci říct kolik peněz. 

Cesta se vine po hřebeni a my překonáváme nejtěžší úsek výstupu bez ztráty kytičky. Občas se kocháme. Hlavně ale koukáme pod nohy. Po nějaké době stavíme a dáváme si sváču, vzájemně se podělíme o to co má kdo v batohu. Tohle je prostě klasika, nikdo tu není sobec, každý veze něco pro ostatní a dohromady to dává recept na bábovku od babičky. Není tu zrovna závětří, tak se dlouho nezdržujeme a míříme si to na Malý Kriváň. Ruce mě v mých slabých rukavicích pro ledolezení brní a pálí, ale vzhledem k tomu, že to slyším od všech a znám ten pocit velmi důvěrně z běžkařských výletů, udělám tedy to samé, co na běžkách.  Přidám, ujmu se vedení a valím to k vrcholu. Ve chvíli, kdy se konečně zahřeju, mi dochází energie, takže jsem rád, že můžu zvolnit. 

Kriváně, Kriváně, kdo po tobě ide? 

Menší bráška Velkýho Kriváně má vrcholový rozcestník obalenej a ofoukanej sněhem a vypadá jako prototyp policajta z americkýho filmu, co pravidelně snídá koblihy.

Vrchol Malého Kriváně

Zase na chvíli metamorfujeme v japonský turisty. Na úzké hřebenovce si dáváme vzájemně přednost s další partou, která jde v opačném směru. Jsme pořád hladový, ze dvou kusanců do Tatranky se nenajíme a tak si domlouváme, že v sedle dáme pauzu, že tam nebude foukat a normálně se najíme. Nejdříve se ale musíme vypořádat s nenápadnou ledovkou, která se škodolibě utvořila jen na některých místech. Takže se vzájemně vystřídáme v tom, kdo si kde sedne na zadek. Naštěstí tady není kam spadnout, svah je to mírný, a tak to s klidem Julkům vlastním sejdem až do sedla. Nefouká tu, ale co byla pravda před minutou už pravda není. Takže si prohlídneme kopec na který jdeme a zase nedojezenou Tatranku strčíme do kapsy.

Nahazujeme batohy na záda a pokračujeme. Slávek na špici traverzuje a brodí se sněhem a vede naši skupinku. Dávám mu na srozuměnou, že ho vystřídám až nebude moc. V klidu si to valí dál. Ani o tom neví, ale sbírá body k titulu. Po několika minutách na střídání přeci jen dochází. Já v tom hlubokým sněhu ujdu pár metrů a jsem vytahanej jak produkt z kaučovníku, který se používá při koherenci homo sapiens. V domnění, že už jsme na Velkým Kriváni, rozšířím zorničky jak Barnabáš při amoku (pozn. red. Barnabáš je kocour autora) a následně je opět zúžím, jelikož se Kriváň stále tyčí před námi. Nakonec tam dojdu, jsem tam jako druhej a hrdinsky si ťuknu s Barbánkem pěstí ala Obama style. 

Velký Kriváň únor 2018
Vrchol Velkého Kriváně

Cestou dolů už vyhlížím za každým stromem chaloupku pro Jeníčka a jeho čtyři Mařenky. Otevíráme dveře od světnice a nestačíme se divit, kolik je tu lidí. Ubytujeme se a zjišťujeme, že po pěti hvězdičkách se budeme dělit o postýlky s dalšími spolunocležníky. Né snad, že by mi tohle vadilo, ale vzhledem k počtu lidí v hospodě jsem považoval za hlavní cíl zabrat stůl a povlíknout si postel později. Žiju v domnění, že moje rozložené věci na posteli dají případným příchozím najevo, že tady je obsazeno. Správně, nedali. Takže během večera jsem se z nultého patra palandy ne zcela dobrovolně přestěhoval až do patra třetího a navíc na úplně jinou postel…

Večer byl ale teprve v rozjezdu, těch cca 40 lidí, co zabralo téměř celou hospodu, tady uspořádalo oslavu kamarádovi, který v průběhu večera dorazil. Hezké gesto, z prvotního šoku jsem se probral celkem rychle a naladil se na probíhající koncert techna. Do hospody však chodili další a další lidi, tak jsme najednou u stolu pro šest seděli v deseti lidech. Naše pětka hrála Bang, kostky a na závěr kachny. 🙂 

Než jsme si šli lehnout, zažili jsme krvavé drama v podání jednoho z našich reverendů, který prohrál v souboji s otvírákem na konzervy a dost nepříjemně se řízl. Když už tu konzervu ale táhl, tak to by bylo, abychom si k té hruškovici nedali i hrušky! Poté co jsme si zahráli na doktora amatéra (neplést s jinou hrou na doktora), jsme byli rádi, že se při půlení gázy nezranil nikdo další. 🙂 Pořádkumilovný hospodský se rozhodl rozpustit zábavu navzdory žíznivým hostům, a tak se šlo na kutě. Spoluchrápající nocležníky jsem čekal, a tak se nakonec i podělil o jeden pár záložních špuntů do uší s Jirkou. Noc byla všelijaká, jenom ne dobrá. Bylo mi vedro, pořád tam někdo pokašlával a filtrovací orgán jel na plné obrátky, takže jsem navíc musel řešit i stav přehrady. 

Den třetí!

Následující ráno jsme zahájili opět vejci a nedalo nám to při tom nevzpomenout na triatlonového kamaráda Matuliče a jeho příběh o vejcích a žaludku. Ve zkratce: vejce, nejlepší přítel sportovce! Pak jsme rozrazili dveře od chaty a šli si užít tu naší pohádku o mlze a pěti julčících. 

Venku poletoval sníh, foukalo a byla mlha. Díky přístrojům se nám nakonec podařilo zorientovat. Našli jsme první tyč vedoucí směrem k našemu cíli – vrcholu Chleb. 

Chleb v zimě 2018
Chleb

Další část cesty nebyla nepodobná kontrole u očního lékaře. Od jedné tyče nebylo vidět další, dokud se vítr neumoudřil a nezměnil směr. Pak na kratičký moment ukázal další tyč. Tahle hra na soustředěnou pro nás připravila ještě bonus v podání nafoukaného sněhu, kam se člověk bořil při mé výšce téměř po kyčle. Což v kombinaci s naloženým batohem oceníte, když nejdříve musíte nohu vytáhnout nad úroveň pasu, abyste mohli udělat další krok. Touha jít vpřed byla ale silnější než chuť dál stát po pás ve sněhu, a tak jsme se s tím nakonec nějak poprali. Místy jsme přecházeli už dobrý terén, jindy tam bylo zase nafoukáno. 

Reverendi

Ještě jsme udělali zastávku, abychom si dali něco k jídlu a pití a vzájemně se jeden druhému zasmáli, že vypadáme jako kopie fousaté postavy z krkonošského muzea, která vládne tamním horám. V tento okamžik už byli oba hadičkáři odsouzeni k vyndání termosky, jelikož jim zamrzla hadička i po metodě foukání obsahu zpět do rezervoáru. Nadešel okamžik, kdy se nafouknu jak kohout. Vyprsit se s tím, jak skvělý nákup jsem udělal a nebát se prohlásit, že to byla životní investice do materiálu a nakonec ani neváhat prozradit cenu (chápej prostě hadička obalená do izolační folie a následně zabalaná ve stříbrné látce s kapsou na „cucík“). Pro tenhle okamžik je to ale kosmická raketa co přistála na Zemi a všichni kosmonauti jsou živý! S pocitem zadostiučinění jdeme dál. Vítr nás dál bičuje, ale mlha se zvedá. Cesta se vlní. Pořád se vyhýbáme převějím a nakonec už naposledy uhýbáme ve směru za naším posledním vrcholem. Vzápětí naposledy stavíme pod kopcem na sváču. Bohužel nadchází moment, kdy musím otevřeně uznat, že poslední studený vítr byl krutý a způsobil zamrznutí i mého stříbrného supersporťáku. A tak je na čase sundat batoh, vyndat termosku a vyslechnout si zpět své hlášky o nejlepší investici do materiálu. 🙂 

Už to máme za pár, poslední velké stoupání které je o 400 m výše než Pancíř na Šumavě.  

cestou na Stoh
Od tyče k tyči

Nahoře dáme vrcholové foto a protože je tam zima, že by se mašerům v zatáčce zlomili psi, poslechneme rutinní pokyn: „Tady je zima, choďme odtial do pi*e!“

Na Stohu fouká, je tam zima a není tam nic vidět
Vrchol Stohu

Cestou dolů potkáme skupinku nesourodě vypadajících nadšenců, které zřejmě vysypal autobus ve Štefanové, kam míří i naše kroky. Cestou ještě okoukneme Velký Rozsutec, ale necháváme si ho tady panicky netknutý na příště. Ve Štefanové zaplujeme na pořádné jídlo, kde zelňačka střídá halušky a pivo kávu. Následně si necháme v klidu ujet bus, abychom uschli a nemuseli zbytečně dlouho čekat v Žilině. Radši budeme čekat v horách než ve městě.  

Čas kvapí a tak zvedáme kotvy. Tenhle bus už musíme stihnout. Sice máme ještě pořád hodinu času v Žilině, ale nejet tímhle spojem rovná se nedobrovolná dovolená. 

V Žilině se necháme provést Slávkem po náměstí, kde nám ukazuje akustickou specialitu. Zavede nás do středu kruhu ze zámkovky a tleskne. Zvuk který se odrazí zpátky zní tak neuvěřitelně, že tam tleskáme jak magoři a všichni po nás koukají. Nejen, že vypadáme poněkud nepatřičně v naší  horské výbavě, ale navíc tu tleskáme jako paka uprostřed náměstí. Když se ptáme Slávka, jestli je to nějaká známá akustická anomálie, tak odpovídá, že neví, že na to přišel sám. 🙂 V čekárně na nádraží utratíme zbytek času lelkováním a elektronickou korespondencí. Když přijíždí pendolino, zjišťujeme, že jsme měli místenky na vlak před ním. Slávek to glosuje slovy, že už se bál, že se snad ani nic nepřihodí. 

Zbytek jízdy trávíme střídavě na zemi a ve stoje.

Už jedeme domů holky!

V jídelním vlaku připíjíme na výpravčí, která nás vzala na milost. Na všechny kopce Malé Fatry, na smrad našich ponožek a na všechny kravaťáky kolem nás. Zítra vstaneme a vrátíme zbraně do půjčovny a začne normální den. Díky Jeanově obětavosti a jeho zmrzlým prstům si to ale můžeme připomenout a zprostředkovat Vám kus našeho dalšího dobrodružství!  

A jako je u dobrého filmu zvykem, po titulkách drobný bonus: 

Slávek úspěšně složil reverendskou zkoušku a může si před jméno dopsat titul rev. 

Barbánek sice nevytáhnul kulečník, ale perník a kilové uzený s křenem! 

Jean se předvedl jako nejostřejší šerif v okolí a dvorní fotograf expedic pod taktovkou Julků. 

Jirka je hlavně rád, že jsme zase někdy byli a že vyřešil reklamaci péřovky. 

A já, já mám skvělou stříbrnou hadičku! 

Víkendové natáčení

Prodloužený víkend je ve znamení natáčení oblíbeného seriálu Reverendov.

V již několikátém díle se divákům nyní představí Barbánek, Jean a stálice Jirka s Pavlem. Na scéně se objeví i nová postava jménem Slavomír. Neplést se Slávkem! Natáčení bude probíhat u sousedů venku. Na vše podstatné si počkejte po skončení natáčení.

Dle nejnovějších zpráv jsou komici plně připraveni na cestu:

 

Jednoho Elvise, prosím!

cca 8 minut čtení

Alpský styl je mi blízký –  na nádraží mám v ruce jen svačinu, noviny a pití do vlaku. Vše ostatní uvnitř batohu anebo pověšené na něm. Ten zbytek pak v hlavě. Hipsteři okolo slyšte, slyšte: „Jedu lézt rampouchy!!!“

Vystupuju v Popradu z vlaku. Mám čas. Je kolem půl třetí a sraz máme až kolem šesté. Jdu na pivo do oblíbeného pivovaru v centru. Tady jsem hasil žízeň po minulé akci s Mišem. To byl srpen, bylo teplo, seděl jsem na zahrádce a byl jsem rád, že je pivo studené. Teď je takové lezavo a jsem rád, že mají uvnitř teplo. Přemýšlím, jaké bude zítra a pozítří počasí. Bude zima, bude mráz, kam se Julku, kam schováš?!

Kam mám vůbec jít? Sport Rysy u OBI. Hm, to v centru asi nebude. Rád se projdu, když mám čas. Jdu takovou pomalou chůzí nějakou vilovou čtvrtí a pak periférií takovou, kam se chodí venčit psi bez obojku. Pak podél potoka, kde v dáli svítí obchodní centru. To musí být ono! Cesta mě vyvede na silnici. Jsem línej vyndat z batohu blikačku. Je už šero a já jsem vesměs tmavě oblečenej. Lezu tedy do škarpy. Radši mít bláto na noze, než být sejmut se svačinou v batohu. Už vidím ty palcové titulky v českých novinách! 30-ti letý český horolezec dezorientovaně bloudil periférií Popradu. Policii řekl, že hledá Tatry a nemůže se dočkat. Na policii naštěstí nedošlo, na setkání se skupinou ano.

Již od začátku je vše tak, jak má být. Tedy dle mých představ. Nic není problém. A pokud ano, je ihned vyřešen.  S touhle bandou budu trávit víkend – 1x Zuzka, 3x Michal, 1x Lukáš, 1x Luboš. Krátká přednáška a edukace o čem to vlastně celý čas bude a za chvíli již jedeme s Lubem a 2x Michalem po krátkém přejezdu do Velké Lomnice na večeři. Nechám si poradit – nějaký Gazdovský talíř, acidofilní mléko neboli acidko a pivo. Ano, už chápu. Kluci rádi lezou na lehko. Není nad to si čistit zuby vsedě. Jak praktické, když některá umyvadla jsou blízko mísy! Ostatně privát u Gerčáků je bezvadný – super teplé pokoje, horolezecká výzdoba a malá knihovna taktéž, plně vybavená kuchyň a pohodlné záchodové prkénko. Co víc si jako kvázi-horolezec přát! Usínám s žulovou knihovnou při nejpikantnějších záchranných akcí horské služby mezi roky 2000 až 2010. Zejména záchrana pěti Lotyšů ztracených na Gerlachu mě baví a pak usnu jak špalek.

Ráno vstávačka před šestou. Moc se mi nechce, ale hory a Mišova banda se Zoe volají. Je to silný pud, kterému nejsem schopen odolat. Kontroluju počasí. Hm, dneska se moc neopálíme. Zaprvé bude pod mrakem, za druhé budeme „pařit“ na východní straně, kam slunce svítí v tuto roční dobu jen chvíli z rána nebo vůbec. Jinak řečeno – počasí jsem před akcí řešil pořád. Mám všechno? Bude mi zima? Co když bude sněžit? Co mi chybí do výbavy? Ha, gore kalhoty by se hodily! Ha, merino dlouhé hřejivé triko by se hodilo! Ha, těch pár táců zpátky po nákupu by se hodilo! Sakra, Jindro H., tady máš blog, folowerů zatím nic moc, ale s nějakou kompenzací, když ti pochválím výrobky, by si začít nemohl, ne? Ne? No nic. Prozradím, že doposud nás Jindra H. nekontaktoval.

Starý Smokovec, pozdrav s Mišo skupinou, pochod na Hrebienok a dále směrem na Zbojnickou chatu – zde odbočka do žlabu. Na odbočce navlékáme primahadry, sedáky, mačky, cepíny do rukou. Stoupáme žlabem k ledopádu Popoluška (kdyby někdo neuměl slovensky jako já, tak je to Popelka). Už z dáli při příchodu ho vidíme. Cítím můry v břiše (motýli jsou prý jen u žen), tohle bude zase jízda! Ještě chvíli ántré pochody v mačkách, aby bylo jasno, že se tu někdo z nás nezabije a jdeme na věc.

Celé to ledolezení bych na první dobrou pro znalé přirovnal k lezení v mírném převisu s dokonalými madly na ruce a dobrými stupy na nohy. Prostě cítíš gravitaci a máš trochu bandasky. Záleží na technice a dle toho zjistíš, jak bandaska natéká. Stupy si vyrobíš kdekoliv, kde kopneš. Tahat bych to hned nechtěl. A už vůbec bych v tom nechtěl padat. Neznalým bych řekl, že to je sranda a že je potřeba si to zkusit.

Mišo nám půjčuje na zkoušku různé typy cepínu a šroubů do ledu. Hned si představím, jak mi po takovém meganákupu s názvem „Co je dobré mít na ledopád“ v Hanibalu natahují červený koberec až ke stanici metra. Nutno však podotknout, že není cepín jako cepín a není ledovcový šroub jako šroub. Mně osobně vyhovovala Lukášova brutální těžká kladiva.

První den byl na začátek edukační, v druhé půlce jsme si hezky top-rope zalezli, zatímco Zoe se okolo nás různě předvádí. Jednou i uklouzne za skalní hranu, ale pak se zase ve svém oblečku odněkud jak jezevec vyvrtá nahoru.

Jsem ve dvojici s Lubošem. Ukazuju mu ťuknutí pěstí po vylezení cesty. Pak si ťukáme pořád a všude. Endorfiny tečou dolu žlabem. Ani se mi nechce dolů. Když se chvíli leze a pak chvíli jistí, k dokonalosti to je na natažení ruky.

Nejvíc mě to baví ihned potom, co to při jištění dostanu ledem do nosu. Končím s vtipy typu, že ostatní mohou být klidní – pokud by něco spadlo, tak určitě na mě… Dostávám červenou tejpu na rypák a dávám si víc pozor kam čumím.

Vše jednou skončí, tedy i první ledolezení. Nekončí však tenhle den. Je to pořád jízda! Restaurace Raimund. Z venku bych na ní moc nesázel. Nevýrazná budova v nevýrazné oblasti zasažené mohutnou vichřicí pod Starým Smokovcem. Nenechte se ale zmást, tohle je opravdová gastronomie. Nazývám to Slovenskem na talíři. Fazolovka, jelení guláš s borůvkami (ano skutečně, není chyba v překladu) a pivo z Popradu. Kdo má rád Tatry, bude mít rád i tohle. Toť vše z mého foodblogu. Vše je skutečné, jako když boucháš zbraní do ledu. Dávám hodnocení 12 z 10 a odcházím spokojeně pryč. Na brloh snů a přání není ale čas. V 19h je tu turbo Mišo, co vše stíhá. Přednáška, bábovka, Matterhorn na čokoládě, krbová kamna, zazvorový čaj, pokec. Brou a zdar, zítra pal!

Neděle ráno. Norové hlásí, že bude jasno. Pořád je zima. Však i větší. Ale už při pochodu směrem k ledopádu víme, že tatranští bozi jsou dnes na naší straně. Vše hraje barvami. Vše je nadpozemské. Teplota tu má jinou formu než jen základní jednotka SI.

Jiným žlabem stoupáme k ledopádu Široký ľad (kdyby někdo neuměl slovensky jako já, tak snad tohle přeložit zvládne).

Začínám jistit Lukáše, vytahuje délku a nahoře dělá štand. Jak jsem přišel zmrzlý, tak i pokračuji na štandu. Je to zážiteček… Duch Elvise se mi dostává do levé nohy a já se ho nemohu zbavit. Podupávám levou nohou, aniž bych to měl trochu pod kontrolou. Všichni se mi smějí a já se směju sobě. Všechny ty knížky o vznešenosti tatranského božstva a přitom je to Elvis, Američan a král rock&rollu! Dokud nelezu, je se mnou Elvis. Ne se mnou, je ve mně! Infiltroval se do mého těla a kdykoliv je mi nepatrně zima, vezme kytaru, začne zpívat a podupávat levou nohou. Mám takové přirovnání, co rád používám. Když je špatné počasí – plískanice, říkám, že v tom bych prodávat kapry nechtěl. Představím si totiž zmrzlé chlapy ve zmijovkách, paličkou mlátí kapry po hubě, ráchají se ve studené vodě, všude vlhko, zmrzlá krev a šupiny na zemi. Budu to ale asi muset přehodnotit. Začnu asi používat, že v tomhle bych s Elvisem na štandu zpívat nechtěl. Také si přeji, abych v příštím životě byl prvotřídní švadlena a obchodník s husím peřím!

Pro změnu na dvojitém laně vytahuje délku Mišo na Královnině závoji. Leze Luboš, lezu já. Elvisovi asi natekly bandasky, neboť zaplať pánbůh zůstal dole. Mišo vytvořil krásný štand v přírodě nad krásným ledopádem.

Začíná se trochu kabonit počasí. Jsem v tom až po uši a chci tam zůstat!

Je to všechno takový magický a temný zároveň. Slaňujeme dolů a mažeme nahoru žlabem pro termosky. Termoska s celonočně louhovanou zázvorádou! Vývar z Morugy hadr! To je takový Pájův pomníček, černý obelisk od značky Primus. Uvnitř poklad, co mě Pavel naučil – jednoduchý zázvorový čaj s citronem a medem. V tatranském žlabu v zimních podmínkách je to ale další duch – důvod k zamyšlení. Tahle akce by se Pavlovi líbila. Přesně ve stylu nauč se a plav. Nebo přesněji – přečti si a lez. K Tatrám má však zatím ostych. Nebyl tady. Neumí rozlišit. Nevadí. Však já ho jednou zlomím! Těším se na dobu, až bude pravidelně ve čtvrtek kupovat jízdenky se slovy: „Zítra jedem!“ On to jednou pochopí, HOKEJKOista! Robousek v západní stěně Lomnického štítu!

Pak už to jde rychle – vrtání šroubů, krátké tahání lana na prvním, abraka Abalak a cesta dolů. Otáčím se, abych si to zapamatoval. Ne tu cestu, ale to prostředí.

Při cestě dolů mě napadá jedna parafráze: „Kolik šroubů máš, tolikrát si člověkem.“ Ve Smokovci se loučíme s Lukášem a Lubošem. V Popradu s Mišem. Ty stisky jsou opravdové, díky!

Stíháme Pendolino. Mají jenom první třídu v náležité ceně. Pomsta je však sladká! Pohorky dolů, nohy mírně nahoru, helmy, bágly, cepíny, 3x pivo, 3x džameson, omeleta amoleta. To vše boří mýty o sterilním a nudném prostředí první třídy vlajkové lodi Českých drah. Když jste si nás sem pustili, tak si nás chyťte! Nic sem nepatří, víme to. Neděláme bordel, jen přátelskou atmosféru. I přesto zamračení kravaťáci a snad půltunový chlápek, co 6 hodin v kuse kouká do tabletu, jsou nám odpovědí.

V pondělí jsem dřevenej jak cep. Mám nohy jako lomikámen a vzpomínkami jsem pořád někde nahoře ve žlabu. Jdu pracovat a pít kávu, řekl bych. Večer jdu s ženou prubnout Pasodoble. Budu tereádor a ona muleta. Propnout tělo, odtlačit od rukou, ostře předsadit pánev. Jak levné fyzio! Při tanci mám dojem, že mě to složí, ale Tatry mi kolují krví a tak nezbývá než to jet naplno. Jsem už otravný s názorem, že kdo dělá věci napůl, žije napůl. Podepsal bych to krví.

Brzy zjišťuji, že jsem u Myšáka nechal v autě rukavice. Ó, jak prozíravé!

Některé fotografie byly zveřejněny s dovolením týmu Mountain Addiction.