Zimní trekování

zimní trekování

cca 6 minut čtení

Den před odjezdem ještě sháním návleky na boty, nemá tam být moc sněhu, ale tohle v batohu unesu a pokud připadne budu radši s nima než bez nich.

V den odjezdu můj vnitřní budík jde zase o něco napřed oproti tomu na mobilu. Vstanu, proplížím se do kuchyně, udělám si ranní kávu, posnídám a ohřeju zázvorovej čaj do termosky.

Vyzvednu Jirku a valíme pro Bobka. Ten si vzadu ještě chrupne a protože je po firemní zábavě je ještě trochu společensky unavený. Auto parkujeme za místní hasičárnou lehce nad plánem. Bobajs odloží co nepotřebuje za zadním levým kolem (ne, klíče si tam fakt nedal) a vyrážíme. Krajina kolem je po cukrovaná a horizont rozbíjí kopečky všude kam se podíváš. První krátkou pauzu děláme u zvoničky, kde si dáme čaj.

zvonička

Poté následuje již vpád do lesem zahalené krajiny, chvíli stoupáme, pak klesáme. Zrovna jsem na špici, když v tom moje noha zajede asi do 10 cm hluboké blátivé pasti schované pod bílou vrstvu sněhu. Vypadám jako by si Bobajs ještě odložil, a ty dva reverendi co tu jsou se mnou plaší zvěř smíchem, který nám nějakou chvíli vydrží. Projdeme jakousi obcí o pěti stavbách, ze které by měl radost i Gebrian. Původní urbanismus naprosto nenarušen jakoukoliv snahou dokázat ostatním, že máte prachy ale ne vkus. Po prvním prudším a delším stoupání narazíme na stopu vlka ve sněhu, ně že bychom ho stopovali, ale máme zřejmě společnou cestu. Dojdeme k altánku na mýtince, kde zase rozjedeme hisptro bufet. Voda už vře a bublá, na mlýnku dnes keňa. Ke kávě se podává sušené hovězí a zapíjíme to vínem od místního someliéra Bobka, který už má dobrou barvu a vrací se mu chuť.

Jsme tu sami, jen my tři, sdílíme společnou vášeň k cestování po svých. Máme stejný smysl pro humor. Když je třeba mlčet mlčíme, když mluvit, mluvíme. Než vyrazíme dál nasadíme návleky a jsem rád, že je mám. Sněhu připadlo a čím jsme výše tím je ho více. Jdeme krajinou, která je jindy lynčovaná nájezdy turistů, ale ne tak dnes. Zimní pohádka není pro všechny. Na první vyhlídce, uděláme zápis do vrcholové knížky a foto pro ty, kteří by tu chtěli být ale nemohou.

Pokračujeme dál a den plyne jakýmsi si bezčasím, sníh, mlha, praskající led pod nohama, ticho lesa a padající sníh… Další zastávka je na vyhlídce, kde by se dal použít další kousek z naší výbavy, nakonec se pokocháme výhledem na mlhu a ze supího hnízda sjedeme dolu na cestu a zamíříme si to ke Hvězdě. Rychlá polívka a pivo, necítíme se zde úplně vítaní, asi by radši měli prázdno a tak nám vrátili i tuzér. Jsme celkem chápající takže se dlouho nezdržujeme, nasadíme čelovky na závěrečný sjezd do Hlavňova, kde máme sjednané ubytování. Lokál prázdnej, hospodský nás ubytuje a přestože jsme tu jen s dalším jedním pokojem dává nám separé koupelnu a toaletu. Pak pochopíme proč… Rozvěsíme vlhké věci po pokoji a jdeme na regulérní večeři a pivo, čas máme dobrý. Nakonec dorazí i místní pokrývač, (nikoliv povoláním) a chválí hospodskému manželku. Pak se baví o udírně a chlupaticích a tak radši začneme hrát karban. Jdeme si lehnout nezvykle brzy, a nezvykle brzy také vstáváme.

Trpím poruchou usínání, pokud neusnu první a moji spolunocležníci chrápou mám po spánku, proto se na takovéhle akce jistím špuntama. Narvu si je hodně hluboko ulehnu na postel za doprovodu kakofonie orchestra.

Když mě Bobek budí, v pokoji se svítí. Máme otevřené okno a křičí na mě: „vstávej hoří“. Mám asi kromě uší ucpaný i mozek ta scéna nedává smysl a ty informace ke mně pronikají jakoby vzdáleně. Když pozoruju dál tohle sklepácké divadlo, dojde mi to ve chvíli, kdy se Jirka vrátí s hadrem přes obličej z chodby se slovy: “přes schody to nejde“ začnu situaci dávat patřičný význam. Zabalím věci a ve tři, všichni tři stojíme na střeše a zjišťujeme jestli pan domácí volal hasiče. Následně nás ujišťuje, že ještě v jednu v noci to bylo v pořádku a že se to nikdy před tím nestalo, že už je to O.K. a ať jdeme spát. Jasná věc teď se mi bude dobře spát v místnosti plné sazí! S vidinou toho, že už se to jednou stalo nechám batoh zabalený a špunty do uší už nedám. Holt spánek nebo život, volím život!

Vstáváme brzy na ohlášenou snídani. Vajíčka, chleba a čaj. Jdou do mě jak čep do dlabu.

Další den na nás čeká něco kolem 25 km s tím, že potřebujeme chytit vlak v Ádru v 16:14, tak se s tím moc nemažeme a jdeme. Krajina je tu každou chvíli jiná, na to na jak relativně malém území se pohybujeme, chvíli louka, chvíli les, tu skála tu ves. Projdeme velmi sympaticky vypadajícím kempem, kolem krav až na první zastávku pod přístřešek, kde opět hodujeme.Všechno jde podle plánu, čas máme dobrý a tak pokračujeme do teplických skal. Musíme si to střihnout přes pole, kde je spousta navátého sněhu. Jít v něčích stopách, zde dostává přísně konkrétní význam. Jelikož je čas oběda, dohodneme se na další zastávce, kde si uděláme regulérní oběd. Jirka objeví výklenek na Bišíku, kde rozjedeme polévku, tlačenku, olivový chleba, kávu, čaj rum, bum…

Tahle pauza mě nakopla, potřeboval jsem už něco poslat dolu Mílovi. Chytnu tempo a pro změnu dělám pluh já. Díky za ty návleky Pájo! Další rozhledna. Místo kochání, souznění s reverendy.

Sestup zde za letních dní usnadňuje schodišťový systém, který je však nyní pokrytý vrstvou sněhu a pod ním ledem. Nicméně to zvládáme bez ztráty kytičky. Pak už se zase prodíráme cestičkami mezi skalkama i skálama, nahoru a dolů.

Ta bílá potvora pořád padá, ale díky ní si připadáme jak na Aljašce, tvoje stopa je první v tom bílém koberci, jdeš po úzké pěšině sevřený lesem po obou stranách, zatímco pod nohami tušíš potok, který můžeš každou chvíli objevit. Nakonec dojdeme do skalního města, kde se rozhodneme pro kratší verzi trasy, abychom v klidu zvládli vlak. Ádr je mekkou nejen společenství prvního kruhu ale i trampů a zkrátka lidí co jsou radši v přírodě než v OC. Všichni zdraví bodře, všichni totiž ví. Jestli se musíš ptát co? Běž do lesa.

Člověk si tu najednou přijde tak malý ve srovnání s Želvou, Starostovejma nebo Milenci.

A protože všechno někde začíná musí i končit a v tomhle příběhu jsme došli na závěr. Na nádraží se ocitáme asi půl hodiny před odjezdem vlaku, kde zlikvidujeme zásoby, utopenců (lepší jsme nejedl, pozdravuj taťku Bobku), oliváče, hovězího, čokolády uvaříme čaj do termosek do vlaku a se zaklapnutím poslední přesky na batohu vidíme přijíždět vlak. Cesta z Adršpachu do Police nad Metují je cca 20 minut. Za tu chvíli se vystřídá průvodčí a my najdeme čelovky na poslední cestu pešky k autu.

Nechci končit pateticky, ale protože je konec roku a s tím tak nějak souvisí i bilancování musím říct, že tenhle zimní trek byl top letošních akcí. Díky bratři reverendi, buďte dobří!

Filtruji, tedy jsem

cca 7 minut čtení

PŘED:

Spolu s Bobkem jedeme na víkendový trek týden před Vánocemi a budeme přespávat v zapadlé hospodě v hloubi Sudet. Za to se snad před osmdesátým devátým chodilo na výslech, ne?

Kam valíme? Projít Broumovské vrchy a Teplicko-Adršpašské skály.

Bez lidí, ty budou nejspíš v OC kupovat sekanou v housce a sledovat po očku svůj přecpaný nákupní košík, jestli jim někdo něco z toho nebere. „Dáte si k tomu adventu hořčici nebo kečup?“

Koukneme třeba jak vysoko jsou první kruhy.

Jsou pořád tak nebetyčně vysoko nebo se staly již trochu dostupnými? Troufnul bych si už k němu dolézt? Šel bych z pěti do nohou bez bouldermatky nebo bych to tam vymyslel a vítězoslavně cvaknul a večer zapsal do deníčku nový milník?

Je potřeba koukat nahoru. A hlavně dopředu!

Nebo si třeba uvařit kávu v lese na hořáku, úměrně při tom vymrznout, zatopit si pak večer v kamnech a nakrájet uzený, dát si čtyři piva, jít spát docela pozdě nebo vstávat docela brzo…. jak my tyhle akce máme rádi!

Jo a máte pravdu – klišé o trapnosti adventu si necháme k pivu.

PO:

Chlápek vylézá z maringotky, z které od komína vychází kouř. Zpoza otevřených dveřích pána, který ještě neví zda se vrátí dovnitř nebo zabouchne a zůstane chvílí venku, vybíhá pes. Štěká na vetřelce s barevnými batohy, co halasí a prořezávají smíchem klid obce Řeřišný. Zde, na konci světa, kde vlci dávají dobrou noc poté co sežrali lišku. Zde, kde se fousatí tvrdí chlapi chodí dívat, kdo jim to týden před vánočními svátky jde kolem plotu. Zde, kde teplo v maringotce jest kvalitativním měřítkem života, štěstí a výsledkem lidské práce.

Broumovsko, kraj kde venku čas stojí, ale život v lidech plyne. Vesnice prázdný. Chlapíci v čepicích vynášejí prázdné flašky od večera. Ženy u ploten ve vymrzlých barácích, kde se ještě toho dne nezatopilo. Děti u televize. Vítr, sníh a osamělí ptáci ve větvích, pokud pohledem najdeš si je. Kraj, kde nejeden spolujezdec se vypotácí z vozu a hodí kačenu k nejbližšímu kolu. Ten, kdo tohle všechno pochopí, patří duší sem.

Vlčí stopy ve sněhu nejsou překryty lidskými, protože na ty se ještě nedostalo. Poslední stopy opravdové přírody. Nebo první známky návratu rovnováhy dvou predátorů. Nikoliv atrakce na kterou se jezdí dívat davy. Rovnováha. Jakmile končí rovnováha, začíná konflikt. Ostatně farmářovo poslední přání by bylo žít v krajině, kde jsou vlci doma. Jenže tady to není volba, tohle je status quo a živote zařiď se!

Chtěl bych citově zabarveně psát, ale je mi přitom smutno. Zároveň dobře. Snažím se vcítit do životů místních, kteří z těch končin odejdou navždy nebo zůstanou žít navždy. Již několikrát jsem tu byl. Ale až teď, na několikátý pokus, jsem ducha Broumovska nasál hluboko do nitra.

Po včerejším návratu cítím emocionální výcuc. Melancholie se mísí s otázkami typu, zda je člověk šťastný v práci. V práci, kde v týmu, který sis nevybral, vyděláváš na tohle to zažít. Zažít nehostinnou krajinu, plnou šedi a surovosti, ale zároveň tak krásně neuchopitelnou! Zřejmě to je to hlavní, co tě na ní vzrušuje. Nutí tě přemýšlet, ne fotit, ne pít víno nad západem slunce…

Proč unaveně děláme něco jenom proto, abychom naplno mohli žít? Proč raději nežijeme naplno, abychom pracovali s chutí a každodenním zápalem? Třeba to nejde. Třeba není kapacita na odvádění 100% loajálnosti a zároveň žít svý sny. Myslíme si to. A pokud někdo říká ano, kecá! Nebo do šesti let vzplane jak Mistr Hus s nosem od kokeše…

BĚHEM:

Bez rypáku od kokeše, letíme poloprázdnou dálnicí do Bezděkova nad Metují. Bobek hlavní bombař, država a vinař český. Španělská bílá vína nejsou jeho šálek kávy. Proto nechce kávu! Přitom já už se jak malý těším, až zase vybalíme jarmek na nějakém odpočinkovém místě, zavaříme, zanudlíme a veselý potlach dáme. Ode dneška vím, že španělská vína po průchodu trávícím traktem nesublimují. Zůstanou na zemi u zadního kola i poté co den, noc a den proběhly.

Náš Bobek, rocková hvězda amatérského cyklistického týmu, kde bohužel týmová podpora a důvtip je špičkou ledovce.

Jdeme tou ledovou krajinou plnou sněhu, sentimentu a krásy klidu. Jdeme! Cílem je jen cesta. Na žádný další postranní cíl tam už není místa. Po cestě je vjemů a duchů přírody okolo tolik, že mám problém vybírat na co se zaměřit.

Je tu samozřejmě Pája, přítel, který se v závějích u Cínovce narodil. Ten, který i černou a bílou má full color verzi. Už jsme se 5 minut nesmáli. Tak tady máte, sentimenti melancholici! Struhadla z vašich pupků! Abrakadabra.

„Mám skoro nový boty, ale není nad to si udělat srandu sám ze sebe. Rád chodím na tenký led. Protože tam rostou úspěchy a radost.“ třeba tohle je jeden z příkladů toho, proč je radost mít Páju v týmu. Je mi líto lidí, co jsou členy týmu, za který by nepoložili život. Tady všichni mají kapitánskou pásku a nezištně jdou kopat rozhodující penaltu!

Chvíle keňské pohody, přesněji řečeno s keňskou kávou, se mísí s časovými úseky na větru a sněhu. Jenže, aby to pálilo, musíš to okořenit. Nepřijde to samo. Jen v tomhle „Kapitánově“ je cokoliv jen problém předhozený týmu k vyřešení. Je to tak snadné, střídat pohodu s úsilím, že všechno se v našem super stroji roku 2017 promění na továrnu na pozitivno.

Zastávky na pití nebo jídlo jsou kapitolou samou pro sebe.

Tam se pozná, jak moc dobře je stroj naladěn. Nejednoho macha by to mohlo rozladit, že se dlouho stojí, že to není sport a je potřeba rychle jet dál. Ale vše má svůj čas. A my si vážně myslíme, že abys přírodu vnímal, musíš se v ní chvílí zastavit.

Pauzy na tomto treku nezakládám do prvního šuplíku ale do trezoru švýcarské banky. Pozitivno se tam dalo krájet – kafe v šálku, čaj v termosce, půjčování péřové bundy, přinesená tlačenka od otce, polévka z jednoho ešusu,ten dělá to a tamten zas ono… Werich a Voskovec nebyli žádní břídilové ale moudří páni!

Taky slavíme advent. To bych nerad opomněl. Kvůli tomu jsme vlastně přijeli. Slavíme ho jinak. Ne méně, ne protestanstky, ne na Staromáku, ne ve stresu.

Jak to chceš měřit, kdo je jak šťastný a spokojený? Někdy se to dá poznat z očí…

Píšeme Ježíškovi, že chceme tohle jako dárek – mít rádi sebe a ty co v obruči stojí.

Dál suneme se panenským sněhem Broumovskými vrchy, Ostaší a Teplicko-Adršpašskými skálami, abychom došli do kraje hrdinů a kruhů ve skobách. Hrdinové holých ruk a velkých her na velkých věžích. Hrdinové, kteří k prvnímu kruhu v deseti dolezou, pak k druhému v osmnácti, třetímu ve třiceti… Až na vrchol touhle matematickou řadou, která nemá vzoreček ale jen dva jmenovatele – odvahu a umění pohybu. Čistota, klid a jeden cíl. Cokoliv navíc Tě pošle dolů mezi šutry jak Tungus.

Alešáci, Makakové, Tomajdové… idolové a legendy. Nikdy nebudeme jako oni, ale chceme dělat to co oni!

Nechtěl bych zapomenout na hlavní událost. Tím byli opět místní domorodci, kteří jsou odvrácenou stránkou místní přírody ale zároveň pro člověka ukazatelem, jak se zde věci mají. Rovnováha, konflikt – známe! Chlápek ve smokingu v lovecké chatě na hřebeni hor. Humor a vystupování Karla Hály, nastavované svíčky až ke stropu a kuvér kečup na zašpiněném stole. Tohle čti mezi řádky!

Sobotní večer trávíme po svém. Pěkně schovaní v pohraničí s Polskem poznáváme místní zvyky v hospodě na Mýtince. Hostinský je jak ze scénáře od Svěráka. Génius v červeném tričku s červeným nosem, suchým humorem a jadrným slovníkem. Je libo kaťák nebo přírodní kuřecí stejk za 79 kaček, prosím. Vše máme. Brambůrky s příchutí špíz, ubytovaná skupina cikánů, možnost mírného karbanu i EET. Vše je tak, jak má být, na jednom místě a s přítomností ducha blízkých hor!

Duchové se ozývají v noci. Mluvíme s nimi ve tři čtvrtě na tři na střeše garáže, kam jsme vylezli oknem. Situace jak z lyžarského výcviku. Jen si nevzpomínám, že by Viky a spol. koukali na kouřící chatu za nimi. Mluvíme po telefonu s naším MacGyverem, co umí kaťák i rychlíka prší. „Dáme hasiče nebo to zvládneme sami?“ mezitím pozorujeme cikány přes okno na chodbě jak jim kouř nechutná, ale čile tam pobíhají místo aby vyšli kdekoliv ven. MacGyver jde ke kotli a bez udání důvodu za chvílí kulturní vložku rozpouští rozkazem: „Spát!“

Chvíli se tlemíme a mrzí nás, že jsme něco ze situačního humoru absolutní podoby nenatočili, ale za chvílí jsme tuhý. Naštěstí spánkem – kouř jsme vyvětrali a na plameny se nedostalo kyslíku. Ještě tři hodiny lomíme žabokrky než nám Mac udělá míchaná vajíčka s podravkou.

Takže hezké Vánoce všem reverendům a ještě jednou pěkně z celých očích přejeme advent bez stresu!

Activity na horách

cca 6 minut čtení

Julkův naučný slovník

Na začátek to chce uvést pro nezaujatého čtenáře několik vysvětlujících pojmů. Bez jejich znalostí nelze obsah sdělení pochopit a nemá cenu ho ani rozečítat. Tedy:

  • Robousy je část města Jičín, nacházející se cca tři kilometry od centra města,
  • Marcela je ženské křestní jméno, jedná se o ženskou obdobu jména Marcel pocházející z latinské zdrobněliny Marcellus jména Marcus – „bojovník“,
  • Saunový ceremoniál je něco jako šou v sauně, divadlo nebo představení pro saunující se klienty,
  • Liškobranní je sběr hub zaměřený na lišku obecnou v době jejího zvýšeného růstu,
  • Recepční – její pracovní náplní je vítání a ohlašování návštěv, vedení knihy návštěv a vydávání návštěvnické propustky, dále přepojuje a vyřizuje telefonáty a poskytuje všeobecné informace o společnosti, zodpovídá za chod recepce, provádí dílčí administrativní práce,
  • Reverend je neakademický titul duchovního, titul je užíván před jménem zkratkou „Rev.“, akademický titul bude pak případně uveden jako druhý (např. Rev. Ing. Pája).

Že to nedává smysl? Nebojte, v dalším textu vám to vše zapadne jak vynález pana Rubicka. Pojmy Robousy, Marcela, ceremoniál, liškobranní, recepční a reverend se Vám stanou známými a lehce použitelnými.

Co se stalo minulý víkend? Co se stalo předpředminulý víkend? Nic podstatného. Podstatné ale je, že se sešli kamarádi a společnými silami se vydali na steč přírodě. Máte radši pivo nebo víno? Kolo nebo auto? Koně nebo osla? Před sprchou nebo po sprše? Krkonoše nebo Jeseníky? Sám si to prověř, nejlépe obě varianty a pak vyber. Nenechal bych si v tom radit a idnes.cz nepomůže neb je už nějakou dobu brak.

Jak shrnout Jeseníky a předpředminulý víkend? Mystická příroda, kam si dojedeš nakrásně vlakem až třeba na Ramzovou a dokončíš procházku třeba v Koutech nad Desnou. Sobotní západ slunce nad Jeseníky. Nedělní pochod deštěm kde ani živáčka, svačina pod Mravenečníkem s rozmočenými Bebe sušenkami. Nemůžeš nabídnout, jelikož parťákem není nikdo jiný než Jean. Kdo ho nezná, nemůže předchozí větu pochopit. Zkuste to, stojí to za to! Jeseníky i Jean.

Co bys rád bídný červe pověděl o Krkonoších?! Jsou krásné? Ano jsou – stavební jeřáby v Peci pod Sněžkou, džínolidé v Cayenech, jídelníčky v italštině, na pánských záchodech tyčinky do uší, fantastická ochota obsluhy různých restauračních zařízení nezná mezí… Musíš se ztratit hluboko do lesa nebo na odlehlý hřeben, kam je většinou zákaz vstupu, abys potkal ducha hor. V Českém Aspenu nebo Chamonix ho těžko potkáš…

Jenže nejsi tu sám, nemusíš se v tom šťourat. Ani tou tyčinkou v uchu. A co jedním uchem od vrchního, kterému láhev včerejší whisky nesedla, slyšíš, to můžeš druhým pustit ven. O zábavu máš vystaráno. Můžeš si povídat nebo jen poslouchat. Reverendi ve stejně vysokých keckách jsou tu s tebou a před lidskými neduhy tě ochrání. Příběh ze života či vtip, to je jedno, obojí naprosto dokonale zapadá do atmosféry pochodu čtyř kamarádů.

A tak necháváme daleko za sebou nesmyslnost chování místních zbohatlíků. A teď už vážně, bez toho patosu a od srdce!

Jsem hezky „ovíněn“ pšeničným pivem a jedním kalíškem Jägermeistra. Jsme na lovu. To si pamatujeme z nějaké reklamy na tento šláftruňk. Stoupáme na Růžohorky. Spatřujeme psa. Nevím, jestli pes doběhl nás nebo my doběhli jeho. Každopádně má obojek a registrační známku na něm. Vypadá, že tu není sám. Má paničku. Jsou fajn. Oba. Pes nemluví, ale panička s námi začíná nenápadně konverzovat. Po chvílí společného pochodu v poměru 4:1 a pes začínám přemýšlet, jestli se nás panička trochu nebojí? Honíme se totiž okolo ní jako vosy okolo zralé nektarinky. Příslušnost k gentlemanům mi říká, že bych se sám sebe měl zeptat, jestli tak trochu netlačíme na pilu? Když zpomalí, my zpomalujeme taky. Když zrychlí, my taky přidáváme… Jsou tu Růžohorky a čas postát. Představit se. Nechat si představit. „Ahoj Maxi, je Ti už 9 let jo? No tak to už za rok půjdeš do páté třídy psí školy.“ za podrbání za uchem mi osobně představuje paničku, slečnu Marcelku. Gentlemani můžou být klidní.

Zdá se, že Maxovu paničku jen tak něco nerozhodí. Ostatní bojují o přízeň a psa si vůbec nevšímají…

Sněžka mě moc nebaví. Jsem línej vyndat péřovku z batohu, a tak je mi trochu zima. Vaříme vodu na kafe. Vařič nějak nevaří – trvá to. V rotundě, kde se Poláci modlí, mluvím sprostě. Bůh si na mě smlsne. Bude na mě házet kamení. Toho se totiž bojím. Díky němu (aby bylo jasno – díky kamení, ne díky bohu…) jsem nemohl v létě oslavit narozeniny, tak jak jsem chtěl – v přírodě, na horách. Musel jsem ležet v posteli a pak jen popíjet v zapadlé hospodě. Chci slavit blahobyt a svobodu, v které žijeme. Cítím v kostech, že tenhle víkend je zralý na to, splatit dluh promaroděné příležitosti. Takže konec s černými chmury a od teď pojedeš bomby až do zítra!

Bobku, u toho lehátka v tom jehličí je trochu sněhu. Udělej kouli a uděláme si ceremoniál!“ Pro všechny fyziky otázka: „Kolik činí bod vzplanutí smrkového jehličí? Víte? Jste fyzici? Dobře děláte!“

„Jedééém bomby!“ , křičí Jean kolem půlnoci a u toho držíce naplněný kalíšek čeká na ťuknutí. Spolu s ním Pája a Bobek také čekají až zvednu Jágra. Blahobyt a svoboda okolo se mi trochu motá, ale teď nesmím odpadnout! Ještě tohohle Jágra vydržet a pak už půjdeme na kutě… Tak určitě!

„Tři, dva, jedna, start! Máš 90 sekund na to uhodnout. Co? Koukej na Bobka!“ reverend s kopulačními pohyby se mi snaží pantomimicky dokázat, že to uhodnu. Je důvěryhodný. Spíš než že bych to uhodl, dostanu erekci, když na něj tak koukám. Musím dát dohromady dvě slova. První je něco na smysl postele. Druhou nejsem s to uhodnout. Podávám se. Správná odpověď je Postelová scénka. Od smíchu mám břišáky, jak Adam Ondra. Ptám se recepční, jestli mě nechce vystřídat. „Ne, v práci hry nehraji.“ Ok, omlouvá Tě jedině, že si šmírovala přes okénko, viděla Bobkovu pantomimu a nevěděla, že hrajeme hry abychom nevypadali u toho chlastání blbě. Ale jestli ne, tak nám tady z toho děláš peklo, chceš platit předem a pak zase později, chováš se k nám jak major k bažantům, prostěradla jsme si nemuseli po sauně div ne vyprat v neckách a ani nechceš hrát společenské hry. To jsi tedy recepční! Možná ale pouze děláš, co Ti šéf řekl. Kdo ví. A už se plní další Jágr. Ondra, Jágr, 90 vteřiny… Robert Záruba, aby se v tom vyznal. Chtěl si blahobyt, tady ho máš! Jeane díky za nalévání, v noci Ti asi hodím šavli do batohu.

Ve 3:50 močím na pokoji do umyvadla. Naštěstí sám. Nejsme doma a tak si nemusím čistit zuby.

V 7:50 vstáváme. Pája má místo čela umělou lezeckou stěnu. Madla jak banány mu visí na kůži. Stačí chytit a vytáhnout se za ně.

Tak ses aspoň „vyblil“ do klávesnici, když ne Jeanovi do Deutera. Uklidni se! „V čem byl víkend pozitivní? Neskutečně mě nabilo, když mi jeden z reverendů řekl, že si koupí boty, aby s námi mohl chodit.“ To byla vážně zpětná vazba, že to není rutina a nuda.

Znám mnoho lidí, kteří život zasvětili „vědě“. Jenže místo analýz, syntéz a zhodnocení, jen sbírají data. Třeba takoví cyklističtí vědátoři jich nasbírají přes 20000 tisíc za rok. Ale to je vše. Sbohem a šáteček.

Vracíme se autem domů. Jedem kolem Jičína. Po cestě vidíme auto kamaráda Icemana na blikačkách. Chtěli bychom ho minimálně pozdravit, ale není už místo na zastavení…. Cedule odbočka Robousy. Koukám na ní jako řidič déle než je zdrávo. V tom vidím Pájovi tvrdé horské vousy. Již víte slangový výraz pro tvrdé horské vousy?

Je to o lidech. Pájo, Jeane, Bobku, Marcelko, Icemane, Maxi, díky za inspiraci!

To jsem si ukousl velký krajíc. Vytipovat několik slov, napasovat na to celý text a bláhově si myslet jak to bude obohacující a vtipný! Radši se vrať k těm svým motorům a generátorům. Ano, přesně to mám zítra od rána v plánu udělat…

„Paní učitelko a co to Liškobranní??? Ále, to byste stejně nepochopili!“

3 kamarádi do lázní jdou…

cca 10 minut čtení

Vystřelit z práce, koupit oliváče od Tondy a outdoor příbor na strossu. Vyzvednout batoh a hurá do Husy na hlaváku. Vřelé přivítání s Barbánkem a jedno rychlé pivo. Následně sraz s Malinou a druhé vřelé přivítání a druhé vřelé pivo. Maďaři mají s Vindobonou zpoždění tak ještě chvíli kecáme.

Sedíme ve vlaku, cesta ubíhá a my pozorujeme, jak cestující chodí kolem se Staráčem z jídelního vozu. My nejsme žádný alkoholici, abychom pili pivo ve vlaku. Když konečně vystoupíme v Děčíně, okamžitě jdeme jak žíznivý malamuti na jednoho Lobkowicze. V autobuse do Jetřichovic potkáváme 3 mladé Amíky z Kalifornie, kteří přijeli do Čech, protože ve Švédsku je draho. Vystupujeme na stejné zastávce, necháme je si vyfotit mapu a pak už jsou na pospas naší pohostinné zemi.

Cesta hned ubíhá náramně. Svůj podíl na tom má Barbánek, který se buď hrozně těší nebo je ve výborné kondici. Střídáme jednu vyhlídku za druhou, děláme fotky a je nám dobře.

Před soumrakem na Tokáni se vecpeme do uzavřené společnosti i přes vrchního, který vypráví, že má ve skříni snipera. Nakonec nám ale přinese piva a že můj chleba je v Jirkovo polévce dál neřeším… U piva probíráme moudra, jsme sociologové amatéři a sociopati profesionálové. Se tmou a se slovy, že jim ta předpověď nevyšla vycházíme vstříc lesu hledat nocleh. Po té co otestujeme čelovky zjistíme, že před námi se blýská. Máme radost z toho jak nám to všechno vychází. V nohách první desítka a v hlavách euforie. Blýská se však a víc a jsou slyšet i hromy. Nakonec si ten nahoře nechal i něco pro nás.

V lese však stromy jsou tvůj přítel, klaní se nad námi a dělají nám deštníky. V té chvíli Jirka přichází s informací, jak je les po tmě pro člověka nepřátelské prostředí. Přitom je to ale stejný les jako za světla, kdy vypadá přátelsky. Po této informaci však déšť zesílí na tolik, že otrlý harcovníci jako my oblékáme pláštěnky. Malina jako milovník hitech věcí obléká brnění v podobě hyper-ultra-nanosonické bundy, zatímco já s Barbánkem oblékáme indiánská ponča pro ještě bližší souznění s duchy lesa. Když po necelých deseti minutách zjišťuji, že jsem stejně mokrý z venku jako zevnitř, myslím na saunii v Hostivaři a na diskusi jak se těšíme na zimu. To tam zase budeme chodit strkat zadek do ledu. Dívám se na Barbánka, který má stejný problém a navíc si z ponča udělal skotský kylt. Malina dál zachumlanej v nanotechnologii. Cesta nás svede k rozcestníku, který velí uhnout z hlavní široké cesty, kde mohou jít tři čelovkami osvícené kreatury vedle sebe. Od této chvíle už jen za sebou jak kačenky… Stává se z nás zástup světlušek, kteří se ještě snaží šlapat do míst, kde není louže. Cestou k Černé skále letmo koukáme do stran, jak to vypadá s převisy, či jeskyněmi kam bychom se vrtli. Pořád nic. Jsme u ní, u Černé skály. Jindy asi zajímavá turistická atrakce, pro nás teď vlhká Černá díra, ve které se tvoří louže. Nevím jak ostatní, ale já jsme si tady myslel trochu na hajánka. No nic tady to nepůjde, musíme dál. Cedule s nápisem nás informuje o situaci na druhém břehu potoka, je tam Německo. Všechno je jak mělo být!

Jdeme na to, brodí Malina, brodí Barbánek a brodí i Pája. Nikdo se nevykoupal a voda celkem příjemně osvěžila. Alespoň moje vysaunovaný nohy. Na druhé straně potoka nás však čeká jenom skála a pár popadaných kamenů. Někde tady ta cesta ale musí být! Koukáme do mapy, rozmýšlíme jestli nepůjdeme chvíli po proudu. Nakonec volíme cestu ústupu, vracíme se. Tipuju, že je tak půlnoc a já v dešti po tmě brodím potok se dvěma stejnýma magorama a mám z toho radost. Nakonec se vydáváme po cestě, která je tvořené schody a ty plné vody. Při pohledu na Barbánka jdoucího přede mnou jsem rád, že jsem nakonec zvolil obuv jakou jsem zvolil. Tohle je zase moje luxusní nanotechnologie – s jahodami a šampaňským. V jedné nepřehledné zatáčce koukáme do mapy a domlouváme se zda sejdeme z cesty a zkusíme to průsekem zkrátit. Na konci zkratky bychom se měli dostat na cestu, na kterou jsme potřebovali dostat při brodění. Je rozhodnuto, jdeme na to! Po chvíli se z cesty stává něco na způsob pasti. V knize Umění Války od Sun Ce, je tohle přesně pasáž, kdy vítězí rozum nad silou. Jdeme korytem lemovaným z obou stran skalami a musíme se probírat hustým křovím, které náš postup zpomaluje a zároveň každým krokem stále houstne. Do toho nepřestáváme hlídat, jestli půda pod nohama je ještě půda, nebo už zmizíme pod povrchem. Malina povídá cosi o Aljašce, Barbánek si drží skotskou sukni a já bych se chtěl hrozně moc poškrábat na lýtkách, které mi neustále bičují mokré ostré větve jehličnanů a zároveň mi je lechtá mechovina a dlouhá stébla trávy. Představuju si, že takovýhle pocity zažívá člověk v tetovacím salonu.

Postup je pomalejší a stále těžší. Děláme ještě jednu poradu – podle mapy už je to jen 400m, to musíme přece nějak dopráskat do konce! Přelézáme, přeskakujeme ale i podlézáme. Když mi Barbánek podává svůj batoh, nechápu co v něm má tak ku*evsky těžkého. Předtím tam měl ještě dva litry vody a dvě konzervy fazolí, které chytře předal k nám! Obdivuju ho, jak si nestěžuje a jede bomby dál. Míjíme kozí stezku, která šplhá do skal. Malina nekompromisně volí k sestupu. Nevím jestli je to s ohledem na zkušenosti z předchozích výletů, ale cítím to stejně. Šplhat v noci na mokrým pískovci free solo s krosnou, saunou a sukní není dobrý nápad. Nedá se svítit, prodíráme se tou mokrou nehostinnou džunglí z jehličnanů dál, abychom došli až sem. Sem, kde není potok na brodění, ale na výcvik potapěčského kurzu. Kolem jsou jen skály a džungle za našimi zády…

Přichází čas otevřeně vyslovit, co nikdo nechce slyšet – půjdeme to zpátky nebo tady přespíme! Na přespání tady není terén, je tu všude mokro, plno létací a štípací havěti. Po chvilce konstatování demokraticky volíme výstup zpět. Ano! Jdeme do toho a zase jedeme bomby. Je to celé vlastně komické. Přesně v tuhle chvíli se mi vybaví komunikace s Barbánkem, když posílám poslední update k počasí před odjezdem – přes den hezky, v noci prší. Načež dostávám odpověď- v noci půjdeme, ve dne spíme. Jako bychom už spolu někde byli. Je to přesně tak temný jako to už máme s Malinou v tradici. Barbánek je totálně nakaženej, hokejkovsko-kopací dvojicí. Stal se z něj reverend boulař s dobrou náladou a chutí na dobrodružství. V takové společnosti nic není nemožné. Postup nahoru je kupodivu otázka na pár minut. Některé cesty se za námi ještě nezavřeli a tak máme i trochu jasnější směr postupu. Pořád je ale třeba hlídat stopu toho před vámi.

Jsme nahoře v zatáčce, před rozoranou cestou od těžké techniky, která za tu dobu ve svých útrobách vytvořila bazén. Po stranách všude bláto. Prostě ideální podmínky na noční pochod. Jak tři nebojsové stoupáme vzhůru a upínáme se v myšlenkách k turistickému přístřešku, který je v mapě vyznačen. Patrně se bude jednat o stůl a dvě lavice. Co naplat. Večerníček už jsme propásli a je na čase dát dobrou vlkům, za chvíli bude svítat. Cesta je monotónně blátivá, ale já mám pořád sucho v botách. Cítím však, že vrchní nobuk trochu vlhne a je stejně rozdělanej jako já. Stojíme, hledíme doprava a tam spatříme perníkovou chaloupku. Jeníček Malina prozkoumává jak to vypadá a pak křičí něco o intercontinentálu. Nevěřím, dokud to nevidím. Jackpot! Tohle jsme si zasloužili – převis, akorát pro tři bratry v pláštěnkách s jejich mokrými batožinami.

Vytahuju mokrý spacák, mokrý triko, mokrý všechno. Je mi to ale jedno. Ještě dostanu od reverenda kalíšek na dobrou noc a uděláme selfie. Připomeneme si pěsti ve tmě v hlavní roli s Pavlem Vašutem a jsem tuhoň.

Ráno má podobu neuvěřitelné atmosféry. Koncert, který je jen pro VIP. Ten kafe, ten vařič, ten perník. Tahle souhra nemá chybu. Polévka s domácím uzeným. Co víc bys chtěl, čtenáři tulácké romantiky!

Balíme, jdeme k Hadímu prameni, kde doplníme vodu. Nic nemůže být lepší! Počasí je k nám teď vlídné, tak je čas se do toho zase obout. Místy je rychlost naší chůze taková, že ztrácím. Mám chuť řvát móóóc, ale tady jsi v lese, tady se nekřičí. Jde na mě takový to, když snídaně tlačí ven večeři. Ale říkám si ještě počkám. Nakonec předhoníme loďku s německými turisty a setkáváme se s kouskem civilizace. Najednou vím, že jsem uprostřed té nehostinné pustiny našel svatý grál. Jdu na mísu! Pak už tolik neztrácím. Gramaři jistě chápou.
Hospoda na mýtince nám dá možnost provětrat Jirkovo němčinu, ta paní Kohoutová ho snad i něco naučila! 🙂

Pivo jako křen, turecký semena, nohy z bot a už v tom zase lítám. Zažívám několikanásobný vyvrcholení a cítím se jak nymfa. Chci to pořád a nemůžu přestat. Čas je ale naším všudypřítomným kazišukem a tak je čas opustit kozí chlívek a zase si pěkně nastoupat. Pak už to nestojí za řeč. Snad jen, že si pro nás počasí přichystalo další várku vody. Snad abychom nebyli dehydratovaní jako na Montaši v Julkách. Barbánek obléká kylt, já saunu, Malina nano. Cestu nám zpříjemní stoupání o 354 schodech na střechu národního parku s výhledem na jeho otevřenou náruč. Tohle ale pořád není ono. Ještě nás čeká jedna obrazárna! Tam dorazíme po cca 10 minutách.

Je to galerie jen pro skutečné milovníky umění. Tady člověk zapomene na všechno. Je tam kde chce být. Chtěl bych říct, že už to nemůže být snad ani lepší. Ale to bych tu nesměl být s těma dvěma magorama.

Ve chvíli, kdy vytáhnu chloubu a začnu dělat filtrovanou Rwandu, bychom si mohli otevřít bufet na vzduchu. Proudí sem davy dederonů, jak zombíci v béčkovým hororu. Barbánek krájí olivový chleba od Antonína a maže na něj křen a pokládá plátky domácího uzeného! Malina připravuje čaj a místo na piknik. A pozor! Je tu stále s námi pan Plnejpekáčperník! Už chápu, co ten blázen táhl sebou. Díky! Tohle bude zase na dlouho hluboko! Kolem nás chodí slintající Sasáci a cpou nám eura, ale: „Das ist wenig!“Jsou věci co si za peníze nekoupíš! Ještě pár snímků, naposledy nadechnout a nechat zraky spočinout na tom nejkrásnějším obrazu.

Jsme za vrcholem a víme, že nám jede vlak. Je čas do toho zase šlápnout. Místy se dá naše tempo splést s během. Ještě pár kratičkých výhledů na krajinu zalitou už sluncem.

Ale s každým krokem jsme blíž civilizaci. Žlutá turistická stezka nás vyplivne na Bad Schandau promenádu, kde si ještě okoštujeme jaké je to chodit v pohorkách po asfaltu. Moje nohy už ale chtějí na svobodu. Zastavuju a jdu bos. Alespoň do té doby, než se zbavím varhánků. Babičko, můžeme jít stříhat nehty, už mám varhánky. Teď by měla babička radost!
K mostu v dáli, který nám pomůže se dostat na druhou stranu, se blížíme jen pomalu. Nakonec k němu dorazíme a přecházíme ho jen proto, abychom se vlastně směrem zpátky vrátili po druhém břehu. Nádraží zavřené a na ceduli zpoždění 180 minut. Za hodinu pojede vlak, co měl jet před dvěma.

Možná ten divný chlápek na perónu s ledvinkou a vysílačkou, co nám hlásil každou dívku na protějším perónu, nebyl úchyl ale pán času. Ať už to byl kdokoliv, byl vážně divnej… Proto využijeme poslední hodiny dojídáním Matěje a oliváče. Malina studuje pořadí vagónů. A pak už nám nic nezabrání tomu, abychom si šli sednout rovnou do jídelního vozu na pivo.

Jsme tam. Smrdíme. Máme okolo sebe krosny jako kráva. Celou tu nepatřičnost dotváří kulatá romantická světýlka na stolech a číšník s vestičkou. V Děčíně začínají happy hours! Pak už jde střídmost stranou a cider střídá plzeň, gulášovku medovník a mokrý prachy na stole.

Při placení se číšník diví, proč jsou ty prachy tak mokrý… jen kdyby věděl!

Montáž

cca 18 minut čtení

Report psaný během nemocenské. Noha bolí jak čert, snažíš se být pozitivní, někdy ti to ujede, ale ve finále vše dopadlo dobře – není nač si stěžovat. Inu, posuďte obsah melancholie sami:

„Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!

Přesně těmito větami jsem zakončil minulou trekovou akci s Pájou v Českém Středohoří. Poslední věta je vypůjčená z jedné z písniček od skupiny Priesnitz na posledním albu. Má symbolizovat směrem, kterým se chceme vydat. Letmé popisy a euforické výkřiky na diskuzi mají symbolizovat jediné, a to ochotu posouvat se dál, zkoumat nové věci, dovednosti a rutinně ovládat již naučené. Zároveň také pozitivnost konání a radost, že se nám to dle subjektivních měřítek daří. Cíl této fyzicko-psychologické výuky je jediný – když přijde zkouška je potřeba ji splnit. Může přijít v ne zrovna vhodný okamžik. Její nesplnění nemusí znamenat pouze ztrátu času nebo nedosažení na úspěch. Její nesplnění může znamenat mnohem víc.

Vlivem studené fronty nad Tatrami během minulého víkendu byla přesunuta aréna našeho konání do Julských Alp na pomezí hranic Slovinska a Itálie do horské skupiny Montasio (Montaš). Plán byl v sobotu vystoupit severozápadní stranou cestou Via Amalia. Najít vhodné místo k bivaku v okolí vrcholu Jof di Montasio. V neděli pokračovat řetězcem hřebenových cest až do sedla Forcella dell Orso a sestoupit zpět k parkovišti Malga Saisera. Předpověď počasí na celý víkend, kromě většího větru v sobotu večer, byla bezchybná z mnoha zdrojů. Motivace vyrazit byla nezměrná. Celý týden lítaly mezi Holešovicemi a Vršovicemi vzkazky, kdo se víc těší. A tak rychle nastal pátek, zabouchnutí kufru v 13:30 na Karláku s poslední bagáží, zapnutí nového alba Kings of Leon a dobrodružství z prvního šuplíku dvou přátel mohlo začít…

Cesta ubíhá nadmíru dobře. Chvílí kolona okolo Benešova, ale ve srovnání se situací, kdy o prázdniny tudy jezdí matračky k Jadranskému moři, je toto pohoda. Budějky. Mekáč. Převlíknout do slipů. Linec. Salz. Taury. Villach. Pumpa, kde bereme dvakrát šláftrunk a ještě levný rakouský benzín a vzhůru šerem na parkoviště Malga Saisera, kde jsme kromě jednoho karavanu na velkém parkoviště úplně sami. Je tu studánka, plácek v trávě na spaní, horská skupina a vesmír nad hlavou. Tohle je svoboda! Přijet do cizí země, a pokud neděláš bordel, neštěkne po tobě ani pes. Lezeme do spacáku, povídáme si s vesmírem a je nám fajn.

Ráno je horší, místní borec v klobouku v nedalekém jediném stavení si řekl, že i dnes je dobré pustit dieselagregát ve 4 ráno. Nevypadá to na přerušovaný chod, tudíž za půl hodiny lezeme ze spacáků a pomalu a jistě se balíme na dvoudenní nálož. Bágly jsou opět monstrózní a nám se to nezdá. Ale chodíme sem a tam a všechny věci uvnitř se pro dvoudenní pochod, lezení a bivak zdají naprosto elementární. Tudíž zaklapáváme přesky a v 6:00 vyrážíme vzhůru vyschlým korytem řeky po jarním tání.

Cesta ubíhá rychle, na první křižovatce špatně odbočíme, ale po návratu už tvrdě stoupáme lesem, kde se kolem nás ostentativně prohání Slovinec s batůžkem jako do školní družiny. Funíme jako lokomotivy a vypadáme jako upocení hroši na útěku. Sluníčko se na nás škodolibě směje. Zaplať pánbůh, že mouchy šerlichovky se ještě nenarodily. Od 1850mnm začíná zajištěná cesta.

Bereme raději i prsní úvazky. Ty svině na zádech si to žádají. Lezení soustavou komínů. Rozumně vedené. Žádná extrémní expozice. Kolem 2150mnm končí ferrata a začínají úseky blbého značení, sněhových polí, popolézání, mokré trávy. Prostě vysokohorské problémy. Hodinky s navigací jedou bomby a úseky značené stezky ukryté pod sněhovými splazy většinou někde paralelně vylézáme po skále nebo drtíme šotolinou.

Po 7,5 hodinách dobýváme kótu 2450mnm a západní stěnu, kterou celou budeme traverzovat až na jih, kde čeká bivak Suringar. Hodinu svačíme – gulášovka z pytlíku a čaj pod převisem. Voní jako v Alcronu. V protisměru nás dochází rychlý Ital, který se už nadechuje k velké anglické konverzaci, ale pak s krásnou italskou intonací řekne jen „Bye!“ a zmizí. Nerad bych zapomenul na 2 hodiny zápasu se západním traversem, kde se střídá šotolina se sněhem a odštěpy končící někde 1,5 km níže. Jsem rádi za mačky a lano je v permanenci. Štandujeme za všechno co alespoň trochu drží. Jednou vyzkoušíme, že odpolední sníh fakt klouže.

Psychicky nás tahle západní čundrcountryšou dost ničí a jelikož v závěru obcházíme trochu dolů další sněhové pole a už se nevrátíme na stejnou vrstevnici stezky, tak na závěr kufrujeme v horolezeckém terénu I-II. Chvílí klidu a koncentrace a asi na potřetí už tu červenou maringotku na terase mezi západní a jižní stěnou nacházíme. Diskuzi pokračovat dál a ušetřit něco z nedělního tripu ještě dnes ani nevedeme. Jsme tu po 12 hodinách. Dle průvodce jsme na bivaku Suringar měli být po čistých 6h. Asi to chce batůžek do družiny a spát nahý, jelikož si nemyslíme, že 6h pauzy by byly náš styl…

V bivaku ve stínu a relativním bezpečí se nám ale rychle lepší nálada. Zaháníme chmury sněhových traversů čokoládou, ořechy, kafem a čajem. Dokonce i předpokládaný problém s vodu je vyřešen nakapanou flaškou průzračné vody ze skály.

Pak přichází horolezci Marcello s přítelkyní z Belluna. Je vidět, že z nás nadšení nejsou a o full house moc nestojí. Ovšem po chvílí už jsou uvnitř u nás a opatrně vzájemně diskutujeme zítřejší plány. Nabídnutý čaj z naší strany nakonec definitivně boří ledy a on nám vysvětluje, jako složité jsou klasické výstupové cesty jižní strany. Ona zůstává netykavkou, ořechy v hrsti nechce, ale čaj srká jak malé dítě. Tak aspoň tak v rámci mezinárodních vztahů. Pak západ slunce kdesi nad Dolomitama, kamzíci na dostřel při chcaní. Fantazie. První šuplík. Gracie a Dobrou…

Noc stojí za prd. Buď bouchají dvířka nebo lomcuje celou boudičkou silný vítr. Ve 4 už se to nedá vydržet a jen čekáme, až nám ve 4:30 zazvoní budík. Při balení se vítr zmírní, až se zklidní úplně. Respekt horám a díky! V 5:05 jsme venku.

Zima, ale tím, že ihned lezeme 300m Findeneggovým kuloárem, se okamžitě zahříváme. Po ránu hned tvrdá dřina, koncentrace a napětí. Sníh je na jednom poli, které je nutné traverzovat, zmrzlý a mačky ho krásně berou. Dvojkové lezení v dobré skále. Orientace horší ale zvládáme to výborně celou dobu. Na vrcholu jsme chvíli po 7. hodině. Slunce hřeje. Výhled se nedá vysvětlit. Pouštím pár slz, jelikož ta sdílená dřina je emotivní. Společně vyřešené problémy, společný vrchol, společná rajčatovka z jednoho ešusu a lžíce s Pájou na vrcholu Montasia.

Další první šuplík, další slzy. „Sakra,  já jsem baba!“ ale nějak se to nedá ovládat. Pomalu a jistě si začínáme prohlížet dlouhou hřebenovku před námi, kterou musíme v každém případě udělat…

V tuto chvílí se dá konstatovat, že pro nás přestaly hlavní lezecké problémy a začala úřadovat příroda, nedostatek vody a stupňovaná únava ze slunce. Kdo má rád absolutní pozitivnost a takovéto sebehodnocení typu: „Dávám si jedna mínus maximálně dva plus“, nechť zaklapne notebook, vypne mobil nebo roztrhne vytištěný list do tramvaje a na příští zastávce ho vyhodí do koše. Nicméně napsat to musím. Ne všechno končí tak, jak ty sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly, s kterýma bysme přešli i Berninu. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu. Já osobně bych se bez cepínu, a že nemám Páju na laně v některých úsecích úplně po*ral. Teď si to vyhodnoť a objektivně kvantifikuj…

Hřebenovka od západu na východ je nádherná, střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu…dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel po chvíli, kdy máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Otázkou zůstává, jak dlouho chceš žízeň akceptovat. Ještě předtím se stala jedna nepříjemná věc a to ztráta Pájova mobilu. Někde nám vypadl nebo jsme ho v rámci horlivého focení nechali někde položený. Nevíme kde. Pája se ještě kousek vrátí na místo, kde se převlékal a za chvíli, stejně zamračený jako odcházel, přichází. Vrcholem tohoto úseku byl výstup ferratou na vrchol Foronon del Buinz.

Tam čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku, který tu na vrcholu stojí. Vymýšlíme komunikační kanál němčino-slovinštinou a velkej deal začíná! Nejdřív Malinovi dá napít vodu s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý ale pouze pytlík. Koukáme co se dá vypít, nic. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. Na závěr nás ještě ubezpečí, že za hodinu jsme v jednom důležitém sedle a za 3 hodiny u auta! Jsme nadšení a s velkou vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky s již spíše klesajícím profilem. Já blbec mu tam do kasičky dobrovolně nacpal ještě asi 5éček! Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy Ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem! Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po 3 a půl hodinách po nekonečném traversu na slunci s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou a že pojedeme od benzínky k benzínce. V korporátech pro tohle vymysleli tzv. sick-days. Z těch různých vyprávění, kterých máme plné knihovny, je zvláštní, že když už mají lidi vymleto, tak spolu přestanou mluvit a řeší jen to nejnutnější. Ano, máme vymleto: „Kudy? Bacha! Tady! Támhle? Tudy! Dobrý? Dobrý!“. Plus několik citoslovcí, třeba „Fuj!“ nebo „Au!“ a to je vše. Začínáme ze sedla scházet načechraným 250m vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se zde štípe, loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Dost to podkluzuje a místy si musíme sednout na prdel, aby to nejelo dál. Nicméně nějak se tímhle fajnovým terénem pohybujeme dolů blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou. Myslíme na vodu, naše ženy, kafe u auta, studánku, kterou známe – dá se do ní vlézt, redbully s Vladimírem 518, na dieselagregáťáka… Toho půjdeme hnát cepínem, až to ráno zase pustí. Všemi myšlenkami jsme už dole.

Jenže ne všechno jede podle Tvých not. Tady si malý červ a to divadlo okolo nejsi schopen ovlivnit. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.

Přesně tam také dopadl.

Kolem oběda v pondělí si mě Pája vyzvedává v nemocnici v Udine. Chvílí vážně promlouváme na lůžku. Za chvílí se smějeme. Kámen jsme pojmenovali „Zmrdečkem“. Pak si mě odváží domů. Díky! Nezapomenu!

Pájo, ten pochod horami Malina popsal docela výstižně, ale co jsi dělal ty? Jak si reagoval, když na Malinu spadnul ten kámen? Počítám, že si se ještě prošel. Můžeš popsat sled následných událostí?

„Jo, to bych mohl. Vzpomínám, že jsem si docela štrejchnul.“ Začneme v tom sedle:

Je to pěkně hnusný svah plný sutě a různě velkých šutrů. V jednu chvíli se uvolní jeden z těch větších šutrů… Je to mžik. To už vyndaváme ibalginy a voláme vrtulník. Jirka to koupil. Zatím co čekáme na vrtulník mi Jirka dává klíče od auta a ukazuje mi v mobilu trasu jak dojdu. Přesvědčí mě ať sejdu níž a naviguji vrtulník, aby ho lépe našli. Nechávám ho tam a jdu to udělat. Sestupuju pomalu. Čekám až přiletí. Je to nekonečný. Konečně jsou tady! Ukazuju jim směr, ale přeletí ho a letí pryč. Nechápu to, jsem zoufalej. Nevím, jestli má Jirka ještě baterku v mobilu a zavolá jim znovu, já svůj telefon ztratil už ráno. Jsem dřevěnej. Naštěstí se vrací, znovu jim ukazuji směr a vidím jak spouští z vrtulníku člověka. Mají ho! Bude v pohodě. Teď už to bude dobrý!

Nebylo. Ještě jsem se musel dostat k autu. Tohle ti náladu zrovna nezlepší, už v sedle jsem byl vyřízenej. Totální vyčerpanost, dehydratace a já pořád nejsem v úplně pohodovém terénu. Nemám mobil, nemám mapu.  Vím hov*o, kde parkujeme… Do toho mi zmizela značka a terén se mění na svah plný obřích šutrů, který se můžou každou chvíli uvolnit. Zvažuju co dál. Když se mi stane to samé co Jirkovi, jsem mrtvej – žádnej telefon. Snažím se jít lesem a každou chvíli přecházím ze strany na stranu a bloudím a zároveň kontroluju terén, jestli se nedá někde slézt. Nedá.

V zoufalosti si sundám krosnu, že si dám proteinovou tyčinku, chvíle pauzy bodne, srovnám se, dám si energii a uvidím co dál. Nemám sliny, nespolknu to. Nejde to tam ani ven. Kur*a já se tu snad ještě udusím tou blbou tyčkou. Vyplivnu to a ještě zoufalejší scházím dál, dál hlouběji do lesa. Do toho se zase vrací vrtulník. Nevím co se stalo, jestli náhodou neletí pro mě. Mávám jim. Jsem už ale moc hluboko v lese, nevidí mě. Další pozitivní nakládačka. Jsem na šrot.

Lost in nature. Jediný co udržuje mou pozornost, je potok, který slyším. Měl bych jít podél potoka. Z potoka se můžu napít. Pak už jedu jen jednu mantru: Potok, Potok, Potok… to jediný cíl. Nacházím jakousi kamzičí, prasečí, možná jelení stezku, vydávám se po ní. Kupodivu vede k docela schůdnému terénu. Mám kliku dostávám se do části, kde se dá slézt do toho svahu. Díky zvířátka! Pak už asi jen 300 m tou sutí a budu u potoka. Jsem tam, piju, chlemtám jak baset. Je mi všechno jedno, prvoci, kovy cokoliv mě z té vody možná potká je ve srovnání s žízní malichernost. Naberu si litr a půl vody s sebou. V dálce vidím srub či chalupu. Zajdu tam, přespím a bude všechno v pohodě. Třeba tam někdo bude a bude mít mobil. Možná je to bivak! Hlava už vytváří různé scénáře jak a co. Nakonec se stane něco co bych nečekal. Potkávám značku! Červenou značku, do prde*e to je ta moje cesta! Bude to dobrý. Už to musí být kousek. Nakopne mě to. Skoro běžím, už je zase zlatá hodinka, tohle je hodně hodně dlouhej den!

Po 30 minutách neuvěřitelně rychlé chůze zase ztrácím naději. Pořád se to vleče a já jsem v lese. To je nekonečný. Prej za tři hodiny u auta, už to jdu asi 6, zase mě to žere zevnitř i zvenčí. Co Jirka, bude v pořádku? Co já? Co když to nestihnu za tmy? Co když tu jsou medvědi, hm?… Jsem dead.

Po dalších cca 15 minutách chůze potkávám rozcestník se značkou Salsa  Mageila nebo co – hodinu cesty. Nejsem si jistý, jestli je to to moje parkoviště nebo vesnice či bivak. Nicméně zase se snažím zrychlit. Je to nekonečný ale nakonec se dostanu do místa, kde už jsme byli s Jirkou první den výstupu. Jsem na správný cestě, teď už jenom máknout, ať mě nedohoní tma. Vylézám z podkopce a jak se předemnou vynořuje horizont jsem v očekávání, jestli je to správné parkoviště. Je! Je tam Rapid? Je! Je tam voda, jídlo? Je!

S Jirkou jsme se domluvili, že odvezu auto a budu tak o půl noci doma. To by to ale nesmělo být tak dlouhé jak doopravdy bylo. Za volant nemůžu, ne teď. Musím se prospat. Jsem tuhej a v podstatě okamžitě spím.

Tady bych to mohl nechat otevřený. Jsem živej a Jirka v péči lékařů. Tak ať si každý domyslí jak jsme se dostali domů.

„S prominutím Pavle, co se nekousne, to už se musí doříct!“

No tak ok. Vlastně myslím, že i ta další část je celkem zábavná. Tak tedy:

Spím u auta a slyším někoho přijíždět. Nemám sílu ani otevřít oči a nechám je odjet. Najednou dostanu baterkou do ksichtu a slyším italskou angličtinu a svoje jméno. Mozek se přepne z nouzového režimu do normálu a po identifikaci a vysvětlení co se stalo mi chlapi dávají vědět, že se ozvou manželce. Na otázku, jestli mám jít s nimi, mi odpoví ať spím.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě nějak moc. Když vidím, že už je světlo, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem ale nacházím lístek s informací, že Jirkovo batoh je na policejní stanici v Tarvisio. Je tam napsaná gps souřadnice a název ulice. Skvělý! Ještě že jsem neztratil mobil a můžu to bez problémů najít… Sedám do auta a jedu k první ceduli, kde se snažím zorientovat. Ok, mám asi tak nějak směr, a jedu! Po cca 20 minutách přijíždím do horského absolutně ospalého města. Projíždím ho sem a tam, najdu Carabinieri, něco na způsob radnice s přidruženou policejní stanicí, ale všude je mrtvo otevírají v 8. Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vyberu si peníze, abych měl na mýtné a benzín a chodím městem v naději, že najdu nějakého živáčka. Pak nastane nejabsurdnější situace mého života, potkávám chlapíka arabského vzhledu a rovnou mu vyprávím co se stalo a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, nic neříká a poslouchá. Když skončím začne naznačovat, že kope do balónu. Do prd*le, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna co si se mnou chce zahrát fotbal!  To že neumí anglicky netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi to dojde, že možná myslí fotbalový stadion. Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po 3 minutách nacházím fotbalový stadion a po dalších dvou správnou policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhne policajt. Nepustím ho ke slovu začnu mu vyprávět příběh a lomit rukama. On na to něco ve smyslu, že tam nemůžu parkovat. Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Tuhle malou bitvu jsem vyhrál. Znova mu pomalu vysvětluju co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejný jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přijde vyšší šarže. Ten první rychle vyskočí do pozoru a mně se začne ten druhý policajt ptát velmi klidnou až otcovskou intonací co potřebuju a proč tam jsem? Pak už to jde jako po másle, dostanu Jirkovo batoh, nechá mě do konce zatelefonovat domů. Když slyším Evču, zlomí se mi hlas. Ujistím jí, že jsem v pořádku a že nasednu do auta a pojedu domů. S tím se loučíme. Když položím telefon tak mi ten policajt řekne, že Jirka má zlomenou nohu a leží v nemocnici v Tolmezzu. Ptám se jak je to daleko. Vysvětluju mu, že nemám gps navigaci ani mobil. Dostane se mi odpovědi, že je to směrem na Benátky a ať sjedu na nějakém konkrétním sjezdu. Hodím ten batoh na ramena a valím to směr Venezia!

Tolmezzo zrovna žije pravidelným pondělním jarmarkem. Všechny ulice jsou tu uzavřené – samá objížďka. Zastavím a zapadnu do nejbližší benzínky, kde doufám, že mi někdo vysvětlí jak najdu nemocnici. Podařilo se! Dostávám mapku oblasti a informaci jak se píše italsky nemocnice „ospedale“. Najdu jí, zaparkuji a prvního vidím saniťáka. Nejprve se slušně ptám, jestli na něho mohu anglicky. Odpovídá little bit. Tak fajn. Jdu na věc! Pochytá slova jako “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday” . Dovede mě na příjem a tam mě předá a znova stejný proces: “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday”. Chce znát jméno – Jirka tam prý není. Měním to na „Giorgio“ – taky nic. Nevzdávám se. Jsem urputně otravnej, tak mě předá nějaké doktorce. Znovu to samé potřetí,  doktorka chápe poměrně rychle. Navíc checkuje příjmy z vrtulníků, ale ani ona žádné informace nenachází. Nakonec se dohodneme, že zkusí zkontrolovat veškeré nemocnice v zemi, jestli ho nepřevezli jinam. Prý se to tak někdy dělá. Najde ho. Je v Udine! Zase vysvětlím, že nemám navigaci a žadám o směr a číslo sjezdu, už mi to začíná jít…

Udine je největší z těch tří měst. Mám problém se domotat k nemocnici, pruhů je tu jak na vězeňským mundůru. A tak se mi na poprvé nedaří sjet z dálnice správně. Napodruhé už trefím a zaberu fleka u vchodu a mířím si to neomylně na příjem. Tohle je už ten den po čtvrtý co to jdu vysvětlovat, takže už to celkem funguje. Nicméně paní, co kouká do systému, není zrovna dvakrát ochotná. Asi to nepokládá za důležitý a už nejsem tak důraznej, protože vím na jisto, že je tady! Nechá mě následně 15 minut čekat jak pacienta na chodbě. Pak se otevřou obrovský vrata, odhrne závěs a tam Jirka.

Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám slzičky v očích, že je živej. Probereme jeho zdravotní stav a začneme vyjednávat o převozu. Ve chvílích očekávání dojdu za lékařkou. Ukazuju jí svojí spálenou ruku, která je oteklá a vypadá jako bych si pod kůži narval housku. Zeptá se mě, jestli to je spálené od sluníčka nebo ohně. Když řeknu, že je to od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý. Žádný led, žádný lék jen úsměv a modrý oči.

Pak se odehrává další bizarní pokračování. Jirka nemá nic zlomeného, je uschopněn převozu a na cestu dostává asi 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký drogy na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Pod pravou si nacpal valník. Alespoň to tak vypadá. Já pod ztrátou adrenalinu začínám zjišťovat, že mě ta ruka pálí jak ďas. Takže zatím co si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají dokument Autobahn Höhe Tauern. Jen z toho dneska víc nebude. Cesta ubíhá celkem hladce. Sem tam zastavíme na cokoliv, co zrovna mají chlazeného v mrazáku, aby si tím Jirka mohl chladit zadek a následně to mohl řidič vypít. Ještě stihneme kolonu kdesi v Rakousku, ale pak už nás vítá McDonald žrádlo v Budějovicích. První jídlo po dvou dnech, žádná dieta, hezky to tam posíláme v duchu Oversize menu. Pak už je to jen kousek domů. Shodit ze sebe ty špinavý hadry políbit ženy – každej tu svojí – osprchovat ze sebe ty Julky jak ty alpský tak Juliuse Kugyho.

„Hoši, to byla teda jízda! Vaše přátelství je tvrdší než kus kamene!“