Bořeňský Východ a Severka

cca 7 minut čtení

Sháněl jsem informace o cestách ve Východním prostoru na Bořni. Sháněl jsem tipy a triky, co dělat v Severní stěně. Informace shodné s průvodcem jsou na HO Bořeň. Nějaké fotky a popis od pana Vöröse ohledně nového fixního jištění se dají taky vygooglovat. Něco málo na Lezci.cz.

Koukáš z trávy někam do míst 80 metrů výš a představuješ si, co tam budeš vyvádět. Kde a za co slaňovat, kde štandovat, kde je lámavej? Nějaké otazníky by byly…

Vylezu to, pane Lorenc?

K mému štěstí jsem toho moc nenašel. Mám rád otazníky a nezodpovězené odpovědi. Vlastně se tím živím. Hledám řešení. Samozřejmostí je, aby fungovala. V lezení se možná taková zkušenost hodí.

Jedno klišé říká o zeptání se, když nevíš. Nechci ale nikoho otravovat, volat, psát mu mail. Přijde mi to jako malicherné, navíc se asi dozvím, ať si na to přijdu sám. Sám bych to možná někomu doporučil. Hledání je součástí hry, tak to zkus šmudlo. Navíc proč si z pokusu o OS dělat jen pokus o Flash, že?!

Druhé klišé, které mě napadá je, že i vlastní prohledání slepé uličky je krokem dopředu. To, kolik žárovek Edison rozbil než se mu první rozsvítila, určitě znáte. Sbal bágl, sežeň parťáka a vypadni ven. Sami posuďte, co udělá větší radost – najít dobré hnízdo pro smyčku, když jediné na co urputně myslíš, je najít místo pro smyčku nebo najít webový odkaz, kde ti všechno instantně, v teple domova sdělí?

Nerad bych si protiřečil. Oslavoval tajemno, málo informací, zábavu spojenou s objevováním a zároveň tady vyvalil všechno, co jsem objevil. Nechci popisovat, co vzít sebou za počet a velikost friendů nebo čoků. Beru to tak, že je dostačující a dobré vědět například to, že se po výlezu ze Severní stěny nemusí přecházet přes vrchol dolů pěšinou. Dá se třeba rozumně a rychle slanit. Byť tahání báglu s botami a pokec s turisty na vrcholu může mít také své kouzlo.

Východní stěna

aneb když je v průvodci „lámavé“, průvodce má vždycky pravdu

Zelená – Necky, Modrá – Vězeňské Blues, Červená – Vzpomínka na Vencu

Vězeňské Blues

Pilířové lezení. Něco jako Placheckého pilíř v Pravém Jižním pilíři. Možná lehčí. Milovníci lámavých nástupů to budou mít zřejmě jako populárku. První metry jsou vážně hnusem. V první polovině si člověk říká, proč to vůbec dělá. V druhé polovině, kdy už je terén mnohem pevnější, tak jestli mu to za to stálo. Takže opatrně obhajujte, opatrně lezte. Obojí je potřeba. Vršek je dobře odjištěný. Slanění je stejné jako pro Necky.

Necky

Mohu hodnotit jako povinnou cestu na celé Bořni. Na starších webech se dočteš, že to je celé po vlastním. V reálu je tak cca v 8 metrech a pak výš než 30 metrech kvalitní borhák. V pilíři vlevo je ještě patrný slaňovací řetez tak cca v 18 metrech. RP si tím ale nekaž, protáhni maximálně smyčku a lez dál. Je to krásné hřiště pohodových žab, sokolíků, rozporů, vysokých nohou a spousta možností vlastního jištění buď vlevo nebo vpravo, jak se ti hodí. Čím výš, tím lehčeji. Lehké se to stane tím, že si prostě zvykneš na podmínky lezení, které jsou 40 metrů prakticky monotónní. Rozhodně ne ale nuda! Nemusíš být Ondra abys to vylezl, po vylezení se tak ale jistě budeš cítit.

Slaňuje se cca 40 metrů nebo na dvakrát s jednoduchou padesátkou přes zmíněný mezi-slaňák. S trochou šikovnosti si to po sobě i vybereš, pokud se jističi do toho zrovna nechce.

Zvonivá

Tahle cesta má hvězdičku a dle knížky dost přelezů. Prvních 30 metrů se vylezá z lesa takovou omechovanou položenou kaskádou. Pod hlavním pilířem nalevo je štand u koutu. Vlastně pohodový plácek jako start do dalších 30 metrů. Vpravo je nástup do místní pecky – Děčínský odkaz. O tom někdy příště. Od štandu se jde chvílí fakt špinavým koutem a od borháku doprava do stěny pílíře. Slovo „lámavé“ zda nabobtná na významu. Výše se pak leze trhlinkami přes takové desky, které zvoní. Mně o to cinkla preska na sedáku a rezonovalo to jak hasičská zvonice. Přes převísek je zajímavý krok. Máš ale pod ním cvaknutý borhák, takže žádný stres. Vršek je takové krátké hřebenové popolézání a mírně vlevo na prima balkón ke slaňovacímu řetězu. Druhý ať vezme lahváče. Tahle strana kopce je natočená směrem ke Středohoří, žádné uhlí, žádná elektrárna, dobře se tu leží, pohodlně se tu dobírá. Pokud lezeš s holkou, tak tady místo lahváče jistě vymyslíš něco zábavnějšího.

V linii slanění jsou tři tutové řetězy. Takže i s jednoduchou šedesátkou by neměl být žádný problém tohle slanit.

Vzpomínka na Vencu

Super pilíř. Začíná se vlevo koutem, pak někde popřemýšlej, jak nalézt doprava pod převis, kde je tutovej borhák. Převis není vysoký, takže i lemra jako já ho přeleze. Najednou se všechno zjemní, začneš stát pouze ve vzduchu, další borhák ještě ale určitě cvakneš. Pokud ne, nějaký metr lana vytočíš. Mezi 2. a 3.bh je klíč. Nohám ta struktura skály v tomto místě fakt nesvědčí. Třikrát jsem klouznul. Z toho podruhý, když jsem cíleně věřil nohám a jističi, tak fakt mohutně. Celý týden mě z toho tahala záda. Měl jsem se na co vymluvit – měl jsem velký lezečky. 🙂 Mám tady pytel. Zdrhnul jsem do Hadího kouta vlevo. Nevím kdy ho shodím, tak mi ho pohlídejte. Díky.

Na vršku je šroubovaný dobírák. Je ok, ale slaňovat raději přes řetěz Necek. Je to kousek doprava po vršku a metodici tě pochválí.

Severní pilíř

aneb při více-délkách plyne čas vždycky rychleji

Stará cesta

Dle mého cesta celo-republikového významu, stejně jako celá Severní stěna. Všechno má přes 80 metrů, takže nikam nepospíchej a užívej tuhle „cvičnou“ skálu, jak ji nazývali předci. Až budeš s Elvis leg v nějakým koutě zakládat frienda a bude ti překážet starej dřevěný klín, zachovej klid, pokoru, popřemýšlej a vyber jiné místo. Takže Stará cesta neboli Severní Hřebenovka, 3-5 délek – záleží jak prodlužuješ jištění a jak máš rád svoje lano. My to lezli na 4 délky. Nazval bych je asi jako širočina-kout-hřeben-bouldřík od štandu. Na lezci se píše, že první délka je vyleštěná širočina. Nevím, myslím si, že povrch šutru uvnitř široké spáry už je dán charakterem skály. Zato ta druhá mi přišla omatlaná, jak poutka v tramvaji. Byl jsem tam ale letos v září poprvé, tak nemohu moc soudit. Teď nemyslím tu tramvaj.

1.LD: Nástup je horský, celý den je tu stín, povrch skály je zelený. Vše je nevlídné. Případné zaváhání skončí 50 metry kotrmelců vzad až do lesa. Nepřímo znám člověka, který tohle absolvoval. To vážně nechceš. Chce to vtipného jističe, aby úvodní minuty utekly a byla dobrá nálada na vstup do širočiny. U druhého kroužku, byť si říkáš, že tě nějaká šestka nemůže rozhodit, tak neboj – rozhodí. Další plus k morálovosti jsou menší možnosti jištění, tedy pokud sis od SpreadWildBoys nepůjčil půlmetrové deštníky od bédéčka.

2.LD: Kout. Lehký, dobře se dá odjistit. Olezený, rozhodně. Z původně asi ostrých chytů je všechno takový jak salátová okurka. Výlez na hřeben je jak na horách. Možný štand za velký balvan nejasného těžiště. Stará lanovice napoví. Být tebou, přidal bych vlastní.

3.LD: Hřeben. Jistič sedící u balvanu tě nevidí. Můžeš tedy podvádět, jak se ti zlíbí, ale nemáš v čem. Přelezeš několik kamenů jak na bouldrovce, kde tě to vždycky vyvede někam na hranu nad propast. Bílinu a uhelnou pánev začneš mít mnohem níž než na dlani. Kdo neví, jestli má rád výšky, tak tady se tato otázka určitě rozsekne.

4.LD: Jste vedle sebe, už to není daleko k vrcholu. Bytelnej kroužek pro odsedky navozuje pocit bezpečí. Dej kámen-nůžky kdo poleze na prvním. Je to ještě sranda. Sice krátká, ale je. Boulder metr od parťáka a sto metrů nad nástupem. Byť mi výšky nevadí, ba je vyhledávám, tohle mě tedy vzrušilo.

Od knihy se dá slanit tak cca 25-25-30 v koutě cesty Bílinský věšák. Vemte raději dvojitý, nejen kvůli slaňování, a dejte to v klidu na dvakrát. Nebo nazuj boty a vyraž zamachrovat pár metrů výš na hlavní vrchol celého kopce.

Dvojspára

Dobrá otázka je, co dát na začátek. Jestli Starou cestu neboli Hřebenovku nebo Dvojspáru. Neumím moc dobře odpovědět. My začali Hřebenovkou. Tam je u druhého kroužku v první délce výrazně těžší místo než zbytek. Zato u Dvojspáry se pořád leze, ale žádný záludnosti. Navíc jsem úplně primitivní spárař. Takže kdo rád těžší místa a do toho nějaké resty, tak mu bude chutnat víc Hřebenovka. Kdo rád spáry a konstantnější lezení zvítězí u něj Dvojspára. Pro rozlezení může mít vliv i to jak vypadá nástup, který mě u Dvojspáry nenadchnul. Docela jsem se tam při bloudění v lámavějším, než jsem se dostal ke spáře, vyvztekal. Další faktor, podle kterého to zpětně hodnotím, byl neznámý fousatý lezec pod námi. Když jsme byli na prvním štandu, tak začal žábovat stejnou cestu. Super, tyhle zrychlence miluju. Nakonec se z něho vyklubal předseda ČHS. Z formálních důvodů jsme pokecali na štandech, nic jsme na něj nebo jeho druholezce nevytáhli a ani ČHSku vidět nepotřeboval. 🙂

1.LD: Nějak přepinožit divný nástup. Založit ruce do spáry a až se rozdělí, přeložit ji do té ubíhající vpravo. Nohy jsou fajn a daří se i rozporem. Mezitím u kruhu na balkóně zaštandovat.

2.LD: Pravou spárou pořád vzhůru. Pak zaštandovat až v tom velkém vhloubení pod převisem. My ještě udělali mezizastávku u kroužku v té stěnce pod tím, ale to byla blbost a akorát to zdrželo. Kdo má drajv nebo tu není poprvé dá to určitě z nástupu až do vhloubení v kuse.

3.LD: Převis je úplně v pohodě. Jsou tam všude madla jak sloní uši, dalo by se to snad lézt i bez nohou. Hlavně nic nevylomit, letělo by to dolů přímo na bágly se svačinou nebo diváky od předsedy ČHS.

Další délky jsou shodné s Hřebenovkou. Takže sranda ještě nekončí a ve finále je z toho 5 délek. Vrcholové možnosti jsou stejné jako u Hřebenovky – slanit nebo si říct o cigáro u nějakého turisty.

Sven ve stínu Severní stěny, a pak že nemáme pořádné hory.

Pokud jsem v tobě vzbudil zvědavost nebo osvětlil něco nejasného, článek splnil účel. Vylézt to již musíš sám. Užij si to!

Climbing addiction?

cca 8 minut čtení

Léto uteklo jak stěna před tebou, když se proletíš. Dlouho jsem nic nenapsal, proto buďte prosím ke mně při čtení shovívaví. Vezmu to narychlo bez zbytečných kudrlinek, zapínám mikrofon a začínám ihned s oficiálním hlášením:

Prý jsem závislej?!

S partou v práci nechodím na pondělní fotbálek kvůli tomu, že v neděli „přece“ obvykle lezu a pak mě vše bolí.

Na kole už jezdím od hospody k hospodě. Doby, kdy se v sobotu jelo na Praděd a v neděli zpátky, nejsou tak daleko, tak co je? Hele, z více kilometrů by se mi nafoukly nohy a nedostal bych je do spáry. Začal jsem se bát aut a lidí. Když jsem jel naposledy našlapanou modřanskou cyklostezkou z práce, říkal jsem si, že se raději zrakvím na Vojtěchovi v Labáku než tady.

Mezi nejzajímavější čtení, které si sebou beru do metra, začínají patřit průvodci pro jakoukoliv lezeckou oblast.

Mám neustále připravenou odpověď, až mě někdo odchytí na ulici z televize, na otázku, kdo je můj největší žijící idol: „Špek a Honnold“.

K narozeninám jsem dostal neskutečný dárek – pozvánku na lezení s Alešákem v Sasku.

Největší prázdninové zklamání – Alešák nereaguje…

Byť je to míněno s nadsázkou, něco se změnilo. Zatímco loni bylo lezení vzrušující alternativa k akcím všeho druhu, letos je lezení „jediná správná“ aktivita k nevzrušujícím alternativám. Systém se ale nehroutí. V práci udělám co je potřeba a někdy, po nějakém víkendovém „vyklidňovacím“ prásku, i něco navíc. Ve vztahu snad dobrý, jen to prostěradlo by prý nemuselo být pode mnou v oblasti rukou a kolen tolik od krve. Problémy nastanou, až místo nedělní večerní cesty autem domů, pojedu na druhou stranu do kempu. V pondělí má být taky pěkně nebo ne?!

Cesty do kterých jdeš zpočátku s mírnou pochybností, ale s převládajícím pocitem toho, že všechno správně vyhodnotíš a cestu na vrchol přeci jen najdeš… to je droga. Integrovaný motor zvědavosti uvnitř palice. Tělo se brání, ale hlava chce – to je vždycky omamné. Vždycky se snažím o čistý kusový přelez, když ale začne jít do tuhého, nemám problém skočit rukama po kruhu, jak lachtan po sardince. Zpocené špinavé ruce, plenka a relativně malé lezečky, to je kombinace, která mě baví a kterou považuji za správnou. Nikomu ji nenutím, proč taky. Na svém konci lana jsme každý sám a dělejme si tam, co uznáme za vhodné.

Písek, lezení po vlastním nebo taky objevování cest ke kterým není moc info. V těchto variacích se cítím sám sebou, svobodný a sebevědomý zároveň. Něco jako Escobar s jointem.

Tenhle článek je ale současným důkazem, že dokážu taky nelézt, sednout ke klávesnici, sám sebe ztrapnit a něco napsat. Takže prrr a klídek!

Co když na tom ale něco bude? Znám třeba cyklisty čtyřicátníky, jejichž jediným životním mottem je vytrvalost. Domluvit se s takovým člověkem na něčem jiném než sezení na kole je na diplomovou práci. Taky mě třeba baví peoplewatching lidí, co nejsou schopni se utrhnout od svého mobilního telefonu. Začnou se dloubat v nose nebo výrazně drbat na řiti. Vůbec jim nevadí, že jsou v metru plném lidí, tudíž, že možná budou viděni. Závisláci. Proto, než začnu s popisem střípků z lezeckého léta a abychom měli jasno, mi dovol prosím čtenáři osobní otázku – Na čem jsi závislý ty? Odpovědět si můžeš klidně sám.

Bacon’s boulders! aneb písek za nehty

„Naber do fest“,
jméno to jest.

Dělal to Slanina,
praskaj mi kolena.

Přes bříško zdvih,
lepší než pich.

Lišty moc nedrží,
pata snad podrží.

Ještě jednou cuknu,
stejně zas žuchnu.

Vždycky předtím než Luboš vybere cestu od Špeka, řekne mi, že končí s lezením. Poraďte – má ta věta nějaký hlubší společenský přesah? Cesta od Špeka a konec s lezením. Jak to spolu souvisí? Nevím. Jsem zmatený. Stejně jak v tom bouldru pod kruhem.

Tenkrát v Jizerkách

Taky jsme vylezli na Nos. Jednoho červnového dne jsme se sešli v Hejnicích a vyrazili s báglem do kopcem. Krásně očista těla a nevymluveného Luboše než dojdeš pod nástup. Už přístup přes potok a prudkým svahem byl dobrodružnej. Na nástupu jsem si vzpomněl na ty holky z videa, co to lezou za sychravého podzimu, s kamerou v zádech a s úsměvem na rtech. Luboš elegantně dolezl k druhému, kde jsme dle plánu střídali. Můj úkol bylo zaštandovat u pátého. Znělo to docela jasně, avšak nevlídná stinná atmosféra pod velkým převisem a těžké lezení, mě neustále tlačili do pozice „jdu a seskok“. „Tohle je příteli tvůj poslední krok, dej nohy před sebe a modli se, že se lano na kraji převisu nerozdrbe o vystrčené krystaly!“

Fotka Frýdlantského Cimbuří z té správné perspektivy

Když už sedím v kruhu, klaním se těm odvážným severským ženám. Zkoncentrovaný dolézající Luboš na druhým jakbysmet. Na závěr už je jen lehčí traverz. Ale kdo nemá rád nohy na tření a přehršle vzduchu kolem, i tady ještě uroní pár kapek studeného potu. Když slaníme, střídá nás další borec z videí eMontana. Na sedáku má pět presek, dvě smyčky a tři čoky. Snad i na umělce toho mám víc na sedáku. Friendy jsou prý na lezení těžký. No jo – sympaťák a srdcař k tomu. Než se dohrabeme přes potok zpět na turistickou cestu pod Frýdlantským cimbuřím, už nahoře dobírá.

Kdo má rád přírodu, klídek, spíše tradiční lezení a hledání linek v hustém lese, musí do Jizerek vyrazit. Třeba najde svoji vysněnou linku, která se moc neleze. Mně se třeba povedlo najít Kamenolom.

Dvacet metrů s jedním borhákem tak cca v půli. Chvíli na to nechápavě koukáš, sebereš bágl a půjdeš domů nebo začneš lízt. Lezeš odlehčenej s dvěma preskama na sedáku. Víc není potřeba. V tom je to jednoduchý. Když ti začnou praskat krystaly metr pod borhákem pod nohama a poslední místo zafixovaného lana je parťákovo jistítko, vnitřní hlas ti začne tvrdit, že si přeci měl jít domů. Taky si zapamatuješ název cesty na dostatečně dlouhou dobu dopředu. Buď se ještě jednou zvedneš a cvakneš nebo parťáka donutíš k neplánovanému cvičení zdravotnické pomoci.

Pozn. To RP je v záznamu proto, že jsem z toho poprvé vylítnul. Sice ne metr pod borhákem, ale i tak mi to nepřidalo. 🙂

A k čemu jsou, ty vyvřeliny?

V době, kdy se například v poslanecké sněmovně bagatelizuje něco tak obludného jako holocaust, bych zkusil nenápadně pozměnit osnovu přírodopisu na základních školách třeba tímto směrem:

Vyvřelina neboli magmatická hornina byla objevena přibližně v době, kdy začaly být pískovcové oblasti prozkoumávány prvními lidmi s cílem na ně vylézt. Mokrý pískovec nebyl při dešti nebo po něm schopen odolat náporu kovaných bot, oděru konopných lan nebo tvrdé kůže na ploskách objevitelů. I řekli si tito odvážní lidé, co budeme dělat, když zase chčije? Měl bych posekat trávu, ale mám v Rájci program na Kyklopa. Ale vždyť je v údolí mokro! Jak se zbavit toho třesu rukou, protože to v sobotu nebudu moct zkusit? Čím to sakra nahradíme? Když přestanu lízt, tak mě ty odlezy nebudou chutnat a budu věšet jeden pytel za druhým! Otavička počká. Potřebuju dávku! Co je zač ten kopec u Bíliny? Jak rychle to schne a smí se tam po dešti? Pojďme to prozkoumat a uvidíme, co ten kámen dovolí?!

Tak takhle to mohlo vzniknout. Žádné třetihory. Přelom 18.tého a 19.tého století. Vyvřelina prostě vznikla tak, že skupina závisláků hledala směry, kam ještě nabušit trochu železa a kde je možno po dešti lézt. Nebýt jich, nikdo by se o nějaké vyvřelině nedozvěděl a neučil.

Pche, dost politiky a prázdný keců – se vyžvejkni, co nového na Bořni?! No hele, zjistil jsem, že zdejší šestky, jsou asi horší než sedmy. Nějaká sedma už padla a bylo to vždy o třech čtyřech cuknutích v bezpečí kolem kroužku. Pak teda čekáš, jak ti to serve předloktí ale ono nic, vylezeno. Zato v šestkách se s friendama docela vyřádíš a zároveň už lezeš. Hm, nuda… Pověz nám něco vtipného. Co třeba jarní démon Bobek?

Bobek tu má poslední zářez z půlky května, kdy tu vytáhl nějakou pětičku. Byly to čistě pětkový konstantní obtíže na 30-ti metrech, pořád bylo co brát. Ale kolmáč, bořeňský lišty – po chvíli začneš cinkat bandaskama – znáš to. Byly tam dva tři nýty. Sem tam založil něco vlastního. Docela si v tom vystál, ale dostal se v kuse čistě nahoru. Super. Když jsem to po něm vybíral, ty friendy tam měl položený jak v regálu v garáži. Nahoře jsem mu to řekl. Divil se. Ok, rád jsem kamarádovi pomohl upřímným slovem. Kdyby někde vylítl, tak bych se divil já. Tohle byla ta lepší varianta. Pravda je však taková, že od té doby se po něm slehla zem. Že by další „milenec“, kterému Bořeň strhla uzdičku? Jsem na nějakém chytrém webu četl, že to dost bolí. Nevím. Ale až to sroste, tak se těším na další příště!

Bobku, proč nelezeš? Tak to vybal!

Ukecal jsem sem i Luboše. Už tu kdysi lezl a jedna z návštěv nedopadla úplně dle představ. Asi mě má vážně rád, když tohle kvůli mně nebo spíše kvůli mému chtíči podstupuje. Tentokrát jsem dali Diretku na Střední Jižní Pilíř. Linka středem pilíře, kterou jsem loni nelezl ani pohledem. Prý populárka. Nevím, nevím, za ten lámavej spodek je to spíš na poznámku do žákovský. Ale pravda – chtěli jsme, nemuseli jsme. Pokecali jsme toho dne méně než normálně. A protože i já jeho mám rád, další společné příště na tomhle kopci asi už nebude. Boxera z Labáku na Bořeň nenaučíš.

Pak zase pršelo. Čím míň lezu, tím víc mě bolí prsteníčky na rukou. Není to zánět , ani nic s poutkem. Mám si dát delší oraz, bolest a lupání poté ustane. Prý jsem už starej a začal jsem lézt moc pozdě. Dyť si vybírám samý choďáky, jaký lezení?! Když už mě Pája po nátlaku vezme na boulder, dva dny spím, hulím a jím. To je prý intenzivní lezení. Malino, neotravuj s vlastními problémy, říkáš, že pršelo…

V nouzi nejvyšší, inzerát napíši

Ano, pršelo v jeden pátek a já měl problém, kam vyrazit v sobotu. Písek bude mokrej, to dá rozum, lézt po dešti je nerozum. Rozhazuju sítě, whatsup však mlčí jak hrob. Tak a je to tady:

Odvážný 30+ hledá jeho do nepohody a na občasné schůzky na nástupu nebo štandu. Nabízím odpolední výheň v Jižním prostoru nebo lámavej na západní straně. Najdu Tě?

Malina, Lezec.cz

Po pěti minutách vrčí emailová notifikace. Za 10 minut bylo domluveno. Vstával v pět, v devět byl v Bílině na nádraží. Srdcař Sven. Padla pro příklad dvoudélková Hrana Carevny na Bíle stěně, kdežto tuten prima Plzeňák tahal tu spodní lámavou džungli korunovanou březovým štandem na balkoně. Tak jsem si mohl vylézt ten boulder ve vrcholové hraně na prvním. Kdo sám sobě tvrdí, že má rád exponované lezení, měl by si to jít do druhé délky téhle cesty povinně odsouhlasit. Bylo to víc než bych na nesmělou romantiku prvního rande čekal.

Nebýt inzerce na lezci.cz, seděl bych většinu víkendů letos doma s těžkými abstinenčními příznaky a do takové Hrany Carevny nebo Hubenýho Doktora bych se nepodíval. Chci lézt, jdu tomu naproti a jako bonus k tomu mám štěstí na prima týpky, howgh! Díky borečci!


Necky, Východní prostor, Bořeň – bezvadných 40 metrů koutem jak někde v Tatrách

A pak během prázdnin skoro až mimochodem skončíš v Ostrově s druhým Julkem na prodloužený víkend, 4 dny našlapaný jak ústa Dády Patrasový, kdy od rána do večera a od večera do rána žiješ jako by v pondělí měl být konec světa. Sedět do rána na zaplněné zahrádce U Císaře vedle Petra Hovorky a být svědkem, jak si pro něj rozzuřená manželka ve dvě v noci přijela, byla víc než dobrá reality show. Chvílemi jsem si myslel, že to hrají, že někde je skrytá kamera na oněmělé ksichty všech přísedících.

Když jsem v neděli přijel domů, stihl jsem pouze rychle pozdravit než jsem padnul držkou na prostěradlo. A pak dorazíš v pondělí do kanceláře a zjistíš, že konec světa ve světě závisláků má vlastně mnoho podob…

Ty taky sypeš?

P.S. A příště třeba více technicky o tom, jak to lezecky vypadá v bořeňském Východním a Severním prostoru.

Julkošlapky

!!! Varování !!!

Tenhle report je dlouhej a obsahuje předmluvu, kterou autor považuje za součást textu. Cílem nemá být morální atak, ale má posloužit k lepší představě a pochopení kontextu příběhu. Pokud tě tohle nudí přeskoč úvod a začni s koncem keců.

Už je to nějakej ten pátek co jsem napsal poslední report. Chyběl poutavý obsah co bych dokázal nabídnout aniž bych se musel opakovat a nebo byl nudný. Než dělat činnost pro činnost, tak bude lepší si počkat, říkají to i v reklamě. Na ležák se vyplatí si počkat, takže na tom něco bude a tady je jeden ležák čepovanej rovnou do tupláku.

Prý sem hipster

Nevím, já se tak necítím, ale je fakt, že Holešovická snobohipstroovlažovna je tu na každém rohu a jak je známo okolí formuje. Mou tvář začal „zdobit“ neupravený plnovous a ve volných chvílích prokrastinuju tím, že sjíždím weby o bikepackingu. V hlavě dozrál nápad pořídit gravel bike, resp. čistokrevnou cyklokrosku a zjistit, jestli je to dobrý řešení na uspokojení chutí po silniční i horské cyklistice. Odpověď si budete muset najít v textu níže.

What is on your bucket list?

Bucket list neboli pomyslný seznam přání a cílů co by si člověk chtěl (měl) splnit.

Pár zářezů už mám, ale poslední dobou si o pozornost říká bikepacking. V podstatě to není nic jiného než vandrování na kole. Není to nic převratného, tohle lidi dělají už dávno, tak proč teď tak intenzivní touha někam jet na kole a dřít si s prominutím prdel 10 hodin v sedle, nesmyslně naloženého kola a šlapat jak soumar do kopce? Protože můžeš!

Tohle je život a nic dalšího už nebude

Když si člověk uvědomí, kolik toho v životě může dělat, je škoda strávit ho upínáním se jen na jednu činnost. Pokud budu chtít být špička v oboru budu tomu muset něco obětovat, ale já mluvím o trávení volného času. O tom, jestli budeš sedět večer co večer na gauči a čumět na seriály, o tom jestli radši nezvedneš telefon (nebo zadek) a neřekneš těm co si dlouho neviděl, že je vidět chceš. O tom, jestli není lepší knížka než sjíždět ty internety. O tom, jak naložit s tím co rutina zabíjí.     

Mám to štěstí, že žiju zrovna tady a teď a veškerá omezení jsou spíše v hlavě než v rukou nemožné reality. Takže, proč se ptáš proč?

Konec keců

Tak jsem ho překecal, vlastně se ani nebránil. Řekl jsem mu, co chci a on souhlasil.

Už je to notoricky známá scéna: Nádraží. Jsem tu první, stojím na rohu kavárny před tabulí s odjezdy v podivném oděvu a v cestujících budím rozpaky. Vyfitovanej v elasťákách stojím s kolem ověšeným jak mula a vyhlížím parťáka. Dáme rychlý espresso a valíme. Příští zastávka Nýrsko!

Zatímco moje kolo je krásně vyvážené, to Jirkovo má tendenci k předozadnímu pohybu jako by chtělo skákat salta. Když ale převezmeme otěže a dáme nohy do třmenů naše muly poslušně vyrazí vpřed.

naloženej ale vyváženej

Nýrsko – Modrava

První den je ve znamení stoupání, když se konečně vydrápeme nahoru ve sjezdu do Gerlovo Hutě prdne Jirkovi drát v zadním kole. Sem rád, že moje cyklokroska se s terénem porvala zdatně, ale stejně tak mě mrzí nastalá situace. Volíme sjezd do Rudy, kde chceme problém vyřešit. Jarda Snášel mistr světa v keyrinu ale nemá zrovna otevřeno, parkuje před prodejnou, tak jdeme zkusit zvonky.

smutnej

Dva vchody a čtyři zvonky s různou variací na Snášelovi to je slušnej Jakckpot! Šance 1:4, ale bába tutovka nám dneska nepřeje, asi šli všichni společně na oběd, nebo jim nezvoní zvonky, tak hurá zpátky nahoru.

Cestou na Modravu stoupáme, párkrát se zakleju na nedostatek převodů (pro fajnšmekry 46/36 mi na naložené mule nestačilo) a při sjezdu do Modravy se zase pro změnu bojím, jestli tu nálož ubrzdím. Krajina je tu pohádková, tak se kocháme. Nedá nám to a ještě si zastavíme nachytat pár slunečních paprsků k večerní kávě. Na mlýnku je naturální etiopie (ano, správně, tady je to trochu cítit hipstrovinou).

Na Modravě máme zálusk na nouzové nocoviště, kde si zkontrolujeme terén, ale předtím než budeme vybalovat spacáky, musíme ochutnat pivo v nedalekém pivovaru.

Na nocovišti se nakonec potkáme s chlapy, co nám záviděli kola, když jsme je míjeli ve sjezdu. Prohodíme pár slov a jdeme se uvelebit. My si vybrali nejrovnější plácek kousek od Roklanského potoka. Větší vzdálenost od spolunocležníků se nakonec ukázala jako moudré rozhodnutí. Byli unavení, a tak se jejich chrupkání neslo i nad šplouchání potoka.

Doba ledová je doba ledová

Když se v noci probudím svítí mi do obličeje baterka jak při výslechu na kriminálce. Postupně zjišťuji, kde jsem a co je to za světlo. Měsíc svítí jako by si hrál na Slunce. Zem je pokrytá ledovou krustou a s ní i naše spacáky a my. Otočím se na bok, narazím si čepici do čela a odvrácen od světla se snažím znovu usnout. Jirka spí vedle mě klasicky v poloze na nosní dírku, kdybych nevěděl, že usínal s hlavou na stejné straně tipnul bych, že jí má na druhé straně.

Ráno je nezvykle studené. Na nebi se v jednu chvíli potkává Slunce s Měsícem. Vstáváme pomalu v rytmu zimou ztuhlých lenochodů. Jirká hlásí, že v noci bylo -6°C, věřím mu. Přichází nás probrat jeden z dvojce spolunocležníků s lahví gruzínské čači.  Jeden by našel důvod proč by se čača mohla začít tanči v Gruzie. Pálenka k snídani zahřeje, ale kafe je kafe.

trochu to studí

Pak už jen zabalit a vyletět z hnízda.

Den druhý Modrava – Radslav

Zvlněným terén a klikatými cestičkami ukusujeme velké kousky z naší trasy. Cesta odsýpá. Pořád je na co se dívat, co komentovat o tom, jestli nás to baví není třeba se ujišťovat. V době oběda si dáme pauzu na vysluněném plácku, kde dosušíme spacáky, dáme čaj pak ještě jeden, pražené mandle a nesmí chybět kafe.

Ani počasí nemůže být lepší, zvedá nám náladu na tolik, že se rozhodneme všem v Lipně ukázat holý zadky a dát si asi poslední(?) letošní koupačku. Závěrem dne si dáme pár km podél vody v časovkářském tempu. Nemůžu si pomoct, když nám to sviští. Na večer se vybavíme pár kousky z Budějovic, které budou k buřtům, co zrají Jirkovi v batohu ladit jak hradecký orchestr s Tata bojs v Broumově. A taky že jo.

koupe i kolo ?

Já si to neskutečně užívám, a medím si jak čmelák. Noc je o poznání teplejší a ráno příjemnější.

Během noci jsme se ale vzájemně trochu vyděsili. Já vstávám, abych vypustil budějovice. Jirka sebou trhne, tak mu říkám: “klid, to sem já.“ Udělám dva kroky. Jirka znovu zbystří a ujistí se, že ta černá směs ve spacáku jsem já.  V momentě, kdy se rozkročím a vypustím budějovice, se Jirka doopravdy probudí a otevírá kudlu a zapíná čelovku. Já stojím za stromem, takže mě nevidí. Já nechápu, co se děje a mám pocit, že po mně někdo jde, dyť jsem mu řekl, že to sem já!? Takže tam stojím a než domočím, žiju ve strachu, že mě někdo trefí kládou po hlavě. A málem to byl Jirka. Když zjistíme, že jsme slušně vzájemně vyděsili zasmějeme se tomu a jdeme zase spát.

kafe a cigára

Posnídáme rizito s Banchou, dáme kafe pobalíme a vyrazíme. Není rosa, takže startujeme bez čekání na sluníčko.

Radslav – Krumlov – Budějky nejsme žádný hokejky

Nedělní ráno se veze ve znamení těžkých batohů, jaksi zapomeneme vyhodit prázdné láhve od piva a vezeme je zbytečně daleko. Dáme si druhou snídani a doplníme bidony. V Českém Krumlově zajdeme na kávu abychom se propletli mezi haldou zombíků s foťákama a vyrazili směr Budějovice. Čas máme více než dobrej a tak si neodpustíme ještě jednu zastávku na farmě, kde pozorujeme klidné tempo venkovského života a užíváme si toho, že nikam nespěcháme.

fake Delta

Jsme v budějkách, kde pijeme kávu, pivo, jíme obří sandwiche a já s nastupující post gastro demencí začínám uvažovat nahlas, jestli je kafe datel nějaké přesmyčka Fake Delta. Jirkovi je té nezodpovězené otázky líto, a tak se ptá obsluhy. Datel je to prý proto, že je to lesní punkáč. S vysvětlením si vystačíme, pokýváme hlavou a Jirka si objedná dezert. Já na něj koukám s otevřenou pusou a výrazem po lobotomii.

Na nádraží máme pořád dobrou rezervu, takže žádný spěch, už nám začínají jít i koncovky! Nevědomky si vybereme spolucestující, když nás oba přes celou halu zarazí dáma s kufry, která se záhy otočí a ukáže nám svůj vousatý obličej. Ve vlaku se sejdeme u jedné čtyřky, kterou mají dráhy asi vyhrazenou pro podivíny. Já jsem každopádně rád, že sedíme ve správném vlaku a držím se abych neusnul.

Jsem rád, že tohle spojení pořád funguje. Přes všechno anebo právě proto co se za tu dobu stalo. Sdílet s někým lože v -6°C, dělit se o krém na vlka a o poslední zbytky vody, na hranici dehydrace. Společně stát ve 3 ráno na střeše hořícího baráku, vyzvedávat se v nemocnici, nebo se drápat na pískovcové věže. Nevím, co tam máme dál, ale teším se na to. Občas si vzpomenu na Máru Holečka, jak říkal na jedné přednášce o tom, že časem zjistíš, že ten vošklivej parťák není až tak vošklivej a po čase se do něj zamiloval. Myslím, že vím, co tím myslel. Díky kámo za všechny ty ryby!

Koutky…musíš vědět, že to chceš

cca 5 minut čtení

Někde už jsem tady kamaráda Bobka popisoval. Naše kamarádství těží z toho, že jsme oba spíše praktici a máme rádi věci urychlovat. Při posledních dvou akcích jsem zjistil, že máme společný práh vnímání, kdy končí rutina – věci co už znáš, a začíná nové dobrodružství. Při společném lezení to vytváří zvláštní synergii, která mě fascinuje. Umím ji uchopit a ona mi na oplátku dává podpěrná křídla a tah na bránu. Prý se tomu říká „flow“.

S Tomem jsme byli loni jednou v „umělé“ hale, jednou zde na Bořni v ještě zimní a dost větrné verzi a jednou v trojici s Pájou na ústecké Čimě. Antipřekližkář a lezecký bažant, řekl by každý. Nicméně na Tomovi je opravdu ukázkově vidět, jak je lezení celé o hlavě. Jako další vstupy na jeho straně jsou cyklistická fyzička a z toho plynoucí vytrvalost – budu se muset zeptat, jestli umí vůbec odsedávat, zatím mi to neukázal. Taky má cit pro skálu a hmotnost vysportované jogínky. Strčit žábu do spáry je pro něj jak večerní čištění zubů. Je počtvrté venku na skále a vytáhne jen tak v mezi řečí 30 metrovou linku, z které by měl nejeden pražský hipster hnědou linku. Jak ho tak pozoruji, začíná mi být líto těch vyhozených peněz za vstup někam na pomalovanou dřevotřísku, kde vzduch je prosycen výkonnostním pižmem a magnéziem. Chodím tam trénovat a při spolupráci s Bobkem vidím, že to u jiných není vůbec potřeba. Leze vždy tak, že se snaží najít nejslabší místo cesty a to zvolit. Nehledá problémy, aby pak říkal, že to je moc těžké. Hledá příležitosti. Byl bych blbej, kdybych tohle nevnímal a něco si z toho nevzal. Zhubnu na pětašede, nechám prořídnout kosti a začnu kosit stěnový osumcejda. Ha, jak jednoduché!

Když hledal 3 metry nad nýtem místo kudy poleze dál, začal jsem pozornět a přestala mi být pod skálou zimu. Chvíli tam postával, než našel starou skobu, která byla víc než dobře zabitá a zbylých 15 metrů odjistil friendama. Někdo je vytrvalý, někdo má štěstí, někdo je prostě dobrej… Všechny měl tutový. Fantazie. Dobral mě. Plácli jsme si a šli jsme dál.

Klasickej bořeňskej od štandu

Začínám mít štěstí na parťáky. Jsou lepší než já a vážím si jich. Přepychová věc. Taky umí něco sepsat. Díky a těším se na další cokoliv kdykoliv „nového“ příště!

Bobkovo vnímání lezení

Pozn. Moje komentáře jsem si prosadil. 🙂

Byl jsem jak sokolím mládětem v hnízdě – tak nějak tu sedím, jako bych právě rozpuk skořápku vejce. Na malé plošině přivázaný ke slaňovacímu kruhu ve 30m, nad 45° úbočím vyhaslé sopky. Jistím profíka, druholezce, který už má něco odlezeno, který mě hodně naučil a má se mnou dost trpělivosti.

Nechtěl jsem do toho Bobkovi zasahovat, ale slova „profík“ a „něco odlezeno“ mě donutily. Nebude možná trvat dlouho a přejede mě jak válec kobylku na betoně.

Ale abych nepřechválil, trošku mi hatil myšlenku svátečního dne 8.5., vytáhnout si lano jako prvolezec na něčem delším, komplikovanějším a od rána nakládal samé 6kové koutky. Když vynechám úvodní rozlezení, myšlenkově to hodně posune – vyčistí, nezáleží jen že lezeš, ale jak to lezeš. Hodnotíš všechny údy – místa, která připomínají desku starého dětského psacího stolu uloženého na stojáka ve sklepě.

Pod klíčkem v Hladkém koutku, Střední Jižní Pilíř – levá část

O trochu víc posune a vyčistí v roli prvolezce, ke které se pracně dostávám před závěrem dne na mnou zamýšlené cestě, pokud leze na první dobrou a nechce si jen tak po zajištění odsednout. Taky zabere, pokud se nechce přibližně 4 metry proletět a potrkat s šutrákem v případě, že první friend či borhák daleko pod ním zabere.
Takové jednoduché emoce, osamostatnění jsem nalezl. Nic víc netrápí… Oba dva jsme se při prvních návštěvách shodli na potřebě respektu. Jirka dnes ještě důrazně dodal:

Musíš vědět že to chceš!

Řekl jsem mu jasně, klidně ti to dnes celý den odjistím, ale nevypadáš na to, že bys to očekával. Ty víš, že punk je na tom modrém laně jinde.

Zajímalo by mě (teď a zpětně), co se mu vše dole honilo hlavou v průběhu mého řešení malého boulder problémku 3 metry nad jištěním cca 10 metrů nad nástupem, který bych u cesty s označením *5- hodnotil krokem *6+!

Když jsme u těch čísel tak:
17/3 jsme tu byli poprvé. Lezli jsme po vlastním nějaké čtyřky. Teplo rozhodně nebylo a foukalo jak na letadlové lodi, ale ty externí vlivy nám vůbec nevadily.
1/5 pětky, bylo jich jak much. Fixní jištění a když se bojíš, založíš vlastní. Večer jsem zvedal půllitr oběma.
8/5 (tahle popisovaná akce) šestky, o kterých si už pod nástupem předem nejdřív důkladně pokecáš s okolními lezci. Bez dobrých nohou, rozporů ve vyhlazených koutcích a vibrací v břiše generujících odlezů, si uděláš tak maximálně moccu pod skálou.

Příště? Slavíkovi sedmičky? Dej pokoj!

Dvacetiminutový zásek a trocha procházky kolem problémového místa jeho slova, že to musíš chtít, moc nevyzařovala.

Na prvním konci, tam je to nejlepší aneb Bobkovo vnímání lezení

Boulder problém, který bych nazval odhaleným zadkem mladé holky přes který je možné se lehce otřít avšak neza…, zajistit v chlupatém pravém podpaží a když si s ní tohle vše domluvíš, dovolí uchopit v pravém zátylku, levou za levé rameno na které v závěru stoupneš.

Popis bouldru, kterému nerozumím a který byl tomuhle blogu s minimem čtenářů čert dlužen. 🙂

Myslím, že mi nevěřil! S respektem, sérií odlezených 6tek a jistých kroků ve zmíněném místě a dni podotknu: nikdy nevíš co se stane. Pokud se dá přes tohle vše přenést, praktické zasunovací cvičení jištění kámošema ve 25 metrech je jako uvolněný večerní románek.

Teplice v nás obou navozují podobné pocity ,,dálek“, ale k pokročilému času a mé únavě ruky s chutí odjistím Jirkovu ukázkovou a tematickou cestu Follow me 6+. Rád, až do Stejkárny v hipsterské Pájovo části Prahy, kde zbytky sil protínám spáry Rib kousku.

Teplice alias Teplická cesta v sektoru Pravého Jižního Pilíře. Nejsem schopen do ní nalézt, byť si na ní už docela věřím. Pořád pod ní chodím, ale pak se odvracím jinam. Samurajská trpělivost příště už skončí. Asi!
Follow me – zatím to nejhezčí, co jsem tady na tom kopci lezl. Když se rozlezeš, uvolníš a dáš předtím dobrý kafe, budeš se mezi kruhama na těch malých stupech a chytech v okolí hrany cítit jak král.

Follow us!

Díky, to bodlo! Dokonalé zasycení opiátových receptorů, které za celý den tak vyčištěné, by bylo na škodu sytit čímkoli dalším… Příjemné je škoda schovávat! 

Písek a peří

cca 12 minut čtení

Vždy jsem chtěl dělat na vícedenní akci poznámky do bloku. Zaznamenávat vtipné nebo mírně vážnější okamžiky jednotlivých dní. Taky jsem chtěl jet na plnotučnou lezeckou dovolenou se vším, co k tomu patří a neřešit věci, co k tomu nepatří. Netušil jsem jaké to bude přemáhání vytáhnout ruce z vyhřátého spacáku a do prolezených a sedřených prstů brát tužku a papír. Pája vstává obvykle později. Takže vždy ráno po probuzení byla ideální chvíle dotáhnout pupek a udělat zápis ze včerejších „highlights“. Takže zapisuju… co je to tady ale za puch??? Odhazuju tužku a blok a jdu identifikovat epicentrum toho kyselého smradu…

Ne, nebudu předbíhat! Pojedu hezky po postupně jak šel prvním aprílovým týdnem a naším lezeckým tripem čas.

Mělo to být původně Arco, užít si sluníčko a olezený vápenec, pít víno a skákat do ledové Gardy. Jenže předpověď pro Itálii byla proti. A tak jsme neváhali, vyhrabali peřový spacáky, haldu smyček, jednoduchý lano a vyrazili do Labských pískovců užít si přicházející jaro.

Když stojíš v pondělním ránu frontu na párek na OMV před Lovosicemi a druhý, jediný parťák zrovna tlačí na střeva, sám se sebou mluvíš a ptáš se jestli tahle nastartovaná alternativa je vlastně ok?! Všem se za oknem kouří od huby. Ty chceš týden v kuse lézt a být venku. Není to naivní?

Poslední dobou jsou společné výlety s Pájou ve znamení důkladných příprav, předem zkontrolovaného lezeckého materiálu a zaškrtaných přání v průvodčících. Něco jsme zapomněli? Plenku místo mága a playlist do auta nebo ke stanu. Plenku nějak vyřešíme, případně na tvrďáka bez ní. Ale co ten playlist? Co tu máš? Tatabojs, … dál už není potřeba jmenovat. Zavírej kufr a jedem! Středohoří nás odstřihlo od pražských životů a my začali s Caisem a Huňátem zažívat jednu pecku za druhou.

„Tenkrát to začalo nevině, s klukama jsme hráli na skovku“ alias pondělí

Hláška dne: Dej mi!
Bez jediného slova, nedala.

Někdo byl v sobotu v Sasku a ještě teď má durchfall z dolezového rajbáku za VIIb od Herr Rossburga. Někdo dva dny trápil šlachy v tělocvičně. Start na sluníčku u rozhledny na Sněžníku je ovšem víc než společným dobrým velkým písmemem na začátek dlouhé věty. Ten s rajbasovitým průjmem se tady dobře roztáhnul. Ten roztažený se tady trochu vybál na vyšších bouldrech. Hlavní je najít společnýho nepřítele a tempo. Boulder finále je problém „Stará neznámá“, kde Pája nemůže poskládat nohy a křičí na šutr „Dej mi!“. Běžíme pryč, když slyšíme hlasy postarších Němek za rohem, co asi trochu rozumí: „Was? Was machen sie?“. Popojedeme autem a vyběhneme do liduprázdného skaláku v Tisé pro jeden kvak na Dvojčata alias Pájovo pískovcové odpanění.

Den zakončujeme podobou zrzavého Falkensteina na prosluněné terase Refugia v Tisé. To už je nehorázný kýč, který je přebit společným momentem zamilovanosti do jedné zrzky, co tu nosí flatwhite a dezerty. Jdeme na ní z ostra, snažíme se jí dostat… na skálu. Ptáme se jestli leze a bouldruje. Číslo ani jméno neznáme, zítra tu prý ale bude zas. Jak sama řekla – snaží se lízt a nebouldruje. Chudák Pája, toho dne usíná smutnější než Malina. Možná ale proto, že si dal o páva méně…

„Oči kočičí, prolhaný“ alias úterý

Hláška dne: Zlomil jsem si jenom šťáradlo.
Osud tomu chtěl. Teď je kratší a pevnější.

Zapisuju zážitky ze včerejška a cítím ten zmiňovaný smrad, co jsem nakousl v úvodu. Rozepínám vlastní spacák – tady nic. Od Páji to taky nejde. Když otevřu zip do předsíňky, přihořívá. Snad nebyl línej zajít do umývárny! Vylezu ven, stan se na několika místech leskne nějakou tekutinou. Teď si vzpomínám na naši včerejší noční debatu, při pohledu na kocoury, jak to mají jednoduché. Mají! S koulema plných koťátek nám objeli kolem dokola celý stan. Připomíná to nějakou pralesní exotiku nebo návštěvu zoologické zahrady. Bohužel v ní musíme spát.

Lezeme v Rájci – Ptačí stěny. Ukazuju Pájovi Bělinovy barevné kruhy a hned k jednomu lezu. Nedolezu. Ne, nebyl to apríl. Nějak se zamotám a letím k Pájovi. V cestě, kterou už jsem jednou OS lezl! Ještě v letu stačím zkontrolovat polohu pařezů a kořenů. Ok, teď už jen zbývá dotáhnout dopad, parakotoul a chechot může začít. Pája, zvyklej z bouldru, skvěle chytá pády. Ještě ve čtvrtek budu cítit jeho palec zarytý mezi obratlové plotýnky. On moje záda jak tlačí na jeho palec. Prasklo jenom šťáradlo, takže pohoda. Stejně jsem ho chtěl zkrátit.

Se skoro zapadajícím sluncem se loučíme cestou na Masiv u Pilátovy věže. Je to docela expedice. Stěna, kruh, spárka, balkón, přepad ke kruhu, stěnka, komínek. Lehké lezení, nicméně při provazování malých hodinek jednou rukou ve třiceti metrech je stupnice obtížnosti docela relativní pojem. Však to znáte.

Výlet na Piláta

Co bys chtěl nakonec víc? Snad flatwhite bez zrzka od zrzky? Sedíme bosí na terase, obhlížíme vlastní odřeniny a prolezené prsty mažeme Climbonem a vůbec nám nevadí, že se tu v úterý navečer tak okatě flákáme. Smrdíme tchořím způsobem, ruce, nohy špinavý, různá místa na těle od krve, otrhaný hadry, na hlavách čepice, v očích žízeň a přebytek namnoženého testosteronu. Baví nás to. Do noci plné hvězd v úplně prázdném kempu vedeme diskuze, jak dlouho by se dalo takhle žít?

I balení lana v té scenérii bavilo

„Vítám tě, v mém antikvariátě“ alias středa

Hláška dne: Dobrá spára, dobrej dopad, to si dej!
Vtip je v tom, že z dvojice spára-dopad umíme vždy jenom polovinu.

Ráno je tuhý. Předloktí jak ze sádry. Kocouří močka, jakmile rozepneš tropiko, se pořád připomíná. Ze stanu se plazíme jak slimáci. Něco v kempu připravují na hlavní sezónu, takže to vypadá tak, že v liduprázdném kempu kolem nás chodí dělníci pro vodu do umývárny a koukají jak pijeme filtrovanou kávu a mícháme vejce na vařiči. Až nás nějaký podnik pouze pro pány kontaktuje s žádostí pro natočení reklamy, máme slušný motiv.

Zvu Páju znovu do Rájce. Údolí je zavřené kvůli hnízdění sokolů. Takže pokračujeme v průzkumu Ptačích stěn dále směrem k hranicím. Mám z jednoho zimního výletu u některých cest pár poznámek v průvodci a chtěl bych se do nich podívat. Cesty na Dubskou věž, Rynek nebo Hlásnýho jsou fakt hvězdičkový, pohodový, na odpoledním slunci skoro až za odměnu. Ten klid všude kolem je omamný. Pískovcovou srandu si ale užíváme i tady. V Hofiho cestě se při zakládání smyčky říznu o krystaly do palce. Mágo na písku nepoužívám, ale tady jsem linii bohužel taky slušně označil. Do Běliny s dvěma kruhy na Pilátovy věži se nepustím. Linka je to na pohled suprová. Jen legendární první oranžový kroužek je až nad převisem a nějak nemám chuť to pod převis jít prohledávat, co tam půjde nebo nepůjde založit. Na co mám chuť je hnusnej nástup do cesty Hrbáč na Tunelové věži. Při hraně. V levý ruce vysolená lámavá stěna, v pravý zelenej sliz v rajbáku bez chytů. Odsedám do smyčky s jednouzlíkem, zklepnu a ještě to několikrát přeberu ale nic z toho nebude a tak věším první pytel. Tohle není cesta na začátek jara. Dáváme kafe pod jednou cestou na Rájecký roh, která se nám líbí moc. Spára, kruh v osmi, rajbuňk v koutku, druhý kruh ve dvaceti, převis, možná konec. Dopad luxusní. Stejně si najdu výmluvu do toho nejít. Tahám druhý den v kuse a nějak mi na linky, do kterých nesvítí slunce a které se tváří odspodu trochu nepřátelsky, dochází drajv.

Směrem dolů z kvaku

Počasí je ale exkluzivní. Vzpomínáme, že dnes mělo být ošklivo a měli jsme mít rest. Místo toho Pája začíná vystrkovat růžky a najde převislý kvak s jedním kroužkem, kde chvíli kampusuje u kruhu ale pak to zvedne a doběhne na vrchol. Prý ho to baví a s Bořňí se to nedá vůbec srovnávat. Cesta na Zvoničku se jmenovala Umíráček. Ok, tak zítra navečer po bouldru na Dogu. 🙂

„Vysílám svý přání i touhy“ alias čtvrtek

Hláška dne: V televizi ji měli menší.
Věž Doga, takovej přerostlej pejsek kousek od silnice.

Dnes je v plánu boulder na Sněžníku. Docela se těším, po dvou dnech změna. Hlavně představa, že nebudu chvíli tahat, je jako když nemusíš na cvičení z matematiky, kde se chodí k tabuli. Respekt a Direct, to jsou vtipné a trefné názvy oblastí, když 4. resp. 6. den po sobě lezeš. Docela tím ještě nerozkvetlým březovým lesem při hledání šutrů bloudíme. S cizím topem (díky Slávku!) by Pája bobříka orientace nejspíš nedostal. Hodně obrazně řečeno, jestli jsem si Páju poslední dva dny vychutnával já, tak dnešní start je rozhodně jeho přáním. První tři bouldry ze sedu, z toho jeden dokonce z lehu, jsou zhmotnělým peklem pro můj loket a lezecký důvtip. Musím se hodně hodně kousnout, abych našel motivaci se zvedat, padat, lámat si nehty, okopávat si holeně a další kratochvíle spojené s tímhle moderním stylem lezení.

Nakonec ale přistupuju na Pájovu hru s názvem „Vylezu, nevylezeš“ nebo taky „Nevylezu, vylezeš“. Hecuju sebe, hecuju jeho a společné problémy padají. Finišujeme, s rukama vytahanýma jak týden před výplatou, na 6B bouldru. Prý první 6B venku. To je potřeba si zapamatovat. Jak se jmenuje? Aha, „Lehkej“. 🙂

Při cestě do kempu, ještě jdeme omrknout Dogu. Jen tak, bez věcí, jen s průvodčíkem v ruce. Doga dobrá je, víc než Stará cesta se mi ale líbí Údolka z jihu. Mnohem vyšší a od pohledu asi i mnohem zábavnější. Náladu nám kazí mladý pár, který uprostřed odpadků „rybaří“ ve slaňáku na protějším masivu. Nemám sílu jim cokoliv vysvětlovat. Jen jim připomenu, že alespoň přes vlastní karabinu by to bylo lepší. ..

Pak už jen tradiční sunset – káva, zrzavé vlasy v elasťácích a s úsměvem, palačinky, aglio olio a mírně lehké drogy. Být v tom ještě alkohol, ležím před stanem do teď. V kempu nám konečně pustili teplou vodu, takže jsme hned ucpali odtokové kanálky dimenzované nejspíš na čistší typ lidí.

„Mám pocit, že nežiji, ve své vlastní rěžii“ alias pátek

Hláška dne: Celou dobu jsem si dole říkal, co budu dělat až přilítneš na to předskalí.
To jsem si říkal taky, co se mnou budeš dělat, ale raději jsem se snažil lízt.

Ráno je divný. Je teplo, nefouká. Snídaně mi nějak nešmakuje. Pájův filtr je ale pořád jak křen. Diskuze se stáčí na neblahou skutečnost, že máme oba už druhý den docela hnačku a nevypadá to, že by to mělo dnes být jinak. Být plný kemp jako v létě, chodím rovnou do sprchy a nikdo nic nepozná. Z hlediska denních aktivit to vypadá na další polezenici. V duchu si kacířsky přeju zataženo a přeháňku. Bohužel. Rozhodujeme se pro Tisou. Za dobré i špatné rozhodnutí je nutné nést následky…

Tady, támhle. Všude tu byl… Karel Bělina

Africká věž je symbol zmaru, trápení a padání. Pytlíme jak cvoci, padáme do smyček, při jednom letu mě do nosu střelí natažené dobrané lano. Obě zapytlené cesty jsou nějaký olámaný. V neděli po sobotním večerním ceďáku pochopím proč. Olámané lišty si asi vzal někdo netrpělivý, kdo přijel na víkend do Tisý si za každou cenu zalézt.

Ze smutku, že to tady jednou zavřou a nejvíc budou nadávat ti, co na měkkém pískovci lezou po dešti, mě probírá vybraný choďák s hvězdičkou na Žabí korunku. Buď to není Žabí korunka nebo to není Stará cesta za dva. V hlemzacím solivém nejištěném spáro-komíně objevuju nové rozměry psychického rozměru lezení. Jestli klouznu, tak si v lepším případě v ústecké Masaryčce chvíli poležím. V tom horším mě přemístí do budovy s komínem naproti. Chvíli přemýšlím, že polezu dolů, ale do extrémně solivého začátku už se mi zpátky nechce vůbec. Chvíli medituju, chvíli si říkám, že jsem hroznej ko*ot. Na konci komína nacházím hnízdo pro kindráč. Ten moji hlavu vysvobodí z tohohle sudoku bez čísel. Nahoře hledám slaňák. Nenajdu. Břízka dobrá. Pája s průvodcem pod flanelkou je možná ještě překvapenějším než já. Prý moje zadní polovina těla, zatímco přední byla zlomená v komíně, na těch osolených stupech nevypadala vůbec dobře. Jo, taky jsem se vůbec dobře necítil. Alespoň, že neklamu tělem. To by se mi mohlo někdy vymstít. 🙂

Další průser je uzavřená společnost v Refugiu, což si přečteme s kručícím žaludkem až na vchodových dveřích. Vaříme kempovou červenou čočku. Je to horší než to dnešní lezení. V Curry house by z nás měli radost. Vindaloo lentils aneb plameny od řiti jsou na světě! V noci se mi blbě spí. Asi se mi zdá o lezení, hoří mi žaludek nebo jsem užil malé množství drog. Do toho pořád dokola přemýšlím jakou expirační dobu může mít impregnace v podobě nanesené kocouří moči na polyethylenovém stanu.

„Jen tak mě nenajdou, listí to jistí“ alias sobota

Hláška dne: Dneska z těch mých sedmiček udělali osmičky. To nechápu.
Čuňajsi, my taky ne. Nebo možná i jo. Leze ti to pořád parádně!

Po včerejším galapředstavení vymýšlíme taktiku, jak si zalézt i dnes. Ranní pochod do odlehlých skal! Ano, pochod lesem, kde to je jak v ptačí voliéře, to je to pravé, co naše zlomené duše potřebují. Rájec – Ostříží stěny, krásné bobky v lese na jehličí, kde potkáš maximálně jen jednu bandu „starých“ bardů. Tady se schováme a rozlezeme k lepším zítřkům. Slibujeme si výběr pěkných cest. A ejhle se to docela daří. Pája tahá. Odlez od kruhu do zarostlých polic je ze země napínavá podívaná. Kocouří skoky značí, že by chtěl být už nahoře. Když jsem na vrch taky dolezl, chvíli jsem četl jemnou mimiku a tiky v jeho tváři. Prý ho to konečně zase bavilo. 🙂

Dobírací místo musí být hlavně pohodlný

Banda zkušenějších přichází k našemu masivu. Vyznají se. Nahoře na společném dobíráku mi jeden prozradí, že Gert už má dnes vylezeno. Gert??? Gert Tschunko? Konečně to začínám chápat. Všemi prostředky nás skalní město v Tisé vyhnalo dnes v sobotu na setkání s Gertem Tschunkem přímo pod stěnou. Pro někoho legenda, mně přijde hlavně jako neskutečný sympaťák, který nám pochválí styl a doporučí svoje cesty v Ostrově. Kosmická cesta prý proto, že ji udělal na den přesně , co přistáli Američani na měsíci. 🙂 Začíná kapat z nebes a les vonět deštěm. My si ještě povídáme. Tohle je krasný vrchol našeho snažení. Hoši odchází na oběd, my dáváme pod převisem čaj a svačinu. Tohle je třešnička na dortu týdenního lezení. Kdo by si teď vzpomněl na nějaké Arco?! Kdo tomu nerozumí a nadává na déšť, je prd lezec ale nadrženej poplašnák a nemá na pískovcových skalách dle mého co dělat.

Jelikož večer leje jak z konve, v Refugiu to žije. Je nám smutno – všechno jednou končí, pozítří do práce a zrzku nikde nevidíme. Objednáváme saunu v penzionu Na Kovárně. Paní servírka si myslí bůh ví co, když nám podává klíče s přáním, ať si hezky užijeme. Na odpověď, že se jdeme jen vypotit, kontruje mrknutím oka. A já si myslel, že jít do sauny s lezeckým parťákem, když prší a zítra z lezení nic nebude, je normální i v prokletém severu Čech. Evidentně není. Do sauny se zde chodí asi jenom se psem a podešťový limit je asi termín pro srandu králíkům. 🙂

S pusou plnou gumových medvídků (díky Slávku za tip!), jdu spát totálně na brzdy, zhulenej jak Bob Marley.

„Dostal jsem od ní tip, ve městě ti bude líp“ alias neděle

Hláška dne: Chudák támhle ten, co přijel z Písku na víkend na písek. Je po dešti, navíc je nadrženej jak jehovistickej ženich.

Ráno je všude mokro a studio rosa. Naproti balí bagáž a jdou lézt. Češi, Němci, muži, ženy, otcové se syny jdou společně plenit skály a porušovat pravidla. Nechápu. Proč nejedou na Bořeň, na Čimu, nebo alespoň do Labáku, kde je písek jak beton? Mlčím, pozoruji a vařím čaj. Končí to smutně, při pomyšlení a viditelném důkazu, že si lidi pořád dělají, co chtějí.

Pak už jen příjezd Ilony, která si pro mě dojela až do kempu. Doma je o nás asi stále zájem, takže cajk. Při pohledu na orvané ruce a nohy je trochu naštvaná, že čerstvě povlíkla. Trvalý pobyt ve skalách se odkládá na jindy. Na nějaké hluboké závěry bohužel nezbyl čas. Popřejeme si rychlý návrat kůže na špičky prstů a držíme si palce pro dobré počasí na příští víkend.

Celý týden v práci jsem totálně mimo, vyplňuju vylezené cesty na Lezci, všude vidím škvíry, kam bych založil uzel, po všech zrzkách, které potkám, chci kávu a nabízím jim druhý konec lana a neustále jedu song „moje jediný přání je opakování“.