Báseň o Bořni

Po dešti, v neděli,
nejsme tak v prdeli.

Uragán duje,
takže spáry a sluje.

Po vlastním do nebe,
neboj se o sebe.

Volně a klasicky,
hrdě a fakticky.

První letošní Bořeň s novým skálochtivcem Bobkem. Překvapil. Bojoval. Hlemzal. Ani jednou si neodsedl.

Všechno lezl spárově. I položený plotny. 😀

Pozitivně hodnotil. Nahoře ocenil výhledy. Byl v klidu. Nikam nepospíchal. Zaplatil mi saunu a ohřál mi guláš. Nakonec otevřel asi nejlepší víno, co jsem kdy pil a pustil mi Honnolda na National Geographic. Když jsem šel spát, říkal jsem si, že už můžu umřít.

S klasickým volným lezením to ještě není tak špatné, pokud ho dělají lidé jako Bobek!

Pár fotek zde:
https://www.instagram.com/p/BvL5_pPh6vY/

Vklíněný kámoš

Zaklíněný kámen ve spáře. Někdy velký kamarád – tutové hodiny pro smyčku nebo stoprocentní vklíněnec, který nemusíš tahat za pasem.

Pro tentokrát je ale kámoš větší než ty, celý chrastí a hýbe se, když na něj sáhneš. Kolik asi váží?! To pak s ním nechceš mít nic společného, obrazně řečeno chodíš (=lezeš) okolo něj po špičkách a přemýšlíš jak ho oblezeš. A když tenhle vklíněnec „vyzvoníš“, bude jistič rád za každé nové ráno…

Takže bacha, buď ready. Nesahej na co nemáš. Trénuj. Bouldery čekají všude. Hlavně skrytě tam, kde bys je nejmíň čekal! 🙂

Na sněžnice o den více

Už od mala mám v hlavě budík. Pokud se na něco hodně těším, prostě nezaspím a vstanu před zazvoněním budíku. O tom, že se hodně těším, svědčí i první pořízený snímek expedice s časem 3:58 ráno.

vstávat a cvičit, valíme na Králický Sněžník

Po roce opráším svou stříbrnou hadičku (viz slovena), abych se opět stal terčem podezřelých pohledů a vyslechl si narážky o kyslíkových maskách. Zároveň uznávám, že to ve mne probouzí určitou uspokojivou dávku deviace.

Když jsme jeli na Slovensko a bylo nás pět seděla tam Slovena, když pojedeme do Polska bude tam polena? Ee, samplování dat na tak malém vzorku sice přináší určité výsledky, ale v praxi to znamená, že musíme z kupéčka vyhodit dva pány, co nemají místenku.

Krajina za oknem ubíhá jako by někdo přetáčel film, 2 z 5 Julků jsou vzhůru, ostatní spí a sbírají síly na tohle dobrodružství na sněžnicích. Jsem se dočetl, že vyzkoušet sněžnice prvně je dobré na cca 8–12 km, aby si noha zvykla a nebyl to velký nápor.  Hmm, mám to říkat ostatním? My si naplánovali trek při němž máme v plánu urazit 30 km v sobotu a 30 v neděli… Ale jo, řeknu, ať se nám jde lépe🙂

Od výstupu z vlaku se zakecáváme a míjíme hned první odbočku, abychom se následně mohli vydat do kopce pěkně zpříma. Zkrátka si to děláme hezký hned od začátku. Kopec přihazuje pod kotel pořádná polínka, a tak svlékáme 3. vrstvy a stále stoupáme.

Část trasy musíme jít po krásně upraveném běžkařském manšestru, až je s podivem, jak málo lidí si tu užívá tuhle kratochvíli. Žádný jizerský běžkoporno se tu nekoná.

Nadešla chvíle si to přiznat, boříme se! Batohy dolu a plasťáky na nohy. Chvíli si připadám jak čokl, kterému někdo nasadil ponožky a snaží se tu podivnou věc setřást. Dám tomu šanci. Po chvíli, co si házíme sníh na zadek, nás předběhne Bobek, který si to valí jak Emil Zátopek a mazácky nám vysvětluje, jak je to s těmi polohami pat (odemčená, zamčená, zvednutá). Zvláštní je, že jako jediný nepodstoupil instruktáž v půjčovně… Zřejmě slušný oddíl.

Po prvních nedůvěřivých krůčcích si nakonec na sněžnice přivykám a nechci je sundávat. Konečně jsem schopen plně ocenit jejich význam, nejenže mám lehčí batoh, ale převaha nad terénem je opět na mé straně.

Slunce griluje mojí krevetovou tvář, plíce plním čerstvým studeným horským vzduchem, a já letím terénem pro změnu jak pes, kterého pustili z vodítka. (sorry za kynologické příměry) Kluci jsou za mnou a některým, zvláště té části co si večer před tím, ještě užívala společenský večer, není moc do konverzace. Já si ale užívám svobodu a žiju.

Výstup na Králičák je parádní, nabízí převěje, zrcadlící se zmrzlý sníh a úsměvy podobně postižených nadšenců. Při pohledu na skupinku skialpinistů jim závidím ten sjezd a přemýšlím o tom, jestli mám u běžek místo ještě na skialpy. (Mám 🙂 )

Při sestupu dáváme jednu z pauziček, abychom si dali piknik v závětří, a tak jako solární panely nasály zbytky měkkého světla ze zlaté hodinky. Pauzy na piknik si udělat umíme. Jsme profesionální degustátoři volného času, a tak když dáme dohromady obsah batožin sejde se nám Plzeň, Magor ze Zichovce, nespočet druhů různě pikantních klobás, uzené, sýry, pečivo s lepkem i bez něj, koláčky, oříšky a …

Už nám zbývá jen posledních pár kilometrů, abychom si cca 4x řekli, že už nám zbývá jen 3,5 km s rozestupem 1 km.

Do polské Staré Moravy docházíme za tmy. Někteří z nás, chtějí brát útokem osvětlenou hospodu už v Kletnu, ale já s Bobkem děláme, že neslyšíme. Víme, že všichni už sotva pletou nohama, ale jestli si tady sedneme tak už nikam nedojdeme. Navíc je to už jen 3,5 km.

Nakonec dojdeme, kam máme, a tak když se ubytujeme v penzionku a máme se přesunout ještě cca 200m do hospody na jídlo, výrazy v našich tvářích nemají daleko ke křeči.

Když vcházíme přes recepci hotelu do restaurace, kde se koná svatba, úsměvy se nám vrací. Je to jako z pohádky kráska a zvíře. Netrvá to dlouho. Všichni přítomní najednou začínají hledat epicentrum zvláštního odéru. Jejich výraz říká něco jako: “smrdí to tu jako sněm bezdomovců v metru” v tu chvíli se naše oči setkávají a my doufáme, že nás pustí alespoň k baru.

V záchvatu slovanské vzájemnosti si sundavám boty, aby nás vzápětí barman oslovil nepatřičným: Gentlemen, I have a special place for you.

Gentlemen, I have a special place for you.

Přestěhujeme se rádi, natáhneme si nohy, pochválíme jim kuchyni a za chvíli jdeme zpátky do penzionu.

Jean mě obdaruje lahví sektu, jelikož zná mou slabost pro bublinky, ale není síly jí otevřít.

Dáme jednu partičku Bangu, abychom šli vzápětí na kutě.

Ráno je jedno z těch tvrdších, nohy i šíje jsou pořádně ztuhlý, od topení sušák v ústech. Alespoň v tom jsme všichni spolu. Není nad to trpět společně. Snídaně nám zvedá náladu.

Pořádná porce vajec, zeleniny, cukr, káva, limonáda, čaj a bum. Místo rumu máme Jacka a bubliny. Představa, že mě ta sedma bublin, budě dělat společníka mě moc netěší, a když doplním camelbag vodou, naplním termosku, na batoh přidělám sněžnice a … a dám si ho na záda, mám pocit, že jsem přes noc zestárl o dvacet let, jak se podlomím v kolenou.

#sorry jako

Zkušenost ale říká, že čím dřív se dáme do chodu tím dříve to odezní. Tempo už nemáme tak rychlé jako včera, ale přeci jen si do kopce přišlápnu plyn. Mám vlastní tempo, kdy se mi chodí kopce dobře.

Část cesty je společná s tou sobotní, ale na Králičák už znovu nejdeme. I když … V zatáčce, v které čekáme na Bobka se Slávkem, nás míjejí a pokračují nahoru zatím co my čumíme do mapy. Došli skoro až nahoru, než jsme si jich všimli.

Už nás čeká v podstatě jen klesání, ale je vidět, že kolena toho mají dost, a tak nás více či méně brzdí.

Slávek vypadá, že trpí. Nic neříká, nestěžuje si a pokračuje. Několikrát mu nabízím, růžovou pilulku a bubliny na zapití, ale stále mi dává košem. Sestup je v členitém terénu, chvíli jdeme nahoru, chvíli dolů. Krajina se tu ale neokouká. Počasí není zdaleka tak idylické jako včera, ale tenhle openspace neomrzí.

Pod rozhlednou Klepáč dáváme další piknik, kde Slávkovi vypucujeme dózu s brownies. Zase už nás čeká jen 4x 3,5 km do Dolní Moravy, kde si po malém rychlém obědu sdělíme tu příjemnou informaci, že nás čeká dalších 6 km. Chvílema sprintujeme, protože máme místenku a já jsem jedinej, kdo si bere v pondělí dovolenou na zotavenou (a taky pro případ, že by se nám nevydařila koncovka). Cestu do Červeného potoka, ale stihneme ještě západ slunce s Bobkem v hnoji.

 Edukativní chvilku si uděláme při průzkumu pěchotního srubu KS 5.

Ve vlaku si to uděláme klasicky na Julka, otevřeme bubliny a pokračujeme v gurmánském zážitku v podstatě až na hlavák. Palačinky s marmeládou od paní domácí, klobásky, sýry, máslové sušenky …

Pytlovaná aneb být mé ego penis, tak má erekci!

V pořadí třetí únorový víkend sliboval teploty kolem 13°C a slunečný den. Dilema jestli běžky, nebo strávit víkend lezením venku nebylo třeba dlouho řešit.


Naše nejoblíbenější boulderová destinace byla stále pod sněhem, a tak checkuju kameru na Kokoříně, jak to vypadá se sněhem tam. V té zmrzlé dolině není po sněhu ani památky. Na Vysokém vrchu to může být jen lepší. Není co řešit. V loni jsme tam se Slávkem nechali pár pověšených pytlů, které si zaslouží sundat!


„V 10 mi to hlásí dojezd.“ Hlásí Slávek a tak si hodím na záda postel a šinu si to k autu, abych mohl být na místě ve stejný čas. Ještě rychle vylepím dálničku, protože strejda Murphy nikdy nespí. Na místě už je Slávek v družném hovoru s dalším bouldristou. Než vyrazíme na kopec je třeba ještě cuknout s autem, co se zakouslo do tajícího bláta. Raz, dva, tři a je to. Chtělo to jen moje silné paže ;).


Místo dnešního představení se před námi rozprostírá v celé své kráse. Sluncem zalitou louku lemují stromy a jejich větvemi si paprsky nachází cestu na naše hřiště. Tak šup, šup protáhnout a jdeme na to, dneska cítím formu.


…je to na pytel…


Po prvních nesmělých dotycích a jedné cestě na zahřátí, se pouštím do traverzu z něhož sundavám první loňský pytel! (Rozuměj, že jsem vylezl cestu co mě loni k sobě nepustila) V trochu náročnější variantě s přídavkem cca 4 kroků se snažím dát traverz i zpět, ale na tohle si budu muset počkat.


Další šutr a nový začátek. Cesta se startem v leže, s rukama na hraně a betonovou patou. Cítím, že to půjde, každý další pokus se dostávám dál a dál. Nakonec založím nohu do stabilní polohy a valím to do plotny. Podmínky jsou luxusní, drží to, ruce se nepotí, ale ještě není vyhráno. Dostávám se do mrtvého budu, kdy balancuju na hranici pádu. V tu chvíli zahájím velmi rychlý rozhovor se svým vnitřním já, které ze sebe vydá jen: „NENENENENENE“ Podaří se mi to ustát, jsem na šutru přilepenej jak gekon a zatímco se Slávek tlemí mému představení, já vylézám na vršek, kde sundavám další pytel.

hledání technické finty

Na stejném šutru ještě jeden rest, 100x padám abych se pokaždé znovu zvedl a na 101 pokus našel fintu ve visu. V dalším pohybu ale brání vlastní noha, k čertu s ní. Klapka střih aááá Akce, hledání technické finty po 103. Opět se dostávám do nehybné pozice a pomalu doluju vlastní nohu zpod převísku. Metodou píďalky zdárně přidám levou k pravé, pak jen provést baletní pas de duex a vzepřít se na rukách a zatančit tanec úspěchu.
Být mé ego penis, tak má erekci! Nával adrenalinu a nadšení. Lepší vstup do sezony se snad ani povést nemohl. Třetí pytel dole. Mám splníno a můžu klidně spát.

Další highlight se mi podaří přidat na poslední šutru, kde jen pomocí vůle dotlačím tělo nahoru. Opět vystřílím na 100 nábojů, celou cestu spojím abych spadl z výlezu. Tělo je prázdné, ale hlava by chtěla. Na pomoc přichází dva šálky zeleného Vietnemu a v případě úspěchu odměna lezeckým kafíčkem s duetkou od Slávka.


Stisknu červený tlačítko s nápisem nemačkat, dám to na Hulka, zařvu si jak Adam, zkrátka udělám přesně to, co Vám představivost dovolí a vzápětí už žvýkám duetku.


Závěrem si ještě zahrejeme na dva Robinsony, co hledají nové výzvy/šutry, abychom se protáhli s dvěma bouldermatkama a batohy jehličnatým houštím v naducaných péřovkách. Musíme zastavit a sundat ta krávy (bouldermatky) ze zad. Nakonec s nepřiměřeným úsilím vylézáme na důvěrně známou pěšinu s vědomím, že jsme nic nového nenašli. Pak už se jen pochválit, dát doublefist a hurá za ženami.

Méně textu a více oku lahodících obrázků zde:
https://www.instagram.com/explore/tags/julci_na_cestach/

A ven, tam je místa!

cca 6 minut čtení

Letošní svátky byly ve znamení jednodenních výletů a lezení. Třeba zapadaná Tisá na Svatýho Štěpána – grog v termosce, hledání výzev na jaro, i přítelkyni se líbilo hledat sedmy, z kterých bych se prý měl po svých večer vrátit domů. Vtipný bylo, když vzápětí zpovzdálí ukazovala na stěnového Špeka, že tohle mi klidně časně z jara odjistí. 🙂

Liduprázdným skalním městem jen občas proletí němčina. A pak, že Vánoce jsou o pohádkách, cukroví a ospalém nicnedělání. Tohle je pohoda, venkovní pohoda s pohledy dopředu a nahoru. Tak to mám rád, a to víc, když lidé okolo mě taky.

Na úvod hlasování o „problémech“

Návrat do Prahy je v realitě škodolibých cest od Honzy Zbranka. Trvalo nějaký pátek než jsme začali lézt linie na které se fronty moc nestojí. Někdy je to přemlouvání, někdy si jdeš pro výprask a jasnou bandasku. Většinou to ale pojmeme vesele.

„Když si mě poslal do „dětskýho“ bouldříku, kde je dobrá pata povinná, tak tu máš šuku a trocha toho hlemzání na hraně!“

Na oplátku za nejisté kroky v koutku, dostávám roztahovačku od nějakého poláka. Teda nevím jestli je to polák, ale jméno Mateusz mi jinak než polsky nezní. Jestli je to přezdívka, tak sorry. Hecovaná s Pavlem a cesty od zábavných stavečů jsou jedny z mála věcí, které mě nutí chodit lézt do barevných hal. Navzájem se s Pájou posíláme do cest, které druhému nechutnají. Známe se. V tom je ten vtip a zábava. Teď o víkendu jsem si na jedné bytové párty vyslechl, že jsme nebezpečný magoři. Díky, dlouho mě nic tak nepoctilo!

Ne pokaždé tam ale vládne dobrá nálada. Můžu poprosit o pomoc v následující situaci, kterou možná dobře znáte?!

Vůbec nechápu jak by se řešilo, kdybych někomu přistál se svými obtloustlými a obouchanými kejtami za krkem? Kdo by byl v právu?

Chci konečně přelízt ten škodolibý boulder, který mě již několik návštěv dostává na můj lezecký limit. Nemám čas, sílu, techniku a dost možná ani chuť si nějak nad sebe „nadcvaknout“. Potřebuju trochu drajv a volnější lano, abych ten traverz s dynamický krokem mohl čistě udělat. Co mám té sympatické slečně co leze jeden možná dva metry pode mnou z vedlejší linie říct?

a) Když chvíli dole vydržíš, dám ti číslo a pozvu tě na drink.
b) Když chvíli dole vydržíš, dám ti číslo a na jaře vyrazíme na písek.
c) Když chvíli dole vydržíš, tak uděláš přesně to, co bych udělal já a srdečně ti za ten projev trpělivosti poděkuji.
d) Lezeš devítky? Pokud ano, stahuju ocas (obrazně!) a nechávám tě jít přese mě.
e) Lezeš cokoliv? Pokud ano, odsedávám a nechávám tě jít přese mě.
f) Hele vydrž, snažím se tady potřetí o ten překrok abych to dal v kuse a dneska si věřím. Dík!
g) Nic. Polezu dál jako by se nechumelilo, přepočítám si délku pádu, domyslím si jak je jistič v pohotovosti, představím si přelez bouldru a přesně tak to NAŠTĚSTÍ poté udělám.
h) Nic. Polezu dál jako by se nechumelilo, přepočítám si délku pádu, domyslím si jak je jistič v pohotovosti, představím si přelez bouldru a přesně tak to BOHUŽEL poté neudělám.
i) Nic. Necháš se dobrat a mlčky počkáš až bude dostatečně nad tebou.

Jestli bych něco vážně nerad, tak hádání se nad nehybným člověkem s tvrzením proti tvrzení. Snad abych napsal na diskuzi… Co byste udělali vy? A co byste udělali, kdyby pod váma lezl člověk, který vám již z dálky bude vysvětlovat, že něco podle něj děláte špatně?

Toho dne se zapomínáme se na bouldrovce, kde přeci jen vládne větší klid, přátelská atmosféra a nám se tím vrací dobrá nálada s kterou jsme sem dneska naběhli. Už mám hlad jak bulhar na ukrajině ale pořád s nezvyklou chutí pokusuju Pájovi objevy, jako by mě to krmilo. Příležitost dělá zloděje. Nebo mi všudepřítomné bílé zlato, které dlouhodobě rozděluje lezeckou komunitu, sedá na plíce a díky tomu se mi neprokrvuje mozek. Nedáme venkovní lezbu??? Na Sardegnu nebo Ticina nás spolu teď nepustí, Sněžník nebo Dubá? Nebo že by Petráč?! Hotovo, šmytec, brou a pozítří!

Předávám Pájovi slovo. Je pozitivnější, asi i méně kontroverznější a rozhodně lepší bouldrista. Taky dlouhou nic nenapsal… 🙂

A ven, tam je místa a kyslíku!

Je sobota 29.12. čas pohody a klidu a taky je zima, hlavně ta astronomická, ideální čas provětrat bouldermatku a zjistit jestli jsou v Petráči příhodné podmínky. Je dobrým zvykem si večer před akcí sladit s parťákem obsah batohu.

Není batoh jako batoh

Zatímco u Malinů se připravuje hutná zelňačka, u mě vře voda na sporáku. Připravuju zázvorovýho hermafrodita (podávej teplé a vydávej za nečaj, podávej studené a vydávej za limonádu!). Ráno se rozhodnu do termosky připravit Pu erh. Bude kolem dvou stupňů, druhou termosku nemám tak bude verze limonáda. Máme všechno, od matky, přes spacák na zahřátí. Rukavice na zkřehlé prsty, průvodce petráčem i odhodlání jako kdybychom se balili do Jury. Cesta probíhá klasicky, nezavřeme ústa a najednou vystupujeme z auta.

Začínám si v těch teleportech nacházet zálibu, zvlášť když při nich zvládneme vypít filtrovanou Etiopii. Ježíšek přinesl kamaráda z Japonska, takže pan Hario dostal okamžitě příležitost předvést černý pásek.

Jirka je tu prvně, takže průvodcování je dneska na mě. Volím sektor sklárna, jelikož se tady událo Padání, je velká šance, že šutry nebudeme muset tolik čistit. Šutry jsou relativně čisté, stačí odmést jehličí a jde se na to.

„Mechobranní se nekoná!“

Vybíráme na rozlez nějakou 4. Z jara se mi tu potily ruce, dneska jsou pro změnu vlhký šutry. Ohmatávám ten šutr a hledám kde za co vzít a připadám si jak čivava co se snaží obskočit fenku německého ovčáka. Ruce studí, není na co čekat. Zabrat a věřit, že lezečka podrží, přenést váhu, výlez, tady pozor na kolýnko a je tam! Jirka pokus opakuje jak přes kopírák. Jde to poctivě a se vším všudy. Rovněž to rozjíždí z pozice čivava.

Takhle proběhnou zhruba tři cesty, kde postupně lehce zvedáme klásu. Přesuneme se na další šutr, opět startujeme na 4. Vystřídáme několik pokusů, než to jako první pokoří Jirka. Já s pocitem, že je to čtyřka (a tady jde o čest) a taky s vědomím, že jsem tohle už přelezl, se marně pokouším najít místo pro vysokou nohu, přes kterou se musím zvednout, přidržet se hnidu a vytáhnout to nahoru. V podstatě dvou-kroková záležitost. Až když si matku přitáhnu blíže a dostanu se tak o cca 1,5 cm výše a s vědomím, že točíme Pozdrav do Kanady, pokus úspěšně zvládnu. Někdo holt potřebuje publikum.

Až seskočím, chci do sběru!

Pozn.: Za tento boulder později dostáváme z Kanady dvě srdíčka. Dlouho jsme se s Pájou takhle nehádali…

Chtěl bych říct, že dál už to řežeme boulder ne boulder, ale vlhko není lezcův přítel a tak naše sebevědomí a lezecké ego utrpí petráčskou facku. Náladu si zvedneme až na vyfoukaném šutru, který je suchý. Pak už přichází čas na to podívat se zelňačce na zoubek. Posíláme to express z ešusu do bříška. Cítím jak se mi rozlévá teplo po celém těle. Bájo! Nefalšovaná vánoční pohoda. Relax, dobrá nálada, dobré jídlo, a všude kolem příroda. Tohle ti nikdo nevezme.

Uprostřed všeho dění

Když začneme znovu lézt narazíme na cesty, které jsou pro tuhle oblast typické. Zvedneš zadek a máš to. Některé nástupy vypadají, že pustí, ale když dělám asi třicátý pokus a Jirka má už stejně modrou bundu jako tvář, nechám toho. Ruce zedřený, kolena vobouchaný, a stejně mě k sobě ta nepustí. Co si o sobě myslí mrcha jedna špinavá, uklouzaná. Dneska vyhrála bitvu, ale já se vrátím! Pak si najdeme jedno krásný lezitelný 6A, abychom si dali na závěr něco pěkného. Mrkla na nás oblá 3. Po prvním pokusu to ale vypadá, že jsme se vrátili na začátek. Oba na ní dáme několik pokusů. Je třeba se navalit přes břicho a rukama se pokusit najít něco, cokoliv co podrží a bude možné se vytáhnout a nakulit na vršek. Konečně se mi podaří to udělat, noha drží. Takovou radost z 3 jsem dlouho neměl. Peška si tady na závěr vytáhne Jirka, vypadá zoufale jako já ve 4 na začátku. Nakonec ale i on najde způsob jak to poslat až nahoru.

Se setměním sbalíme krám. V autě vybalíme cukroví, na pumpě zastavíme na kávu a pak hurá domů lízat rány a hlídat, kdy bude sucho na Sněžníku.