(Bez)naděj

Práce, pivo, bouldrovka,
současná to taktovka!

Znáte tu beznaděj, když Vás to táhne jít lízt, je předpověď dobrého počasí a chuť  se pořádně vybát a všichni parťáci mají něco důležitějšího?!

Pokud ano, pište a můžeme si vzájemně poplakat na rameno!

Bořeňská snídaně v trávě

cca 5 minut čtení

Hlavní motto tohoto lezení bych nazval:

„Tam kde končí vychozená cesta, začíná ta tvoje…“

nebo

„Ta svinská tráva klouže tak, že si asi dám mágo.“

Při lezení – čím méně o té cestě vím, a čím méně na ni zespoda čumím, tím větší jízda to pro mě je, když do toho nalezu. Jasně, nenalezu do nějaké osmy s tím, že jsem za chvíli nahoře, abych místo toho byl ještě rychleji dole zapíchnutej v kamení. Ale moment překvapení, to je pro mě hnací motor. Objevit se v prostoru, kde vrcholová knížka zeje prázdnotou, kde je spára zaprášená jak vnitřek vyhaslých kamen a kde na chytech a stupech drží lišejník. K nástupu projít strmou trávou, kde nejsou vidět hladké kameny a uvědomit si, že navázat jsme se měli už támhle u posledního stromu, kterého jsme se úporně drželi.

Naštěstí vše dobře dopadlo a my si to mohli prásknout ve spárové cestě po vlastním jištění.

Sobotu jsme začali ovšem pohodovou čtyřkou na rozhýbání na Skautské věži. Slávek, přirozený lezecký talent, už je plně natěšený na osazování friendů a vklíněnců do čediče. Ani trochu jsem nezapochyboval, že mu to nebude chutnat. A skutečně to tak bylo. Chutnalo a velmi.

Komín na Biskupskou stolici

Moje výzva, že druhou délku v druhé cestě tahá on, vznikla spíše ze Slávkovi skromnosti, že si nechtěl říct o lezecký materiál. Na oplátku mi je druhý konec lana a já si v klidu mohu ladit pětkový komínek bez pocitu, že poletím někam dolů.

U prvního vytahování po Slávkovi zjišťuji, jak dobře si dal záležet a založil 0,5 friend tak, že moje tlusté prsty ho nebyly schopny vyšťourat. Ocelové šťáradlo samozřejmě uložené dole v batohu. Nakonec ho ale můj dnešní lezecký pianista a parťák při slaňování vyndá. Jsem netušil, že lezecké bombarďáky budu posuzovat podle toho, zda strčí nebo nestrčí prsty do příslušného kalibru daného šířkou spáry, která se poleze. Do vrcholovky píšeme, že tam možná nad prvním štandem necháme založený friend pro další generace. 🙂

Z tohohle štandu pozoruji a později i komunikuji s dvojicí, která hledá Levý Jižní Pilíř. Tak to jste chlapci úplně blbě. Stačí se zamyslet, kterým směrem jsou Krušné hory nebo stíny. Nakonec zakládají tábor mezi našimi věcmi. Upřímně to úplně nechápu a dá se říct nesnáším. Místa dole před Skautskou věží jsou mraky, ale oni musí jejich věci hodit přímo mezi ty naše… Variant jak jim naznačit, co si o tom myslíme je ve 30 metrech přímo nad jejich hlavami několik, ale nakonec jim nabízím studijní materiály ve formě průvodce, kterého mám v báglu zastrčeného hned vedle peněženky, hodinek a mobilu. Řekněme zkouška důvěry. Nutno zpětně dodat, že se nám nic neztratilo. Budiž klid v lezecké komunitě.

Skautská věž shora

„Támhle projdeme tu travičku a vytáhneme nějakou pěknou na Polední piliř!“

Zase při lezení cítím to stádo klíšťat, co si z mého těla dělá prérii než se na trvalo zakousne. Rád bych se podrbal nebo je nadobro rozmačkal, ale nějak na to, zakouslej ve spáře s nohama v okolních plotnách, nemám čas ani potřebnou motoriku. Nalezl jsem do spáry, která zdá se jen tak neskončí. Stupy na nohy nic moc, vklíněnci nešetřím, ale padat do nich, to je to poslední, co chci. Teču na odpoledním slunci jak romadůr v Káhiře. Sunu se vzhůru nad propastí, kde dole v trávě někde za hranou pilíře trčí na slunci chudák Slávek a drží lano. Vzpomenu si na úryvek z nějaké písničky – hlemýždi, lezou mi po hýždi. Situace víc než stresující. Komunikujeme spolu jen křikem s totálním vypětím nebo vibracemi v laně. Lano táhne zase jak prase. Zase mi to něco připomíná, ale zároveň vím, že tuhle písemku jsem ještě nepsal a taháky bohužel nepoužívám.

Na druhý nádech vytahuju nohu na stup, který se předtím zdál tak vysoko a zákonitě musel skončit vratama. Vrata jsem ustál. Spára je mocná a místy i zvrásněná. Tudíž, kdo šmátrá, najde. Nějaké fixní jištění  by vážně už přišlo vhod. I na dohled by stačilo, jako motivace a pevné železo na konci tunelu, které bych rád cvaknul. Místo přemýšlení „co by kdyby“ se rozhodnu převislý konec nejistit. Už nemám sílu se tady zdržovat a mávat ve spáře kouskem duralu než něco najdu. K čemu sakra táhnu ty čtyři pressky. Dyť tu jsou úplně k ničemu! Čedič a spára drtí moje pěsti a já vím, že pokud do chvíle nechytnu něco normálního, tak jedním pohybem dolů setřesu všechna moje pečlivě sesbíraná klíšťata…

Co dělá Slávek za hranou? Jsou ty křiky směřované ke mně nebo odhání klíšťata, která přišla na snídani v trávě? Jsou neúprosně hladová. Nezbývá nic jiného než odlézt nahoru. Slávku vydrž, už tam budu a zachráním Tě. Mezitím vyřeším tisíc a jeden problém morální stránky věci s rukama utopenýma v čediči. Hrana, kolínko, borhák! „Štand!!!“, to slyší až v Bílině. Hurá je posekáno. Lodní uzel si nastavím akorát k pěkné sedačce a toč, toč, kolotoč pustím Slávkovi. Při dobírání mám docela čas přemýšlet, co jsem dělal špatně, že mi to tak trvalo. Lezl jsem to vážně celou věčnost. Nicméně 9 z 10-ti klíšťat, přesně tohle doporučují. Jó bandasky plné krve, ty se panečku teprve koušou!

Krok sun krok

Na štandu jsme pokecali. Slávek poté vytáhl hřebenovku k úplnému vršku pilíře. Už tu oxidujeme docela dlouho. Jazyk mám jak tygr. Něco bych popil, láhve s vodou máme dole v báglu. Trvá ještě docela dlouho než se tam trojitým slaněním dostaneme. Tyhle cesty už asi chtějí dvojitý 60ky. Kdo to má furt přemotávat! Byste nevěřili, jak voda z pražského vodovodu je výborná. Chutná tak, jako by ji někdo osladil! A Srajlán v termosce? Ty bláho, úplně jsem cítil spocené ruce indické ženy, co ho trhala!

Všechny Bořeňské lezce zdraví posekanej Julek!

Tímhle jsme zakončili další Bořeň. Z vrcholu Poledního pilíře jsme okoukli 100 metrovou, ohromující, nepřátelsky černou, fascinující Severní stěnu, kde je v tuto dobu zákaz lezení. Dle průvodčíka tu Bělina řádil… A my chceme, až zákaz skončí, co nejdřív taky!

Srůstej a táhni

cca 6 minut čtení

Vždycky mě zajímalo, když jsem koukal na večerní zprávy někdy v průběhu května, o čem dálkový pochod Praha-Prčice v zástupech lidí vlastně je – jak je to fyzicky náročné, jací jsou lidé na trati, jak je to pořadatelsky zmáknuté? Otevřel jsem diskuzi na webu pochodu a tam klasika – negativistické žvásty a rady o tom, jakým směrem by se pořadatelé měli ubírat. No nic čecháčci, tudy cesta nepovede. Zaklapávám notebook a píšu reverendům, co si takhle udělat za jednu sobotu jeden vlastní názor. Názoru-chtivý je jen Barbánek. Toho jsem se bál – bikerská mašina, co utáhne nacpanou krosnu 40-ti kilometrovým lesem a otvírá konzervy holýma rukama. Spřádám tedy plány jak to vedle mašiny ujít až do cíle, abych si názor udělal kompletní. Jít to sám by byla blbost. Chci čerpat z nějaké synergie. Obdivuju samotáře, co to šlapou v zástupech lidí, zároveň však úplně anonymně sami.

Volím tedy následující strategii:

Na nohy prochozené lehčí pohorky, do ruky turistické hole. V báglu mám běžecké kecky, láhev s vodou, lehkou bundu na postávání u pivka případně jako sedák než přijede sanitka s transfúzí, nějakou traťovku, nacpanou lékárničku, kde hlavní prim hraje Lioton mast, Brufen drogy a nůžky na propichování vzducholodí na nohou, náhradní fusekle a apartní čepici proti úpalu.

Na startu po zaplacení startovného dostáváme mapu. Ta by mohla být pro orientaci důležitá, ale v reálu vůbec potřeba není. Furt máš někoho před nebo za sebou. Za pozdrav, zeptání se a poděkování nic nedáš. Aby to mělo nějaký řád, měl bys do mapy sbírat po cestě na důležitých bodech razítka od pořadatelů. V cíli za to bude prý studenější pivo a mastnější klobina.

Žádné body v hlavě ani mapě, co kdy a kde se bude dít, nemám. Nechávám vše pocitům a také výsledkům interakce s parťákem. Už jsem s ním něco prožil, tak ani nějakou strategii nemusíme plánovat. Víme, že není třeba. Dobře naladěné rádio, co hraje jednu pecku za druhou, není třeba ladit. V týdnu před akcí jsme udělali konstruktivní telefonát, z kterého vyplynulo, že problémy a puchýře budeme řešit, až když nastanou. Druhým závěrem byl souhlas, že pokud budeme na šrot, spíme klidně v pangejtu. Nějaký plán návratu domů v kolik nebo jak jsme nechali koňovi. Nakonec jsme si odsouhlasili, že cesta je cíl. Zpětně se již dá říci, že jsme vše dodrželi. 🙂

Už tam budeme?

Start je ve 4:50. A koho na startu nepotkáme. Mohykána Balua! Prý mu vypadl parťák na 50-ti kilometrovou trať, tak jde klasiku až z Prahy. Logice nerozumím. Mně vypadnout Barbánek, tak ráno udělám snídani na vidličku, ale nepřidám si dvacku k treku… Za 2 hodiny pochodu prohodíme 3 slova a pak už ho necháváme napospas jeho logice. Sestup do Týnce se nějak vleče. Zjišťujeme, jaké je měřítko mapy, kde je všechno v řádech milimetrů. Pořád si myslíme, že za stromem „to“ už bude, ale za stromem je jenom další strom…

Konečně Týnec. Hordy lidí. Všichni jsou takoví anonymní. Naše dvojice v dresech Vinohradských šlapek je oproti tomu jako polovina protagonistek Sexu ve městě. Máme na to celý den – rozebrat naše osudy, ale nějak s tím pospícháme. Vůbec nám to nevadí. Práce, lezení, kolo, ženy, svorkovnicové skříně, automatická vrata… valíme to před sebou bez předsudků, že nás někdo ze spolupochodníků poslouchá. Valíme to bez hlavy a paty stejně jako ten pochod.

Se svým malotraktorem…

Další midpoint v Neveklově je už v nohách cítit. Pokecáme s dvěma cyklisty při pauze na náměstí. V hlavě mi utkvěla velká fenka Shiba-Inu a veselý chlapík ve středních letech, co měl na nohou Prestige. Ten někomu jinému říkal, že pokud neprotékají boty krví, tak to co cítí, není bolest nohou. Ten adresát byl Barbánek. Před odchodem dáme druhou plechovku Plzně, co táhneme v batohu. Je kupodivu ještě solidně studená. Milý oblbovák před závěrečnou třicítkou.

Deset kiláků po Neveklově mi naše vrozená lidská aktivita přestává chutnat. Veškerou iniciativu nad tématy konverzace přebírá reverend vedle. Tupě jdu, tupě čumím. Z deliria vycházky na odpoledním sluníčku mě probírá ves Suchdol. Zde se jezdily cyklistické závody. Byl jsem na svém asi třetím závodě a vyhrál jsem ho. Porazil jsem místní borce v no-name červeném dresu značky Kalaš. V cíli jsem dostal dort a zároveň se doslechl, že má někdo problém, že jsem neměl stejný dres jako mí spolujezdci, kteří mi pomáhali. Na tyhle historky z hnojáků vzpomínám hrozně rád. Teď máme na sobě s Barbánkem správné týmové dresy a nikdo si nestěžuje. Vlastně ano. Holky na druhý straně silnice pokulhávají a že prý to je důsledek jednoho špatného večera. Koukáme tedy, jestli jsou těhotné. Nejsou. Jdou z Prahy, bolí je kolena, dvacet let za sebou, dvacet kilometrů před sebou. Bylo by trapné klišé říct, že jim závidíme. Navíc si musíme přiznat, že to není pravda.

Krize vrcholí sestupem do obce Kosova Hora. U hasičů se svalíme do strouhy. Dáme pivko a malinovku. Nemůžu mluvit, nemůžu chodit, mám zimnici. Je tohle lezecký absťák? Po dlouhé době víkend bez skal. Není. Barbánek-nelezec totiž taky nevypadá, že by očekával příchod kouzelníka. Chvíle ticha a napětí vrcholí polykáním dvou brufenů, bouchnutím jednoho balonku na pravém malíčku u nohy a rozhodnutím, že to zkusíme dál. Ještě se ptám, zda je to košer, žrát při sportovní akci prášky na bolest? Prý to na ultra akcích jedí všichni ti kočkodani… Tak ok, svědomí a zimnice tedy stranou.

Krize strouhová

Závěrečných 14 kilometrů je velkou jízdou. Nic nás nebolí, ružové štěstí se nám pomalu rozpouští v žaludku. Ve skupině asi pěti lidí a třech psů přicházíme chvíli po sedmé večerní na náměstí v Prčici.

Pivo mají. Klobásy mají. Tak nekecali. Akorát začíná pršet, tak zalézáme s klobásama do průjezdu. Pořád nevíme, kde budeme spát a kolik piv vypijeme. To je na tom to nejlepší. Jemná příchuť punku. Je právě úplně jedno, že nás před půlnocí totálně rozespalé vysypou z autobusu na Opatově a skončíme v pražském bytě u lahve Becherovky. Přestup na I.P.Pavlova je velký šok. Proplétáme se mezi perníkovými panáčky, houkajícími tramvajemi a snažíme se koupit toho dne poslední kolu. V ten moment se na sebe oba podíváme a bez jediného slova oba pochopíme významu téhle cesty z města.

Několik fotografií z této akce je možné najít zde.

Bořeň a barevná skoba

cca 4 minuty čtení

Jestli jsme si minule jeli pro Bořeň, tak tentokrát si hora jela pro nás. Posazená kousek od hnědouhelné pánve a v našich hlavách. Slunečná rána cestou na kole do práce koukám v údolí po čem bych vylez. V tom přijde Pája s brutálním whatsup útokem – pátek dovolená a skála?! Makáme do večera jak šrouby, abychom to zítra mohli hned od rána odpálit! Podvečerním sluncem a Prokopským údolím na kole domů, kdy zdáli slyším bořeňské spáry, jak volají o vylezení!

„Dnes tahám já!“, řekl a zmizel v koutě

Jeho odměna je sladká – dolézám Páju na Ďablovu Kazatelnu, sokolík mi tam nejde, nohy mi odjíždí, bandasky jak cep. Pája už vylezl ke druhému slaňáku a vypadá dnes dost nekompromisně.

Prý plavec, přitom boulderista

Obě cesty jsou technický. Do toho pár vlastních jistících prostředků dodávající odvahy a mazající pochybnosti, že snad nebude podlaha. Tomu říkám rozlezení – uklouzanej kout, odřený koleno a jedno prasacký odsednutí do skoro nového lana, které označkuju krví. Stejně tak jako reverenda, když vedle něho na štandu odsedávám. Je to nějaký syrový – bez sluníčka a s krví. Potřebuju se uklidnit nebo si na protější stěně nadělám si do kalhot, až po Pájovi budu vybírat matroš.

Basecamp

Existuje jen jeden způsob, jak vyzkoušet starou skobu…

Rázem je vše jinak. Když už Pája v další cestě opět nabírá obrátky směrem k prvním borháku, tak cvaká starou skobu a při následných třech krocích do ní plnou vahou padá. Hádáme Bělinův matroš, který podržel a nevyřadil Pájovi kotníky a kolena do second handu. Vypadá to jednoduše ale na další první konec lana si Pája bude muset dnes počkat. Rychle to přeházíme a cestu zkusím já. Zase jedna klasická pětka v šuplíku. Vklíněnci jsem nešetřil. Závěr je taková hrachovina. Už je kam padat, ale Pájovi dolů plnou maringotku kamení vysypat rozhodně nechci.

Trapní, leč spokojení

Knížka, výhled, pátek – julků klasický svátek

Z tohohle slaňáku slaníme dnes každý čtyřikrát. Chtělo by to lahváče a bivak. Výhled jihovýchodním směrem je jak ze žurnálu. Louky, klid přerušovaný střílejícími myslivci, ptačí fandění jak ve voliéře. Radost mám z Páji, když naleze do spáry, kde si dle předpokladů z průvodčíka bude hrát s třemi barevnými skobami na schovávanou. Nahoře štanduje o břízu, která zažívá Fukušimu. Zespoda to vypadá, že se Pája rozhodl, dříve než k němu dolezu, z koruny vyklepat všechny klíšťata, jehnědy a možná i listy. Spára na druhým je lahůdkou. Doma pouze čtyři klíšťata. Díky kámo za přípravu!

Když už jsme myšlenkově na cestě domů, vymýšlíme ještě poslední cestu k „našemu“ slaňáku.

Na borovici, dějí se věci!

Borhák za hranou cvaknut, převísek pouští, nad ním už to odsejpá. Pamatuju, že hlavním problémem téhle cesty byl spolknutý kus lišejníku, který nešel ani dovnitř ani ven. Ironický název „Invalidní“ nechápeme. Ale na závěr super vzdušnější lezení, které v autě budeme jistě přehrávat jako videohru.

A taky jo! Hlavně s Pájou to lezení na prvním dělá divy.

Co to máš na pravém lýtku?

Gestikuluje tak, že se někdy bojím, že mě kopne do volantu nebo vyřadí rychlost. Tahle oblast to je taková anti-armáda spásy na emoce! Přijdeš střízlivej, odcházíš sjetej jak motyka.

Hubnutí na Bořni

cca 5 minut čtení

Kde se vzal, tu se vzal – 5. květen

Má parametry tradičního lezeckého rána, bez kterého nelze být. Vstávat tak brzo, že v celém činžáku je ještě hrobové ticho. Rychlé kafe, ohřát do termosky výluh ze zázvoru, shrábnout připravenou svačinu, klíčky od auta do ruky, jemně zabouchnout dveře a hurá na věc. Aut mezi Vršovicemi a Holešovicemi je tak málo, že stačí dvě zívnutí a čtyři semafory a už jsem zase tam v tom Hipstrově. Prozvonit rovnou kšiltovku, která se chvíli nato s nacpaným báglem souká z omšelých vchodových dveří. Kings of Leon jsou přesně tam, kde mají být. Je to fantastický už teď a to třetina dne ještě neutekla. Z hlediska hydrologie je tohle počasí za předním sklem velký problém, z hlediska lezení to bude fantazie. V pondělí dovolená, v úterý státní svátek, zítra volno a lízání ran. Všechny předpoklady jsou fantastické. Kecám s reverendem vedle na sedadle a zároveň přemýšlím o tom, jak tu káru ve vertikálním světě dnes natlačíme zase o kousek dál nebo výš…

Zjednoduš to trochu! Špinavý nehty, odřený kolena, smradlavý nohy, upocený vlasy a bolavý prsty. To je to, pro co si jedeme!

Pája nekompromisně startuje odchod od auta a jako vlk smečku táhne naše duo směrem k jižním stěnám. Pak přebírám taktovku a ukážu Pájovi, že jsem nestudoval průvodčíka nadarmo. Docela intuitivně se orientujeme mezi dvěma nápadnými pilíři a míříme do sektoru s názvem Jižní Amfiteátr.

Zleva doprava – Nesmrdí rum, Hubeňour, Čima

Možná, že příště oblast poznáme podle čichu, protože tam, kde už končí lezecká oblast a začíná trní a divočina, tak tam 10 metrů v šípku jeden papírový ubrousek neekologicky použit byl. Omlouvám se všem zvířátkům! Je to už můj zvyk – před lezením odejít opodál. Jíte červenou řepu? Jíte chřest? Teď je sezóna. Kdo to nezná, vězte, že se pak krásně leze. Teda, když je to z těla pryč! Jaro hraje barvami…

Ty woe, čím začnem? Čímou!?

Zatímco se jeden obléká, druhý kouká vzhůru a hledá linii na které by se hned nezabil. Pokud ne fyzicky, tak psychicky. Neznám moc horších věcí, než 5 minut po nástupu začít mávat bandaskama a připravovat se na seskok. Ok, tahle cesta vypadá dobře – Čima. V její první polovině, v délce 17-ti metrů, dva borháky a dva kruhy. Dál by to mělo být lehčí. Než dolezu k druhému kruhu, mám solidně oroseno pod vestou. Spodek umolousanej jak lom v Srbsku. Nad kruhem prázdno, ani spára, ani stará skoba. Možná tam někde. Ale prrr! Ještě ani nevyšlo sluníčko!…je rozhodnuto. Od kruhu jsme dole za chvíli. Co dál? Vpravo převislý plotny, vlevo asi fajn lezení. Jenom první jištění je na náš vkus víc klasicky umístěné… Strach a peníze jsme nikdy neměli, hahaha. Tak lez! Nesmrdí rum – 20 metrů, spára, terasa, hrana, 3 borháky, první v 10-ti. Lišejník, trsy řepky, volné kameny, jeden vyzvoněnej vklíněnec pod nohama. Utěšuju se tím, že jsem možná prvolezec. Dle všech ukazatelů to totiž tak vypadá. Vršek je vzdušnej, ale už pevnej a jasnej. Když vidím dobírací místo, cítím bublat testosteron. Výhled až kýčovitej. Štand, lano, Pája už v akci. Jednoduchost dokonalosti nezná mezí.

Události na jedničce, Hubeňour na dvojce

Dole toust a porada. Přidáme pohled trochu doprava a o 10 metrů výš, kde je vrcholová police Pilíře Hubeňoura. Toust ani nedojím. Jsem napnutej, jak struna. Pájovi to ani nevadí, prý dnes tahám já. Přeberu matroš a hurá pro další dávku klasického lezení, které se zažírá pod kůži jak fotbalový zápas na škváře v přespolním derby.

Cyklisti z Praha-Východ kukuřice nedávno říkali, že jsem tlustej a že se jim na bajku nelíbím. Já na ně na oplátku křičel, že punk je jinde. Borhák ve 12-nácti, slovo respekt, zde ztrácí jakoukoliv abstrakci, tlukot srdce, žádný sedlo, žádná krajnice, žádní machírci v okolí v autech nebo na kole. Mozek, prsty, lezečky a vyřeš to! Pája na jistotku na druhým. Vyřešeno. Tohle musí do knížky!

Může se do vrcholovek psát Julci.cz?

Balíme saky paky. Zbylých nezajištěných 17 metrů Čimy si necháme na jindy. Jdeme trénovat na Skautskou věž. Po cestě mě zaujal sektor s názvem Biskupská Stolice a další pilířoidní cesty. Ale Pája je neoblomný a diskuzi, tu my umíme!

Kdo má Milana, z komínu nevypadne!

Tak tedy Skautská věž. Dle průvodčíka jedna z nejoblíbenějších oblastí na Bořni. Zase diskutujeme. Nezbývá než nabít opasek a vyrazit na prašnou cestu před salón. Komín bez ničeho za čtyři a spára s friendama za pět. K tomu vítr jak v Tatrách a o pozdní zadumané odpoledne než vylezeme na top je vystaráno. Potěšil mě hlavně komín odspoda až nahoru po vlastním.

Pravou v komíně, levou si honíme

Lezecky primitivní. Cyklisti by se mi zase vysmáli. Mají pravdu. Z komínu nevypadneš. Kór, když jsi tlustej! Lezení po vlastním jištění…hm, hm, nevím, nevím. Vypadá to, že kapacita na Bořni nebude vybita za jedno léto!

Dokud si mladej, tak vybírej!

Možná jsem otevřel pandoru a obsah se mi hrozně líbí? Možná, že ten písek zase není takový kotel? Možná, že se i na toho Starostu jednou nejen podívám? Možná, že dělat věci naplno dává smysl? Všechno je tak relativní! Franz Ferdinand, prázdná dálnice, ťukec v Holešovicích Obama style. Zase to jednou dává smysl. Zapadá to do sebe. Pokračování sakra brzy…