KOMy nebo Kugy

Na sportovní sociální síti Strava je možné sbírat tzv. KOMy.

Jedná se o virtuální titul King of Mountain. Dosáhneš ho, pokud určitý měřený úsek projedeš nejrychleji. Je jedno zda jedeš v autě, na fichtlu, zastrčen v cyklistickém v balíku, který tě tam doveze a ty z něj zašpurtuješ a nebo máš v zádech Kyrilla. Stačí mít na ruce zaplé hodinky s GPS a podmínky na své straně. Pak porazíš i člověka, který si titul opravdu zaslouží. Ten poctivě trénuje, poctivě závodí, poctivě vyhrává i prohrává a co je hlavní, pravděpodobně i poctivě žije.

To je mi ale jedno – důležité je přece být nejlepší z nejlepších! Novináři nepřijdou pokládat trpké otázky, jak k tomu došlo a zda je možné úsek zopakovat před jejich zraky – kdykoliv nebo ve smluvenou hodinu. Nejsem totiž profík, zajel jsem si tam rovnou z Kolbenky. Ani pes se mě nezeptá. A tak musí chudáci moji kamarádi v hospodě poslouchat, co že je to KOM a jak bylo těžké ho dosáhnout…

Na webu zabývající se otázkou jak získat KOM, jsem se dočetl:

„It’s satisfying to work hard and see your name at the top of the leaderboard…“

Jednou nám Kugy řekl:

„Tu se kolem přežene jakýsi muž, uřícen, bez dechu. Nedívá se na krásu přírody. Zírá před sebe a třímá hodinky v ruce. „Dvě hodiny čtrnáct minut třicet vteřin!“ křičí vítězoslavně, když pádí kolem nás. My jsme potřebovali až nahoru čtyři hodiny a zděsíme se. Zpráva o neštěstí přinesená z doliny? Ach nikoli! Je to časový člověk, rekordman. Svou rozkoš a úspěch měří krátkostí doby… Tito muži „výkonů“ se věru nikdy nedočkají pravého a klidného štěstí. Příliš často se dožijí, že jiný překoná jejich výkony… Zato tichou, v nitru planoucí lásku k přírodě a horám nikdo nepřekoná a nikdo ti nevezme. Tu pevně drž a celým srdcem svým!“

A právě proto nesbíráme KOMy. Sbíráme KUGy!

Pokrývač

První: „Ty vole, proč se sprchuješ ráno???“
Druhý: „Františku vole, já nevím, kdy Ty pokrýváš svoji Marušku!?“

úryvek z upřímného rozhovoru, který se k tobě dostane v zapadlé hospodě v hloubi pohraničních lesů.

Zimní trekování

zimní trekování

cca 6 minut čtení

Den před odjezdem ještě sháním návleky na boty, nemá tam být moc sněhu, ale tohle v batohu unesu a pokud připadne budu radši s nima než bez nich.

V den odjezdu můj vnitřní budík jde zase o něco napřed oproti tomu na mobilu. Vstanu, proplížím se do kuchyně, udělám si ránní kávu, posnídám a ohřeju zázvorovej čaj do termosky.

Vyzvednu Jirku a valíme pro Bobka. Ten si vzadu ještě chrupne a protože je po firemní zábavě je ještě trochu společensky unavený. Auto parkujeme za místní hasičárnou lehce nad plánem. Bobajs odloží co nepotřebuje za zadním levým kolem (ne, klíče si tam fakt nedal) a vyrážíme. Krajina kolem je po cukrovaná a horizont rozbíjí kopečky všude kam se podíváš. První krátkou pauzu děláme u zvoničky, kde si dáme čaj.

zvonička

Poté následuje již vpád do lesem zahalené krajiny, chvíli stoupáme, pak klesáme. Zrovna jsem na špici, když v tom moje noha zajede asi do 10 cm hluboké blátivé pasti schované pod bílou vrstu sněhu. Vypadám jako by si Bobajs ještě odložil, a ty dva reverendi co tu jsou se mnou plaší zvěř smíchem, který nám nějakou chvíli vydrží. Projdeme jakousi obcí o pěti stavbách, ze které by měl radost i Gebrian. Původní urbanismus naprosto nenarušen jakoukoliv snahou dokázat ostatním, že máte prachy ale ne vkus. Po prvním prudším a delším stoupání narazíme na stopu vlka ve sněhu, ně že bychom ho stopovali, ale máme zřejmě společnou cestu. Dojdeme k altánku na mýtince, kde zase rozjedeme hisptro bufet. Voda už vře a bublá, na mlýnku dnes keňa. Ke kávě se podává sušené hovězí a zapíjíme to vínem od místního someliéra Bobka, který už má dobrou barvu a vrací se mu chuť.

Jsme tu sami, jen my tři, sdílíme společnou vášeň k cestování po svých. Máme stejný smysl pro humor. Když je třeba mlčet mlčíme, když mluvit, mluvíme. Než vyrazíme dál nasadíme návleky a jsem rád, že je mám. Sněhu připadlo a čím jsme výše tím je ho více. Jdeme krajinou, která je jindy lynčovaná nájezdy turistů, ale ne tak dnes. Zimní pohádka není pro všechny. Na první vyhlídce, uděláme zápis do vrcholové knížky a foto pro ty, kteří by tu chtěli být ale nemohou.

Pokračujeme dál a den plyne jakýmsi si bezčasím, sníh, mlha, praskající led pod nohama, ticho lesa a padající sníh… Další zastávka je na vyhlídce, kde by se dal použít další kousek z naší výbavy, nakonec se pokocháme výhledem na mlhu a ze supího hnízda sjedem dolu na cestu a zamíříme si to ke Hvězdě. Rychlá polívka a pivo, necítíme se zde uplně vítaní, asi by radši měli prázdno a tak nám vrátili i tuzér. Jsme celkem chápající takže se dlouho nezdržujeme, nasadíme čelovky na záverečný sjezd do Hlavňova, kde máme sjednané ubytování. Lokál prázdnej, hospodský nás ubytuje a přestože jsme tu jen s dalším jedním pokojem dává nám separé koupelnu a toaletu. Pak pochopíme proč… Rozvěsíme vlhké věci po pokoji a jdeme na regulérní večeři a pivo, čás máme dobrý. Nakonec dorazí i mistní pokrývač, (nikoliv povoláním) a chválí hospodskému manželku. Pak se baví o udírně a chlupaticích a tak radši začneme hrát karban. Jdeme si lehnout nezvykle brzy, a nezvykle brzy také vstáváme.

Trpím poruchou usínání, pokud neusnu první a moji spolunocležníci chrápou mám po spánku, proto se na takovéhle akce jistím špuntama. Narvu si je hodně hluboko ulehnu na postel za doprovodu kakofonie orchestra.

Když mě Bobek budí, v pokoji se svítí. Máme otevřené okno a křičí na mě: „vstávej hoří“. Mám asi kromě uší ucpaný i mozek ta scéna nedává smysl a ty informace ke mně pronikají jakoby vzdáleně. Když pozoruju dál tohle sklepácké divadlo, dojde mi to ve chvíli, kdy se Jirka vrátí s hadrem přes obličej z chodby se slovy: “přes schody to nejde“ začnu situaci dávát patřičný význam. Zabalím věci a ve tři, všichni tři stojíme na střeše a zjišťujeme jestli pan domácí volal hasiče. Následně nás ujišťujě, že ještě v jednu v noci to bylo v pořádku a že se to nikdy před tím nestalo, že už je to O.K. a ať jdeme spát. Jasná věc teď se mi bude dobře spát v místnosti plné sazí! S vidinou toho, že už se to jednou stalo nechám batoh zabalený a špunty do uší už nedám. Holt spánek nebo život, volím život!

Vstáváme brzy na ohlášenou snídani. Vajíčka, chleba a čaj. Jdou do mě jak čep do dlabu.

Další den na nás čeká něco kolem 25 km s tím, že potřebujeme chytit vlak v Ádru v 16:14, tak se s tím moc nemažeme a jdeme. Krajina je tu každou chvíli jiná, na to na jak relativně malém uzemí se pohybujeme, chvíli louka, chvíli les, tu skála tu ves. Projdeme velmi sympaticky vypadajícím kempem, kolem krav až na první zastavku pod přístřešek, kde opět hodujeme.Všechno jde podle plánu, čas máme dobrý a tak pokračujeme do teplických skal. Musíme si to střihnout přes pole, kde je spousta navátého sněhu. Jít v něčích stopách, zde dostává přísně konkrétní význam. Jelikož je čas oběda, dohodneme se na další zastávce, kde si uděláme regulérní oběd. Jirka objeví výklenek na Bišíku, kde rozjedeme polévku, tlačenku, olivový chleba, kavu, čaj rum, bum…

Tahle pauza mě nakopla, potřeboval jsem už něco poslat dolu Mílovi. Chytnu tempo a pro změnu dělám pluh já. Díky za ty návleky Pájo! Další rozhledna. Místo kochání, souznění s reverendy.

Sestup zde za letních dní usnadňuje schodišťový systém, který je však nyní pokrytý vrstvou sněhu a pod ním ledem. Nicméně to zvládáme, bez ztráty kytičky. Pak už se zase prodíráme cestičkami mezi skalkama i skálama, nahoru a dolů.

Ta bílá potvora pořád padá, ale díky ní si připadáme jak na Alijašce, tvoje stopa je první v tom bílém koberci, jdeš po úzké pešině sevřený lesem po obou stranách zatímco pod nahami tušíš potok, který můžeš každou chvíli objevit. Nakonec dojdeme do skalního města, kde se rozhodneme pro kratší verzi trasy, abychom v klidu zvládli vlak. Ádr je mekkou nejen společenství prvního kruhu ale i trampů a zkrátka lidí co jsou radši v přírodě než v OC. Všichni zdraví bodře, všichni totiž ví. Jestli se musíš ptát co? Běž do lesa.

Člověk si tu najednou přijde tak malý ve srovnání s Želvou, Starostovejma nebo Milenci.

A protože všechno někde začíná musí i končit a v tomhle příbehu jsme došli na závěr. Na nádraží se ocitáme asi půl hodiny před odjezdem vlaku, kde zlikvidujeme zásoby, utopenců (lepší jsme nejedl, pozdravuj taťku Bobku), oliváče, hovězího, čokolády uvaříme čaj do termosek do vlaku a se zaklapnutím poslední přesky na batohu vidíme přijíždět vlak. Cesta z Adršpachu do Police nad metují je cca 20 minut.Za tu chvíli se vystřídá průvodčí a my najdeme čelovky na poslední cestu pešky k autu.

Nechci končit pateticky, ale protože je konec roku a s tím tak nějak souvisí i bilancování musím říct, že tenhle zimní trek byl top letošních akcí. Díky bratři reverendi, buďte dobří!