První reverendskej z Jizerek

cca 6 minut čtení

Romantik, co chodí o 10 kroků pozadu, ale o jednu myšlenku vždy před tebou. Junák, co roztopí oheň z mokrého bukového dříví. Poznal jsem ho na kole. Divočák s rychlým nástupem. V roce 2012 vymyslel, že pojedeme z Prahy na otočku na Praděd, druhý den zpátky, na kole. V zadní kapse dresu jen kartáček na zuby, peněženka a pláštěnka. Nic z toho nakonec nebylo potřeba. Že si vymýšlím? Kdepak. Od té doby jsme přátelé. Letos koupil boty, což byla známka, že zase někam vyrazíme. Legendární model Blistermakers od La Sportiva.
Poprvé nám nějaký reverend zaslal soupis svého vnímání reality. Je jím Bobek
.

Mám doma smaltovaný hrnec. I když v něm polévka vychladne, má takový hřejivý pocit. „Kus plechu obalený spečeným pískem“.

Kamarád Pája taky jeden má, menší, teda docela malý bílý, hrneček s černým potiskem.

Již legendární plecháč

Je neděle 28.10., 11:17, Pája dopsal na computeru email a mačká odeslat. Já ale sedím na kole, v dešti, 3°C, mezi Polnou a Havlbrodem nacucanej jako molitanová houba v myjícím se hrnečku. Možná ta v tom Pájově, jelikož už všichni tři věděli, že chtějí strávit následující víkend v toulavých botách.

Jirka je dobrý trasér, má rád přehled o místě, cítí odpovědnost, situace kolem něj musí být vědecky vysvětlitelná. Každopádně udá skvěle rytmus tomu, čemu se v prvopočátku říká nápad. A tak ho nenápadně směřuji k tomu po čem touží, protože spokojený Jirka je jako právě přebalené miminko.

Jizerky. Dalo by se říci, jednoduché hory. Jako Italské jídlo – tři lidi, tři dny, tři cesty (ať už jakkoliv dlouhé) jako tři barvy. Zelená jako příroda, bílá jako den a víno, červená jako puchýře na nohou.

„Nerad bych někde bouchal ve tři ráno na dveře, jestli můžeme uvnitř přespat?“, píše Jirka v záplavě týdenní emailové komunikace, kde se vyskytuje i Marcela, a my, teda aspoň já prohlásím, že bez starostí. Už nejsem malé dítě a vím, že pořádný vlk spí v tom, v čem jde (zmenší tak objem svého zavazadla na třetinu), že lépe zahřejí 3 slabé vrstvy než jedna silná. Myšleno u oblečení, vztahově to nemám podloženo.

„Pájo, stále něco děláme špatně!“, prohlásí Jirka při pohledu na zavazadla v úvodu výletu. Usmějeme se. Cesta je příjemná, Jirka řídí svůj bílý vůz Škoda, Pája z pohledu zadní pozice tiše vykonává funkci ,,rozhlasového moderátora“ a působí uvolněně. Kolem nás se míhají spolucestující v automobilech různých značek, někteří rychleji, jiní pomaleji, další stabilně, všichni téměř dodržujeme maximální předepsanou rychlost. Rozdílem je jen to, co uvnitř plechových kabin aktuálně prožíváme. Řekl bych, že většina kabin obsahuje dokonalý ideál lidské masy (společnosti), důležitý pro stabilní nenásilné soužití. Muž a žena, v brzké ranní hodině nalezneme ale i dítě. Muži se soustředí, řídí vůz, mající v rukou osud mnoha ,,spolucestujících“ kolem. Ženy se zdají spokojeny, mají muže co řídí vůz, jsouc vezeny za jejich ,,sny“. Děti se ptají-napjaté v odpovědi.

Benzínová pumpa, stanice, kde můžete načerpat pohonné hmoty (benzín) pro váš vůz, zkráceně benzínka. Je úplně jedno, které firmě se to slovo nejvíce podobá, důležité je, že toto vše si tam můžete potvrdit. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat. Během malé chvíle, dokážete ,,být“ součástí jednoho i více lidských příběhů.

O několik km dále. Hejnice, malé podhorské město? Na pozdní podzim poměrně teplé podnebí, tiše a ponuře působící prostředí, v hlavě střípky trasy. Kluci chtějí pekárnu. Asi chtějí chleba, bude co jíst? Poslední dobou moc nejím a když jím, není to znát, což Jirka pozdvihne větou a dotazem: „Vypadáš vyšvihaně, na co trénuješ? Nejezdi na kole.“ S 20-ti tisíci kilometry začínám přemýšlet o slově závislost.

V Hejnici je hej

Pája působí stále uvolněně, povídá, je příjemné ho poslouchat jako cítit teplo v stoupání kolem lázní. Kulich střídá šátek, šátek střídá holou hlavu, holá hlava střídá bundu, bunda mikinu, mikina rozeplou mikinu a rukavice, rukavice holé ruce, teplo je i na chodidlech. Chodidla lehce zapalují, zvláštní neznámý pocit… Kolem se řítí postarší pán s dítětem. „Nepotkali jste světlovlasou paní?“ Ne, po chvíli se přiřítí mladší muž se stejnou otázkou a dole pod námi opět zaznívá stejná otázka staršího muže k mladému páru, jež nám byl ,,v patách“ asi 20 min z vesničky pod lesem v jehož očích jsme byli trojicí. Trojicí, která jde se spacáky vstříc dobrodružství, či je součástí přirozeného turistického ruchu nebo jejich příjemného dne, který bude možná zakončen pokusem o rozšíření počtu účastníků ,,světového zájezdu“.

A nohy pálí, voda teče, Pája říká, že to musíš to podchytit včas. Nabízí prvky první pomoci – super náplast, kterou se s díky snažím použít dle jeho návodu, ale nevím zdali ji aplikuji do správného místa. Prostě je teplo a terén tvrdý. Důležité je nebýt posměchem, což zdůrazňuje i Jirka. Děkuji…vážím si doporučení. Pocity okolního prostředí převažují pocitům v botách, do kterých navíc zalétá okolní píseček, tak pravidelně vysypávám/větrám a pravidelně odmítám nabídky ochutnat dobrý chléb.

Musíš to podchytit, včas!

Trasa se možná trochu změnila a nebo to byla jen nepozornost. Blíží se Smrk. Původně jsem měl za to, že tu půjdeme zítra. A zmínka o tom že zítra nás čeká opět podobná vzdálenost, mi do bot dává širší rozpětí křídel. Rozhled ze Smrku nabízí neskutečné pohledy. Pohledy bílé jako plátno starého Vlámského malíře a pohledy na krajinu, kde voda tvoří peřinu a teče jako myšlenky a řeči Z/z e mě.

Tři Broumáci v mléku

Podobně uteče i cesta 25ti kilometrů, i první plechový šálek Pájovi kávy ze kterého odlívám do hliněného ,,bucláčku“, v očích Jirky něco jako kastrol pana Komárka. Tiše odmítnu nabídku ochutnat dobrý chléb.

Podobně utekla i spotřeba 1,5l Vlašáku, objem, který se rozprostřel, rozředil v jakémkoliv slova smyslu i směru – po proudu, směrem k Jizerce.

Poslední zastavení před noclehem, načerpání sil před dalším dnem. Vybíráme řekl bych spontánně, podobně působíme, v tílku, v ponožkách, u jednoho stolu s 12° panem Bernardem. Koho by jste v těchto končinách taky čekali, dámu v kožených kalhotách s tmavomodrým tílkem jak vám s důrazem říká, tak na shledanou?!

Na shledanou! Ale na snídani se vrátíme pokud neumrzneme. V 7°C kdo by…

Nouzové nocoviště pár km opodál nabízí neskutečný zážitek. Příroda, čerstvý vzduch, prostor, šumění peřejí dosahující hladiny hluku jako Pražská magistrála, co víc si se dvěma puchýři na nohou přát… Spánek, snít sen, ležíme někde v lese, ve spacáku, u vody, voda šumí, my ležíme. To vše tu je a dávkuje se nám to pěkně po částech, raní probuzení do ,,slunného“ rána, kdy vidíš na více než 10m, ranní koupel v divokých peřejích. A ke snídani vajíčka. Míchaná nebo ham & eggs a pár koleček že by koňského salámu?! Ochutnat dobrý chléb samo odmítnu…

A pár lahví bílého vína v batohu na cestu. Je lepší je nést nebo být ,,jimi nesen“?!

Sbohem Bernarde…

Procházíme smíšeným, ukázkovým lesem. Buky, Smrky, přesně tak, jak se o tom v poslední době často mluví, pod nimi houby – Červené muchomůrky, dva Hřiby žlutomasé. Vše kolem působí klidně a tiše. Radost naslouchat, zastavit u Protržené přehrady, opět vychutnat Pájovu výtečnou kávu, odmítnout nabídku dobrého chleba, projet vzpomínky z mládí, na děti, a nechat se dál ,,nést“ do míst nejvyšších směrem k Jizeře.

Před samotným vrcholem Jirka navrhne uvařit dobrou polévku, kterou by rád rozdělil na periodickou soustavu prvků – hlavně těstoviny zvlášť. V nabídce je i zbytek chleba, stroze odmítnu a v duchu si chválím jak mám hodné kamarády. Prostě s bezlepkovou dietou se člověk já řku, nenudí…

Na Jizeře prožíváme západ slunce, výhledy do všech možných směrů, fouká, foto dětem, klukům, Marcele, zvažujeme nocleh, ale je zde rušno, vydáváme se dál horským temnotám. Hodně se diskutuje Smědava, web boudy.info, volíme jistotu i nejistotu opačným směrem a já nevědomky prožívám krizi, kterou odhalím až v závěru treku. Sním o pohodlných měkkých vzdušných botách, třeba i promočených, hlavně vzdušných…

Vzdušné zámky na lajně

Boudička v nedohlednu přesněji nikde, terén se svažuje, víc a víc, v temné dálce prosvěcují tajemná zvířecí očka, které Pája nenechá bez poznámky: „Hm, to se bude spát! S vědomím kočky za hlavou.“ Nabízím bezpečí louky nad vsí, ale před koncem lesa se nachází malý plácek na pohodlný bivak i s ohýnkem a listím tleskajícím v obličej.

Jako u krbu

Pondělní ráno na Hejnickém náměstí, kupuji co jiného než chleba. Jirka si s chutí zakrojí a nabídne patku, menší, jako bych byl Patka z Ještědu. Posnídáme, Pája opět nabídne svoji lahodnou kávu v plecháčku, kterou s dovolením ,,Komárkovsky“ odliji.

Větrám nohy, probíráme co jsme probrali i neprobrali.

Kdo si od té doby zatleskat chtěl, už si asi zatleskal… Kdo ne, vyrazí k potleskům opodál. Brzy. Třeba do Krušných hor.

Hele, proč vůbec lezeš?

cca 8 minut čtení

Subjektivně o tom, proč jsem začal lézt na písku. Po přečtení spalte. Kdo nemá rád subjektivitu, spalí již před čtením.

Celý rok čekáš na dobré lezecké podmínky – mírný vítr, nižší teplotu, menší pocení rukou. I to žloutnoucí listí k tomu patří. A teď jsou skutečně tady! Příjemně přebíráš chyt, do kterého se ti v červenci nechtělo. Běžíš po cestě na svém „domácím“ znělci, bezpečně usazuješ malý vklíněnec, friendy se Ti houpou na smyčce pod křídly a nezištně odlézáš výš k prvnímu fixnímu jištění. Jsi klidný a nic tě nemůže vylekat. V hlavě ovšem stále rezonuje týden stará věc, kvůli které si nemohl spát a na dnešní znělec sis vlastně přijel srovnat myšlenky a názory… Byl jsi v Rájci, stál pod převislou stěnkou a byl malej jak Hurvínek před rozbitým oknem. Nebyla to válka. Bitva s bazénovým výlezem však ano. Kroky bys dejme tomu uměl, ale musíš přemluvit hlavu začít hrát tu samotářskou psychologii s vlastním tělem. Dolezl jsi ke kruhu, v klidu cvaknul dvě karabiny, nadechl, a pak to všechno začalo. Podzim plnej pískovce!

Morálovka, samice od morálu?

Byť prý bys měl za vším hledat samici, význam slova je opředen tajemstvím. Dlouho se jim snažíš vyhýbat. Čteš o nich, víš o nich, koukáš na ně, sedíš pod nimi, někdy nevypadají vůbec zle a ty by ses do nich pustil. Ne, není to tamto, co myslíte!

Pochybnosti a strach z momentu překvapení tě donutí  jít jinam, popolézat na nějaký šestkový šutr, kde nehrozí podlaha.

Aha, už to chápu! To je lezecká cesta, z které máš respekt a když ji pak lezeš, tak se respekt ještě znásobí? Nooo, třeba tak nějak. Jasně a já myslel, že je to tamto…

Stalo se mi nedávno, že jsem se v jedné objevil. Hele, mluvíš pořád o té cestě? Ano, co myslíš, jsem snad úchylák? Navázal jsem se na první konec lana a vyrazil jsem do vybrané linie. Jasný, jasný, už tě nebudu přerušovat.

„Sedumbé s hvězdičkou, to se ti bude líbit“

Prostě jsem poslechl, jak čokl buřta před nosem. Nabral jsem nějaké smyčky a už jsem se sunul po hraně směrem na polici a od police ke spáře mající můj pohled, že bude v pohodě a kruhu v její půlce pořádně sklepnu. Měly mě varovat visící erární smyce, které tu někdo zanechal. Celá délka spáry se pro mě stala jedním krásným nedělním bouldrem, na který jsem nebyl vůbec připravenej. AF style na plný bomby. Luboš zve dolů k rozmyšlení se, na čaj, že se pak v klidu vrátím zpět nahoru. To ne kámo! Už nějakou chvíli přemýšlím jak nahoru, tak se nemůžu hned přepnout jak dolů. No tak lez dál… Smyčky tam jsou. Nevypadají věrně, ale ruce neví coby a nohy mám taky celý blbě. Kruh ještě ani nevidím. Jednou to přijít muselo. Tři, dva, jedna, hóóóp!

„Hele ty máš docela potenciál!“, řekl Luboš. Blázne, to je hláška roku! I ta nejblběji vypadající smyčka si jednou řekne o vyzkoušení. A můj potenciál byl takový, že to netrvalo vůbec dlouho.

Smyčka drží, houpu se v ní. Hříčka přírody. Nechápu, ale visím tu.

Ta cesta je pro zelenáče jako já totální bitkou. U kruhu se spára ještě trochu otevře. Beru hranu na stisk. S žábou nevím co bych. Když cvakám kruh, cítím jak mi odjíždí nohy, které mám už asi 10minut setrvale na tření. Žadná pecka, žádná lištička. S tím, že znovu odsednu nebo odskočím, jsem tak nějak smířen. Jediné co chci, je odskakovat alespoň trochu řízeně. Od kruhu se zvedám na dvakrát. Pak je další erárka. U té je to asi nejtěžší. Tlustší kevlarka s jednouzlíkem, ta vypadá dobře. Tak pojď kámo, do provázku podruhé!

Alešákova konstanta naplněna na maximum a pořád není konec. Konečně jsem pochopil, že AF je také styl a od teď ho dokážu i ocenit. Nejbližší odpočinek je nahoře, dole nebo další odsednutí. Všude se začínají objevovat krvavé flíčky, cítím různě zkřečované svaly ale pořád věřím, že to Lubošovi natáhnu a on si to na dvojce užije. Zaslouží si to.

Máš alespoň trochu tak trpělivého parťáka, co vydrží tvoje fňukání pod prvním kruhem v rozlezovce, který ti občas alespoň trochu poradí co a jak, a s kterým je tak jednoduché a spolehlivé se domluvit na lezení, i když bydlíte 150km od sebe? Vážně ho máš? Tak se neotáčej, pořádně se nadechni, otevři oči, naplno se rozeběhni a užívej tu synergii!

A teď to hlavní. Ta cesta má skoro 100let, borci ze Saska to lezli bosí nebo v nějakých kristuskách a na jejich lano bych dnes nejspíš ani psa neuvázal. Hluboce se klaním a smekám!

Během lezení jsem si vzpomněl na několik klišé, které Ti o lezení na písku rozhodně neřeknu:

  1. Prostě mě to baví
    Někdy stojíš pod nástupem cesty a nevěříš, že ta obluda před tebou je stejná cesta, jako ta na fotce v průvodci. Střiháš si s parťákem, kdo bude tahat a jsi vlastně rád, že si ji v klidu proběhneš na druhým konci. Nicméně víš, že ten pravý punk je na tom prvním.
  2. Někdy se nemůžu dočkat
    Ano, někdy se tak nemůžu dočkat, že veškerý volný čas doma před odjezdem trávím na záchodě a mezi hlavní věci, které k lezení beru sebou, patří papírové kapesníky. A hned co vylézám z auta, je hledám…
  3. Je to zábava
    Jasně, když dopíjíš poslední doušek z termosky a balíš věci při odchodu zpět na parkoviště jsi generál, co vydržel. Na cestě k autu hlava jede forsáž a ty ještě pokukuješ, který kvak s oranžovým kroužkem by si ještě vytáhnul. V hlavě už píšeš report a máš chuť na pivo. Jenže! Před hodinou si se začal cukat nad poslední nedůvěrně vypadající smyčkou, kruh někde v dálavě za hranou, místo madla dunivej sokolík jak orchestriální buben… Jaká, že byla otázka?
  4. Potkáš fajn lidi
    Na písku jsem prd odlezl, ale nepřijde mi, že by se pod nástupem dělaly fronty. Jsem vlastně rád, když někoho můžu potkat a pozdravit. Pak ale lezeš nějakou ušmudlanou stěnku, nechutná ti to, všechno usoluje a ty ze sebe snažíš vydloubat trochu toho morálu k rozlezení. Ale proč jsou ty chyty omágovaný, když je zde zákaz ho používat? Ale proč je dole pod stěnou pytlík od svačiny? Nevím, zeptal bych se, ale není koho.
  5. Když jde o zdraví, jde o h…o
    Tohle klišé je obzvlášť morbidní. Prý cítíš život a krev je jak rtuť, když vylezeš svoji linku, o kterou si dlouho stál. Tak se ptám, co bys mohl cítit, když ji nevylezeš? 🙂

Jsem nahoře! Padal jsem jak lemra, z chytů a stupů, co nedrželi, jsem hlemzal do chytů a stupů, co už nedrželi vůbec. Je to ono, co v lezení hledám? Jsem si jist svou úlohou v této hře? Rád něco hledám a pak to nacházím. Tenhle podzim jsem pochopil, že vlastně nechci moc lízt. Chci hledat! V přírodě. Ve stěně. Na vzduchu. Ve spáře. Na horách. V komíně. V lesích…

Tohle je přesně ono. Hotový obrázek, omalovánky, prázdný papír. Co si z těch tří možností vyberete? Já už si vybral. Vzal jsem si čistý papír a ádios amígos!

Zářijové highlights

A teď krátce o tom, kam mám potřebu se vrátit. Pro to, co jsem tam našel.

  • Tisá – Hubený doktor
    Ta severo-západní hranka bere dech a je prostě fascinující. Kruh docela dole, pak nějaký hodiny a ladění po hraně. Nad kruhem to bude mňamka.
  • Rájec – Sokolí věž a Blíženci
    Sokolí věž čnící do krajiny samostatně mimo les jak svíce. Už přístup po polici k nástupu je výlet s hvězdičkou. Na nějakou sedmu si tady larva jako já bude muset chvíli počkat. Blíženci – tam toho písku usedlo! Když jsme s Luboškem letos v září na ně poprvé lezli, měl jsem je pak 14 dní v hlavě a nemohl jsem je vyklepat. Budu myslet na všechny bažanty, kteří se na vrcholovém plató na prvním objeví (vlastně i na druhým!) a začnou hledat slaňovací kruh. Abstraktní slovo „překvapení“ zde nabere konkrétní podobu high-jump můstku. Kdo chce v klidu slanit z poctivého kruhu, nebude si moct toto překvápko nechat ujít. Skákal jsem to překvapení toho dne dvakrát a jsou to přímo kronikální zážitky.
  • Ostrov – Velká Ostrovská stěna
    40-metrová krychle z písku. Tady už nic neokecáš. Zamedituješ, dopředu se něčeho napiješ, vezmeš smyčky a vydáš se na dlouhou samotku něco předvést.

Přeji všem, ať najdou přesně to, co hledají! 🙂

Jedna víkendová

„Erárka pod kruhem, erárka nad kruhem, hele tam se asi poleze, za kolik to je v papírech?“

„Za sedmbé, je s hvězdičkou, lez, to by se ti mělo líbit.“

— ticho —

Snad po čtyřiceti minutách, když se oba setkáváme u slaňáku:

„Díky woe, to nemuselo být!“

Když lezete na prvním, buďte obezřetní, co a kdo vám cesty doporučuje. Když už jste v jednom kole, nemá smysl si na to stěžovat. Nicméně, skoro stoletou Údolku na Popravčí kámen, Ostrov-Východ, si určitě dejte, ta by se Vám měla líbit! 🙂

Rozmar

Nic by se nestalo, chtělo by se říct, ty ale víš, jak to je. V rámci zachování zdraví i rozumu musíš vypadnout ven. Být sám sebou, chybí ti hory, příroda, zážitky.

Samota tě odhalí až na předkožku.

Jdeš lesem, sám sobě veršuješ Hraběteho infekci, říkáš si kde se v tobě bere ta melancholie. Novinky by napsali, že za to může podzim. Na novinky, ale se*e bílej tesák. Ty jsi Julek, zaprášené kouty dušičky vypláchneš horkým puerhem z termosky. Sám se poplácáš po zádech a řekneš si: „Buď dobrej“
Jsem zpátky!

buď dobrej

Reverend Luboš

Jak vypadá?
Bylo slíbeno Lubošovi, že nebude focen. Na fotce níže není část jeho těla, ale jeho poslední OS zářez do deníčku. Až budu mít jednou při lezení navrch, tak slibuji, že ho pokoutně vyfotím a zvěčním. (pozn. red.)

Co dělá?
V pohodě dělá to, co mnoho čecháčků akorát vypráví v hospodě jako své životní plány – dojíždí za hranice a má 4 denní víkend!

Jak ho představíte?
Jako klidného sympaťáka ze severu. Stěnový mistr (i zenový) s uměním vybát se. Když si správně sklepne a napije levného čaje, přeleze i nejednu vraždičku.

Proč zrovna on je Reverend?
Leze po vlastním, neleze po dešti, netahá mágo do míst, kde je zakázané. Nerybaří. Odnáší z lesa odpadky. Je to jak opis z pravidel pro tradičního pískaře. Asi proto si myslíme, že je pískař jak řemen. Lezení s ním je solidní psychologická injektáž.

Kde „reverendství“ prokázal?
Nebál se napsat na Lezce inzerát, který zaujal Jirku. Poté stačili 4 týdny, namnožení několik lanovic, trocha projetého benzínu a další lezečky šly do kouta s názvem „na opravu“…