Zlomová prázdninová ochutnávaná

cca 14 minut čtení

Je skvělé lézt na různých místech a materiálech. Je fajn lézt s různými lidmi. Je ale životní výhra lézt se svojí ženou, když lidi kolem nereagují nebo řeší něco jiného. Jseš bosý, u stanu a s pivkem, počítáš perseidy, protahuješ bolavé prsty, pod čelovkou stříháš ozubený nehty a je ti jich trochu líto. Teď nemyslím ty odřené prsty nebo nehty…

Rakousko – umělka na vzduchu s příchutí Kürbiskernöl

Letošní dovolenou by výborně definoval obsah kufru auta – stan, 2 horská kola, bágl s lezeckým materiálem, aeropress, plavky a pár eur. To stačilo. Nevím kolik dnů by dovolená musela trvat, aby nestačilo. Každodenní koncentrované střídání různých aktivit většinou přerušila potřeba jít se zazipovat do spacáku. Iloně jsem představil, že beru prvně na dovolenou lezeckou výbavu. A světe div se, ono to prošlo a šlo!

V okamžiku, kdy už partnerka nechce lízt, tak začneš sekat jednu cestu za druhou. Netrvá dlouho a máš bandasky jak Hulk. Po chvíli už ležíte před stanem nebo u jezera a oba si pískáte, jak ta dovolená jede přesně podle plánu.

Když bylo potřeba přejet z města Steyr do Windischgarsten, našel jsem oblast Ennstal, kde je jeden vápencový masiv vedle druhého. My si našli jeden hýgl s regionálním významem s názvem Rebenstein. Nerozlezený jsem naskočil do nějakých šestkových lišt a když jsem si chtěl odpočinout na prvním větším madle, co jsem cestou potkal, tak mi mrak vos, vylétávající zpod madla, naznačil, že lezu v přírodě. Jako trénink rychlosti lezení mohu vosí styl vřele doporučit.

Není kosa, za to vosa

A pak, o pár dní později, kde se vzal tu se vzal, 5 minut cesty do kopce od auta – vápencové eldorádo jménem Kampermauer nedaleko městečka Windischgarsten.

P+C = Park & Climb

Sem bych se rád někdy vrátil – třeba vysvětlit místnímu instruktorovi, že spouštět děti cizímu člověku na hrb, když dotyčný leze přes převis, není ideální reklama místních lezeckých poměrů. Opravdu nechceš v momentě zvýšeného napětí, poslouchat kousek od sebe dětský smích a slůvka jako „Achtung, Herr Bergsteiger!“.

Skončilo to bez nehody. Z houpacích dětí jsem se oklepal. Z rozlámanýho kouta nevím za kolik jsem vylezl bez ztráty kytičky. Na štand dolů k Iloně jsem nic neposlal. Nicméně oblast Kampermauer ve stylu „Borháček, kam se podíváš“ má potenciál být zajímavou víkendovou, přejištěnou vícedélkovou zábavou. Kdo rád tahá 15 presek na 20 metrů lezení, hurá sem. Kousek je domácí hospoda, kde vás obslouží milý starší pár, dostanete na talíři nějakou luxusní specialitu, namažete si ruce climbonem, dáte si Radlera a budete jim trochu závidět, že se tady narodili.

Plánovaná lezecká dovolená s Pájou se oproti plánům krapet změnila. Zjistili jsme, že každý vnímáme vylezený metr a možnosti jištění jinak. Trochu mě to zamrzelo ale ve finále prodloužený víkend plný hlášek, různě vtipných událostí a prodřených prstových lůžek vše smáznul. 

B jako Bořeň nebo B jako bouldering?

Po delší době máme s Pájou termín. Začal mi holomek nějak často zdrhat na boulder a tak ho musím trochu zpacifikovat. Po nabité zkušenosti z Rakouska vymyšlíme akci „Vícedélky v Rakousku“. Lidé ovšem míní, počasí mění. Z předpovědi je jasné, že z tohohle nic nebude. Je risk jet někam 6 hodin autem a pak každý večer čekat v předsíňce stanu a pozorovat potoky vody, co skrápí tvoji vyhlídnutou stěnu. Plán A jako Austria tedy odložen na neurčito. Plán B zní Severní Čechy – návrat ke kořenům. Že by B znamenalo milovanou a proklínanou Bořeň? No teda. Detaily ladíme za pochodu. Rozlézáme se na Kreutzbergu u Litoměřic.

Že by sólo?

Celodenní skalkaření ve výhni nechává šrámy mírného úpalu, tudíž plán na večer je již odpoledne jasný – spaní na divoko na břehu nejmenované pískovny. Balaton ve středu Čech. Ohníček. Rozhovory o lezení a matičce Praze. Tím, že je čtvrtek, tak lidi nejsou a vše má punc mírně zakázaného ovoce. Jdeme spát v momentě, kdy Pájovou karimatku zvlčuji červeným vínem.

Máchův kraj

Spíme v nějakých písčitých muldách. Co pohyb, to probuzení a bolest v zádech. Pro mě klasická noc pod širákem zhýčkané zlaté mládeže. Cítím nějaký ho**o v trávě kolem a tak bych rád už viděl první paprsky, vstal a šel pryč na snídani.

Z ranní diskuze se klube význam slova B – ve zbývajících třech dnech, znamená dvakrát boulder a jedenkrát Bořeň. Já bláhovej! Navíc můj industriální bílinský miláček s úsporným jištěním vychází na den, kdy se má přehnat bouřka. Hodnotím to negativně, ale nechávám poker face, jakože se s tím smiřuji a uvidíme co dál. Je mi však nadmíru jasné, že jakmile odpoledne spadne prvních deset kapek na metr čtvereční, budeme balit lano do báglu. Následující odstavec vysvětluje nevyvrácenou tezi, že znělec může být zkamenělá emoce.

Tebe to neba?

Pájovi se do slaňování nechce. Vypadá jak kocour, co si do klubka zamotal drápy a čeká, až mu je někdo vymotá. Slaňák má bezmála třicet metrů a lano visí od hrany u nohou vzduchem kolmo k zemi bez jediného dalšího dotyku se skálou. Je to Bořeňský evergreen, že se místo jednoduchého rozlezení naopak rozbojíme. Zase lezeme po vlastním (rozuměj, že k jištění proti pádu jako spojení lana se skálou používáš pouze vlastní prostředky, které si táhneš na sedáku nebo omotané kolem ramenou, použiješ je a poté sebereš). Zatímco 50% z nás všechno s tím spojené miluje a myslí si, že tímto způsobem najde nejkrásnější, neolezené a neznámé linie, druhá padesátka v tom vidí způsob jak být okolím nepochopen, důvod k nemocenské nebo zbytečně těžký sedák pro lezecké kroky… nějak v tomhle duchu se nese další veselá julkovská debata, zakončená výkřikem:

„S Tebou woe, už nikam nelezu!“

Zda to byla poznámka míněná spolulezci nebo papírovému průvodčíkovi, kde bylo napsáno jen „pěkné, klasické lezení“, není známo. Pájův emocionální výbuch odvracím smíchem. S delším časovým odstupem si na tenhle moment jistě vzpomenu. Když dva dělají totéž, neprožívají u toho totéž…

Luxus PÓVL komínek!

Za zmínku ještě stojí odstřel v sousedním lomu. Sirénám oznamující blížící se výbuch jsme pozornost pranic nevěnovali. Tlakové vlně, zalehnutým uším a splašeným veverkám okolo poté už jo. Jediná záchrana byla, že v tom okamžiku jsme oba něco společně řešili u slaňáku. Škoda, mohl to být jeden z nejméně očekávaných poletů v kariéře…

Toho dne se už vertikálně pohybovat nebudeme, doslova jsme se při odpoledním slunci doplazili do jiného sektoru, a když jsme se rozkoukali a nabrali znovu odvahu plácat Bořeň po nějakých 40 metrových zádech, začala avizovaná bouřka. Lano tou dobou už bylo dlouho suché, uložené v báglu… Cesta dolů hladkým zkamenělým lávovým polem s botami od mokré hlíny také měla něco do sebe. Na pořadu dne zbývala oblíbená ale doposud opomíjená položka – pití, jídlo a kecy o ženských. Zajíždíme do Oseka, kde se právě těmto věcem chceme věnovat. Vrcholem dne byl pubertálním dederon, který běžel na záchod něco důležitého vyřídit. Soudě dle výrazu ve tváři to nestíhal. Ještě před pár minutama si pochutnával na pizze havai nebo šunce s anasem. Nechal na zemi důkaz, ale těžko říct…

Ráno zaspávám Pájův souboj s rodinou labutí, která si pochutnávala na laku jeho Hjundé. Labuťák byl dost agresivní a reverend měl co dělat, aby nedostal kopačku nebo zobákem do oka.

Sakra to je zase dovolená, člověk ani spát nemůže, protože by mu něco vtipného uniklo!

Před námi jsou dva dny pěkného počasí. Přijíždí Slávek a Dana. Váhy se obrací a už jsem jen 25% ze sta s názorem, že se celý víkend boulderovat nedá. Že dá, s tím se musím smířit. Ještě se nabízí, že večer v kempu u Císaře ulovím nějakého pískaře. Tuším však, že pískaři budou všichni zadaní a davy náhradníků na mě rozhodně čekat nebudou. U snídaně si naposledy vnitřně zavzlykám, že skály jsou suché, tak proč lézt po kamenech?! Nicméně se hecnu, že z hlediska nejvyšší obtížnosti přelezu Páju, i kdybych tam měl nehty nechat! Musím s vlky výti, když chci s nimi býti. Ha!

Čím víc věcí máš, tím větší šutr zabereš

Kdo kdy viděl Páju bouldrovat, tak ví, že je to talent a že ho to baví. Je to úplně jiný člověk než včera při slaňování další z bořeňských klasických cest, kterou jsem objevil. Gestikuluje, řeší, tu smích, tu silové vypětí… Je před těmi šutry na koni, stejně jako já, když odlézám od frienda založeného ve spáře. Tuhle disbalanci vnímán čím dál víc. Rezonuje to mezi námi, někdy tiše, někdy si to připomeneme u piva a řešíme to. Nikdy jsme nic nevyřešili. 🙂

Dano, běž fotit shora, nebo tam fakt nevylezu!

Tady v lesíku někde pod Děčínským Sněžníkem dělám naopak já něco, čemu tak úplně nerozumím. Chybí mi dobrodružství. Chybí mi do toho zapojit hlavu. Když mám metr pod sebou luxusní vysokou bouldermatku, do které mohu padat jak do peřin, nemám potřebu ji zapojovat. Celé je to o tom vydržet bolest v prstech a udělat pohyb, který se zdá nemožný. Moment překvapení nastane, když zabere tupý chyt, který jsem předtím desetkrát přebral a odpadl z něj. Když už se kluci dloubou za nehty a čekají až znovu odpadnu, přelézám celu sokolíkovou hranu s bezvýznamnou klasifikací a ťukám si pěstí s fotografkou nahoře.

20x a dost

Tohle mě trochu vystřelí, aby mě další cesta se startem v sedě na jiný šutr zase uzemnila. Opět si jednou sám sobě zopakuji, že kdyby se adrenalin dal čepovat na benzínové pumpě, tak jsem na mizině. Gymnastika není pro mě, ikdyž se snažím tvářit že jo, z diskuze s ostatními poznávám, že se snažím málo. Kluci jsou ve svém světě a mně zbývá aspoň čas poznat fajn typanku Danu alias Mrkev v zimě.

Existují různé důvody proč bouldrovat

Když už je všech 40 prstů prolozeno, balíme tábor a jedeme do dnešního base campu v podobě Ostrova a hospůdky u Císaře. U Císaře se toho děje hodně. Jsou tu různě namakaní pískaři, nabídka na hulení, erární společenské hry a pivo Klášter v proudu. V jednu chvíli to skoro vypadá, že si nějakého toho parťáka na zítřejší lano ochočím… osmý Klášter v hlavě mi však z druhé strany radí, ať si nic nedomlouvám a také mi opakuje staré přísloví, že lezeš jak piješ.

Ráno se probouzím ve slipech, s pouští Gobi v hubě, někde uprostřed lesa pod velkým převisem. Jak jsem se tam v noci dostal a kdo mi nafouknul karimatku, doluju z hlavy nějaký čas.

Za povšimnutí stojí fakír, ležící v modročerném spacáku

Nade mnou všude kruhy v osmi metrech a jasné linie výlezů. Jestli sním či bdím poznám, až když pohnu hlavou a uvnitř začnou chrastit střepy. Pocit v rukou mám jako bych celou noc hrál s Makakem, kterého jsem u Císaře potkal, páku. Jasně, jak lezeš, tak piješ. Přímá úměra v tom ale, světe div se, není.

Víkendový dvojboj končí v neděli kolem oběda tak trochu komicky – Pája si z přebytku kocouřích skoků z bouldermatky vyhodil rameno, ikdyž ho Slávek napomínal, že takhle dynamicky ne. Dana ladně polehává v borůvčí a těší se na koupačku. Já většinu času koketuji s kocovinou a bolavým loktem od Makaka. Až přelez hrany mě vrátí do reality lezecké neděle. Jediný Slávek drží celou dobu styl i formu a odpadá mu jeden problém za druhým.

Celý boulderový dvojblok hodnotím tréninkově super – pohoda v březovém lesíku, zabrat šutr, vyhecovat, ostříhat nehty, čísla, sit down, tady noha, támhle ruka, mágo všude, zatejpovat, odskočit, chytat, zakřičet, zasyčet….

Moje škoda, že nejsem tréninkový typ a v hlavě mám pořád lano a vítr pod sebou.

Vrcholem prázdninového lezení bylo zabouchnutí knihy Vaříme a smyčkujeme a ukončení každodenních aktualizací webu eMontana. Řekl jsem si dost, končím se sněním, začnu s konáním, přidám trocha soudnosti, něco předem vylezeného, čistou mysl, pár uzlíků a smyček na sedák a ono se to nějak utřepe! Pískovec je jen usazená hornina. Stačí na ní neudělat chybu, ne? 🙂

Znáte tu od Sinatry? My Way?

Jestliže eMontana píše, o tom jak je pískovcové lezení krásné, tak jistě jednomu lezci pomůžou se v tom trochu zorientovat. Nedělám proto kličky, jdu na to přímo, jak vlk za masem. Píšu Standovi Mitáčovi s prosbou o kontakt na Vaška Krejčího z Ostaše. Ledy, nebo rovnou celé ledovce, se rychle hýbou a já během večerního telebrífinku s Vaškem musím běžet pro nabíječku, neb chytrý telefon není schopen tolik praktických rad najednou pobrat. Celé to později podpoří písemným detailním popisem vybraných cest. Velké díky na dálku oběma a omluva, pokud Vám všichni prvopískaři jako já budou psát s žádostí o rady! Nebojte se, jsme blog s velmi lokální působností. 🙂

„Tam se hodí bouldermatka, a chuť se do ní trefit…“
„Tohle na OS nejde ani náhodou…“
„Kruh je vyhnanej vysoko…“
„Tady jističe někam přivaž…“

To byly Vaškovi upřímné věty s mírnou dávkou ironie přesně tak, jak to mám rád. Takže zabalit auto a jedem, není nač čekat!

Skočit do nejmenovaného obchodu, kde je šikovnej klučina, kterému stačí ukázat odřený lůžka prstů a on krásně zapájí konce lanovic. Všechno to naházet do báglu, včetně mé drahocenné ženy a hurá někam na hřiště. Vašek radí na začátek Křížový vrch, ale mě to pořád táhne do Broumovských vrchů. Ještě jsou tu i jiné nápady, ale Ilonu jako jističe do Ádru nemám v plánu v tomto životě asi brát. 🙂 Volání divočiny je mocné. Jsem romantik, ne gymnasta. Jsem klasik, ne sportovkář. Průvodčík se už nese domů ze zásilkovny. K tomu médium v podobě zastrčeného kempu pod Korunou uprostřed vlčích lesů. Je rozhodnuto! Zaječí rokle.

Začneme na věži Orlíček, ať to není pomníček!

Po dopoledním kole, obědě v Broumovském klášteře a aeropressu v trávě těžce stoupáme z Martínkovic na hřeben k Zaječí rokli. Mám chuť raději opékat buřta než být na odpoledním slunci opékán. Teplota je tak akorát na tričko, pofukuje mírný vítr a tak na výmluvy není prostor. Při vstupu do liduprázdné rokliny v Zaječí se ve mě probouzí démoni. Únava z kola, odpolední stíny a ticho…však to znáte. S tímto názorem jsem tu ovšem sám. Nejdřív se mám prý naučit smyčkovat a pak vymýšlet bejkárny. Ok, co zbývá – obalím se smyčkami, najdeme rozlezovku a hluboce se nadechnu jak před ponořením. Snažím se tu chvíli před první pískovým kvakem zapamatovat – hrubost skály, kyzy, jemná motorika, volné lano pode mnou, obhazování smyček. Je to srozumitelnější než to někde číst.

Po kyzech

Magické odpoledně zakončuji výhledem z věže Inkognito, na kterou vedla Muší cesta s lehčí variantou v podobě traverzu doleva. Souznění s přírodou, nikterak těžké lezení, založené uzly co drží, obhozené smyčky na kyzech co visí…. zase otevírám truhlu snů a přání. Romantický moment na vrcholu věžky je přerušen poznámkou od jističky, zda už může zrušit, že je čas na večeři.

Toho dne se již nikam nehrnu, jsem napěchovanej emocemi až po uši a nechci to roztrousit v nějakém problému nad jištěním. Bitky a Medardovo narovnání od kruhu si nechám na ráno! Stejně tak kšiltovku, kterou zapomínáme pověšenou na břízce u Ledové královny. Dobrá pojistka jak brzy ráno vyrazit znovu s kočkou do skal! Dokonalost okamžiku u večerního ohně je ukončena přinesenou láhví s vodou od provozovatele kempu a informací, že v celém KH kraji je zákaz ohňů. Ok, tak my dokoukáme díl Růžové zahrady v ohništi a zalezeme do stanu. Těším se tam – nutno podotknout, že smyčkovat už dnes nemusím! 🙂

Vstávat a vzít do Zaječí

Vstávám se slepicema, to je v tuto chvíli normální. Vstávat do práce, to bych budík rozsekal kladivem. Na ledovec nebo do cesty klidně ve dvě ráno. Když chce hlava, chce celý tělo. Jelikož rušíme celý naše bydlení, do Zaječí se dostaneme až v deset. Ještě je nutnost se předtím rozloučit se sympatickou rodinkou z Brna, která upřednostňuje víc než klid, na plný koule puštěný System Of A Down v přírodě. Opět se mi jednou potvrdil paradox, že nejsrdečněji se člověk loučí s protějškem, kterého už nechce nikdy potkat.

Toho dne je lezení nějaké zapeklitější. Na Medardovo narovnání koukám s podivem a jasností, že dnes fakt ne. Hned na první cestě se kousnu v traversu, kde nic nejde založit, a rychle vycouvám k hraně do bezpečí. Trvám mi pak delší čas, než se vrátím do včerejší myšlenkové pohody. Odměnou jsou přepady ke kruhům, technický rajbáčky a odřená záda z komínu, který snad ani neměl klásu. Celý jsem ho propotil a kruhu na jeho konci jsem se fakt rád objevil. Celou dobu, co jsem ho lezl, jsem přemýšlel nad tím, co řeknu mé drahé jističce, až ho celý proletím dolů a zapíchnu se do těch bloků pod sebou. Víc se zabývám jištěním než včera. Když něco najdu, hned tam něco cpu. Baví mě to, když to drží. Lítat do toho se mi ale nechce. Baví mě to stejně tak, jako zvedání se u kruhu přes malý převis, kde bylo nutné zvednout nohy a vrškem zůstat nalepený na skále. Další cestu jsem dal… .

Zaječí

Nic. Zkrátím to. Předchozí odstavec dopisuji s delším odstupem. Není důvod se vracet k dalším detailům. Mezitím proběhla Hokejka v Tatrách, jiné písky v Labáku a Tisé. O nadcházejícího víkendu, když počasí dá, poznat nový rozměr pískovcového lezení v Sasku, jak vtipně poznamenal parťák Luboš. Co se týče Broumovska, chci se vrátit k tomu, jak se stačilo sebrat a vyzkoušet to. Bez nějakého dlouhého plánování a odškrtávání v životnímu check-listu nebo kalendáři proběhl prodloužený víkend v tomhle „genius loci“ kraji. Zatímco při minulé zimní návštěvě jsem si odvážel hromady vzpomínek, nyní jsem si odvezl chuť a motivaci dělat to, o čem jsem do té doby jen přemýšlel. Co se nedávno zdálo nemožné, je teď tady. Máš to za nehtama, na kolenech, na předloktí, v autě na sedačce, z vlasů se ti to sype, a přemýšlíš kudy se to dostalo do hlavy… Jestli nevíš, co „to“ znamená, máš o problém méně na to taky přijít. Přitom stačí docela málo. Třeba holka, co tě respektuje, malá investice do průvodčíků a pár smyček a uzlů v záloze.

Labák, kdy zas?

Neděle 9.9.2018, numerologicky jistě krásné datum.

Pro mě však první Labák, Pravý břeh. Klidné odpoledne, poznání nového interesantního reverenda Luboše, západ slunce na druhé straně údolí, výstup na čtyři věžky. Také první zjištění, jak se zde věci mají.

Mají!

Od té doby neřeším nic jiného než odpověď na otázku:

„Kdy zas?!“

Nevzbuď labuť

„Ty woe, kterej kret*n takhle brzo ráno myje plastové misky s cílem všechny probudit?! Ty woe, u toho dřezu nikdo není?“

„Hej vstávej, nějakej labuťák mi zobákem objíždí káru!“

Hokejka, dotknout se legendy

cca 5 minut čtení

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nějaký pátek teď přemýšlet budu. Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu.

Oblíbené motto bych tedy rád upravil:

„Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než dvou délkové kvaky na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a zároveň veškeré soustředění věnovat komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek bylo mnoho. Udělat si odpovědi šlo jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu… a 22. srpna kolem 10:30 jsme stáli první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „maličké“.

Vychází to, letos lezu co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Počasí pro lezení je spousta. Stačí si vybrat… teda pokud Vám doma nevyschne studna a vy máte tím pádem jiné problémy než přelézat klíče. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde Tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?!

Ještě k západní stěně „maličké“. Zaujala mě dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Pokrytá spoustou klasických cest. Ve střední části obsahující legendární cestu z roku 1950 – Hokejku. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechával jsem věc uležet a čekal na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat. Okamžik, kdy se budu těšit do toho nastoupit. Neomezovat nebo nezdržovat člověka, který to poleze se mnou. Zároveň nejsem ještě stoprocentně nastaven být na podobnou cestu lídrem z dvojice, tudíž se rád zhostím role sběrače.

Volba tedy padla na Gera. Jeho zkušenosti a přehled vždy obdivuju. Jednoduše je prostě super parťák – chvíli vtip, chvíli cenná rada. Letos s ním lezu už potřetí a pořád je něco nového. Někdy mě zcela fascinuje, někdy se směju jeho vtipu, jak od starého kamaráda. Lezení s Géčkem má styl, tempo a důvtip. Víc pro mě netřeba. Někdy mám chuť mu jen tak napsat jak se má, nebo jestli je všechno v pohodě. Dělají to ženský a kamarádi z hor. Pak to vždycky nakonec neodešlu. 🙂

Tak tedy stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem , často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici!

Hipster!

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Udělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. O chvíli žasnu třeba nad stylem jakým přelezl a odjistil těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám. Místy se úplně zamyslím a v duchu si řeknu, že přesně tuhle situaci v knížkách nenajdeš a zároveň je tak důležitá.

Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, které je potřeba k vrcholu zdolat. Webů, kde jsou délky podrobně subjektivně popsány, je spousta včetně solidní fotodokumentace. Chtěl bych ale, touto cestou do éteru, vzdát hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili. To je to hlavní, co chci vzpomenout. Dost pravděpodobně na někoho taky dýchne závan historie, až bude čekat na štandu a uvidí místa po starých skobách, které borci před lety bušili.

Na průšvih nebylo místo. Počasí drželo. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou byla možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.

Spára pustila

Čím výš jsem byl, tím víc jsem si uvědomoval každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Nebylo třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přišla na řadu zcela automaticky a ve správný čas.

Vylezli jsme nahoru, přehoupli se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfii tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s coca-colou a novými džínsy milník v mém lezeckém životě skončil a zároveň, zdá se, otevřel novou kapitolu lezení.

I přesto si myslím, že to není o číslech

Kapitolu, v které se z boulderingové haly stává uzavřená zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny bizarní továrna na prodej vstupného a místo, kde Ti půjčí lezečky, z jakékoliv indoorové aktivity se stane trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skalech půl hoďky autem od baráku to udělá zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo Ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo Ti to neshodí, že to je pro děti.

Počasí drženo pod pokličkou

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš.

Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“

Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší. Je to přesně jak slogan Hanibalu. Cituji: „Na hory a dál!“

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru!

(Bez)naděj

Práce, pivo, bouldrovka,
současná to taktovka!

Znáte tu beznaděj, když Vás to táhne jít lízt, je předpověď dobrého počasí a chuť  se pořádně vybát a všichni parťáci mají něco důležitějšího?!

Pokud ano, pište a můžeme si vzájemně poplakat na rameno!