Je to boulder!

Hej Rýšo, a jak se leze tahle cesta?
Žádná cesta!  Je to boulder, je to boulder, je to boulder!
Odposlechnuto na jedné hipstrovické bouldrovce.

Rozmar

Nic by se nestalo, chtělo by se říct, ty ale víš, jak to je. V rámci zachování zdraví i rozumu musíš vypadnout ven. Být sám sebou, chybí ti hory, příroda, zážitky.

Samota tě odhalí až na předkožku.

Jdeš lesem, sám sobě veršuješ Hraběteho infekci, říkáš si kde se v tobě bere ta melancholie. Novinky by napsali, že za to může podzim. Na novinky, ale se*e bílej tesák. Ty jsi Julek, zaprášené kouty dušičky vypláchneš horkým puerhem z termosky. Sám se poplácáš po zádech a řekneš si: „Buď dobrej“
Jsem zpátky!

buď dobrej

Petráč

cca 5 minut čtení

Jak Alenka v říši divů si připadám, když se ocitneme v soutěžním sektoru letošního padání. Na některé věci se holt vyplatí si počkat. Když jsem o téhle akci slyšel prvně, rostly mi fousy jenom pod nosem. Nebyla vhodná doba, a nikdo kolem nevlastnil matice na padání. Mezitím jsem si dal s lezením na pár let pauzu. Potkal ty správný lidi, a tak když Slávek vytahuje z rukávu akci s tímhle názvem, mám v očích jiskřičky.  

Julků půlka 

Blíží se čas plánováni, Jirka akci vetuje. Zůstáveme tedy s reverendem Slávkem v sudém počtu, který se najednou shoduje s maximální počtem osob uvedných v návodu k použití našeho stanu. Týden před padáním stihneme potrénovat formu na bouldru tím, že oba nastydneme. Jsme tedy v optimální závodní formě. Slávek ještě rýsuje postavu, tak den před ojezdem oslaví kamarádky kulatiny. Když ho vyzvedávám u baráku, jsem rád že řídím já… 

Na místě se setkáme s dalšími členy našeho týmu a vyrážíme drtit bouldry. Sektory k lezení jsou v podstatě za plotem, takže se ani nestihneme ztratit. Lezba je už v plném proudu a když si prvně vlezu na bouldermatku (matrace na padání jenom o dost tvrdší) cítím svrbění v podbřišku. První nesmělé dotyky skály, a pak už je to pěkně ostrá párty. Hrubozrná žula sjíždí vzorek kůže, ale touha vyhrává nad bolestí a tak znovu a znovu zkoušíme udržet miniaturní lišty, praskají kolena i větve. Lámou se nehty, krev ignorujeme a srdnatě se pereme s cestami trojkové obtížnosti.  

Naše závodní ambice přesně odpovídají filozifickému směru 21. Století zvaného prokrastinasmus. Takže než se všichni vystřídáme, pohovoříme o strategiích, úspěších a morálech, první z nás dostává hlad. Druhý stihne vychladnout, třetí si zajde na velkou a zbytek jistí posledního lezivšího. Po pár úspěších na cestách čtyřkové obtížnosti měníme lokál, protože je všude dost nabito, i přesto, že lidí je tu méně, než pamatuje ostřílený padač Slávek.  

Hledáme si vlastní šutr, s menším výskytem závodníků. S pocitem šavlozubé veverky, která získala svůj ořech, takový nacházíme. Další čtyřka co nás trápí, ale po chvíli si dá říct. Následně se pouštíme do 5C klasifikace, na kterou si toho dne sáhl jen Slávek. Konec jednoho stráveného lezeckého dne v lese. 

 Afterparty 

Jak to tak bývá, sumarizujeme výkony u piva. S časem pokročila doba a začala hrát hudba. Najednou stojím s pivem na kraji kotle, kde to vře. Ze tmy se přiřítí kdosi a naruší mi pohodu houpání, kterou vydávám za tanec. Tančím jen v sebeobraně, na svatbě a nebo na punk. Neznámý cizinec mi podává láhev tulamorky se slovy: „štafeta, voe!“ Posluchnu na povel, ale když se dívám komu láhev předám, volím mezi lidma co sedí u laviček nebo mezi kotlem. Volím kotel. Po třech krocích mě starost o nedopité pivo opouští stejně jako ono pivo. První loket a pivo dělá top gun looping, nadešel čas na sebeobranu!  

Tančím a pot mi stéká do kalhot 

Párty je to na tolik kvalitní, že se chvílemi ocitám v první řadě kotle a přidávám se k jednomu z kotlíkářů, který po každém songu zařve: „No ty pi*o!“ Navíc zjišťuji, že jsem se právě naučil refrén následující písně. Najednou cítím tu lezeckou sounáležitost o které se mluvívá. 

 6a, No ty Pi*o! 

Druhý den máme jasný plán, vyrazit bouldrovat. Už je po hlavním závodu a tak si slibujeme volno na cestách, kam jsme se včera nedostali. Naše plánovací schopnosti jsou genitální. Vybíráme shluk několika bouldrů, kde je dost cest od 5b po 6a. První úspěch na sebe nenechá dlouho čekat, navíc jsme svědky skupinové euforie, která nám zvedá zadky od země a padá tam jeden prásk za druhým. Hobluj! Dávej, Pojď! Pět lidí řve na jedno chudáka přilepeného na šutru tak nahlas, že to radši vyleze. Je to úspěšnej den, nabitej hodnotnejma přelezama, ale rýma v hlavě a čas tlačí, jako poslední noční pivo v měchýři, tak ač neradi opouštíme se Slávkem část naší grupy. 

 Cestou v autě všechno hodnotíme, od organizace, přes množství lidí až po naše lezecké výkony. Cesta uteče jak zajíc před tlustým labradorem. Doma zapínám autopilota, ze kterého mě dostane až voda, která mě pálí a já teprve teď zjišťuju, kde všude jsem odřenej. Trpím, ale připadám si jako kdybych vyhrál superstar. 

 Skvělé dva dny v lese, bez signálu, bez starostí. Musel jsem si na tohle poprvé počkat, ale stálo to za to! 

Reverend Slávek

Jak vypadá?

Co dělá?
Počítá a kontroluje peníze. Jeho revírem jsou tabulky a čísla. Chcete, aby firma fungovala? Sežeňte si svého Slávka!

Jak ho představíte?
Slávek je tichý introvertní hoch, s výrazem hodného chlapce, co v sobotu pomáhá v armádě spásy a v neděli si zajde na swingers party. Také vydrží lézt dva dny v kuse, pak ale po něm nechtějte, ať si sundá ponožky.

Proč zrovna on je Reverend?
Nestěžuje si, nenadává. Porve se s vším co před něj postavíš, ať je to 3000 m vysoká hora nebo bouldr ostrej jako břitva.

Kde „reverendství“ prokázal?
Na Fatře se předvedl jako někdo koho chceš mít v týmu. Je to diesel bez turba, s nízkou spotřebou a dlouhou výdrží, u piva i v terénu. Lezec par excellence!

Jsoucno insidera

Vstaneš v 6 ráno, o víkendu a rád. Jen aby to nebylo bez tebe.
Nastoupíš na galérku a prohlídneš si tu prázdnou halu. Jseš tu jen s pár dalšími blázny a ve vzduchu cítíš chvění. Ve vzduchu poletuje všude přítomný prach z magnesia, ze stropu sálá teplo z rožhavené spirály a uvnitř tebe se odehrává představení jako když gladiátor poprvé vstoupí do arény a v davu to začne bublat. Protáhneš zimou zkřehlé tělo a už cinkáš jak ježíšek, jak do sebe naráží ATC a HMS. V hlavě jedu cover od Post Modern Jukebox na creep od Radiohead. Pak se nadechneš a foukneš trochu mága pod křídla a celý svět zmizí.

Jsi jen ty a tvůj dech. Absolutní soustředění, pocit že nemůžeš spadnout. Nahoře se zacvaknutím v topu zjišťuješ kde jseš, svět se k tobě pomalu vrací. Už slyšíš ten ševel okolních lidí, hudbu co není z tvé hlavy. Dole si ťukneš pěstí s parťákem a to je nejvíc. Najednou ti ty řeči o pupeční šňůře dávají uplně jiný rozměr. Pak se karty otočí…

Pozdravíš pár známých tváří a užiješ si společnost, dáš si zelňačku nebo párek. Vylezeš z té kryté haly ven, kde jsi nechal ostatní svět žít jeho vlastním tempem. Jako branou do Narnie projdeš dvěřmi na fotobuňku a kapky deště dají vnuknout nápad na saunu. Spontání rozhodnutí a to už sedíš na posledním schůdku ve finský. Bazének, zázvorová limonáda.

Najednou jseš sám, ale ne uvnitř, tam se toho vejde. Sedíš v holešovický tržnici cpeš se Pho bo Tai a víš, že jsi dneska zase žil!

Příště už snad zase jsoucno outsidera.

Postnuté video je bez nároku na odměnu, šťouralové.