Na sněžnice o den více

Už od mala mám v hlavě budík. Pokud se na něco hodně těším, prostě nezaspím a vstanu před zazvoněním budíku. O tom, že se hodně těším, svědčí i první pořízený snímek expedice s časem 3:58 ráno.

vstávat a cvičit, valíme na Králický Sněžník

Po roce opráším svou stříbrnou hadičku (viz slovena), abych se opět stal terčem podezřelých pohledů a vyslechl si narážky o kyslíkových maskách. Zároveň uznávám, že to ve mne probouzí určitou uspokojivou dávku deviace.

Když jsme jeli na Slovensko a bylo nás pět seděla tam Slovena, když pojedeme do Polska bude tam polena? Ee, samplování dat na tak malém vzorku sice přináší určité výsledky, ale v praxi to znamená, že musíme z kupéčka vyhodit dva pány, co nemají místenku.

Krajina za oknem ubíhá jako by někdo přetáčel film, 2 z 5 Julků jsou vzhůru, ostatní spí a sbírají síly na tohle dobrodružství na sněžnicích. Jsem se dočetl, že vyzkoušet sněžnice prvně je dobré na cca 8–12 km, aby si noha zvykla a nebyl to velký nápor.  Hmm, mám to říkat ostatním? My si naplánovali trek při němž máme v plánu urazit 30 km v sobotu a 30 v neděli… Ale jo, řeknu, ať se nám jde lépe🙂

Od výstupu z vlaku se zakecáváme a míjíme hned první odbočku, abychom se následně mohli vydat do kopce pěkně zpříma. Zkrátka si to děláme hezký hned od začátku. Kopec přihazuje pod kotel pořádná polínka, a tak svlékáme 3. vrstvy a stále stoupáme.

Část trasy musíme jít po krásně upraveném běžkařském manšestru, až je s podivem, jak málo lidí si tu užívá tuhle kratochvíli. Žádný jizerský běžkoporno se tu nekoná.

Nadešla chvíle si to přiznat, boříme se! Batohy dolu a plasťáky na nohy. Chvíli si připadám jak čokl, kterému někdo nasadil ponožky a snaží se tu podivnou věc setřást. Dám tomu šanci. Po chvíli, co si házíme sníh na zadek, nás předběhne Bobek, který si to valí jak Emil Zátopek a mazácky nám vysvětluje, jak je to s těmi polohami pat (odemčená, zamčená, zvednutá). Zvláštní je, že jako jediný nepodstoupil instruktáž v půjčovně… Zřejmě slušný oddíl.

Po prvních nedůvěřivých krůčcích si nakonec na sněžnice přivykám a nechci je sundávat. Konečně jsem schopen plně ocenit jejich význam, nejenže mám lehčí batoh, ale převaha nad terénem je opět na mé straně.

Slunce griluje mojí krevetovou tvář, plíce plním čerstvým studeným horským vzduchem, a já letím terénem pro změnu jak pes, kterého pustili z vodítka. (sorry za kynologické příměry) Kluci jsou za mnou a některým, zvláště té části co si večer před tím, ještě užívala společenský večer, není moc do konverzace. Já si ale užívám svobodu a žiju.

Výstup na Králičák je parádní, nabízí převěje, zrcadlící se zmrzlý sníh a úsměvy podobně postižených nadšenců. Při pohledu na skupinku skialpinistů jim závidím ten sjezd a přemýšlím o tom, jestli mám u běžek místo ještě na skialpy. (Mám 🙂 )

Při sestupu dáváme jednu z pauziček, abychom si dali piknik v závětří, a tak jako solární panely nasály zbytky měkkého světla ze zlaté hodinky. Pauzy na piknik si udělat umíme. Jsme profesionální degustátoři volného času, a tak když dáme dohromady obsah batožin sejde se nám Plzeň, Magor ze Zichovce, nespočet druhů různě pikantních klobás, uzené, sýry, pečivo s lepkem i bez něj, koláčky, oříšky a …

Už nám zbývá jen posledních pár kilometrů, abychom si cca 4x řekli, že už nám zbývá jen 3,5 km s rozestupem 1 km.

Do polské Staré Moravy docházíme za tmy. Někteří z nás, chtějí brát útokem osvětlenou hospodu už v Kletnu, ale já s Bobkem děláme, že neslyšíme. Víme, že všichni už sotva pletou nohama, ale jestli si tady sedneme tak už nikam nedojdeme. Navíc je to už jen 3,5 km.

Nakonec dojdeme, kam máme, a tak když se ubytujeme v penzionku a máme se přesunout ještě cca 200m do hospody na jídlo, výrazy v našich tvářích nemají daleko ke křeči.

Když vcházíme přes recepci hotelu do restaurace, kde se koná svatba, úsměvy se nám vrací. Je to jako z pohádky kráska a zvíře. Netrvá to dlouho. Všichni přítomní najednou začínají hledat epicentrum zvláštního odéru. Jejich výraz říká něco jako: “smrdí to tu jako sněm bezdomovců v metru” v tu chvíli se naše oči setkávají a my doufáme, že nás pustí alespoň k baru.

V záchvatu slovanské vzájemnosti si sundavám boty, aby nás vzápětí barman oslovil nepatřičným: Gentlemen, I have a special place for you.

Gentlemen, I have a special place for you.

Přestěhujeme se rádi, natáhneme si nohy, pochválíme jim kuchyni a za chvíli jdeme zpátky do penzionu.

Jean mě obdaruje lahví sektu, jelikož zná mou slabost pro bublinky, ale není síly jí otevřít.

Dáme jednu partičku Bangu, abychom šli vzápětí na kutě.

Ráno je jedno z těch tvrdších, nohy i šíje jsou pořádně ztuhlý, od topení sušák v ústech. Alespoň v tom jsme všichni spolu. Není nad to trpět společně. Snídaně nám zvedá náladu.

Pořádná porce vajec, zeleniny, cukr, káva, limonáda, čaj a bum. Místo rumu máme Jacka a bubliny. Představa, že mě ta sedma bublin, budě dělat společníka mě moc netěší, a když doplním camelbag vodou, naplním termosku, na batoh přidělám sněžnice a … a dám si ho na záda, mám pocit, že jsem přes noc zestárl o dvacet let, jak se podlomím v kolenou.

#sorry jako

Zkušenost ale říká, že čím dřív se dáme do chodu tím dříve to odezní. Tempo už nemáme tak rychlé jako včera, ale přeci jen si do kopce přišlápnu plyn. Mám vlastní tempo, kdy se mi chodí kopce dobře.

Část cesty je společná s tou sobotní, ale na Králičák už znovu nejdeme. I když … V zatáčce, v které čekáme na Bobka se Slávkem, nás míjejí a pokračují nahoru zatím co my čumíme do mapy. Došli skoro až nahoru, než jsme si jich všimli.

Už nás čeká v podstatě jen klesání, ale je vidět, že kolena toho mají dost, a tak nás více či méně brzdí.

Slávek vypadá, že trpí. Nic neříká, nestěžuje si a pokračuje. Několikrát mu nabízím, růžovou pilulku a bubliny na zapití, ale stále mi dává košem. Sestup je v členitém terénu, chvíli jdeme nahoru, chvíli dolů. Krajina se tu ale neokouká. Počasí není zdaleka tak idylické jako včera, ale tenhle openspace neomrzí.

Pod rozhlednou Klepáč dáváme další piknik, kde Slávkovi vypucujeme dózu s brownies. Zase už nás čeká jen 4x 3,5 km do Dolní Moravy, kde si po malém rychlém obědu sdělíme tu příjemnou informaci, že nás čeká dalších 6 km. Chvílema sprintujeme, protože máme místenku a já jsem jedinej, kdo si bere v pondělí dovolenou na zotavenou (a taky pro případ, že by se nám nevydařila koncovka). Cestu do Červeného potoka, ale stihneme ještě západ slunce s Bobkem v hnoji.

 Edukativní chvilku si uděláme při průzkumu pěchotního srubu KS 5.

Ve vlaku si to uděláme klasicky na Julka, otevřeme bubliny a pokračujeme v gurmánském zážitku v podstatě až na hlavák. Palačinky s marmeládou od paní domácí, klobásky, sýry, máslové sušenky …

Pytlovaná aneb být mé ego penis, tak má erekci!

V pořadí třetí únorový víkend sliboval teploty kolem 13°C a slunečný den. Dilema jestli běžky, nebo strávit víkend lezením venku nebylo třeba dlouho řešit.


Naše nejoblíbenější boulderová destinace byla stále pod sněhem, a tak checkuju kameru na Kokoříně, jak to vypadá se sněhem tam. V té zmrzlé dolině není po sněhu ani památky. Na Vysokém vrchu to může být jen lepší. Není co řešit. V loni jsme tam se Slávkem nechali pár pověšených pytlů, které si zaslouží sundat!


„V 10 mi to hlásí dojezd.“ Hlásí Slávek a tak si hodím na záda postel a šinu si to k autu, abych mohl být na místě ve stejný čas. Ještě rychle vylepím dálničku, protože strejda Murphy nikdy nespí. Na místě už je Slávek v družném hovoru s dalším bouldristou. Než vyrazíme na kopec je třeba ještě cuknout s autem, co se zakouslo do tajícího bláta. Raz, dva, tři a je to. Chtělo to jen moje silné paže ;).


Místo dnešního představení se před námi rozprostírá v celé své kráse. Sluncem zalitou louku lemují stromy a jejich větvemi si paprsky nachází cestu na naše hřiště. Tak šup, šup protáhnout a jdeme na to, dneska cítím formu.


…je to na pytel…


Po prvních nesmělých dotycích a jedné cestě na zahřátí, se pouštím do traverzu z něhož sundavám první loňský pytel! (Rozuměj, že jsem vylezl cestu co mě loni k sobě nepustila) V trochu náročnější variantě s přídavkem cca 4 kroků se snažím dát traverz i zpět, ale na tohle si budu muset počkat.


Další šutr a nový začátek. Cesta se startem v leže, s rukama na hraně a betonovou patou. Cítím, že to půjde, každý další pokus se dostávám dál a dál. Nakonec založím nohu do stabilní polohy a valím to do plotny. Podmínky jsou luxusní, drží to, ruce se nepotí, ale ještě není vyhráno. Dostávám se do mrtvého budu, kdy balancuju na hranici pádu. V tu chvíli zahájím velmi rychlý rozhovor se svým vnitřním já, které ze sebe vydá jen: „NENENENENENE“ Podaří se mi to ustát, jsem na šutru přilepenej jak gekon a zatímco se Slávek tlemí mému představení, já vylézám na vršek, kde sundavám další pytel.

hledání technické finty

Na stejném šutru ještě jeden rest, 100x padám abych se pokaždé znovu zvedl a na 101 pokus našel fintu ve visu. V dalším pohybu ale brání vlastní noha, k čertu s ní. Klapka střih aááá Akce, hledání technické finty po 103. Opět se dostávám do nehybné pozice a pomalu doluju vlastní nohu zpod převísku. Metodou píďalky zdárně přidám levou k pravé, pak jen provést baletní pas de duex a vzepřít se na rukách a zatančit tanec úspěchu.
Být mé ego penis, tak má erekci! Nával adrenalinu a nadšení. Lepší vstup do sezony se snad ani povést nemohl. Třetí pytel dole. Mám splníno a můžu klidně spát.

Další highlight se mi podaří přidat na poslední šutru, kde jen pomocí vůle dotlačím tělo nahoru. Opět vystřílím na 100 nábojů, celou cestu spojím abych spadl z výlezu. Tělo je prázdné, ale hlava by chtěla. Na pomoc přichází dva šálky zeleného Vietnemu a v případě úspěchu odměna lezeckým kafíčkem s duetkou od Slávka.


Stisknu červený tlačítko s nápisem nemačkat, dám to na Hulka, zařvu si jak Adam, zkrátka udělám přesně to, co Vám představivost dovolí a vzápětí už žvýkám duetku.


Závěrem si ještě zahrejeme na dva Robinsony, co hledají nové výzvy/šutry, abychom se protáhli s dvěma bouldermatkama a batohy jehličnatým houštím v naducaných péřovkách. Musíme zastavit a sundat ta krávy (bouldermatky) ze zad. Nakonec s nepřiměřeným úsilím vylézáme na důvěrně známou pěšinu s vědomím, že jsme nic nového nenašli. Pak už se jen pochválit, dát doublefist a hurá za ženami.

Méně textu a více oku lahodících obrázků zde:
https://www.instagram.com/explore/tags/julci_na_cestach/

Je to boulder!

Hej Rýšo, a jak se leze tahle cesta?
Žádná cesta!  Je to boulder, je to boulder, je to boulder!
Odposlechnuto na jedné hipstrovické bouldrovce.

Rozmar

Nic by se nestalo, chtělo by se říct, ty ale víš, jak to je. V rámci zachování zdraví i rozumu musíš vypadnout ven. Být sám sebou, chybí ti hory, příroda, zážitky.

Samota tě odhalí až na předkožku.

Jdeš lesem, sám sobě veršuješ Hraběteho infekci, říkáš si kde se v tobě bere ta melancholie. Novinky by napsali, že za to může podzim. Na novinky, ale se*e bílej tesák. Ty jsi Julek, zaprášené kouty dušičky vypláchneš horkým puerhem z termosky. Sám se poplácáš po zádech a řekneš si: „Buď dobrej“
Jsem zpátky!

buď dobrej

Petráč

cca 5 minut čtení

Jak Alenka v říši divů si připadám, když se ocitneme v soutěžním sektoru letošního padání. Na některé věci se holt vyplatí si počkat. Když jsem o téhle akci slyšel prvně, rostly mi fousy jenom pod nosem. Nebyla vhodná doba, a nikdo kolem nevlastnil matice na padání. Mezitím jsem si dal s lezením na pár let pauzu. Potkal ty správný lidi, a tak když Slávek vytahuje z rukávu akci s tímhle názvem, mám v očích jiskřičky.  

Julků půlka 

Blíží se čas plánováni, Jirka akci vetuje. Zůstáveme tedy s reverendem Slávkem v sudém počtu, který se najednou shoduje s maximální počtem osob uvedných v návodu k použití našeho stanu. Týden před padáním stihneme potrénovat formu na bouldru tím, že oba nastydneme. Jsme tedy v optimální závodní formě. Slávek ještě rýsuje postavu, tak den před ojezdem oslaví kamarádky kulatiny. Když ho vyzvedávám u baráku, jsem rád že řídím já… 

Na místě se setkáme s dalšími členy našeho týmu a vyrážíme drtit bouldry. Sektory k lezení jsou v podstatě za plotem, takže se ani nestihneme ztratit. Lezba je už v plném proudu a když si prvně vlezu na bouldermatku (matrace na padání jenom o dost tvrdší) cítím svrbění v podbřišku. První nesmělé dotyky skály, a pak už je to pěkně ostrá párty. Hrubozrná žula sjíždí vzorek kůže, ale touha vyhrává nad bolestí a tak znovu a znovu zkoušíme udržet miniaturní lišty, praskají kolena i větve. Lámou se nehty, krev ignorujeme a srdnatě se pereme s cestami trojkové obtížnosti.  

Naše závodní ambice přesně odpovídají filozifickému směru 21. Století zvaného prokrastinasmus. Takže než se všichni vystřídáme, pohovoříme o strategiích, úspěších a morálech, první z nás dostává hlad. Druhý stihne vychladnout, třetí si zajde na velkou a zbytek jistí posledního lezivšího. Po pár úspěších na cestách čtyřkové obtížnosti měníme lokál, protože je všude dost nabito, i přesto, že lidí je tu méně, než pamatuje ostřílený padač Slávek.  

Hledáme si vlastní šutr, s menším výskytem závodníků. S pocitem šavlozubé veverky, která získala svůj ořech, takový nacházíme. Další čtyřka co nás trápí, ale po chvíli si dá říct. Následně se pouštíme do 5C klasifikace, na kterou si toho dne sáhl jen Slávek. Konec jednoho stráveného lezeckého dne v lese. 

 Afterparty 

Jak to tak bývá, sumarizujeme výkony u piva. S časem pokročila doba a začala hrát hudba. Najednou stojím s pivem na kraji kotle, kde to vře. Ze tmy se přiřítí kdosi a naruší mi pohodu houpání, kterou vydávám za tanec. Tančím jen v sebeobraně, na svatbě a nebo na punk. Neznámý cizinec mi podává láhev tulamorky se slovy: „štafeta, voe!“ Posluchnu na povel, ale když se dívám komu láhev předám, volím mezi lidma co sedí u laviček nebo mezi kotlem. Volím kotel. Po třech krocích mě starost o nedopité pivo opouští stejně jako ono pivo. První loket a pivo dělá top gun looping, nadešel čas na sebeobranu!  

Tančím a pot mi stéká do kalhot 

Párty je to na tolik kvalitní, že se chvílemi ocitám v první řadě kotle a přidávám se k jednomu z kotlíkářů, který po každém songu zařve: „No ty pi*o!“ Navíc zjišťuji, že jsem se právě naučil refrén následující písně. Najednou cítím tu lezeckou sounáležitost o které se mluvívá. 

 6a, No ty Pi*o! 

Druhý den máme jasný plán, vyrazit bouldrovat. Už je po hlavním závodu a tak si slibujeme volno na cestách, kam jsme se včera nedostali. Naše plánovací schopnosti jsou genitální. Vybíráme shluk několika bouldrů, kde je dost cest od 5b po 6a. První úspěch na sebe nenechá dlouho čekat, navíc jsme svědky skupinové euforie, která nám zvedá zadky od země a padá tam jeden prásk za druhým. Hobluj! Dávej, Pojď! Pět lidí řve na jedno chudáka přilepeného na šutru tak nahlas, že to radši vyleze. Je to úspěšnej den, nabitej hodnotnejma přelezama, ale rýma v hlavě a čas tlačí, jako poslední noční pivo v měchýři, tak ač neradi opouštíme se Slávkem část naší grupy. 

 Cestou v autě všechno hodnotíme, od organizace, přes množství lidí až po naše lezecké výkony. Cesta uteče jak zajíc před tlustým labradorem. Doma zapínám autopilota, ze kterého mě dostane až voda, která mě pálí a já teprve teď zjišťuju, kde všude jsem odřenej. Trpím, ale připadám si jako kdybych vyhrál superstar. 

 Skvělé dva dny v lese, bez signálu, bez starostí. Musel jsem si na tohle poprvé počkat, ale stálo to za to!