cca 4 minuty čtení
Letos je zajímavý rok, nemyslíte? Věci, co obvykle děláte, nyní dělat nemůžete. Věci, co jste nikdy nezkusili, vyzkoušíte. Z objektivních důvodů se mi letos v zimě nedaří spotřebovávat kredit v jednom z lezeckých center. Tak mi to jednou nedalo, zkusil jsem Svena a ráno už jsem ho nabíral u Boleveckého rybníka směr Kozelka. Tam proběhlo první přemrznutí prstů a navlékání lezeček přes ponožky. Naopak finálem letošního zimního lezení byl vícedélkový výstup na Bořni, od turistické chaty až na vrchol.
Bylo 28.prosince, takže batohy s vánočkou, termoskou a botami pro sestup byly více než jen symbolické. Pokud tento krátký článek vyhodnotí někdo jako hodný opakování, budiž mu přáno suché počasí a dobrá podmínka, jaké jsme měli my.
Díl první, Bělinovo UFO, 3 délky
Levá Stěna Nebes, zajímavý sektor, kam doléhá zvuk z rychlostní silnice Bílina-Most a zabuchování dveří parkujících aut u chaty pod Bořní. Skála je vrstvená jako šindelová střecha. Pozitivní chyty se tady proto hledají těžko, stejně jako pohodlný stup. Z první délky se mi Sven vrátil, že mu zaskočil vanilkový rohlíček. Nevěřil jsem, ale pak mi také zaskakovaly. Spíš rohlíky než rohlíčky. S odstupem mohu říct, že jsem to asi lezl blbě. Nějak jsem to tam lepil a hasil mezi jednotlivými cestami, jak zrovna šlo. Když jsem měl natažené lano jako prádelní šnůru 8 metrů někam doleva bez jediné možnosti jištění, začal jsem si přiznávat, že tohle asi UFO nebude. Vylezl jsem to, nikam jsem se nepropadl. Ale důvod smíchu na štandu byl pouze ten, aby se Svenovi do toho nejištěného traverzu chtělo taky…
Prý mám bejčí koule. Ne, po téhle cestě „na rozlez“ nemám bohužel už žádné. Srkneme z termosky, nazujeme boty a travnatým terénem dojdeme a opatrně slezeme do rokle pod Skautskou věž.
Díl druhý, Skautská věž z údolí, 4 délky
Začátek byl z říše snů. V lese pod stěnou se povalují kameny velikost půlaut a v nástupové délce jsou vidět vymletá místa, kudy půlauta asi jela dolů. Asi 25 metrů lezeme hlínou, která se válí v okolí výlomů všude kolem. Jestli je důvodem sesuvu zemětřesení v Chorvatsku, které prý bylo zachycené i v severozápadních Čechách, těžko říct. Zvláštní je také to, že nad prvním výlomem je nový řetěz a výše dále několik nýtů a další fungl nové osazené štandy. Jestli takhle vypadá sanace, mohl to být jedině někdo jako Richard Brabec s podobným přesvědčením, jak se k životnímu prostředí můžeme zachovat. Možná někdo, kdo celý život kopal kousek odsud uhlí, si na začátek důchodu chtěl udělat prváček. Cesta by se mohla jmenovat „Nepřemýšlet a zarubat“.
Jsme tu však kvůli lezení a ne kvůli vyšetřování z odboru životního prostředí. Plácáme si proto kompletně hnědýma rukama od hlinomazu a opatrně, přes několik dalších výšvihů s výlomy a blátivými rajbasy, střídavě dolézáme pod vrcholový kout na Skautskou.
Ten je příjemně šimravý a pro lezení po friendech na mě dnes tak akorát. Zde v jednu chvíli vyjde sluníčko, což je intenzivní ale krátký pocit, jaké by to bylo, kdyby nebylo zataženo.
Slaňujeme do velmi dobře známého sedla pod Biskupskou stolicí. Známého tím, že zde skoro vždy fouká. Sven nalézá závětří za jedním balvanem, kde je možné ukousnout perníkovému panďulákovi hlavu a rozpustit jí v teplém čaji. Trochu mi to připomínám bláto dole v úpatí, co máme již zdárně za sebou.
Díl třetí, Biskupská stolice, 4 délky
Na závěr čtyři krátké délky Hřebenovkou. Pokud budeme stíhat, vyběhneme ještě na úplný vrchol a necháme se někým odfotit. Před poslední lezeckou délkou mi však Sven sděluje nepříjemnou zprávu, že jsme nechali jeho legendární oválnou ocelovku ve slaňáku na Skautské.
Vzhledem k tomu, že druhý jsem slaňoval já a Sven nevypadá, že by ji tam chtěl ponechat, bude potřeba se pro ni vrátit.
Škoda, nestihneme vrchol, slaníme Tanečním sálem zpět a pro oválku se poleze v čelovce. Naštěstí tam vede čtyřka po vlastním bez problémů. Celá vina za tento metodický zločin padá na má bedra. Nadávám si a zároveň na mě vychází úzký komín s báglem na prvním. To přijímám jako přiměřený trest. Už jsem to jednou v létě lezl, na druhým, bez ničeho, skoro ve slipech a moc mi neučaroval. Kdo má rád úzké komínové lezení, mám zde tři rady:
- Lez jej s báglem – začnete se více věnovat stěnovému lezení
- Zkus cestu „Divná“ na Stř. Jižním Pilíři – začnete preferovat jiné oblasti než Bořeň
- Zkus Divnou s báglem – začnete dávat přednost něčemu jinému než lezení
Z výše uvedeného nevyzkoušen bod 3. Možná i proto mě to tady stále baví. Je zde stále co nacházet. A jak jsem se jednou slyšel od vedlejšího stolu v Ostrově u Císaře. Kdo má rád lezení, má rád Bořeň. Kdo má rád sám sebe, jede jinam. 🙂
Poslední slovo – na štandech si v zimě občas sundej lezečky. Pokud máš delší palce než ostatní prsty na nohou jako já, bude se ti do nich cit dostávat ihned po sundání, nikoliv až po 14 dnech.
Kdo by to chtěl zkusit, prosím, ať slouží. Kdo by měl další nápady a dá vědět, díky předem za ně!