Julkošlapky

!!! Varování !!!

Tenhle report je dlouhej a obsahuje předmluvu, kterou autor považuje za součást textu. Cílem nemá být morální atak, ale má posloužit k lepší představě a pochopení kontextu příběhu. Pokud tě tohle nudí přeskoč úvod a začni s koncem keců.

Už je to nějakej ten pátek co jsem napsal poslední report. Chyběl poutavý obsah co bych dokázal nabídnout aniž bych se musel opakovat a nebo byl nudný. Než dělat činnost pro činnost, tak bude lepší si počkat, říkají to i v reklamě. Na ležák se vyplatí si počkat, takže na tom něco bude a tady je jeden ležák čepovanej rovnou do tupláku.

Prý sem hipster

Nevím, já se tak necítím, ale je fakt, že Holešovická snobohipstroovlažovna je tu na každém rohu a jak je známo okolí formuje. Mou tvář začal „zdobit“ neupravený plnovous a ve volných chvílích prokrastinuju tím, že sjíždím weby o bikepackingu. V hlavě dozrál nápad pořídit gravel bike, resp. čistokrevnou cyklokrosku a zjistit, jestli je to dobrý řešení na uspokojení chutí po silniční i horské cyklistice. Odpověď si budete muset najít v textu níže.

What is on your bucket list?

Bucket list neboli pomyslný seznam přání a cílů co by si člověk chtěl (měl) splnit.

Pár zářezů už mám, ale poslední dobou si o pozornost říká bikepacking. V podstatě to není nic jiného než vandrování na kole. Není to nic převratného, tohle lidi dělají už dávno, tak proč teď tak intenzivní touha někam jet na kole a dřít si s prominutím prdel 10 hodin v sedle, nesmyslně naloženého kola a šlapat jak soumar do kopce? Protože můžeš!

Tohle je život a nic dalšího už nebude

Když si člověk uvědomí, kolik toho v životě může dělat, je škoda strávit ho upínáním se jen na jednu činnost. Pokud budu chtít být špička v oboru budu tomu muset něco obětovat, ale já mluvím o trávení volného času. O tom, jestli budeš sedět večer co večer na gauči a čumět na seriály, o tom jestli radši nezvedneš telefon (nebo zadek) a neřekneš těm co si dlouho neviděl, že je vidět chceš. O tom, jestli není lepší knížka než sjíždět ty internety. O tom, jak naložit s tím co rutina zabíjí.     

Mám to štěstí, že žiju zrovna tady a teď a veškerá omezení jsou spíše v hlavě než v rukou nemožné reality. Takže, proč se ptáš proč?

Konec keců

Tak jsem ho překecal, vlastně se ani nebránil. Řekl jsem mu, co chci a on souhlasil.

Už je to notoricky známá scéna: Nádraží. Jsem tu první, stojím na rohu kavárny před tabulí s odjezdy v podivném oděvu a v cestujících budím rozpaky. Vyfitovanej v elasťákách stojím s kolem ověšeným jak mula a vyhlížím parťáka. Dáme rychlý espresso a valíme. Příští zastávka Nýrsko!

Zatímco moje kolo je krásně vyvážené, to Jirkovo má tendenci k předozadnímu pohybu jako by chtělo skákat salta. Když ale převezmeme otěže a dáme nohy do třmenů naše muly poslušně vyrazí vpřed.

naloženej ale vyváženej

Nýrsko – Modrava

První den je ve znamení stoupání, když se konečně vydrápeme nahoru ve sjezdu do Gerlovo Hutě prdne Jirkovi drát v zadním kole. Sem rád, že moje cyklokroska se s terénem porvala zdatně, ale stejně tak mě mrzí nastalá situace. Volíme sjezd do Rudy, kde chceme problém vyřešit. Jarda Snášel mistr světa v keyrinu ale nemá zrovna otevřeno, parkuje před prodejnou, tak jdeme zkusit zvonky.

smutnej

Dva vchody a čtyři zvonky s různou variací na Snášelovi to je slušnej Jakckpot! Šance 1:4, ale bába tutovka nám dneska nepřeje, asi šli všichni společně na oběd, nebo jim nezvoní zvonky, tak hurá zpátky nahoru.

Cestou na Modravu stoupáme, párkrát se zakleju na nedostatek převodů (pro fajnšmekry 46/36 mi na naložené mule nestačilo) a při sjezdu do Modravy se zase pro změnu bojím, jestli tu nálož ubrzdím. Krajina je tu pohádková, tak se kocháme. Nedá nám to a ještě si zastavíme nachytat pár slunečních paprsků k večerní kávě. Na mlýnku je naturální etiopie (ano, správně, tady je to trochu cítit hipstrovinou).

Na Modravě máme zálusk na nouzové nocoviště, kde si zkontrolujeme terén, ale předtím než budeme vybalovat spacáky, musíme ochutnat pivo v nedalekém pivovaru.

Na nocovišti se nakonec potkáme s chlapy, co nám záviděli kola, když jsme je míjeli ve sjezdu. Prohodíme pár slov a jdeme se uvelebit. My si vybrali nejrovnější plácek kousek od Roklanského potoka. Větší vzdálenost od spolunocležníků se nakonec ukázala jako moudré rozhodnutí. Byli unavení, a tak se jejich chrupkání neslo i nad šplouchání potoka.

Doba ledová je doba ledová

Když se v noci probudím svítí mi do obličeje baterka jak při výslechu na kriminálce. Postupně zjišťuji, kde jsem a co je to za světlo. Měsíc svítí jako by si hrál na Slunce. Zem je pokrytá ledovou krustou a s ní i naše spacáky a my. Otočím se na bok, narazím si čepici do čela a odvrácen od světla se snažím znovu usnout. Jirka spí vedle mě klasicky v poloze na nosní dírku, kdybych nevěděl, že usínal s hlavou na stejné straně tipnul bych, že jí má na druhé straně.

Ráno je nezvykle studené. Na nebi se v jednu chvíli potkává Slunce s Měsícem. Vstáváme pomalu v rytmu zimou ztuhlých lenochodů. Jirká hlásí, že v noci bylo -6°C, věřím mu. Přichází nás probrat jeden z dvojce spolunocležníků s lahví gruzínské čači.  Jeden by našel důvod proč by se čača mohla začít tanči v Gruzie. Pálenka k snídani zahřeje, ale kafe je kafe.

trochu to studí

Pak už jen zabalit a vyletět z hnízda.

Den druhý Modrava – Radslav

Zvlněným terén a klikatými cestičkami ukusujeme velké kousky z naší trasy. Cesta odsýpá. Pořád je na co se dívat, co komentovat o tom, jestli nás to baví není třeba se ujišťovat. V době oběda si dáme pauzu na vysluněném plácku, kde dosušíme spacáky, dáme čaj pak ještě jeden, pražené mandle a nesmí chybět kafe.

Ani počasí nemůže být lepší, zvedá nám náladu na tolik, že se rozhodneme všem v Lipně ukázat holý zadky a dát si asi poslední(?) letošní koupačku. Závěrem dne si dáme pár km podél vody v časovkářském tempu. Nemůžu si pomoct, když nám to sviští. Na večer se vybavíme pár kousky z Budějovic, které budou k buřtům, co zrají Jirkovi v batohu ladit jak hradecký orchestr s Tata bojs v Broumově. A taky že jo.

koupe i kolo ?

Já si to neskutečně užívám, a medím si jak čmelák. Noc je o poznání teplejší a ráno příjemnější.

Během noci jsme se ale vzájemně trochu vyděsili. Já vstávám, abych vypustil budějovice. Jirka sebou trhne, tak mu říkám: “klid, to sem já.“ Udělám dva kroky. Jirka znovu zbystří a ujistí se, že ta černá směs ve spacáku jsem já.  V momentě, kdy se rozkročím a vypustím budějovice, se Jirka doopravdy probudí a otevírá kudlu a zapíná čelovku. Já stojím za stromem, takže mě nevidí. Já nechápu, co se děje a mám pocit, že po mně někdo jde, dyť jsem mu řekl, že to sem já!? Takže tam stojím a než domočím, žiju ve strachu, že mě někdo trefí kládou po hlavě. A málem to byl Jirka. Když zjistíme, že jsme slušně vzájemně vyděsili zasmějeme se tomu a jdeme zase spát.

kafe a cigára

Posnídáme rizito s Banchou, dáme kafe pobalíme a vyrazíme. Není rosa, takže startujeme bez čekání na sluníčko.

Radslav – Krumlov – Budějky nejsme žádný hokejky

Nedělní ráno se veze ve znamení těžkých batohů, jaksi zapomeneme vyhodit prázdné láhve od piva a vezeme je zbytečně daleko. Dáme si druhou snídani a doplníme bidony. V Českém Krumlově zajdeme na kávu abychom se propletli mezi haldou zombíků s foťákama a vyrazili směr Budějovice. Čas máme více než dobrej a tak si neodpustíme ještě jednu zastávku na farmě, kde pozorujeme klidné tempo venkovského života a užíváme si toho, že nikam nespěcháme.

fake Delta

Jsme v budějkách, kde pijeme kávu, pivo, jíme obří sandwiche a já s nastupující post gastro demencí začínám uvažovat nahlas, jestli je kafe datel nějaké přesmyčka Fake Delta. Jirkovi je té nezodpovězené otázky líto, a tak se ptá obsluhy. Datel je to prý proto, že je to lesní punkáč. S vysvětlením si vystačíme, pokýváme hlavou a Jirka si objedná dezert. Já na něj koukám s otevřenou pusou a výrazem po lobotomii.

Na nádraží máme pořád dobrou rezervu, takže žádný spěch, už nám začínají jít i koncovky! Nevědomky si vybereme spolucestující, když nás oba přes celou halu zarazí dáma s kufry, která se záhy otočí a ukáže nám svůj vousatý obličej. Ve vlaku se sejdeme u jedné čtyřky, kterou mají dráhy asi vyhrazenou pro podivíny. Já jsem každopádně rád, že sedíme ve správném vlaku a držím se abych neusnul.

Jsem rád, že tohle spojení pořád funguje. Přes všechno anebo právě proto co se za tu dobu stalo. Sdílet s někým lože v -6°C, dělit se o krém na vlka a o poslední zbytky vody, na hranici dehydrace. Společně stát ve 3 ráno na střeše hořícího baráku, vyzvedávat se v nemocnici, nebo se drápat na pískovcové věže. Nevím, co tam máme dál, ale teším se na to. Občas si vzpomenu na Máru Holečka, jak říkal na jedné přednášce o tom, že časem zjistíš, že ten vošklivej parťák není až tak vošklivej a po čase se do něj zamiloval. Myslím, že vím, co tím myslel. Díky kámo za všechny ty ryby!

3 odpovědi na “Julkošlapky”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *