Na sněžnice o den více

Už od mala mám v hlavě budík. Pokud se na něco hodně těším, prostě nezaspím a vstanu před zazvoněním budíku. O tom, že se hodně těším, svědčí i první pořízený snímek expedice s časem 3:58 ráno.

vstávat a cvičit, valíme na Králický Sněžník

Po roce opráším svou stříbrnou hadičku (viz slovena), abych se opět stal terčem podezřelých pohledů a vyslechl si narážky o kyslíkových maskách. Zároveň uznávám, že to ve mne probouzí určitou uspokojivou dávku deviace.

Když jsme jeli na Slovensko a bylo nás pět seděla tam Slovena, když pojedeme do Polska bude tam polena? Ee, samplování dat na tak malém vzorku sice přináší určité výsledky, ale v praxi to znamená, že musíme z kupéčka vyhodit dva pány, co nemají místenku.

Krajina za oknem ubíhá jako by někdo přetáčel film, 2 z 5 Julků jsou vzhůru, ostatní spí a sbírají síly na tohle dobrodružství na sněžnicích. Jsem se dočetl, že vyzkoušet sněžnice prvně je dobré na cca 8–12 km, aby si noha zvykla a nebyl to velký nápor.  Hmm, mám to říkat ostatním? My si naplánovali trek při němž máme v plánu urazit 30 km v sobotu a 30 v neděli… Ale jo, řeknu, ať se nám jde lépe🙂

Od výstupu z vlaku se zakecáváme a míjíme hned první odbočku, abychom se následně mohli vydat do kopce pěkně zpříma. Zkrátka si to děláme hezký hned od začátku. Kopec přihazuje pod kotel pořádná polínka, a tak svlékáme 3. vrstvy a stále stoupáme.

Část trasy musíme jít po krásně upraveném běžkařském manšestru, až je s podivem, jak málo lidí si tu užívá tuhle kratochvíli. Žádný jizerský běžkoporno se tu nekoná.

Nadešla chvíle si to přiznat, boříme se! Batohy dolu a plasťáky na nohy. Chvíli si připadám jak čokl, kterému někdo nasadil ponožky a snaží se tu podivnou věc setřást. Dám tomu šanci. Po chvíli, co si házíme sníh na zadek, nás předběhne Bobek, který si to valí jak Emil Zátopek a mazácky nám vysvětluje, jak je to s těmi polohami pat (odemčená, zamčená, zvednutá). Zvláštní je, že jako jediný nepodstoupil instruktáž v půjčovně… Zřejmě slušný oddíl.

Po prvních nedůvěřivých krůčcích si nakonec na sněžnice přivykám a nechci je sundávat. Konečně jsem schopen plně ocenit jejich význam, nejenže mám lehčí batoh, ale převaha nad terénem je opět na mé straně.

Slunce griluje mojí krevetovou tvář, plíce plním čerstvým studeným horským vzduchem, a já letím terénem pro změnu jak pes, kterého pustili z vodítka. (sorry za kynologické příměry) Kluci jsou za mnou a některým, zvláště té části co si večer před tím, ještě užívala společenský večer, není moc do konverzace. Já si ale užívám svobodu a žiju.

Výstup na Králičák je parádní, nabízí převěje, zrcadlící se zmrzlý sníh a úsměvy podobně postižených nadšenců. Při pohledu na skupinku skialpinistů jim závidím ten sjezd a přemýšlím o tom, jestli mám u běžek místo ještě na skialpy. (Mám 🙂 )

Při sestupu dáváme jednu z pauziček, abychom si dali piknik v závětří, a tak jako solární panely nasály zbytky měkkého světla ze zlaté hodinky. Pauzy na piknik si udělat umíme. Jsme profesionální degustátoři volného času, a tak když dáme dohromady obsah batožin sejde se nám Plzeň, Magor ze Zichovce, nespočet druhů různě pikantních klobás, uzené, sýry, pečivo s lepkem i bez něj, koláčky, oříšky a …

Už nám zbývá jen posledních pár kilometrů, abychom si cca 4x řekli, že už nám zbývá jen 3,5 km s rozestupem 1 km.

Do polské Staré Moravy docházíme za tmy. Někteří z nás, chtějí brát útokem osvětlenou hospodu už v Kletnu, ale já s Bobkem děláme, že neslyšíme. Víme, že všichni už sotva pletou nohama, ale jestli si tady sedneme tak už nikam nedojdeme. Navíc je to už jen 3,5 km.

Nakonec dojdeme, kam máme, a tak když se ubytujeme v penzionku a máme se přesunout ještě cca 200m do hospody na jídlo, výrazy v našich tvářích nemají daleko ke křeči.

Když vcházíme přes recepci hotelu do restaurace, kde se koná svatba, úsměvy se nám vrací. Je to jako z pohádky kráska a zvíře. Netrvá to dlouho. Všichni přítomní najednou začínají hledat epicentrum zvláštního odéru. Jejich výraz říká něco jako: “smrdí to tu jako sněm bezdomovců v metru” v tu chvíli se naše oči setkávají a my doufáme, že nás pustí alespoň k baru.

V záchvatu slovanské vzájemnosti si sundavám boty, aby nás vzápětí barman oslovil nepatřičným: Gentlemen, I have a special place for you.

Gentlemen, I have a special place for you.

Přestěhujeme se rádi, natáhneme si nohy, pochválíme jim kuchyni a za chvíli jdeme zpátky do penzionu.

Jean mě obdaruje lahví sektu, jelikož zná mou slabost pro bublinky, ale není síly jí otevřít.

Dáme jednu partičku Bangu, abychom šli vzápětí na kutě.

Ráno je jedno z těch tvrdších, nohy i šíje jsou pořádně ztuhlý, od topení sušák v ústech. Alespoň v tom jsme všichni spolu. Není nad to trpět společně. Snídaně nám zvedá náladu.

Pořádná porce vajec, zeleniny, cukr, káva, limonáda, čaj a bum. Místo rumu máme Jacka a bubliny. Představa, že mě ta sedma bublin, budě dělat společníka mě moc netěší, a když doplním camelbag vodou, naplním termosku, na batoh přidělám sněžnice a … a dám si ho na záda, mám pocit, že jsem přes noc zestárl o dvacet let, jak se podlomím v kolenou.

#sorry jako

Zkušenost ale říká, že čím dřív se dáme do chodu tím dříve to odezní. Tempo už nemáme tak rychlé jako včera, ale přeci jen si do kopce přišlápnu plyn. Mám vlastní tempo, kdy se mi chodí kopce dobře.

Část cesty je společná s tou sobotní, ale na Králičák už znovu nejdeme. I když … V zatáčce, v které čekáme na Bobka se Slávkem, nás míjejí a pokračují nahoru zatím co my čumíme do mapy. Došli skoro až nahoru, než jsme si jich všimli.

Už nás čeká v podstatě jen klesání, ale je vidět, že kolena toho mají dost, a tak nás více či méně brzdí.

Slávek vypadá, že trpí. Nic neříká, nestěžuje si a pokračuje. Několikrát mu nabízím, růžovou pilulku a bubliny na zapití, ale stále mi dává košem. Sestup je v členitém terénu, chvíli jdeme nahoru, chvíli dolů. Krajina se tu ale neokouká. Počasí není zdaleka tak idylické jako včera, ale tenhle openspace neomrzí.

Pod rozhlednou Klepáč dáváme další piknik, kde Slávkovi vypucujeme dózu s brownies. Zase už nás čeká jen 4x 3,5 km do Dolní Moravy, kde si po malém rychlém obědu sdělíme tu příjemnou informaci, že nás čeká dalších 6 km. Chvílema sprintujeme, protože máme místenku a já jsem jedinej, kdo si bere v pondělí dovolenou na zotavenou (a taky pro případ, že by se nám nevydařila koncovka). Cestu do Červeného potoka, ale stihneme ještě západ slunce s Bobkem v hnoji.

 Edukativní chvilku si uděláme při průzkumu pěchotního srubu KS 5.

Ve vlaku si to uděláme klasicky na Julka, otevřeme bubliny a pokračujeme v gurmánském zážitku v podstatě až na hlavák. Palačinky s marmeládou od paní domácí, klobásky, sýry, máslové sušenky …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *