Bobkudík

cca 8 minut čtení

Naposledy byl s námi. Teď to chtěl ošéfovat – výběr lokace, trasu pochodu, hospody po cestě, podmínky a místo nočního odpočinku. Nezdá se to, ale někdy to zabere dost času. Každý má priority jinde. Někdo chce spát s vlkama venku, někdo chce personál nahoře bez. Někdo k večeři buřta s cibulí a ručně nasbírané borůvky, někdo medium rare T-bone steak. Někdo pochod smrti Pec pod Sněžkou-Ještěd, někdo procházku s jedním dvěma zajímavými midpointy. Někdo chce hlasovat, druhý chce bouchat do stolu… Však to znáte. Kdo chce velkou párty, musí vyhovět všem. Mě to ale docela baví – něco vymyslet a čekat na zpětnou vazbu. Často jsem slýchal: „Jirko, ty koncovky musíš poladit!“ Ano, tohle jsem si vzal k srdci. Když v závěru voláš helikoptéru nebo koupíš špatný lístek na vlak a tvoji borci si po náročném víkendu dají ještě 6-ti hodinového stojáka v uličce, nemůžeš čekat vděk. Za co taky? Vzal sis odpovědnost, tak se zařiď. Teď jsem tohle všechno předal Bobkovi.

Prý Přebuz, Krušné hory, lesy, krajina zapomenutých duších a odsunutých Němců. To je celý Bobek, romantik amatér. Tajemný démon, kterému neunikne žádný elasťák nebo přiléhavé triko. S představou víkendu, v kterém se nechám bavit, jdu pozitivně v pátek spát. Ráno padající sníh, neprohrábnuté silnice při výhledu z okna, zelená vlna na Radiožurnálu každých patnáct minut. Uff, to bude jízda. Navrch zpráva od Jeana – „Bobek nejede! Má teplotu. Trasu mám v gps. Jedeme?“. Nevím o trase vůbec nic. Nevím kde je start. Nevím kde je cíl. Chtěl jsem sednout do první řady s popcornem a nic neřešit… Naštěstí moderní technologie online a parťáci, co vidí příležitosti nikoliv problémy, všechny pochybnosti smáznou ještě něž dojedeme na kraj Prahy. Jedeme tedy ve čtyřech směrem na Chomutov. Problémy pracovní týdne a malichernosti života dnešních třicátníků necháváme pověšené na dopravní značce někde u Vítězného náměstí.

Osazenstvo? Jean řidič a deputy lídr této akce, také fotograf, zimomřivec a sběratel větviček na adventní věnec.

Slávek, navigátor, budoucí neo-otec, fanoušek naložených sýru a majitel nejlepších bot na celodenní klouzání. A byť to ti dva vzadu nechtějí přiznat, tak také nejlepší climber a hráč stolního fotbálku na palubě.

Vzadu máme dva Julky. Sebe nebudu popisovat. Všichni mě znají, jsem nudnej a čitelnej jak kniha od Kundery. Rád bych ale zmínil, že nesu 2 litry vína a kýbl naloženého sýra. Víno bylo pro Bobka, sejr pro zbytek. Mám je všechny rád, tak se žvejknu a zase mám zbytečně nafouklý batoh. Taky táhnu na dně batohu vaření pro prima chvíle v turistických altáncích. Jsem nepoučitelnej samaritán a naivka.

Druhým z Julků je již legendární Pavel. Nově profesionální fanoušek internetových obchodů s různorodou výbavou, prognostik budoucích trendů piercingu. Také skladatel nejnesmysluplnějších vět z náhodně vybraných slov. Nově se také ukázal jako milovník kultury prasáckých vtipů.

Mami, támhle je opravář elektrického vedení! Jéé, už tam není!

Začali jsem v obci Přebuz, kterou bych do dnešního dne hledal spíše na Slovensku. V obci nikdo není. Jen hasičské auto s vytaženou plošinou, z které borci obouchávají zledovatělé telefonní kabely. Chvíli si v duchu opakuji základy resuscitace, jelikož se plošina blíží k 22 kilovoltovému vedení. Auto na poslední chvíli uhne a borec na plošině už naštěstí nestihne zjistit, že to silné lano, co vrní koronovým výbojem, není starý telegraf.

Kruškám vstříc

Málem bych zapomněl zveřejnit výherce při dlouhé jízdě autem vlivem kalamitní situace – „Víte jaký je rozdíl mezi klitorisem a gambrinusem?“ Že ne? Výsledek račte vygooglovat. Když vám to někdo přečte, lépe to vyzní.

Je tu první sborové „Bobku, díky!“. Musím to hned vysvětlit, když to neudělám teď, budu se celý text opakovat  a to čtenáře ještě více znudí. Takže stručně a jasně – kromě hospodské podlahy a interiéru přetopeného hotelu, bylo vše dokonale zakryto krustou centimetrové ledovky. Kdo se někdy sklouznul, musí uznat příjemný nevšední pocit dopředného pohybu a jemné nuance ve svalech vlivem vyrovnávání rovnováhy. Sto metrové klouzání může být výzva, jak všechny kroky ustát a nedat si na držku. Kilometrová klouzačka zajímavý byznys plán pro další z řady nesmyslných zážitkových center. Ale co byste řekli skluzavce natažené do 45 kilometrů? Že si vymýšlím? Schválně si všimněte podloží na všech zveřejněných fotkách. Neúcta k pohorkám, množírna štěnic a puchýřů. Co na to říct? Jedině Bobku, díky! Tahle věta se pro mě stala synonymem pro jakoukoli situaci, kterou nečekáš. Jedno zda pozitivní nebo negativní. Prostě, když ji nečekáš.

Kamkoliv se podíváš, citrónová poleva

Cesta je monotónní jako dlouho ne. Konkurovat ji může loňská Montasio hřebenovka, kde jsme s Pájou mimo jiné málem umřeli žízní. Tady sice neumíráme na nic, ale zatímco tam jsme neustále šli se sluncem na pravoboku, tady neustále kloužeš. Když se to rozjede moc, musíš skočit do škarpy plné bordelu nebo vody. Když se chceš kouknout na krásnou mlhu, co se válí všude kolem, začneš padat. Kamínek, s kterým si nepočítal, tě vystředil z předpokládaného tření. V lepších případě zakleješ, v horším případě se zvedneš. Když si chceš prodloužit dráhu skluzu, vlezeš do toboganu v podobě vyjeté koleje vyledněné jak zrcadlo. Nesmíš zapomenout si ale předem domluvit, kdo tě bude chytat. V lepším případě vstaneš, v horším případě odjedeš kilometr napřed a bude ti zima při čekání než k tobě parťáci dojdou.

Milky way

Z letargie, nutno dodat že velmi krátce po startu, nás vytrhne bývalý cínový důl Sauersack. Pozná se, kdo rád fotí urbex architekturu, neboť ten tady začne lítat jak blázen. Prostory betonu uprostřed lesa jsou to interesantní. Například seriál Rapl se tu točil. Nicméně můj hlavní zájem je najít nějaký stůl na odhalení vína v petce a naložených bombarďáků. Od včera už tečou a je potřeba se do nich pustit dříve než mi explodují v batohu.

Rapl při vyšetřovačce

Pak tu máme dvacet kilometrů, kde se nic nestane. Dojdeme do sobotního cíle. Tím je hochštaplerský hotel u Horní Blatné, kde nevaří, na čepu mají Budvar, sauna je nefunkční, společenská místnost je obsazena, ale my se přesto ubytujeme. Důvodem je, že máme demokracii a že jeden z nás nemá spacák do teplot okolo nuly. Dali jsme přednost pozvání dalšího reverenda, před gerojským bivakem venku v menší počtu. Holt jsme čučkaři!

Jdeme do hospody. V první se vesele debatuje, na stole bramboráky, ale paní servírka ve střehu, že dnes nám dají jen pivo. Je sobota, půl sedmé. Obdivuji kluky, jak jsou na ni milí a se zenovým klidem odchází ven. Další hospoda už je úspěšná. Devadesátky na stole a nevytočená plzeň. Zato vše za hubičku. Pamatuji z dětství na požadavek rodičů, abych vybíral jídla do stovky. Tady, i 20 let poté, kromě jídel „Překvapení pana šéfkuchaře“ a „Vlčí jáma“ se se vším pod sto vejdeš. Taky Slávek mi dělá radost. Nachází chybu v nápojovém lístku – Tatranský čaj za 45,-. Paní vrchní asi nechce chybu v cenovce přiznat, proto je nucena jich nám za tu bezkonkurenční cenu několik poslat. Taky hrajeme karty. Pavel často prohraje a nechce nám poté nabídnout ze svého pytlíku brambůrek. A pak, že nám chybí trocha dětské duše…

Ráno společně přicházíme ke švédskému stolu. Není to ono, ale po probdělých nocích posledních treků vlastně vítaná změna. Taky venku začíná pršet. Přidávám si párek a kečup, zatímco reverendi startují radary a komentují rozdíly mezi modrou a zelenou barvou nad mapou celého karlovarského kraje. Já se začínám těšit na svoji bundu, kterou jsem letos ještě nepoužil. Má vodní sloupec vysoký jak antény u Českého Brodu. Nutno si přiznat a také vzpomenout na význam slova ekonomická návratnost…

Ledovka, naše včerejší celodenní společnice, čekala celou noc poslušně venku. Nemá elánu méně. Není důvod se o ni hádat. Na všechny se dostane. V tomhle případě je i úplně jedno, zda jdeš první nebo poslední. Klouže to pořád stejně.

Járo, díky!

Trasu krátíme na minimum možného. Dává to nějakých nedělních 18 kilometrů. Zpětně nejdelších v mém životě. Prší. Mlha. Teplota kolem nuly. Leje. Na otevřených místech duje vítr. To si chtěla, bundo má! Raining cats and dogs! Prý se to nesmí prohodit, jinak tě angličan nepochopí. Tohle by ale pochopil, i kdyby si začal těma čoklama.

Nálada je pochmurná. Ten, co nechtěl spát venku, nechce moc stavět. Já mám z pivek a Tatra tea trochu sušáček. Napil bych se toho mátového čaje v batohu, ale musím potlačit choutky. Nestavíme. Proti počasí máme zpoždění. Vytahuju hlavu z kapuce, vytlačím spodní patro do mírného předkusu a sbírám tekutiny z atmosféry. Jde to dobře, vytknul bych jen příchuť a teplotu.

Erzgebirge? V té němčině, to tak nevyzní. Prý Rudné hory. Pche! Krušné hory? Jasně, to má smysl! Mám hlad. Oblečení a boty dostávám na limit. Tak trochu i sebe. Hodem batohu do směsi louže a ledu dávám jasně najevo všem klouzající indiánům svoji žádost o krátkou pauzu. Je mi vyhověno. Komu můžu poděkovat? Bobku, díky!

Po chvilkovém pití čaje, je mi ještě větší zima než předtím. Nejsem schopen udělat jednoduchý úsudek – prostě si vzít pod bundu něco teplejšího, co nesu v batohu. Hážu batoh zpět na krušná záda a pokračujeme v nedělní zábavě. Vzpomínám na silničního Krále Šumavy 2007. Prořízl jsem plášť v těch největších srágorách někde v nekonečných pláních u Zdíkova. Cíl byl asi 3 a půl hodiny vytrvalé jízdy daleko. Bylo podobné počasí jako teď. Tam jsem měl dvě vrstvy elasťáku a krátké kalhoty. Vyřešil jsem to. Nikdo mi nepomohl. Tenkrát jsem se zatvrdil. V pondělí jsem šel na přednášku jako dospělý muž.

Pohled, když lehneš

Vydržet. Někdy to chce zatnout zuby. I Bureše s Ovárkem vydržíme. Tady v pohraničních lesích, s báglem na zádech, recesí a partou přátel jde ale naštěstí vše domluvit. Jako hrdý člen pražské kavárny nemusím demonstrovat.

Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí!

Další zastávka – bouda se závětřím. Tu si vychutnáme. Ten co dnes nechtěl stavět, jde do lesa natrhat manželce několik jehličnatých větviček z popadaných stromů. Respekt a úcta, jelikož vím, že tenhle indián podpantofláč rozhodně není. Já sotva otvírám termosku a před toaletou poctivě nahřívám konečky prstů, abych si nezpůsobil nějaký urologický infarkt. Na toaletě mám důvod se vzrušit – koukám na své „ženské“ ohanbí. Úkol zní jasně. Hledej! Nechává mě to však ledově klidným. Ledově – to sedí.

Mozek spíná v pravém okamžiku, kdy mám batoh dole a k tomu otevřený. Hadry! Kromě smradlavé piksly od sýrů na sebe navlékám vše co jde. Stávám se Michelinem v goretexu. Vlhká současnost, teplota na nule a dující vítr dělá ze vzpomínek na lezení v Tatrách při mínus dvaceti historku stejnou, asi jako když u moře zapršelo a ty sis večer už raději vzal triko.

Hele, to už dáme!

Auto je pár kilometrů od nás. Jdeme už známým terénem jako včera. Dejchám si pod kapuci. Je mi fajn. Začíná mi být teplo! Trvalo dlouho než jsem si na tomhle výletě zase našel to hlavní poselství. Málem jsem to nestihl. Pocit rozmrzání v teplém oblečení bude navždy zasvěcen Přebuzi. Indiánů okolo se neptám. Některým může být stále zima, a tak se bojím, že by mě z těch hadrů vysvlékli.

Bobku, pořádně se vykurýruj! Příští trek zase v mé režii! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *