Hele, proč vůbec lezeš?

cca 8 minut čtení

Subjektivně o tom, proč jsem začal lézt na písku. Po přečtení spalte. Kdo nemá rád subjektivitu, spalí již před čtením.

Celý rok čekáš na dobré lezecké podmínky – mírný vítr, nižší teplotu, menší pocení rukou. I to žloutnoucí listí k tomu patří. A teď jsou skutečně tady! Příjemně přebíráš chyt, do kterého se ti v červenci nechtělo. Běžíš po cestě na svém „domácím“ znělci, bezpečně usazuješ malý vklíněnec, friendy se Ti houpou na smyčce pod křídly a nezištně odlézáš výš k prvnímu fixnímu jištění. Jsi klidný a nic tě nemůže vylekat. V hlavě ovšem stále rezonuje týden stará věc, kvůli které si nemohl spát a na dnešní znělec sis vlastně přijel srovnat myšlenky a názory… Byl jsi v Rájci, stál pod převislou stěnkou a byl malej jak Hurvínek před rozbitým oknem. Nebyla to válka. Bitva s bazénovým výlezem však ano. Kroky bys dejme tomu uměl, ale musíš přemluvit hlavu začít hrát tu samotářskou psychologii s vlastním tělem. Dolezl jsi ke kruhu, v klidu cvaknul dvě karabiny, nadechl, a pak to všechno začalo. Podzim plnej pískovce!

Morálovka, samice od morálu?

Byť prý bys měl za vším hledat samici, význam slova je opředen tajemstvím. Dlouho se jim snažíš vyhýbat. Čteš o nich, víš o nich, koukáš na ně, sedíš pod nimi, někdy nevypadají vůbec zle a ty by ses do nich pustil. Ne, není to tamto, co myslíte!

Pochybnosti a strach z momentu překvapení tě donutí  jít jinam, popolézat na nějaký šestkový šutr, kde nehrozí podlaha.

Aha, už to chápu! To je lezecká cesta, z které máš respekt a když ji pak lezeš, tak se respekt ještě znásobí? Nooo, třeba tak nějak. Jasně a já myslel, že je to tamto…

Stalo se mi nedávno, že jsem se v jedné objevil. Hele, mluvíš pořád o té cestě? Ano, co myslíš, jsem snad úchylák? Navázal jsem se na první konec lana a vyrazil jsem do vybrané linie. Jasný, jasný, už tě nebudu přerušovat.

„Sedumbé s hvězdičkou, to se ti bude líbit“

Prostě jsem poslechl, jak čokl buřta před nosem. Nabral jsem nějaké smyčky a už jsem se sunul po hraně směrem na polici a od police ke spáře mající můj pohled, že bude v pohodě a kruhu v její půlce pořádně sklepnu. Měly mě varovat visící erární smyce, které tu někdo zanechal. Celá délka spáry se pro mě stala jedním krásným nedělním bouldrem, na který jsem nebyl vůbec připravenej. AF style na plný bomby. Luboš zve dolů k rozmyšlení se, na čaj, že se pak v klidu vrátím zpět nahoru. To ne kámo! Už nějakou chvíli přemýšlím jak nahoru, tak se nemůžu hned přepnout jak dolů. No tak lez dál… Smyčky tam jsou. Nevypadají věrně, ale ruce neví coby a nohy mám taky celý blbě. Kruh ještě ani nevidím. Jednou to přijít muselo. Tři, dva, jedna, hóóóp!

„Hele ty máš docela potenciál!“, řekl Luboš. Blázne, to je hláška roku! I ta nejblběji vypadající smyčka si jednou řekne o vyzkoušení. A můj potenciál byl takový, že to netrvalo vůbec dlouho.

Smyčka drží, houpu se v ní. Hříčka přírody. Nechápu, ale visím tu.

Ta cesta je pro zelenáče jako já totální bitkou. U kruhu se spára ještě trochu otevře. Beru hranu na stisk. S žábou nevím co bych. Když cvakám kruh, cítím jak mi odjíždí nohy, které mám už asi 10minut setrvale na tření. Žadná pecka, žádná lištička. S tím, že znovu odsednu nebo odskočím, jsem tak nějak smířen. Jediné co chci, je odskakovat alespoň trochu řízeně. Od kruhu se zvedám na dvakrát. Pak je další erárka. U té je to asi nejtěžší. Tlustší kevlarka s jednouzlíkem, ta vypadá dobře. Tak pojď kámo, do provázku podruhé!

Alešákova konstanta naplněna na maximum a pořád není konec. Konečně jsem pochopil, že AF je také styl a od teď ho dokážu i ocenit. Nejbližší odpočinek je nahoře, dole nebo další odsednutí. Všude se začínají objevovat krvavé flíčky, cítím různě zkřečované svaly ale pořád věřím, že to Lubošovi natáhnu a on si to na dvojce užije. Zaslouží si to.

Máš alespoň trochu tak trpělivého parťáka, co vydrží tvoje fňukání pod prvním kruhem v rozlezovce, který ti občas alespoň trochu poradí co a jak, a s kterým je tak jednoduché a spolehlivé se domluvit na lezení, i když bydlíte 150km od sebe? Vážně ho máš? Tak se neotáčej, pořádně se nadechni, otevři oči, naplno se rozeběhni a užívej tu synergii!

A teď to hlavní. Ta cesta má skoro 100let, borci ze Saska to lezli bosí nebo v nějakých kristuskách a na jejich lano bych dnes nejspíš ani psa neuvázal. Hluboce se klaním a smekám!

Během lezení jsem si vzpomněl na několik klišé, které Ti o lezení na písku rozhodně neřeknu:

  1. Prostě mě to baví
    Někdy stojíš pod nástupem cesty a nevěříš, že ta obluda před tebou je stejná cesta, jako ta na fotce v průvodci. Střiháš si s parťákem, kdo bude tahat a jsi vlastně rád, že si ji v klidu proběhneš na druhým konci. Nicméně víš, že ten pravý punk je na tom prvním.
  2. Někdy se nemůžu dočkat
    Ano, někdy se tak nemůžu dočkat, že veškerý volný čas doma před odjezdem trávím na záchodě a mezi hlavní věci, které k lezení beru sebou, patří papírové kapesníky. A hned co vylézám z auta, je hledám…
  3. Je to zábava
    Jasně, když dopíjíš poslední doušek z termosky a balíš věci při odchodu zpět na parkoviště jsi generál, co vydržel. Na cestě k autu hlava jede forsáž a ty ještě pokukuješ, který kvak s oranžovým kroužkem by si ještě vytáhnul. V hlavě už píšeš report a máš chuť na pivo. Jenže! Před hodinou si se začal cukat nad poslední nedůvěrně vypadající smyčkou, kruh někde v dálavě za hranou, místo madla dunivej sokolík jak orchestriální buben… Jaká, že byla otázka?
  4. Potkáš fajn lidi
    Na písku jsem prd odlezl, ale nepřijde mi, že by se pod nástupem dělaly fronty. Jsem vlastně rád, když někoho můžu potkat a pozdravit. Pak ale lezeš nějakou ušmudlanou stěnku, nechutná ti to, všechno usoluje a ty ze sebe snažíš vydloubat trochu toho morálu k rozlezení. Ale proč jsou ty chyty omágovaný, když je zde zákaz ho používat? Ale proč je dole pod stěnou pytlík od svačiny? Nevím, zeptal bych se, ale není koho.
  5. Když jde o zdraví, jde o h…o
    Tohle klišé je obzvlášť morbidní. Prý cítíš život a krev je jak rtuť, když vylezeš svoji linku, o kterou si dlouho stál. Tak se ptám, co bys mohl cítit, když ji nevylezeš? 🙂

Jsem nahoře! Padal jsem jak lemra, z chytů a stupů, co nedrželi, jsem hlemzal do chytů a stupů, co už nedrželi vůbec. Je to ono, co v lezení hledám? Jsem si jist svou úlohou v této hře? Rád něco hledám a pak to nacházím. Tenhle podzim jsem pochopil, že vlastně nechci moc lízt. Chci hledat! V přírodě. Ve stěně. Na vzduchu. Ve spáře. Na horách. V komíně. V lesích…

Tohle je přesně ono. Hotový obrázek, omalovánky, prázdný papír. Co si z těch tří možností vyberete? Já už si vybral. Vzal jsem si čistý papír a ádios amígos!

Zářijové highlights

A teď krátce o tom, kam mám potřebu se vrátit. Pro to, co jsem tam našel.

  • Tisá – Hubený doktor
    Ta severo-západní hranka bere dech a je prostě fascinující. Kruh docela dole, pak nějaký hodiny a ladění po hraně. Nad kruhem to bude mňamka.
  • Rájec – Sokolí věž a Blíženci
    Sokolí věž čnící do krajiny samostatně mimo les jak svíce. Už přístup po polici k nástupu je výlet s hvězdičkou. Na nějakou sedmu si tady larva jako já bude muset chvíli počkat. Blíženci – tam toho písku usedlo! Když jsme s Luboškem letos v září na ně poprvé lezli, měl jsem je pak 14 dní v hlavě a nemohl jsem je vyklepat. Budu myslet na všechny bažanty, kteří se na vrcholovém plató na prvním objeví (vlastně i na druhým!) a začnou hledat slaňovací kruh. Abstraktní slovo „překvapení“ zde nabere konkrétní podobu high-jump můstku. Kdo chce v klidu slanit z poctivého kruhu, nebude si moct toto překvápko nechat ujít. Skákal jsem to překvapení toho dne dvakrát a jsou to přímo kronikální zážitky.
  • Ostrov – Velká Ostrovská stěna
    40-metrová krychle z písku. Tady už nic neokecáš. Zamedituješ, dopředu se něčeho napiješ, vezmeš smyčky a vydáš se na dlouhou samotku něco předvést.

Přeji všem, ať najdou přesně to, co hledají! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *