Hokejka, dotknout se legendy

cca 5 minut čtení

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nějaký pátek teď přemýšlet budu. Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu.

Oblíbené motto bych tedy rád upravil:

„Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než dvou délkové kvaky na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a zároveň veškeré soustředění věnovat komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek bylo mnoho. Udělat si odpovědi šlo jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu… a 22. srpna kolem 10:30 jsme stáli první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „maličké“.

Vychází to, letos lezu co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Počasí pro lezení je spousta. Stačí si vybrat… teda pokud Vám doma nevyschne studna a vy máte tím pádem jiné problémy než přelézat klíče. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde Tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?!

Ještě k západní stěně „maličké“. Zaujala mě dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Pokrytá spoustou klasických cest. Ve střední části obsahující legendární cestu z roku 1950 – Hokejku. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechával jsem věc uležet a čekal na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat. Okamžik, kdy se budu těšit do toho nastoupit. Neomezovat nebo nezdržovat člověka, který to poleze se mnou. Zároveň nejsem ještě stoprocentně nastaven být na podobnou cestu lídrem z dvojice, tudíž se rád zhostím role sběrače.

Volba tedy padla na Gera. Jeho zkušenosti a přehled vždy obdivuju. Jednoduše je prostě super parťák – chvíli vtip, chvíli cenná rada. Letos s ním lezu už potřetí a pořád je něco nového. Někdy mě zcela fascinuje, někdy se směju jeho vtipu, jak od starého kamaráda. Lezení s Géčkem má styl, tempo a důvtip. Víc pro mě netřeba. Někdy mám chuť mu jen tak napsat jak se má, nebo jestli je všechno v pohodě. Dělají to ženský a kamarádi z hor. Pak to vždycky nakonec neodešlu. 🙂

Tak tedy stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem , často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici!

Hipster!

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Udělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. O chvíli žasnu třeba nad stylem jakým přelezl a odjistil těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám. Místy se úplně zamyslím a v duchu si řeknu, že přesně tuhle situaci v knížkách nenajdeš a zároveň je tak důležitá.

Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, které je potřeba k vrcholu zdolat. Webů, kde jsou délky podrobně subjektivně popsány, je spousta včetně solidní fotodokumentace. Chtěl bych ale, touto cestou do éteru, vzdát hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili. To je to hlavní, co chci vzpomenout. Dost pravděpodobně na někoho taky dýchne závan historie, až bude čekat na štandu a uvidí místa po starých skobách, které borci před lety bušili.

Na průšvih nebylo místo. Počasí drželo. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou byla možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.

Spára pustila

Čím výš jsem byl, tím víc jsem si uvědomoval každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Nebylo třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přišla na řadu zcela automaticky a ve správný čas.

Vylezli jsme nahoru, přehoupli se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfii tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s coca-colou a novými džínsy milník v mém lezeckém životě skončil a zároveň, zdá se, otevřel novou kapitolu lezení.

I přesto si myslím, že to není o číslech

Kapitolu, v které se z boulderingové haly stává uzavřená zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny bizarní továrna na prodej vstupného a místo, kde Ti půjčí lezečky, z jakékoliv indoorové aktivity se stane trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skalech půl hoďky autem od baráku to udělá zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo Ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo Ti to neshodí, že to je pro děti.

Počasí drženo pod pokličkou

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš.

Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“

Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší. Je to přesně jak slogan Hanibalu. Cituji: „Na hory a dál!“

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru!

2 odpovědi na “Hokejka, dotknout se legendy”

  1. Diky za reporty Jirko, je to prijemna zmena precist si takhle jednou za cas neco jineho nez dojmy z cyklo zavodu! 🙂

    1. Nazdar Kájo, je mi ctí psát něco jiného než reporty z cyklo závodů, zvlášť, když si to přečte takovej super závoďák jako Ty!:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *