Petráč

cca 5 minut čtení

Jak Alenka v říši divů si připadám, když se ocitneme v soutěžním sektoru letošního padání. Na některé věci se holt vyplatí si počkat. Když jsem o téhle akci slyšel prvně, rostly mi fousy jenom pod nosem. Nebyla vhodná doba, a nikdo kolem nevlastnil matice na padání. Mezitím jsem si dal s lezením na pár let pauzu. Potkal ty správný lidi, a tak když Slávek vytahuje z rukávu akci s tímhle názvem, mám v očích jiskřičky.  

Julků půlka 

Blíží se čas plánováni, Jirka akci vetuje. Zůstáveme tedy s reverendem Slávkem v sudém počtu, který se najednou shoduje s maximální počtem osob uvedných v návodu k použití našeho stanu. Týden před padáním stihneme potrénovat formu na bouldru tím, že oba nastydneme. Jsme tedy v optimální závodní formě. Slávek ještě rýsuje postavu, tak den před ojezdem oslaví kamarádky kulatiny. Když ho vyzvedávám u baráku, jsem rád že řídím já… 

Na místě se setkáme s dalšími členy našeho týmu a vyrážíme drtit bouldry. Sektory k lezení jsou v podstatě za plotem, takže se ani nestihneme ztratit. Lezba je už v plném proudu a když si prvně vlezu na bouldermatku (matrace na padání jenom o dost tvrdší) cítím svrbění v podbřišku. První nesmělé dotyky skály, a pak už je to pěkně ostrá párty. Hrubozrná žula sjíždí vzorek kůže, ale touha vyhrává nad bolestí a tak znovu a znovu zkoušíme udržet miniaturní lišty, praskají kolena i větve. Lámou se nehty, krev ignorujeme a srdnatě se pereme s cestami trojkové obtížnosti.  

Naše závodní ambice přesně odpovídají filozifickému směru 21. Století zvaného prokrastinasmus. Takže než se všichni vystřídáme, pohovoříme o strategiích, úspěších a morálech, první z nás dostává hlad. Druhý stihne vychladnout, třetí si zajde na velkou a zbytek jistí posledního lezivšího. Po pár úspěších na cestách čtyřkové obtížnosti měníme lokál, protože je všude dost nabito, i přesto, že lidí je tu méně, než pamatuje ostřílený padač Slávek.  

Hledáme si vlastní šutr, s menším výskytem závodníků. S pocitem šavlozubé veverky, která získala svůj ořech, takový nacházíme. Další čtyřka co nás trápí, ale po chvíli si dá říct. Následně se pouštíme do 5C klasifikace, na kterou si toho dne sáhl jen Slávek. Konec jednoho stráveného lezeckého dne v lese. 

 Afterparty 

Jak to tak bývá, sumarizujeme výkony u piva. S časem pokročila doba a začala hrát hudba. Najednou stojím s pivem na kraji kotle, kde to vře. Ze tmy se přiřítí kdosi a naruší mi pohodu houpání, kterou vydávám za tanec. Tančím jen v sebeobraně, na svatbě a nebo na punk. Neznámý cizinec mi podává láhev tulamorky se slovy: „štafeta, voe!“ Posluchnu na povel, ale když se dívám komu láhev předám, volím mezi lidma co sedí u laviček nebo mezi kotlem. Volím kotel. Po třech krocích mě starost o nedopité pivo opouští stejně jako ono pivo. První loket a pivo dělá top gun looping, nadešel čas na sebeobranu!  

Tančím a pot mi stéká do kalhot 

Párty je to na tolik kvalitní, že se chvílemi ocitám v první řadě kotle a přidávám se k jednomu z kotlíkářů, který po každém songu zařve: „No ty pi*o!“ Navíc zjišťuji, že jsem se právě naučil refrén následující písně. Najednou cítím tu lezeckou sounáležitost o které se mluvívá. 

 6a, No ty Pi*o! 

Druhý den máme jasný plán, vyrazit bouldrovat. Už je po hlavním závodu a tak si slibujeme volno na cestách, kam jsme se včera nedostali. Naše plánovací schopnosti jsou genitální. Vybíráme shluk několika bouldrů, kde je dost cest od 5b po 6a. První úspěch na sebe nenechá dlouho čekat, navíc jsme svědky skupinové euforie, která nám zvedá zadky od země a padá tam jeden prásk za druhým. Hobluj! Dávej, Pojď! Pět lidí řve na jedno chudáka přilepeného na šutru tak nahlas, že to radši vyleze. Je to úspěšnej den, nabitej hodnotnejma přelezama, ale rýma v hlavě a čas tlačí, jako poslední noční pivo v měchýři, tak ač neradi opouštíme se Slávkem část naší grupy. 

 Cestou v autě všechno hodnotíme, od organizace, přes množství lidí až po naše lezecké výkony. Cesta uteče jak zajíc před tlustým labradorem. Doma zapínám autopilota, ze kterého mě dostane až voda, která mě pálí a já teprve teď zjišťuju, kde všude jsem odřenej. Trpím, ale připadám si jako kdybych vyhrál superstar. 

 Skvělé dva dny v lese, bez signálu, bez starostí. Musel jsem si na tohle poprvé počkat, ale stálo to za to! 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *