Žádný pád, ledopád

cca 12 minut čtení

Ještě jsem pořádně nevysušil pohorky a už je zase voskuju. Vždy si vezmu dřevěné štokrle, zasednu a udělám si meditační chvilku s voskem a hadrem, jako kuřák na cigáro. Boty chytnou mastnotu, vintage vizáž a jistotu, že do nich nenateče. Sbalím čerstvě vyprané oblečení z minulé akce, připravím a zkontroluju lezecký matroš. Je to už skoro rutina, ale baví mě!

Pak náhle zavrní mobil. Mišo píše, ať se pořádně oblíkneme, že bude velká kosa. Počasí sleduju již dlouho a -20 krásných tam svítí celý týden. Ale Mišova zpráva říká, že i tatranský orel uznává velkou zimu, která tam bude. Je potřeba tomu přiložit důraz. Napíšu Pájovi tedy úsměvnou zprávu, ať si vezme všechny Devold hadry v barvě kečupu, že v 5-ti vrstvách se blbě leze a že v teplých rukavicích neuváže osmičkový uzel. Jinak kromě drobností jako lístky na vlak a cestovního pojištění s Pájou před touto výpravou moc nekomunikujeme a každý si tak řeší svoje starosti a pochybnosti po svém. Pája je takový Parow Stelar turistiky 21. století, a tak mu věřím, že přijde zase s nějakou novinkou. Na průsery a staromilectví jsem tu prý já.

Oproti reverendím akcím s dlouhými večery nebo spaním někde v lesní díře neberu zbytečný balast typu vařič, ešus, celtu, lahev whisky, hrací karty apod. Jedeme hlavně lézt. Místo juchání po večerech budeme vázat uzly, popotahovat nudle a pít horký čaj. Batoh je proto krásně lehký. Pod víko dám lano, na předek cepín, vybrat eura a 2-denní dovolenou, pac a pusu a jedem!

Přemýšlím, kde s vypravováním akce začít, abych čtenáře moc nenudil. Začnu výstupem z vlaku v Popradu. Nacpané lůžkové kupé nestojí za řeč. Unavení kluci slovenský se vraceli domů do Košic, trochu chrápali a po vypití pár Bernardů si zuby čistit nešli. Nacpali jsme si s Pájou navzájem špunty do uší a čekali, kdy parodie na spánek skončí. Skončila 10 minut před pátou. Dál už to snad bude veselejší.

Den první – Je Ti zima, Julku?

Vzduch na popradském nádraží je jak plexisklo, na které tě Saša Ovečkin deset sekund po začátku zápasu namáčkne. Čekal jsem zimu, ale ne Novosibirsk hned na nádraží. Než dojdu do haly po svých méně než 20 metrů, nos mám jak Bolek. Uvnitř jen seriózní klientela, které se v 5 ráno chceš vyhnout. Jdeme se proto projít. Mišo tu bude až za hodinu a půl. Takto brzo ráno, navíc ve čtvrtek, díru do světa showbyznysu asi moc neuděláme. Ukážu Pájovi cestu, kterou v sobotu půjdeme na pivko. Vzduch je tak ledový, že jedna vrstva kalhot je tuze málo.

-20°C

Obdivuju popradské obyvatelstvo, které vstává a jde sibiří vyrábět hodnoty. Když se vrátíme do haly, koukáme po sobě jak telata. Co budeme v takové zimě dělat? Nebude led extrémně přemrzlý a lámavý? Zavrtám vůbec šroub? Nezmrzne mi čaj v termosce? Srkám kafe z automatu, které dobře vypadá ale blbě chutná a celé si to přemílám. Nenápadně se kouknu na ceduli s odjezdy v kolik jede první vlak směr Praha-Karibik zpět.

Je to tady- 6:30, čas srazu! Ceduli Odjezdy nechávám cedulí a jdu si sednout do vymrzlého Mišova terénního auta. Seznamuju Emko s Péčkem a jedeme kolmicí přímo k Tatrám. V jednom momentě, kdy jsou vidět snad všechny štíty od západu až na východní část Vysokých Tater, tlumím veškeré obavy ohledně této akce. Všímám si azůra na nebi, pocukrovaných hor, překřikování třech lidí v jednom autě, srnek a lišek na poli. Vždyť ke spokojenosti stačí tak málo!

Hrebienok, pořád kecáme

Smokovec, Hrebienok, cesta ke Zámkovského chatě, 2 ledopády kousek od chodníku. Rozbijíme pomyslný tábor vymezený odmotaným lanem, termoskou, batohy, rukavicemi a Pájovým zhmotnělým nadšením, že si vyleze svůj první led. I přesto nechápu, jak to ustává!? Já být prvně v Tatrách, k tomu azurové nebe, -19 na teploměru a hned v úvazku a s cepíny v ruce, tak mi bouchne aorta.

Pája na prvním směrem k objektivu

Cílem není jen lézt, ale naučit se to lézt tak, abychom to mohli lézt celý život. Ždímáme z Miša všechny informace, které nás zajímají. Je super být tu s člověkem, co se skutečně vyzná. Navíc nemá problém nám vše důkladně a hlavně prakticky vysvětlit.

Nej učebna štandů – na štandu

Takto podané je to zaryté pod kůží, jak slib od Vinnetoua. Vše zapamatované? No, tak jedeme dál! Dvaceti metrový, zcela kolmý úsek je v nelezeckých mačkách jak čokoláda s chilli. Záseky cepínů jsou čokoláda, kopnutí maček jsou chilli. Nevypadnout z vykopaného stupu a důraz na techniku lezení! Ještě že jsem na druhým konci lana!

Plníme bandasky

Bandasky na předloktí nabývají hodnot štěněte piva. Dolézám k topu. Ruce hoří, mám je jak Stallone a zkřivenou hubu taky. Při spuštění cítím slunce do zad. To je balzám! Pro dnešek asi stačilo. Mimochodem, taky jsme tam vylezli jednu cestu na prvním, kam jsme si předtím navrtali šrouby. Cítím jak Julci sílí! Jsou to všechno takové malé progresivní schůdky. O tom je naše víra.

Pak už jsou na řadě jen radosti. Ota Pavel alias Pája mi cestou ve vlaku vyprávěl, jak na vysoké škole ujížděl na rybách. Neseděl u řeky ani nehonil v Olmíku děvčata narozená mezi únorem a březnem. Zrzavej kocour prostě rybu umí skvěle připravit, naporcovat i s chutí sníst. Jsem s Majklem v Raimundu. Jsme tu sami?! No jasně, dyť je čtvrtek! Ostatně i v horách to bylo hodně komorní. Pája se pstruhem zalézá pod stůl, aby si ho lépe vychutnal. Já dávám pirohy se šalvějí, Majkl kroupy s houbama. Mají to všechno opět luxusní, až má náš kocour ze pstruha mastný fousy. Ubytování, nákup sta vajec k snídani, litry čaje, protahování bandasek, hra v kostky a před spaním ještě střelíme dva zlaté bažanty. Pánská jízda ve dvou jak má být! Nemohu nevzpomenout, jak nám maminka od Miša donesla kotel domácí kapustnice. Tak to je snad už moc! Dokonalost té polévky byla taková, že to nemá cenu rozebírat. Jen jsme se maminky zapomněli zeptat, zda ten prázdný kastrol potom máme umýt, nebo zda má myčku. 🙂

Den druhý – Co tam tak dlouho řešíš?

Sraz s Mišem je v 7:30 před barákem. Budík zvoní v 6:15. Chceme si to udělat hezký, žádný temnoty a kvapík hned u snídaně. Odkládám proto budík o 10 minut. Zatímco Pája odhrnuje peřinu a jde podezřele rychle něco kutit do kuchyně, já šťastně polehávám s představou o čem dnešní ledolezení v Bielovodské dolině bude. Z představ čistého přemrzlého vzduchu a vícedélkových ledopádů mě probírají vzpomínky na dětství, kdy jsme vyrazili na fotbalový zápas do Štětí. Kdo Štětí zná, tak ví, že polovina města je vlastně velká fabrika na výrobu papíru. Kdo nezná chemicko-technologický proces výroby papíru, tak ví alespoň jediné – dost to všechno vytrvale smrdí. A jedno takové malé Štětí schovával ledolezec Pájíček celou noc pod dečkou. Vzpomínám, že jsme ve Štětí prohráli 0:1. Teď prohrávám taky. Musím vstát a celé to Štětí vyvětrat. Zpátky blíž k epicentru té chemie se mi nechce a jdu tedy do kuchyně popřát krásné dobré ráno. Reverend alias alchymista Scotta už jede v kuchyni velké bomby! Rozesílá na pánvi míchaná vajíčka a filtrovanou kávu do hrnků. To je velké menu! Budu se muset zítra hodně snažit, abych ho trumfnul! 7:30, to je čas, kdy jedeme dalším ledopádům vstříc!

Ve dvou chutná lépe

Ždiar, Lysá Polana, Bielovodská dolina. To jsou další místa, kde jsem poprvé a utvrzují mě v tom, že na důkladné poznání všech terénů Tater je jeden život krátký. Troj-délkový ledopád se jménem Adin úsměv je náš úhlavní cíl.

Jeden úsměv

Absence diakritiky mi z názvu dělá lingvistický guláš – buď se obyvatelé v oblasti Moskvy skutečně usmějí jen jednou za život a nebo je Adéla veselé sympatické děvče. Každopádně ledopád je tak dlouhý a zakroucený, že z nástupu není možné dohlédnout na jeho konec. Oblékám se, kontroluju výstroj, utahuju přesky na sedáku… když v tom jak když střelí, věta oznamovací z úst Miša, že on je tu dnes jen mentor a že tohle bychom si měli celé vytáhnout sami. Progresivní Parow alias Pavel, s tváří němou jak žák při písemce, nevypadá, že by to chtěl tahat. Je tedy řada na mě. Výmluvu nemám a měl bych sám sobě ukázat, že rád věci dělám pořádně. Nechávám se ověsit lezeckým materiálem a instrukcemi. Dole se nadechnout, hodit nějakou rádoby vtipnou hlášku a zkusit konečně něco vylézt. Ještě odposlechnu důvěrnou a potichu položenou otázku Páji směrem k Mišovi: „Co mám dělat na ledech, když budu padat?“, odpověď asi tušíte: „Hlavně nepadat!“ Přesně tohle jsem potřeboval slyšet… Spánky mi tepou jak bubínky. A rockový koncert celý přede mnou. Ok. Jdu to tam poslat!

Nadechnout a odlézt

Mám před sebou takové tři kolmější schody, kdy pod dvěma z nich musím udělat štand, vytvořit si vlastní postupové jištění ze šroubů a celé to korunovat nulovým počtem pádů a dobráním obou reverendů na štandech a nahoře na slaňovacím stanovišti okolo stromu. Před sebou mám jen led, hroty cepínů a maček. Za sebou díru, natažené dvojité lano a oddalující se místo bezpečí. Snažím se být maximálně racionální. Místa na vtípky, třeba když kluky doberu na štand a jsme pospolu, fakt není.

Pája dolézá na štand

Hrozně moc bych se chtěl smát, jak je to všechno bomba! Místo toho však řeším zamotané lano. Když už zase lezu, tak vrtám šroub levou. To jde hodně do tuhého. Nataženou pravačkou držím celou dobu zaseknutý cepín. Kluci na mě něco křičí, ale já si tady jedu 700% koncentraci šroubem kolmo do ledu a pochechtávání znějící směrem od štandu mohu jen závidět. Led ještě přitvrzuje, lezu to diagonálně zleva doprava a pak zpátky. Na přemýšlení o bandaskách není čas. Určitě je tam někde pod čtyřmi vrstvami oblečení mám schované. Ale musím vylézt přes tu hranu! Boulder neboulder, bandasky nebandasky.

Pohled od štandu na snaživého Julka

Trvalo to objektivní chvíli ale subjektivní věčnost. Ty šrouby na levačku mi daly fakt pohulit. Počítám však a škodolibě se směju, že hranu si Pája užije i na druhým. Ve světle na konci tunelu nacházím strom se smyčkou do které se cvaknu. Ihned poté přichází neznámí anděl se sloní injekcí a tlačí mi přímo do krkavice dva litry endorfinů. Úder motykou od cepínu do spodní řady zubů, to jsem tam při jeho páčení pod poslední preskou předvedl, se nyní zdá jako úplná banalita. Pravý špičák krásně tepe. Navíc štand, který je popliván slinami a krví, vypadá trochu víc chlapsky! 🙂 Pak je oba doberu a proslaníme celý led dolů.

Mávejte!

Chceme ještě na jiný led jménem Mrozek. Je však plný lidí. Bylo by to o držku se tam k nim cpát. Jdeme si ještě něco vysvětlit ke štandům. V hlavě mi začíná nabíhat taková electroswing melodie. Začíná páteční odpoledne nasaturované extra-pozitivními emocemi danými vybouchaným ledem, který Julci vylezli. Mišo nás odveze na ubikaci. Doufám a plánuji, že nebude trvat dlouho a zase se budeme vítat! Asi začnu do novin říkat, že Tatry jsou mým druhým domovem. To nám přidá nějaké fanoušky! 🙂 Michale, díky moc, byla to zase velká jízda! Večer v lavině emocí, hlášek a jednoho balíčku chipsů vymýšlíme sobotní trip – Slavkovský štít. Věříme, že bude dobré počasí – dole mlha, nahoře opalovačka. Pája je s prohlášeními více opatrný. Je to starý lišák, než vyleze z nory na lov, chce mít jasno. Mně není pomoci. Tenhle turnus je jenom náš a není malých rokenrolí!

Den třetí – Jak pan Čaj a pan Chleba na kopec vyrazili

Toho dne vařím snídani já – šest vajec a ham. Pájo udělej ham a řekni jestli Ti chutná? Odpovědí je dusivý kašel s hlenem na závěr. Tak to je hláška dne ihned po ránu! Poté desetkrát během jídla řekl, že mu to vážně chutná, ale já mu to nevěřím. Navíc výborné silné kafe uvařil zase on. Připravuju svačinu na kopec. Je podobná té snídani – šunka zbyla. Bojím se, aby se jí Pája ve svahu neudusil.

Autobus, lanovka, mlha, rychlá chůze. Akce zase nabírá rychlý spád. Oddělujeme se od většiny lidí mířící do Malé a Velké Studené doliny a němou krajinou mlhy, lesa a kleče si to šineme po turistickém chodníku směrem ke Slavkovskému štítu. Okolo kóty 1700 m.n.m. je jasné, že reverendi a pozitivnost opět vyhráli nad mlhou a ponurostí!

Miluju to!

Ihned nad mlhovou pokličkou končí naše úvahy o tom, že to v případě špatného počasí otočíme. Sníh drží, neklouže a není ho v tom svahu tolik, že by mohl nějak pracovat. Posíláme mačky na nohy a do ruky čakan a jdeme si užívat snovou prosluněnou a bezvětrnou sobotu a výstup po jižní straně masivu Slavkovského štítu!

Upaluj a opaluj!

Doháníme Poláky, kteří mají evidentně problémy s fyzičkou i s tím, jak správně upevnit mačku na botu. V jednom sedle krátce posvačíme a ofotíme tu krásu na druhé straně doliny.

Svačinka v sedle

Mezitím se zasmějeme nad poznámkou v žákovské knížce reverenda Páji: „Odložil sluneční brýle v úschovně zavazadel a přiznal to až teprve, když je potřeboval. Prosím pokárat!“ Půjčujeme si střídavě ty moje, ale moc nám tato operativa nejde a navíc nejhorší jsou vždy přechody z brýlí ven a obráceně. Po nějaké době zůstávají opět konstantně pouze na mém nose. Pája se musí spokojit s celodenním mračítkem ve tváři.

To je furt moruga sem, moruga tam a pak si sáhneš do oka!

Finální výšvih jdeme vedle sebe. Na vrcholu fouká, Pája bez brýlí se moc nedojímá. Já, pražák, zde stojícímu Polákovi vysvětluju jednotlivé tatranské vrcholy a doliny.

Stand on the horizon

Panoráma je to víc než luxusní, ale zima a vítr dělají své. Domlouváme se proto na svačině dole v sedýlku – bez větru a Poláka. Polákovi se evidentně líbíme, snaží se nás pochopit a náš plán přijímá také za ten svůj.

Sestup hlubším sněhem neprudkým svahem je záležitost rychlosti. V sedýlku jsme velmi rychle. Míjíme skupinu mladých Poláků, co jsme je předhonili cestou na horu, a potkáme skupinu skialpinistů. Nezdraví a vůbec se tváří tak nějak povýšeně a nepatřičně. Moc tomu nerozumíme. Tudíž jim oplácíme stejnou mincí. Vtip a sebeironie jsou naší silnou stránkou – děláme ze sebe paštikáře s deset deka uheráku a čajem v normalizační termosce. Skialpinisti si tam žvýkají něco od Nutrendu, masírují ztuhlé svaly a pořád se mračí. Škoda, že nemáme nějakou igelitku, vzal bych si ji do ruky místo batohu. My děláme, že jsme na vídeňské lavičce v Prátru. Pája sedá kousek od nich na batoh a v posedu lázeňského šansoniéra srká jednotlivé doušky čaje.

Pan Čaj

Jirka mlaská šunku s chlebem a komentuje to slovy typu: „To je paráda táto, že si mě vytáhl na tenhle hýgl!“

Pan Chleba

Pak jdeme furt dolů. Odsejpá to rychle. Pořád se toho nemůžu nažrat – nalevo tatranské štíty, napravo mlha a pod ní Popradská kotlina. Vidíme cíl, kam máme jít a trochu neřešíme, jak toho dosáhnout. Proto za chvíli stojíme v zasněžené kleči, kde jednou za deset kroků zmizíš po prsa ve sněhu. Docela to ještě dá zabrat než dojdeme zpět na Hrebienok. Nejtěžší je odtrhnout Páju od focení svého prvního tatranského kamzíka, kterého si zde našel.

Kdo najde kamzíka, tak našel kamzíka

Hřeje mě, jak si to reverend užívá. Docela často u něj můžete slyšet slova hm, ok, dobrý nebo tak jo. Tento víkend je ale našlapenej kroupama, hyperpozitivní a vůbec v mačkách a cepínu je to taková malá alpinistická mašina. Jeden z důkazů, že se víc těšil a vstával každý den dřív, jste si již mohli přečíst výše.

Času máme do 22:40, kdy odjíždí vlak, dost. Způsobů, jak tenhle triptych zakončit, jsme vymysleli více – válet se v čajovně, sauna, pivovar, chrápání na podlaze v nádražní hale… To by nebyli Julci, aby to nějak nezmixovali, než se z druhých domovů vrátili do Prahy.

3 odpovědi na “Žádný pád, ledopád”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *