Mačky a čakany

cca 15 minut čtení

Už je to druhý týden. Druhý týden od posledního julkovského ledobranní a já pořád nejsem schopen se dát do kupy. Na chvíli si sednout, zastavit se a mentálně se vyprázdnit jako obvykle. Chvílemi uvažuju o kariéře herce, jak se mi daří věrohodně hrát, že jsem naprosto v pohodě. Spíše mi ale chybí konfrontace s realitou, jelikož určitá část mé podivínské osoby je okolím již vnímaná za standart a občasným projevem pozitivního šílenství se už nikdo nevzrušuje. Nezbývá než počkat na sebereflexi. Tu potkávám ve firemní kuchyňce. Když si po třetí kávě jdu udělat Pu-erh, dochází mi, že je na čase zvolnit a je třeba si přiznat, že už jsem zpátky. Program „Pája na horách“ otočit jako kazetu v jezevčíkovi, kdy máš na jedné straně songy od Captain Jack a na druhé Ministri. 

Pan introvert může přijít na scénu…  

„Jestli kousek mě zůstal ještě v horách, tak kus hor zůstal i ve mně.“

Odjezd 

Už po patnácté kontroluju seznam věcí jestli mám všechno, zdá se že jo. Takže můžu v klidu vyrazit na nádraží. Tentokrát hadičku neberu, takže se žádná velká show nekoná. Jedno „nové“ tady ale pořád je. Jedeme nočním vlakem, což je pro mě nová zkušenost. 

Když se s Jirkou potkáme na hlaváku, přesuneme se na peron, odkud míří na Slovensko snad celé nádraží. Povlékneme lehátka, nasadíme papuče a jdeme na chodbu probrat co se sluší a patří na staré a moudré muže našeho věku. To zrovna, jedeme bomby. Jsme nažhavený, pijeme pivo a zajídáme ho klobásou. Plkáme o ženských, o horách a ovšem možným. Jsem tak rozjetej, že vím, že z nočního spánku toho moc nebude, špunty ne špunty. 

Ve 4:30 budíček, kafe a crossiant do ruky. Od vlaku k hale v Popradu je to jenom kousek. Za tu chvíli si ani nestihnu všimnout jestli je zima dle prognózy. V hale je celkem teplo, takže mě nepřekvapí přítomnost hnědého komanda jehož největší zbraní je zápach. Chvíli tu zevlujeme, ale do výsadku zbývá ještě spousta času. 

Jdeme se projít ven, že si jako zkrátíme čas a zahřejme se u toho. Po dvaceti krocích mi umrzají ruce a já vím, že tyhle rukavice jsou málo, po dalších 20 vím, že tyhle kalhoty jsou málo. Když dojdeme ke světelné tabuli, svítí na ní pozdrav -20°a vítej v Tatrách Pájínku! 

Jdeme zpátky, v hale vytáhnu z batohu drtiče mrazu a jdu se převléct na záchod. To by šlo! To je jiná. 

Do půl sedmé se snažíme dělat všechno možný, jenom je škoda, že ve dvou se bang hrát nedá.  

Mišotime! 

O půl sedmé nás vyzvedne Mišo. Pro mě zatím jen mytická postava opředená kouzli. Jakýsi kamzík s tváří muže, který se v horách pohybuje jako mauglí v džungli. Muž co ovládá uzly a lezení, předpověď počasí, záchranářské techniky, lyže a navíc je sakra v pohodě. Takhle nějak mi ho líčil Jirka. Já starý skeptik poučen vlastní zkušeností, že vyprávění druhých v superlativech vytváří v mé hlavě očekávání vyšší, než jaká se mi jeví skutečnost. Držím se zpátky a trochu alibisticky čekám, co se bude dít. Ty dva se dávají do hovoru, jako by se viděli naposledy před týdnem. Já sedím na zadních sedadlech. Jejich rozhovor nevnímám. Čumím jak puk na růžovou záři, kterou slunce opatřilo vrcholky Tater. 

Zastavíme na parkovišti přeházíme matroš a jde se. 

Den první 

Cestou k prvnímu ledopádu probíráme všechno možné, od politické situace až po horská neštěstí a trable života v horách. Je kláda, ale jdeme do kopce a tak dochází i na odkládání vrstev, toho dne však poprvé i naposledy. Mišo nás ujišťuje, že se budeme pohybovat ve svahu kam svítí slunce. 

Když dojdeme k ledopádu, mám pocit, že to vypadá jako obrovská porce citronové polevy. 

Mišo prověří moje zkušenosti s pohybem v mačkách a práci s cepíny. Po chvilce jdeme na věc, asi jsem talent 🙂 Zařídí vrtání šroubů a připraví nám lano. Jirka leze první, já jistím. Zdá se to celkem jednoduché. Ruka, ruka, noha, noha. Když jsem na řadě, zjišťuji, že to úplně taková sranda není. Udělat kvalitní zásek do ledu při -20°C chce trochu umu, který mi zatím schází. Nevzdávám se,  pomalu ale směrem vzhůru se přibližuju k Mišovi. Ten hlídá vhodnou linku a techniku. Po nějaké době dojde k zásadnímu kroku na hranici zkušeností a my máme možnost si sami zašroubovat šrouby do ledu. Je překvapivé jak velký rozdíl na kusu kovu s vynutím může být. Jeden jde jak do másla, druhý jako by jsi zkoušel udělat prstem díru do zdi… Navíc mi zrovna tenhle šroub vychází na levou ruku.  Pro nelezoucí: Máš na ruce lyžařský rukavice, takže veškerá jemná motorika která je k tomu zapotřebí, se dá tak tak vnímat na pravé ruce, ale dělat to levou??? Tak jo, dá se to, když se smíříš s tím, že ti mezitím umrzne jistič.  

Zmrzlej jistič

 Nakonec ho tam dostanu. Šroub je v ledu a já lezu dál. Nahoře musím připravit štand (stanoviště pro dobírání a slaňování). Štastnej a zničenej dolezu nahoru, ale kyslík pro hlavu jsem už spotřeboval. Mišo se mě snaží navést jak na to, ale většinu práce odvede sám. Když za námi doleze i Jirka zkusíme si slanit. Tenhle ledopád už nám je malej! Pěkně jsme se na něm vyřádili a to jak fyzicky tak edukativně. Přesuneme se jen o pár metrů, kde náš čeká jeho technicky náročnější bratříček, který má v závěru libovou pasáž ve formě malého převisu. Když se do něj pouštím, je už kolem druhý a já jsem překvapenej jak hrozně to letí. Je to bomba! Trochu si u toho zavzdychám jako tenistka, ale lepší trochu hekat, než nedýchat. Čekal jsem, kdy se objeví náhodný zvědavý chodec, ale nikdo se neobjevil. Finální převísek jsem si musel pro úspěch zopakovat, mával jsem tam cepínem jak Thor kladivem a přitom stačilo cepín zaháknout do již připravených otvorů. 

Všechno krásný, ale někdy končí a pro nás toho bylo první den akorát a možná trochu víc. Cestou k autu ještě stihnu ukázat několik figur z foxtrotu, zakončím to ladným sedem na kotník za který by se nemusela stydět ani fešná krasobruslařka po trojitým rittbergerovi. Jsem ale v klidu, protože se to stává i velkým klukům. 🙂 

Závěr prvního dne dotáhneme společně v hospůdce Raimund, kde nás čeká gastrorgasmus. Nejprve slané bochánky s domácím cibulovým čatný a k tomu pivo z Tatranu. Načež mně absolutně sejme hlavní chod v podobě pstruha. Nikdy jsem nejedl takovou parádu. Já vím, hlad je nejlepší kuchař, ale takovouhle hitparádu moje chuťové pohárky dlouho nezažili. 

Tahám z Miša jaké to je mít kancelář, kde člověk nemusí řešit jestli se bude topit nebo větrat, ale odpověď už vlastně předem znám. 

Hodí nás domů, kde se ubytujeme, dáme sprchu a ač neradi ještě uděláme výpravu do místního koloniálu. Nakoupíme vše potřebné od slaniny s vejci až po plecháče. V kuchyni necháme vyrůst radost, dáme si pár piv u kterých si zahrajeme kostky a v deset si jdeme lehnout s výrazem kejváka z majora Zemana. 

Den druhý 

Je tu ráno, nový den. Vyskakuju z postele, né snad abych pozdravil slunce nebo 5 tibeťanů, nýbrž proto abych udělal snídani a kafe. Připravím vejce na másle. Postavím vodu i na nepálský čaj do jedné termosky a zázvorový do druhé. U snídaně gurmánsky probereme pozdrav co jsem nechal Jirkovi pod peřinou. 

Z chodby na nás volá Mišo, že už je tady. Naskáčeme do auta a valíme dobývat severní stěny. Dnešní ledy jsou ve znamení stínu. Teploměr v autě ukazuje, že je k nám dnes počasí příznivější. Nicméně budeme poblíž potoka a tak po předchozí zkušenosti jsem se rozhodl do toho skočit po hlavě. V podstatě jsem na sebe kromě noční košile natáhl všechno. Spodní merino triko, trio od Moiry. Přes to softsheelku, na to primaloftku, přes ní peří od pana Rakoncaje, a proti větru a dešti brnění v podobě hardshelky. Panáček Michelin, aby se začal bát o práci! Je mi dobře, je to za cenu ztráty určité flexe, ale dnes si volím teplo. 

Jdeme na to

Mišo velí nasadit mačky a tak mňoukáme už od hlavní cesty do svahu a jdeme si pro Adin úsměv. Pod touhle zmrzlinou se mi rozklepou kolena a tak rád nechám Jirku předvést jeho umění. Přeci jen je o jednu zkušenost s ledopády přede mnou a taky protože… Vlastně vůbec nemám problém najít argument proč bych neměl být první. Když dolezu na první štand, nechám Jirku zase lézt dál.

Přijde mi, že to leze nějak pomalu, a říkám si co to tam, tak dlouho řeší? Když se do stejné sekce dostanu já, vím hned co tady řešil. Nedaří se mi zaseknout cepín a když se to konečně povede, vidím jak se kolem něho utvoří ve tvaru kruhu vlasová prasklina. Přemýšlím, jestli když vyndám cepín narazím na vřídlo nebo na podlahu. Držím se základního pravidla, že na ledu se nepadá a vyřeším to elegantně jak se na Julka a druhý den lezení v ledu sluší a patří. Najdu lepší oporu pro nohu a prostě se přesunu. Za Jirkou dolézám se zápěstím napěchovaným jak hrudník blondýny. Moje čtyřky bandasky, ale nikdo neobdivuje. 

Nahoře nám Mišo ukáže další vychytávku s lanem. Když slaníme k místu nástupu, zjistím že můj batoh byl účastníkem lokální laviny, která se mi nastěhovala do batohu. Započnu tedy záchranou misi a bez lavinové sondy začnu vyprošťovat termosku. Chvíli ji resuscituji. Zalapá po dechu, jako odměnu mi dá to nejlepší ze sebe. Horký šálek nepálského červeného čaje. 

Ledopád Mrozek, naše další štace. Pod náporem víkendových lezců je bohužel plnej jak kamion coca-coly na Vánoce. Využijeme chvíle hluchého místa na další edukativní přestávku ohledně metodiky. Vázání uzlů jednou rukou a sestrojování štandů za různých podmínek. 

Mrozek furt plnej. Volíme tedy alternativu jiného ledopádu. Prvnímu konci lana se už nevyhnu. Už ale nezbývá moc času a tak si dáme jen jednu délku. Jde to celkem dobře, a já zjišťuju, že bych si chtěl pořídit pár dalších drobností do výbavy. Nahoře pár pozdravů pro fotografy, slanit a je tu konečná, vystopovat. Sbalit cajky, valit k autu a zhodnotit ty dva dny plné ledu. 

Během těch dvou dnů jsem se do Miša zamiloval. Než jsme se rozloučili, tak jsem mu asi osmkrát řekl, že jsem rád, že jsem ho konečně poznal osobně. 

Jirkovo chvalozpěv na Miša měl naprosto reálný základ. Mišo se předvedl jako člověk na svém místě, který má přirozený talent jednat s lidmi. V podstatě okamžitě se stal součástí naší skromné julkoparty. 

Cestou domů míjíme saunu a děláme se na ní trochu zálusk, když ale otevřeme dveře od vyhřátého pokoje oba víme, že žádná sauna nebude. Mráz a trocha fyzické aktivity k tomu, z vás udělají úplně jiného člověka. Když nám Mišovo mamka přinese teplý kastrol zelňačky, vystřelí nás to na Měsíc. Pája zelňačku tuze rád! Jako večerní zálibu mám hru v kostky, ale štěstí není na mé straně. Poté co prohraju o parník, jdeme radši plánovat aktivity na druhý den. 

Den třetí 

Předpověď je nejistá a tak si počkáme na ráno, které má být moudřejší než večer. Cíl na papíře je vystoupat na Slavkovský štít. Ráno mrholí a je všelijak. Stíháme autobus do Strarého Smokovce a po přibližně 25 minutách vystupujeme a jdeme si pro lístky k lanovce. Jirka čeká frontu na lístek já na záchod. Výsledek rovnice o všech známých je jasný. Kotel zelňačky k večeři, kotel vajec k snídani a kotel nepřiměřeně silné kávy může mít jen jeden výsledek. Po návštěvě veřejného WC zjišťuju, že tahle oblast je plná matikářů. 

Lanovkou na Hrebienek a po svých pěkně až nahoru. Naše tempo trhá i oblačnost. Po chvíli jsme na Maxmiliánce, kde nazouváme mačky. Hůlky jdou do batohu a cepín do ruky. Stoupáme už cestou bez mráčků a sníh se před námi zrcadlí. Když mi dojde, že mám brýle v improvizované úschovně u lanovky, říkám si, že bychom to ani nebyli my, kdyby se něco nestalo. Jirka to hned ohlásí do éteru: „Jedna nula na chyby pro Tebe!“. Tak aspoň malá satisfakce za kostky. Když mi po chvíli nabízí galantně brýle, beru je za vděk. Že bych mu je vrátil mě ani nenapadne dokud si o ně neřekne. 

Cestou vzhůru zjišťuju, že moje fyzička na tom pořád ještě není tak hrozně jak by se dalo bez jakékoliv aerobní aktivity čekat. Dokonce doháníme jakousi skupinu poláků, které jsme měli daleko na dohled. V jednom sedýlku, děláme pauzu na čaj a tatranku. Pokračujeme na vrchol, střídáme se v tempu a vedení. Když se blíží poslední prudké stoupání vzhůru, už mě napadají myšlenky jako, že už bych tam chtěl být. Když mě začnou pálit stehna, vzpomenu na všechny ty ufuněný kopce se šlapkama a nasadím Camrda style. Pro neznalé se to se špatně popisuje. Tady v horách by jeden myslel, že probudil medvěda nebo že slyší Yettiho. Je to takový sýpající astmatik s hlubokým hlasem, který už další krok nezvládne a brzy umře, ale touha je víc než smrt a tak vám stejně natáhne držku. 

To chceš!

Konečně vrchol. Jirka velí k úsměvu, ale usmívat se bez brýlí proti slunci, mít oči plné ledové tříště s příchutí prvního tatranského vrcholu a spáleného nosu mi žádné insta úsměvy nedovolí. Na vrcholu mám pocit, že se z nás stali vodící pes a slepec. Dlouho se tu nezdržíme, a tak sejdeme do sedýlka na kávu a sváču. Sladkých tyčinek mám už plný uši, a tak když mi Jirka podá chleba se šunkou, připadám si zas jak v Alcronu. Kolikrát už jsme tohle spolu zažili?  Asi je to vejškovkou, ale dojímám se. Musel bys být mrtvej aby to tu s tebou nehlo! Tatry v zimě! Mačky a cepíny, Julci a mašiny. 

Cesta zpátky na Maxmiliánku je rozšlapaná a boří se. Užijeme si tedy ještě závěrečnou srandu, a pak už se vracíme do civilizace. Než se zcela socializujeme a najdeme odvahu vstoupit do restaurace, dáme si jedno rychlé pivo na slunci. 

Pak jde kolem paní s vídeňskou kávou a mě začne srdce tlouct rychleji. 

Vlak nám domů frčí za cca 6 hodin z Popradu. Ve Smokovci ještě navštívíme stanici horské záchranné služby a pak už sedíme v přetopené lokálce.  V Popradu hledáme čajovnu, kde si chceme natáhnout nohy a v klidu se dát dohromady. Google ale neví, že tu čajovnu už nějaký pátek nemají a tak  nám nezbývá než jít zbytek čas strávit do pivovaru, kam jsem si udělali rezervaci.

Objednáváme žebra a kolena. Po čtyřech hodinách vylezeme ven, a mráz nás zase paralyzuje. Na nádraží máme opět hodinku a půl než nám to přijede. Toho večera bychom se klidně mohli stát součástí hnědého komanda. Smrdíme stejně, jen jsme trochu víc barevný. Přijímač si ale necháme na jindy a čas do příjezdu noční palandy zabíjíme každý po svém. Já lovím novou výbavu na mobilu. Jirka sundal boty a nahnul se na znak. 

Hnědé komando v přijímači

Vlak má pár minut zpoždění a když konečně přijede, potkáme na chodbě stejnou stevardku. O tom, že si nás pamatuje svědčí tón v její odpovědi na pozdrav Dobrý den! Má zjevně radost, že nás vidí. Zase budeme chtít kafe, když bude rozdávat čaj. Pak jí vlezu v noci na záchod a ráno si od ní nevezmeme crossiant, protože máme hlavu na drahé straně lůžka a nevíme, že nám ho cpe.

Prostě Julci! 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *