Slovena

Zimní hřebenovka

cca 13 minut čtení

Už je to tak, konečně si sedly všechny okolnosti a my zahajujeme další Julkovskou sezónu. Navazujeme na loňský veleúspěšný zážitek z hořící chaty, ale hlavně na intenzivní zážitky ze zimní krajiny. Abych se nepředbíhal, dáme si to pěkně od začátku.

Julci mají posilu, která se uchází o post reverenda. Není to nikdo jiný než Slávek, který v sobě nachází odvahu se poprat s mojí karmou (chápej jakože si to zase uděláme temný). Sedíme v hospodě u Bernarda, kde popotahujeme nudle a povídáme si o tom co půjdeme, jaké máme alternativy a taky seznamuju reverenda třípůlkaře se Slávkem. V psím žárgonu si kluci očuchali zadky a zjistili, že to půjde.

Slovena

Vstávám a na mobilu mám zprávu, že Barbánek už je na nádraží, urychluju snídani a vyrážím za ním. Cestou po mně koukají lidi, co jdou do práce a nechápou co to mám za stříbrnou hadici přes rameno, zatímco můj skrytý extrovert si užívá důležitosti a pohledů ostatních. „To čumíte jakou mám stříbrnou hadici“, říkám si a jsem spokojen, jaký jsem si to koupil dáreček do výbavy. To už jsem ale na nádraží a blíží se ke mně Barbánek s úsměvem chlapce, kterému rodiče koupili zmrzlinu. Naprosto sdílím jeho nadšení a tak se na sebe culíme do doby, než přijde Jirka. Jirka nezapadá do skupiny hadiček, ale přichází Slávek a taky mu čouhá hadička. Dorazivší Jean se přidává na stranu bezhadičkářů. Tak už víme, kdo kam patří a jdeme se podívat na tu krásku, co s náma vyhrála kupé! 

„Ty vole vona tam fakt sedí holka!“ 🙂 Vážně, byla tam. Mladá sympatická slovena. Uvidíme jak dlouho jí ten úsměv vydrží. Ještě jsme ani nesundali batohy a už se kolem prožene láhev vína. Během dalších pár minut se čtyřikrát ozve všeobecně známý zvuk otevírané plechovky s náplní vařenou tam někde u Liberce. Vlakový portýr přináší kávu a noviny. Cestou zpět odnáší odpadky. Trochu pokrčí obočí, když mu vracíme zpátky láhev od vína, plechovky od piva a malou placatku od nápoje s jahodama, ale to byla jeho jediná reakce. Zřejmě to není jeho první cesta a my nejsme první cestující s pozitivním vztahem k hydrataci. 

Cesta s těmahle Reverendama vždycky uteče jako zajíc před obézním labradorem. Máme si toho tolik co říct, že se občas ani neposloucháme. Vystupujeme ve stanici Vrútky a slovena se pořád usmívá a přeje nám dokonce pěkné hory! Beru to jako znamení, že jsme dobrý společníci. Ještě malý transfer osobáčkem do Nezbudské Lúčky, kde už doopravdy startujeme. Čeká nás krátké, ale intenzivní stoupání. Před tím máme ještě příležitost okouknout nové a později i staré Strečno. 

 Ve stoupání doháníme skupinku cca 8 lidí, z kterých se vyklube parta Čechů, kteří mají v plánu stejnou přechodovku Malé Fatry jako my. Dokonce spíme i na stejných chatách. Čeká nás posledních pár stovek výškových metrů a já cítím, že se mi jde lehce. Nasadím vlastním tempo až se zahřívám na tolik, že se mi konečně uvolňuje rýma, se kterou už tak nějak notoricky vyrážím výletit. Jsem v takové euforii z té svobody a sněhu, že trochu zapomínám, že tam nejsem sám. Slyším pár narážek na zvolené tempo, tak zrychlím a je po problému. 🙂 Ovšem tímto počinem jsem dosáhl aerobního maxima a zbytek už jsem odkroutil na dluh kyslíku. 

Konečně se z lesa vynořuje, je tam, a my jí rádi vidíme. Chata pod Suchým, naše pětihvězda. Vezmeme útokem pokoj, rozvěsíme věci, usteleme a jdeme si dát konečně oběd! Netrvá dlouho než se setmí, ale než se tak stane, mají pro nás hory představení na uvítanou. 

Představ si, že sedíš v horský chatě, v zimě, kolem spousta sněhu. Cpeš se porcí halušek, až máš pocit, že to musí být plevel co jim tu všude roste. Máš boule za ušima a nacpeš to tam jenom díky tomu, že to zapíjíš 12° tuzemskou zrzkou. Pak se koukneš ven a ten pohled tě dojme. Venku se vyjasnilo a ty na ten, pro domordce kýč, čumíš s vlhkým koutkem a víš, že jsi tady správně… 

Výhled Chata pod Suchým

Večerní zábava probíhá ve znamení karetních her, kdy se mi jednou dokonce podaří vyhrát v Bang. Vzhledem k tomu, že nás z lokálu vyženou s úderem 22. hodiny, přesouváme se do pokojů, kde se, jak je zvykem, zavíráme zbytek večera šampaňským! Jo, Barbánek je nezmar, táhne s sebou láhev šampaňskýho. Tak nějak hádám, že tam má ještě bernardýna, traktor a počítám, že v neděli na nás ve vlaku vytáhne kulečníkovej stůl…

Zbytek večera je trochu obklopen cenzurou. Dám vám ale jednu radu. Ve chvíli, kdy se stane, že jíte kyselý okurky a pramen zdraví z posázaví, běžte si lehnout. 

Den druhý! 

Budík udělá svou práci a probudí nás do pohádkového dne. Za oknem nízká oblačnost a my nad ní. Romantická idylka, azuro a ham and eggs.
Batoh na záda a od chaty pěkně navázat na včerejší stoupáček. A už zase stoupáme haťa paťa! Opět doháníme skupinku před námi a ujímáme se privilegia prošlápnout ostatním stopu. Zvedá se to zvedá, ale jdeme lesem a tak nemáme moc představu o tom co se děje kolem, když v tom spatříme v dáli hřeben po kterém půjdeme. 

Hřebenovka Male Fatry

Romanticky mlčíme a koukáme, fotíme to nažhavení jak japonci na Orloj. Cestou vzhůru nás předežene skialpinista, jinak ale hájíme prvenství, co se soutěže družstev týká. Nahoře nás krom větru čeká i výhled za který bys zaplatil. 

Jdeme dál, tohle je jen začátek a celá hřebenovka před námi, když ujdeme nějaký kousek, zjišťujeme, že jsme bez Jeana. Zatímco ten pořizuje fotky a trpí s rukama venku z rukavic, my nervózně přešlapujeme a díváme se zpět k vrcholu. Já jakožto člen skupiny s nejlepším zrakem přesvědčuji ostatní, že to co vypadá jako kámen, se ve skutečnosti hýbe a je to Jean, který se blíží a schází vrchol. Je to ale tak malý, že to ostatní nevidí. Já nechápu jak to, že ho nevidí… Načez se na horizontu objeví ve srovnání s malým kamenem gigantická postava s foťákem. 

Na horizontu postava

Holt optickej klam, ale doba ledová, je pořád ledová a já mám svoují stříbrnou hadičku! Ano správně, v tomhle příběhu je vložen další menší na který se můžete těšit a i když to zrovna není pulp fiction, tak budete napnutý dvakrát! Doufám. Během zastávky hadíčkáři Barbánek a Slávek v klidu hlásí, že jim hadička nezmrzla a ptají se mě kolik, že jako stála ta absolutně zbytečná věc co jsem si pořídil, že prej když foukneš vodu zpátky do batohu, tak ti to v hadičce nezamrzne. Chytráci, taky mi to mohli říct dříve, než jsem za to utratil nechci říct kolik peněz. 

Cesta se vine po hřebeni a my překonáváme nejtěžší úsek výstupu bez ztráty kytičky. Občas se kocháme. Hlavně ale koukáme pod nohy. Po nějaké době stavíme a dáváme si sváču, vzájemně se podělíme o to co má kdo v batohu. Tohle je prostě klasika, nikdo tu není sobec, každý veze něco pro ostatní a dohromady to dává recept na bábovku od babičky. Není tu zrovna závětří, tak se dlouho nezdržujeme a míříme si to na Malý Kriváň. Ruce mě v mých slabých rukavicích pro ledolezení brní a pálí, ale vzhledem k tomu, že to slyším od všech a znám ten pocit velmi důvěrně z běžkařských výletů, udělám tedy to samé, co na běžkách.  Přidám, ujmu se vedení a valím to k vrcholu. Ve chvíli, kdy se konečně zahřeju, mi dochází energie, takže jsem rád, že můžu zvolnit. 

Kriváně, Kriváně, kdo po tobě ide? 

Menší bráška Velkýho Kriváně má vrcholový rozcestník obalenej a ofoukanej sněhem a vypadá jako prototyp policajta z americkýho filmu, co pravidelně snídá koblihy.

Vrchol Malého Kriváně

Zase na chvíli metamorfujeme v japonský turisty. Na úzké hřebenovce si dáváme vzájemně přednost s další partou, která jde v opačném směru. Jsme pořád hladový, ze dvou kusanců do Tatranky se nenajíme a tak si domlouváme, že v sedle dáme pauzu, že tam nebude foukat a normálně se najíme. Nejdříve se ale musíme vypořádat s nenápadnou ledovkou, která se škodolibě utvořila jen na některých místech. Takže se vzájemně vystřídáme v tom, kdo si kde sedne na zadek. Naštěstí tady není kam spadnout, svah je to mírný, a tak to s klidem Julkům vlastním sejdem až do sedla. Nefouká tu, ale co byla pravda před minutou už pravda není. Takže si prohlídneme kopec na který jdeme a zase nedojezenou Tatranku strčíme do kapsy.

Nahazujeme batohy na záda a pokračujeme. Slávek na špici traverzuje a brodí se sněhem a vede naši skupinku. Dávám mu na srozuměnou, že ho vystřídám až nebude moc. V klidu si to valí dál. Ani o tom neví, ale sbírá body k titulu. Po několika minutách na střídání přeci jen dochází. Já v tom hlubokým sněhu ujdu pár metrů a jsem vytahanej jak produkt z kaučovníku, který se používá při koherenci homo sapiens. V domnění, že už jsme na Velkým Kriváni, rozšířím zorničky jak Barnabáš při amoku (pozn. red. Barnabáš je kocour autora) a následně je opět zúžím, jelikož se Kriváň stále tyčí před námi. Nakonec tam dojdu, jsem tam jako druhej a hrdinsky si ťuknu s Barbánkem pěstí ala Obama style. 

Velký Kriváň únor 2018
Vrchol Velkého Kriváně

Cestou dolů už vyhlížím za každým stromem chaloupku pro Jeníčka a jeho čtyři Mařenky. Otevíráme dveře od světnice a nestačíme se divit, kolik je tu lidí. Ubytujeme se a zjišťujeme, že po pěti hvězdičkách se budeme dělit o postýlky s dalšími spolunocležníky. Né snad, že by mi tohle vadilo, ale vzhledem k počtu lidí v hospodě jsem považoval za hlavní cíl zabrat stůl a povlíknout si postel později. Žiju v domnění, že moje rozložené věci na posteli dají případným příchozím najevo, že tady je obsazeno. Správně, nedali. Takže během večera jsem se z nultého patra palandy ne zcela dobrovolně přestěhoval až do patra třetího a navíc na úplně jinou postel…

Večer byl ale teprve v rozjezdu, těch cca 40 lidí, co zabralo téměř celou hospodu, tady uspořádalo oslavu kamarádovi, který v průběhu večera dorazil. Hezké gesto, z prvotního šoku jsem se probral celkem rychle a naladil se na probíhající koncert techna. Do hospody však chodili další a další lidi, tak jsme najednou u stolu pro šest seděli v deseti lidech. Naše pětka hrála Bang, kostky a na závěr kachny. 🙂 

Než jsme si šli lehnout, zažili jsme krvavé drama v podání jednoho z našich reverendů, který prohrál v souboji s otvírákem na konzervy a dost nepříjemně se řízl. Když už tu konzervu ale táhl, tak to by bylo, abychom si k té hruškovici nedali i hrušky! Poté co jsme si zahráli na doktora amatéra (neplést s jinou hrou na doktora), jsme byli rádi, že se při půlení gázy nezranil nikdo další. 🙂 Pořádkumilovný hospodský se rozhodl rozpustit zábavu navzdory žíznivým hostům, a tak se šlo na kutě. Spoluchrápající nocležníky jsem čekal, a tak se nakonec i podělil o jeden pár záložních špuntů do uší s Jirkou. Noc byla všelijaká, jenom ne dobrá. Bylo mi vedro, pořád tam někdo pokašlával a filtrovací orgán jel na plné obrátky, takže jsem navíc musel řešit i stav přehrady. 

Den třetí!

Následující ráno jsme zahájili opět vejci a nedalo nám to při tom nevzpomenout na triatlonového kamaráda Matuliče a jeho příběh o vejcích a žaludku. Ve zkratce: vejce, nejlepší přítel sportovce! Pak jsme rozrazili dveře od chaty a šli si užít tu naší pohádku o mlze a pěti julčících. 

Venku poletoval sníh, foukalo a byla mlha. Díky přístrojům se nám nakonec podařilo zorientovat. Našli jsme první tyč vedoucí směrem k našemu cíli – vrcholu Chleb. 

Chleb v zimě 2018
Chleb

Další část cesty nebyla nepodobná kontrole u očního lékaře. Od jedné tyče nebylo vidět další, dokud se vítr neumoudřil a nezměnil směr. Pak na kratičký moment ukázal další tyč. Tahle hra na soustředěnou pro nás připravila ještě bonus v podání nafoukaného sněhu, kam se člověk bořil při mé výšce téměř po kyčle. Což v kombinaci s naloženým batohem oceníte, když nejdříve musíte nohu vytáhnout nad úroveň pasu, abyste mohli udělat další krok. Touha jít vpřed byla ale silnější než chuť dál stát po pás ve sněhu, a tak jsme se s tím nakonec nějak poprali. Místy jsme přecházeli už dobrý terén, jindy tam bylo zase nafoukáno. 

Reverendi

Ještě jsme udělali zastávku, abychom si dali něco k jídlu a pití a vzájemně se jeden druhému zasmáli, že vypadáme jako kopie fousaté postavy z krkonošského muzea, která vládne tamním horám. V tento okamžik už byli oba hadičkáři odsouzeni k vyndání termosky, jelikož jim zamrzla hadička i po metodě foukání obsahu zpět do rezervoáru. Nadešel okamžik, kdy se nafouknu jak kohout. Vyprsit se s tím, jak skvělý nákup jsem udělal a nebát se prohlásit, že to byla životní investice do materiálu a nakonec ani neváhat prozradit cenu (chápej prostě hadička obalená do izolační folie a následně zabalaná ve stříbrné látce s kapsou na „cucík“). Pro tenhle okamžik je to ale kosmická raketa co přistála na Zemi a všichni kosmonauti jsou živý! S pocitem zadostiučinění jdeme dál. Vítr nás dál bičuje, ale mlha se zvedá. Cesta se vlní. Pořád se vyhýbáme převějím a nakonec už naposledy uhýbáme ve směru za naším posledním vrcholem. Vzápětí naposledy stavíme pod kopcem na sváču. Bohužel nadchází moment, kdy musím otevřeně uznat, že poslední studený vítr byl krutý a způsobil zamrznutí i mého stříbrného supersporťáku. A tak je na čase sundat batoh, vyndat termosku a vyslechnout si zpět své hlášky o nejlepší investici do materiálu. 🙂 

Už to máme za pár, poslední velké stoupání které je o 400 m výše než Pancíř na Šumavě.  

cestou na Stoh
Od tyče k tyči

Nahoře dáme vrcholové foto a protože je tam zima, že by se mašerům v zatáčce zlomili psi, poslechneme rutinní pokyn: „Tady je zima, choďme odtial do pi*e!“

Na Stohu fouká, je tam zima a není tam nic vidět
Vrchol Stohu

Cestou dolů potkáme skupinku nesourodě vypadajících nadšenců, které zřejmě vysypal autobus ve Štefanové, kam míří i naše kroky. Cestou ještě okoukneme Velký Rozsutec, ale necháváme si ho tady panicky netknutý na příště. Ve Štefanové zaplujeme na pořádné jídlo, kde zelňačka střídá halušky a pivo kávu. Následně si necháme v klidu ujet bus, abychom uschli a nemuseli zbytečně dlouho čekat v Žilině. Radši budeme čekat v horách než ve městě.  

Čas kvapí a tak zvedáme kotvy. Tenhle bus už musíme stihnout. Sice máme ještě pořád hodinu času v Žilině, ale nejet tímhle spojem rovná se nedobrovolná dovolená. 

V Žilině se necháme provést Slávkem po náměstí, kde nám ukazuje akustickou specialitu. Zavede nás do středu kruhu ze zámkovky a tleskne. Zvuk který se odrazí zpátky zní tak neuvěřitelně, že tam tleskáme jak magoři a všichni po nás koukají. Nejen, že vypadáme poněkud nepatřičně v naší  horské výbavě, ale navíc tu tleskáme jako paka uprostřed náměstí. Když se ptáme Slávka, jestli je to nějaká známá akustická anomálie, tak odpovídá, že neví, že na to přišel sám. 🙂 V čekárně na nádraží utratíme zbytek času lelkováním a elektronickou korespondencí. Když přijíždí pendolino, zjišťujeme, že jsme měli místenky na vlak před ním. Slávek to glosuje slovy, že už se bál, že se snad ani nic nepřihodí. 

Zbytek jízdy trávíme střídavě na zemi a ve stoje.

Už jedeme domů holky!

V jídelním vlaku připíjíme na výpravčí, která nás vzala na milost. Na všechny kopce Malé Fatry, na smrad našich ponožek a na všechny kravaťáky kolem nás. Zítra vstaneme a vrátíme zbraně do půjčovny a začne normální den. Díky Jeanově obětavosti a jeho zmrzlým prstům si to ale můžeme připomenout a zprostředkovat Vám kus našeho dalšího dobrodružství!  

A jako je u dobrého filmu zvykem, po titulkách drobný bonus: 

Slávek úspěšně složil reverendskou zkoušku a může si před jméno dopsat titul rev. 

Barbánek sice nevytáhnul kulečník, ale perník a kilové uzený s křenem! 

Jean se předvedl jako nejostřejší šerif v okolí a dvorní fotograf expedic pod taktovkou Julků. 

Jirka je hlavně rád, že jsme zase někdy byli a že vyřešil reklamaci péřovky. 

A já, já mám skvělou stříbrnou hadičku! 

3 odpovědi na “Slovena”

    1. Dejte mi tužku a já něco napíšu, dejte mi papír a já to napíšu na něj!
      Ps osobně zdravíme pravidelné čtenáře, kterých si vážíme 🙂

  1. To je macek! Super Pájo!
    Rychle vyprat hadry, namlít kávu, zalepit mozoly, vzít hřejivé implantáty, zavést špunty do uší a popojet ještě dál!

    Tahle sezóna se nebezpečně rozeběhla! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *