Jednoho Elvise, prosím!

cca 8 minut čtení

Alpský styl je mi blízký –  na nádraží mám v ruce jen svačinu, noviny a pití do vlaku. Vše ostatní uvnitř batohu anebo pověšené na něm. Ten zbytek pak v hlavě. Hipsteři okolo slyšte, slyšte: „Jedu lézt rampouchy!!!“

Vystupuju v Popradu z vlaku. Mám čas. Je kolem půl třetí a sraz máme až kolem šesté. Jdu na pivo do oblíbeného pivovaru v centru. Tady jsem hasil žízeň po minulé akci s Mišem. To byl srpen, bylo teplo, seděl jsem na zahrádce a byl jsem rád, že je pivo studené. Teď je takové lezavo a jsem rád, že mají uvnitř teplo. Přemýšlím, jaké bude zítra a pozítří počasí. Bude zima, bude mráz, kam se Julku, kam schováš?!

Kam mám vůbec jít? Sport Rysy u OBI. Hm, to v centru asi nebude. Rád se projdu, když mám čas. Jdu takovou pomalou chůzí nějakou vilovou čtvrtí a pak periférií takovou, kam se chodí venčit psi bez obojku. Pak podél potoka, kde v dáli svítí obchodní centru. To musí být ono! Cesta mě vyvede na silnici. Jsem línej vyndat z batohu blikačku. Je už šero a já jsem vesměs tmavě oblečenej. Lezu tedy do škarpy. Radši mít bláto na noze, než být sejmut se svačinou v batohu. Už vidím ty palcové titulky v českých novinách! 30-ti letý český horolezec dezorientovaně bloudil periférií Popradu. Policii řekl, že hledá Tatry a nemůže se dočkat. Na policii naštěstí nedošlo, na setkání se skupinou ano.

Již od začátku je vše tak, jak má být. Tedy dle mých představ. Nic není problém. A pokud ano, je ihned vyřešen.  S touhle bandou budu trávit víkend – 1x Zuzka, 3x Michal, 1x Lukáš, 1x Luboš. Krátká přednáška a edukace o čem to vlastně celý čas bude a za chvíli již jedeme s Lubem a 2x Michalem po krátkém přejezdu do Velké Lomnice na večeři. Nechám si poradit – nějaký Gazdovský talíř, acidofilní mléko neboli acidko a pivo. Ano, už chápu. Kluci rádi lezou na lehko. Není nad to si čistit zuby vsedě. Jak praktické, když některá umyvadla jsou blízko mísy! Ostatně privát u Gerčáků je bezvadný – super teplé pokoje, horolezecká výzdoba a malá knihovna taktéž, plně vybavená kuchyň a pohodlné záchodové prkénko. Co víc si jako kvázi-horolezec přát! Usínám s žulovou knihovnou při nejpikantnějších záchranných akcí horské služby mezi roky 2000 až 2010. Zejména záchrana pěti Lotyšů ztracených na Gerlachu mě baví a pak usnu jak špalek.

Ráno vstávačka před šestou. Moc se mi nechce, ale hory a Mišova banda se Zoe volají. Je to silný pud, kterému nejsem schopen odolat. Kontroluju počasí. Hm, dneska se moc neopálíme. Zaprvé bude pod mrakem, za druhé budeme „pařit“ na východní straně, kam slunce svítí v tuto roční dobu jen chvíli z rána nebo vůbec. Jinak řečeno – počasí jsem před akcí řešil pořád. Mám všechno? Bude mi zima? Co když bude sněžit? Co mi chybí do výbavy? Ha, gore kalhoty by se hodily! Ha, merino dlouhé hřejivé triko by se hodilo! Ha, těch pár táců zpátky po nákupu by se hodilo! Sakra, Jindro H., tady máš blog, folowerů zatím nic moc, ale s nějakou kompenzací, když ti pochválím výrobky, by si začít nemohl, ne? Ne? No nic. Prozradím, že doposud nás Jindra H. nekontaktoval.

Starý Smokovec, pozdrav s Mišo skupinou, pochod na Hrebienok a dále směrem na Zbojnickou chatu – zde odbočka do žlabu. Na odbočce navlékáme primahadry, sedáky, mačky, cepíny do rukou. Stoupáme žlabem k ledopádu Popoluška (kdyby někdo neuměl slovensky jako já, tak je to Popelka). Už z dáli při příchodu ho vidíme. Cítím můry v břiše (motýli jsou prý jen u žen), tohle bude zase jízda! Ještě chvíli ántré pochody v mačkách, aby bylo jasno, že se tu někdo z nás nezabije a jdeme na věc.

Celé to ledolezení bych na první dobrou pro znalé přirovnal k lezení v mírném převisu s dokonalými madly na ruce a dobrými stupy na nohy. Prostě cítíš gravitaci a máš trochu bandasky. Záleží na technice a dle toho zjistíš, jak bandaska natéká. Stupy si vyrobíš kdekoliv, kde kopneš. Tahat bych to hned nechtěl. A už vůbec bych v tom nechtěl padat. Neznalým bych řekl, že to je sranda a že je potřeba si to zkusit.

Mišo nám půjčuje na zkoušku různé typy cepínu a šroubů do ledu. Hned si představím, jak mi po takovém meganákupu s názvem „Co je dobré mít na ledopád“ v Hanibalu natahují červený koberec až ke stanici metra. Nutno však podotknout, že není cepín jako cepín a není ledovcový šroub jako šroub. Mně osobně vyhovovala Lukášova brutální těžká kladiva.

První den byl na začátek edukační, v druhé půlce jsme si hezky top-rope zalezli, zatímco Zoe se okolo nás různě předvádí. Jednou i uklouzne za skalní hranu, ale pak se zase ve svém oblečku odněkud jak jezevec vyvrtá nahoru.

Jsem ve dvojici s Lubošem. Ukazuju mu ťuknutí pěstí po vylezení cesty. Pak si ťukáme pořád a všude. Endorfiny tečou dolu žlabem. Ani se mi nechce dolů. Když se chvíli leze a pak chvíli jistí, k dokonalosti to je na natažení ruky.

Nejvíc mě to baví ihned potom, co to při jištění dostanu ledem do nosu. Končím s vtipy typu, že ostatní mohou být klidní – pokud by něco spadlo, tak určitě na mě… Dostávám červenou tejpu na rypák a dávám si víc pozor kam čumím.

Vše jednou skončí, tedy i první ledolezení. Nekončí však tenhle den. Je to pořád jízda! Restaurace Raimund. Z venku bych na ní moc nesázel. Nevýrazná budova v nevýrazné oblasti zasažené mohutnou vichřicí pod Starým Smokovcem. Nenechte se ale zmást, tohle je opravdová gastronomie. Nazývám to Slovenskem na talíři. Fazolovka, jelení guláš s borůvkami (ano skutečně, není chyba v překladu) a pivo z Popradu. Kdo má rád Tatry, bude mít rád i tohle. Toť vše z mého foodblogu. Vše je skutečné, jako když boucháš zbraní do ledu. Dávám hodnocení 12 z 10 a odcházím spokojeně pryč. Na brloh snů a přání není ale čas. V 19h je tu turbo Mišo, co vše stíhá. Přednáška, bábovka, Matterhorn na čokoládě, krbová kamna, zazvorový čaj, pokec. Brou a zdar, zítra pal!

Neděle ráno. Norové hlásí, že bude jasno. Pořád je zima. Však i větší. Ale už při pochodu směrem k ledopádu víme, že tatranští bozi jsou dnes na naší straně. Vše hraje barvami. Vše je nadpozemské. Teplota tu má jinou formu než jen základní jednotka SI.

Jiným žlabem stoupáme k ledopádu Široký ľad (kdyby někdo neuměl slovensky jako já, tak snad tohle přeložit zvládne).

Začínám jistit Lukáše, vytahuje délku a nahoře dělá štand. Jak jsem přišel zmrzlý, tak i pokračuji na štandu. Je to zážiteček… Duch Elvise se mi dostává do levé nohy a já se ho nemohu zbavit. Podupávám levou nohou, aniž bych to měl trochu pod kontrolou. Všichni se mi smějí a já se směju sobě. Všechny ty knížky o vznešenosti tatranského božstva a přitom je to Elvis, Američan a král rock&rollu! Dokud nelezu, je se mnou Elvis. Ne se mnou, je ve mně! Infiltroval se do mého těla a kdykoliv je mi nepatrně zima, vezme kytaru, začne zpívat a podupávat levou nohou. Mám takové přirovnání, co rád používám. Když je špatné počasí – plískanice, říkám, že v tom bych prodávat kapry nechtěl. Představím si totiž zmrzlé chlapy ve zmijovkách, paličkou mlátí kapry po hubě, ráchají se ve studené vodě, všude vlhko, zmrzlá krev a šupiny na zemi. Budu to ale asi muset přehodnotit. Začnu asi používat, že v tomhle bych s Elvisem na štandu zpívat nechtěl. Také si přeji, abych v příštím životě byl prvotřídní švadlena a obchodník s husím peřím!

Pro změnu na dvojitém laně vytahuje délku Mišo na Královnině závoji. Leze Luboš, lezu já. Elvisovi asi natekly bandasky, neboť zaplať pánbůh zůstal dole. Mišo vytvořil krásný štand v přírodě nad krásným ledopádem.

Začíná se trochu kabonit počasí. Jsem v tom až po uši a chci tam zůstat!

Je to všechno takový magický a temný zároveň. Slaňujeme dolů a mažeme nahoru žlabem pro termosky. Termoska s celonočně louhovanou zázvorádou! Vývar z Morugy hadr! To je takový Pájův pomníček, černý obelisk od značky Primus. Uvnitř poklad, co mě Pavel naučil – jednoduchý zázvorový čaj s citronem a medem. V tatranském žlabu v zimních podmínkách je to ale další duch – důvod k zamyšlení. Tahle akce by se Pavlovi líbila. Přesně ve stylu nauč se a plav. Nebo přesněji – přečti si a lez. K Tatrám má však zatím ostych. Nebyl tady. Neumí rozlišit. Nevadí. Však já ho jednou zlomím! Těším se na dobu, až bude pravidelně ve čtvrtek kupovat jízdenky se slovy: „Zítra jedem!“ On to jednou pochopí, HOKEJKOista! Robousek v západní stěně Lomnického štítu!

Pak už to jde rychle – vrtání šroubů, krátké tahání lana na prvním, abraka Abalak a cesta dolů. Otáčím se, abych si to zapamatoval. Ne tu cestu, ale to prostředí.

Při cestě dolů mě napadá jedna parafráze: „Kolik šroubů máš, tolikrát si člověkem.“ Ve Smokovci se loučíme s Lukášem a Lubošem. V Popradu s Mišem. Ty stisky jsou opravdové, díky!

Stíháme Pendolino. Mají jenom první třídu v náležité ceně. Pomsta je však sladká! Pohorky dolů, nohy mírně nahoru, helmy, bágly, cepíny, 3x pivo, 3x džameson, omeleta amoleta. To vše boří mýty o sterilním a nudném prostředí první třídy vlajkové lodi Českých drah. Když jste si nás sem pustili, tak si nás chyťte! Nic sem nepatří, víme to. Neděláme bordel, jen přátelskou atmosféru. I přesto zamračení kravaťáci a snad půltunový chlápek, co 6 hodin v kuse kouká do tabletu, jsou nám odpovědí.

V pondělí jsem dřevenej jak cep. Mám nohy jako lomikámen a vzpomínkami jsem pořád někde nahoře ve žlabu. Jdu pracovat a pít kávu, řekl bych. Večer jdu s ženou prubnout Pasodoble. Budu tereádor a ona muleta. Propnout tělo, odtlačit od rukou, ostře předsadit pánev. Jak levné fyzio! Při tanci mám dojem, že mě to složí, ale Tatry mi kolují krví a tak nezbývá než to jet naplno. Jsem už otravný s názorem, že kdo dělá věci napůl, žije napůl. Podepsal bych to krví.

Brzy zjišťuji, že jsem u Myšáka nechal v autě rukavice. Ó, jak prozíravé!

Některé fotografie byly zveřejněny s dovolením týmu Mountain Addiction.

4 odpovědi na “Jednoho Elvise, prosím!”

  1. Ty bejku, stejně tě mám rád, ikdyž mě sereš… 😀 Závist..? Ano i ne… Mám možnost dělat to co ty, výmluvy nejsou relevantní, je to jen o chtění…. Prostě jiná fáze života. Ale stejně… Je to, jako bys dobře věděl, že tvoje žena je luxusní a skvělá, ale stejně koukáš i po té sousedovic a přemýšlíš, jestli není lepší… Jen nejde o ženu, ale o bytí… Tak brzy nashle…:D

    1. Mně doma zakázali koukat po sousedovic, ale do Tater jezdit blbnout můžu. Neboj a vydrž, ono se to taky jednou otočí!:-)
      Jinak díky za expresivní komentář!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *