Filtruji, tedy jsem

cca 7 minut čtení

PŘED:

Spolu s Bobkem jedeme na víkendový trek týden před Vánocemi a budeme přespávat v zapadlé hospodě v hloubi Sudet. Za to se snad před osmdesátým devátým chodilo na výslech, ne?

Kam valíme? Projít Broumovské vrchy a Teplicko-Adršpašské skály.

Bez lidí, ty budou nejspíš v OC kupovat sekanou v housce a sledovat po očku svůj přecpaný nákupní košík, jestli jim někdo něco z toho nebere. „Dáte si k tomu adventu hořčici nebo kečup?“

Koukneme třeba jak vysoko jsou první kruhy.

Jsou pořád tak nebetyčně vysoko nebo se staly již trochu dostupnými? Troufnul bych si už k němu dolézt? Šel bych z pěti do nohou bez bouldermatky nebo bych to tam vymyslel a vítězoslavně cvaknul a večer zapsal do deníčku nový milník?

Je potřeba koukat nahoru. A hlavně dopředu!

Nebo si třeba uvařit kávu v lese na hořáku, úměrně při tom vymrznout, zatopit si pak večer v kamnech a nakrájet uzený, dát si čtyři piva, jít spát docela pozdě nebo vstávat docela brzo…. jak my tyhle akce máme rádi!

Jo a máte pravdu – klišé o trapnosti adventu si necháme k pivu.

PO:

Chlápek vylézá z maringotky, z které od komína vychází kouř. Zpoza otevřených dveřích pána, který ještě neví zda se vrátí dovnitř nebo zabouchne a zůstane chvílí venku, vybíhá pes. Štěká na vetřelce s barevnými batohy, co halasí a prořezávají smíchem klid obce Řeřišný. Zde, na konci světa, kde vlci dávají dobrou noc poté co sežrali lišku. Zde, kde se fousatí tvrdí chlapi chodí dívat, kdo jim to týden před vánočními svátky jde kolem plotu. Zde, kde teplo v maringotce jest kvalitativním měřítkem života, štěstí a výsledkem lidské práce.

Broumovsko, kraj kde venku čas stojí, ale život v lidech plyne. Vesnice prázdný. Chlapíci v čepicích vynášejí prázdné flašky od večera. Ženy u ploten ve vymrzlých barácích, kde se ještě toho dne nezatopilo. Děti u televize. Vítr, sníh a osamělí ptáci ve větvích, pokud pohledem najdeš si je. Kraj, kde nejeden spolujezdec se vypotácí z vozu a hodí kačenu k nejbližšímu kolu. Ten, kdo tohle všechno pochopí, patří duší sem.

Vlčí stopy ve sněhu nejsou překryty lidskými, protože na ty se ještě nedostalo. Poslední stopy opravdové přírody. Nebo první známky návratu rovnováhy dvou predátorů. Nikoliv atrakce na kterou se jezdí dívat davy. Rovnováha. Jakmile končí rovnováha, začíná konflikt. Ostatně farmářovo poslední přání by bylo žít v krajině, kde jsou vlci doma. Jenže tady to není volba, tohle je status quo a živote zařiď se!

Chtěl bych citově zabarveně psát, ale je mi přitom smutno. Zároveň dobře. Snažím se vcítit do životů místních, kteří z těch končin odejdou navždy nebo zůstanou žít navždy. Již několikrát jsem tu byl. Ale až teď, na několikátý pokus, jsem ducha Broumovska nasál hluboko do nitra.

Po včerejším návratu cítím emocionální výcuc. Melancholie se mísí s otázkami typu, zda je člověk šťastný v práci. V práci, kde v týmu, který sis nevybral, vyděláváš na tohle to zažít. Zažít nehostinnou krajinu, plnou šedi a surovosti, ale zároveň tak krásně neuchopitelnou! Zřejmě to je to hlavní, co tě na ní vzrušuje. Nutí tě přemýšlet, ne fotit, ne pít víno nad západem slunce…

Proč unaveně děláme něco jenom proto, abychom naplno mohli žít? Proč raději nežijeme naplno, abychom pracovali s chutí a každodenním zápalem? Třeba to nejde. Třeba není kapacita na odvádění 100% loajálnosti a zároveň žít svý sny. Myslíme si to. A pokud někdo říká ano, kecá! Nebo do šesti let vzplane jak Mistr Hus s nosem od kokeše…

BĚHEM:

Bez rypáku od kokeše, letíme poloprázdnou dálnicí do Bezděkova nad Metují. Bobek hlavní bombař, država a vinař český. Španělská bílá vína nejsou jeho šálek kávy. Proto nechce kávu! Přitom já už se jak malý těším, až zase vybalíme jarmek na nějakém odpočinkovém místě, zavaříme, zanudlíme a veselý potlach dáme. Ode dneška vím, že španělská vína po průchodu trávícím traktem nesublimují. Zůstanou na zemi u zadního kola i poté co den, noc a den proběhly.

Náš Bobek, rocková hvězda amatérského cyklistického týmu, kde bohužel týmová podpora a důvtip je špičkou ledovce.

Jdeme tou ledovou krajinou plnou sněhu, sentimentu a krásy klidu. Jdeme! Cílem je jen cesta. Na žádný další postranní cíl tam už není místa. Po cestě je vjemů a duchů přírody okolo tolik, že mám problém vybírat na co se zaměřit.

Je tu samozřejmě Pája, přítel, který se v závějích u Cínovce narodil. Ten, který i černou a bílou má full color verzi. Už jsme se 5 minut nesmáli. Tak tady máte, sentimenti melancholici! Struhadla z vašich pupků! Abrakadabra.

„Mám skoro nový boty, ale není nad to si udělat srandu sám ze sebe. Rád chodím na tenký led. Protože tam rostou úspěchy a radost.“ třeba tohle je jeden z příkladů toho, proč je radost mít Páju v týmu. Je mi líto lidí, co jsou členy týmu, za který by nepoložili život. Tady všichni mají kapitánskou pásku a nezištně jdou kopat rozhodující penaltu!

Chvíle keňské pohody, přesněji řečeno s keňskou kávou, se mísí s časovými úseky na větru a sněhu. Jenže, aby to pálilo, musíš to okořenit. Nepřijde to samo. Jen v tomhle „Kapitánově“ je cokoliv jen problém předhozený týmu k vyřešení. Je to tak snadné, střídat pohodu s úsilím, že všechno se v našem super stroji roku 2017 promění na továrnu na pozitivno.

Zastávky na pití nebo jídlo jsou kapitolou samou pro sebe.

Tam se pozná, jak moc dobře je stroj naladěn. Nejednoho macha by to mohlo rozladit, že se dlouho stojí, že to není sport a je potřeba rychle jet dál. Ale vše má svůj čas. A my si vážně myslíme, že abys přírodu vnímal, musíš se v ní chvílí zastavit.

Pauzy na tomto treku nezakládám do prvního šuplíku ale do trezoru švýcarské banky. Pozitivno se tam dalo krájet – kafe v šálku, čaj v termosce, půjčování péřové bundy, přinesená tlačenka od otce, polévka z jednoho ešusu,ten dělá to a tamten zas ono… Werich a Voskovec nebyli žádní břídilové ale moudří páni!

Taky slavíme advent. To bych nerad opomněl. Kvůli tomu jsme vlastně přijeli. Slavíme ho jinak. Ne méně, ne protestanstky, ne na Staromáku, ne ve stresu.

Jak to chceš měřit, kdo je jak šťastný a spokojený? Někdy se to dá poznat z očí…

Píšeme Ježíškovi, že chceme tohle jako dárek – mít rádi sebe a ty co v obruči stojí.

Dál suneme se panenským sněhem Broumovskými vrchy, Ostaší a Teplicko-Adršpašskými skálami, abychom došli do kraje hrdinů a kruhů ve skobách. Hrdinové holých ruk a velkých her na velkých věžích. Hrdinové, kteří k prvnímu kruhu v deseti dolezou, pak k druhému v osmnácti, třetímu ve třiceti… Až na vrchol touhle matematickou řadou, která nemá vzoreček ale jen dva jmenovatele – odvahu a umění pohybu. Čistota, klid a jeden cíl. Cokoliv navíc Tě pošle dolů mezi šutry jak Tungus.

Alešáci, Makakové, Tomajdové… idolové a legendy. Nikdy nebudeme jako oni, ale chceme dělat to co oni!

Nechtěl bych zapomenout na hlavní událost. Tím byli opět místní domorodci, kteří jsou odvrácenou stránkou místní přírody ale zároveň pro člověka ukazatelem, jak se zde věci mají. Rovnováha, konflikt – známe! Chlápek ve smokingu v lovecké chatě na hřebeni hor. Humor a vystupování Karla Hály, nastavované svíčky až ke stropu a kuvér kečup na zašpiněném stole. Tohle čti mezi řádky!

Sobotní večer trávíme po svém. Pěkně schovaní v pohraničí s Polskem poznáváme místní zvyky v hospodě na Mýtince. Hostinský je jak ze scénáře od Svěráka. Génius v červeném tričku s červeným nosem, suchým humorem a jadrným slovníkem. Je libo kaťák nebo přírodní kuřecí stejk za 79 kaček, prosím. Vše máme. Brambůrky s příchutí špíz, ubytovaná skupina cikánů, možnost mírného karbanu i EET. Vše je tak, jak má být, na jednom místě a s přítomností ducha blízkých hor!

Duchové se ozývají v noci. Mluvíme s nimi ve tři čtvrtě na tři na střeše garáže, kam jsme vylezli oknem. Situace jak z lyžarského výcviku. Jen si nevzpomínám, že by Viky a spol. koukali na kouřící chatu za nimi. Mluvíme po telefonu s naším MacGyverem, co umí kaťák i rychlíka prší. „Dáme hasiče nebo to zvládneme sami?“ mezitím pozorujeme cikány přes okno na chodbě jak jim kouř nechutná, ale čile tam pobíhají místo aby vyšli kdekoliv ven. MacGyver jde ke kotli a bez udání důvodu za chvílí kulturní vložku rozpouští rozkazem: „Spát!“

Chvíli se tlemíme a mrzí nás, že jsme něco ze situačního humoru absolutní podoby nenatočili, ale za chvílí jsme tuhý. Naštěstí spánkem – kouř jsme vyvětrali a na plameny se nedostalo kyslíku. Ještě tři hodiny lomíme žabokrky než nám Mac udělá míchaná vajíčka s podravkou.

Takže hezké Vánoce všem reverendům a ještě jednou pěkně z celých očích přejeme advent bez stresu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *