3 kamarádi do lázní jdou…

cca 10 minut čtení

Vystřelit z práce, koupit oliváče od Tondy a outdoor příbor na strossu. Vyzvednout batoh a hurá do Husy na hlaváku. Vřelé přivítání s Barbánkem a jedno rychlé pivo. Následně sraz s Malinou a druhé vřelé přivítání a druhé vřelé pivo. Maďaři mají s Vindobonou zpoždění tak ještě chvíli kecáme.

Sedíme ve vlaku, cesta ubíhá a my pozorujeme, jak cestující chodí kolem se Staráčem z jídelního vozu. My nejsme žádný alkoholici, abychom pili pivo ve vlaku. Když konečně vystoupíme v Děčíně, okamžitě jdeme jak žíznivý malamuti na jednoho Lobkowicze. V autobuse do Jetřichovic potkáváme 3 mladé Amíky z Kalifornie, kteří přijeli do Čech, protože ve Švédsku je draho. Vystupujeme na stejné zastávce, necháme je si vyfotit mapu a pak už jsou na pospas naší pohostinné zemi.

Cesta hned ubíhá náramně. Svůj podíl na tom má Barbánek, který se buď hrozně těší nebo je ve výborné kondici. Střídáme jednu vyhlídku za druhou, děláme fotky a je nám dobře.

Před soumrakem na Tokáni se vecpeme do uzavřené společnosti i přes vrchního, který vypráví, že má ve skříni snipera. Nakonec nám ale přinese piva a že můj chleba je v Jirkovo polévce dál neřeším… U piva probíráme moudra, jsme sociologové amatéři a sociopati profesionálové. Se tmou a se slovy, že jim ta předpověď nevyšla vycházíme vstříc lesu hledat nocleh. Po té co otestujeme čelovky zjistíme, že před námi se blýská. Máme radost z toho jak nám to všechno vychází. V nohách první desítka a v hlavách euforie. Blýská se však a víc a jsou slyšet i hromy. Nakonec si ten nahoře nechal i něco pro nás.

V lese však stromy jsou tvůj přítel, klaní se nad námi a dělají nám deštníky. V té chvíli Jirka přichází s informací, jak je les po tmě pro člověka nepřátelské prostředí. Přitom je to ale stejný les jako za světla, kdy vypadá přátelsky. Po této informaci však déšť zesílí na tolik, že otrlý harcovníci jako my oblékáme pláštěnky. Malina jako milovník hitech věcí obléká brnění v podobě hyper-ultra-nanosonické bundy, zatímco já s Barbánkem oblékáme indiánská ponča pro ještě bližší souznění s duchy lesa. Když po necelých deseti minutách zjišťuji, že jsem stejně mokrý z venku jako zevnitř, myslím na saunii v Hostivaři a na diskusi jak se těšíme na zimu. To tam zase budeme chodit strkat zadek do ledu. Dívám se na Barbánka, který má stejný problém a navíc si z ponča udělal skotský kylt. Malina dál zachumlanej v nanotechnologii. Cesta nás svede k rozcestníku, který velí uhnout z hlavní široké cesty, kde mohou jít tři čelovkami osvícené kreatury vedle sebe. Od této chvíle už jen za sebou jak kačenky… Stává se z nás zástup světlušek, kteří se ještě snaží šlapat do míst, kde není louže. Cestou k Černé skále letmo koukáme do stran, jak to vypadá s převisy, či jeskyněmi kam bychom se vrtli. Pořád nic. Jsme u ní, u Černé skály. Jindy asi zajímavá turistická atrakce, pro nás teď vlhká Černá díra, ve které se tvoří louže. Nevím jak ostatní, ale já jsme si tady myslel trochu na hajánka. No nic tady to nepůjde, musíme dál. Cedule s nápisem nás informuje o situaci na druhém břehu potoka, je tam Německo. Všechno je jak mělo být!

Jdeme na to, brodí Malina, brodí Barbánek a brodí i Pája. Nikdo se nevykoupal a voda celkem příjemně osvěžila. Alespoň moje vysaunovaný nohy. Na druhé straně potoka nás však čeká jenom skála a pár popadaných kamenů. Někde tady ta cesta ale musí být! Koukáme do mapy, rozmýšlíme jestli nepůjdeme chvíli po proudu. Nakonec volíme cestu ústupu, vracíme se. Tipuju, že je tak půlnoc a já v dešti po tmě brodím potok se dvěma stejnýma magorama a mám z toho radost. Nakonec se vydáváme po cestě, která je tvořené schody a ty plné vody. Při pohledu na Barbánka jdoucího přede mnou jsem rád, že jsem nakonec zvolil obuv jakou jsem zvolil. Tohle je zase moje luxusní nanotechnologie – s jahodami a šampaňským. V jedné nepřehledné zatáčce koukáme do mapy a domlouváme se zda sejdeme z cesty a zkusíme to průsekem zkrátit. Na konci zkratky bychom se měli dostat na cestu, na kterou jsme potřebovali dostat při brodění. Je rozhodnuto, jdeme na to! Po chvíli se z cesty stává něco na způsob pasti. V knize Umění Války od Sun Ce, je tohle přesně pasáž, kdy vítězí rozum nad silou. Jdeme korytem lemovaným z obou stran skalami a musíme se probírat hustým křovím, které náš postup zpomaluje a zároveň každým krokem stále houstne. Do toho nepřestáváme hlídat, jestli půda pod nohama je ještě půda, nebo už zmizíme pod povrchem. Malina povídá cosi o Aljašce, Barbánek si drží skotskou sukni a já bych se chtěl hrozně moc poškrábat na lýtkách, které mi neustále bičují mokré ostré větve jehličnanů a zároveň mi je lechtá mechovina a dlouhá stébla trávy. Představuju si, že takovýhle pocity zažívá člověk v tetovacím salonu.

Postup je pomalejší a stále těžší. Děláme ještě jednu poradu – podle mapy už je to jen 400m, to musíme přece nějak dopráskat do konce! Přelézáme, přeskakujeme ale i podlézáme. Když mi Barbánek podává svůj batoh, nechápu co v něm má tak ku*evsky těžkého. Předtím tam měl ještě dva litry vody a dvě konzervy fazolí, které chytře předal k nám! Obdivuju ho, jak si nestěžuje a jede bomby dál. Míjíme kozí stezku, která šplhá do skal. Malina nekompromisně volí k sestupu. Nevím jestli je to s ohledem na zkušenosti z předchozích výletů, ale cítím to stejně. Šplhat v noci na mokrým pískovci free solo s krosnou, saunou a sukní není dobrý nápad. Nedá se svítit, prodíráme se tou mokrou nehostinnou džunglí z jehličnanů dál, abychom došli až sem. Sem, kde není potok na brodění, ale na výcvik potapěčského kurzu. Kolem jsou jen skály a džungle za našimi zády…

Přichází čas otevřeně vyslovit, co nikdo nechce slyšet – půjdeme to zpátky nebo tady přespíme! Na přespání tady není terén, je tu všude mokro, plno létací a štípací havěti. Po chvilce konstatování demokraticky volíme výstup zpět. Ano! Jdeme do toho a zase jedeme bomby. Je to celé vlastně komické. Přesně v tuhle chvíli se mi vybaví komunikace s Barbánkem, když posílám poslední update k počasí před odjezdem – přes den hezky, v noci prší. Načež dostávám odpověď- v noci půjdeme, ve dne spíme. Jako bychom už spolu někde byli. Je to přesně tak temný jako to už máme s Malinou v tradici. Barbánek je totálně nakaženej, hokejkovsko-kopací dvojicí. Stal se z něj reverend boulař s dobrou náladou a chutí na dobrodružství. V takové společnosti nic není nemožné. Postup nahoru je kupodivu otázka na pár minut. Některé cesty se za námi ještě nezavřeli a tak máme i trochu jasnější směr postupu. Pořád je ale třeba hlídat stopu toho před vámi.

Jsme nahoře v zatáčce, před rozoranou cestou od těžké techniky, která za tu dobu ve svých útrobách vytvořila bazén. Po stranách všude bláto. Prostě ideální podmínky na noční pochod. Jak tři nebojsové stoupáme vzhůru a upínáme se v myšlenkách k turistickému přístřešku, který je v mapě vyznačen. Patrně se bude jednat o stůl a dvě lavice. Co naplat. Večerníček už jsme propásli a je na čase dát dobrou vlkům, za chvíli bude svítat. Cesta je monotónně blátivá, ale já mám pořád sucho v botách. Cítím však, že vrchní nobuk trochu vlhne a je stejně rozdělanej jako já. Stojíme, hledíme doprava a tam spatříme perníkovou chaloupku. Jeníček Malina prozkoumává jak to vypadá a pak křičí něco o intercontinentálu. Nevěřím, dokud to nevidím. Jackpot! Tohle jsme si zasloužili – převis, akorát pro tři bratry v pláštěnkách s jejich mokrými batožinami.

Vytahuju mokrý spacák, mokrý triko, mokrý všechno. Je mi to ale jedno. Ještě dostanu od reverenda kalíšek na dobrou noc a uděláme selfie. Připomeneme si pěsti ve tmě v hlavní roli s Pavlem Vašutem a jsem tuhoň.

Ráno má podobu neuvěřitelné atmosféry. Koncert, který je jen pro VIP. Ten kafe, ten vařič, ten perník. Tahle souhra nemá chybu. Polévka s domácím uzeným. Co víc bys chtěl, čtenáři tulácké romantiky!

Balíme, jdeme k Hadímu prameni, kde doplníme vodu. Nic nemůže být lepší! Počasí je k nám teď vlídné, tak je čas se do toho zase obout. Místy je rychlost naší chůze taková, že ztrácím. Mám chuť řvát móóóc, ale tady jsi v lese, tady se nekřičí. Jde na mě takový to, když snídaně tlačí ven večeři. Ale říkám si ještě počkám. Nakonec předhoníme loďku s německými turisty a setkáváme se s kouskem civilizace. Najednou vím, že jsem uprostřed té nehostinné pustiny našel svatý grál. Jdu na mísu! Pak už tolik neztrácím. Gramaři jistě chápou.
Hospoda na mýtince nám dá možnost provětrat Jirkovo němčinu, ta paní Kohoutová ho snad i něco naučila! 🙂

Pivo jako křen, turecký semena, nohy z bot a už v tom zase lítám. Zažívám několikanásobný vyvrcholení a cítím se jak nymfa. Chci to pořád a nemůžu přestat. Čas je ale naším všudypřítomným kazišukem a tak je čas opustit kozí chlívek a zase si pěkně nastoupat. Pak už to nestojí za řeč. Snad jen, že si pro nás počasí přichystalo další várku vody. Snad abychom nebyli dehydratovaní jako na Montaši v Julkách. Barbánek obléká kylt, já saunu, Malina nano. Cestu nám zpříjemní stoupání o 354 schodech na střechu národního parku s výhledem na jeho otevřenou náruč. Tohle ale pořád není ono. Ještě nás čeká jedna obrazárna! Tam dorazíme po cca 10 minutách.

Je to galerie jen pro skutečné milovníky umění. Tady člověk zapomene na všechno. Je tam kde chce být. Chtěl bych říct, že už to nemůže být snad ani lepší. Ale to bych tu nesměl být s těma dvěma magorama.

Ve chvíli, kdy vytáhnu chloubu a začnu dělat filtrovanou Rwandu, bychom si mohli otevřít bufet na vzduchu. Proudí sem davy dederonů, jak zombíci v béčkovým hororu. Barbánek krájí olivový chleba od Antonína a maže na něj křen a pokládá plátky domácího uzeného! Malina připravuje čaj a místo na piknik. A pozor! Je tu stále s námi pan Plnejpekáčperník! Už chápu, co ten blázen táhl sebou. Díky! Tohle bude zase na dlouho hluboko! Kolem nás chodí slintající Sasáci a cpou nám eura, ale: „Das ist wenig!“Jsou věci co si za peníze nekoupíš! Ještě pár snímků, naposledy nadechnout a nechat zraky spočinout na tom nejkrásnějším obrazu.

Jsme za vrcholem a víme, že nám jede vlak. Je čas do toho zase šlápnout. Místy se dá naše tempo splést s během. Ještě pár kratičkých výhledů na krajinu zalitou už sluncem.

Ale s každým krokem jsme blíž civilizaci. Žlutá turistická stezka nás vyplivne na Bad Schandau promenádu, kde si ještě okoštujeme jaké je to chodit v pohorkách po asfaltu. Moje nohy už ale chtějí na svobodu. Zastavuju a jdu bos. Alespoň do té doby, než se zbavím varhánků. Babičko, můžeme jít stříhat nehty, už mám varhánky. Teď by měla babička radost!
K mostu v dáli, který nám pomůže se dostat na druhou stranu, se blížíme jen pomalu. Nakonec k němu dorazíme a přecházíme ho jen proto, abychom se vlastně směrem zpátky vrátili po druhém břehu. Nádraží zavřené a na ceduli zpoždění 180 minut. Za hodinu pojede vlak, co měl jet před dvěma.

Možná ten divný chlápek na perónu s ledvinkou a vysílačkou, co nám hlásil každou dívku na protějším perónu, nebyl úchyl ale pán času. Ať už to byl kdokoliv, byl vážně divnej… Proto využijeme poslední hodiny dojídáním Matěje a oliváče. Malina studuje pořadí vagónů. A pak už nám nic nezabrání tomu, abychom si šli sednout rovnou do jídelního vozu na pivo.

Jsme tam. Smrdíme. Máme okolo sebe krosny jako kráva. Celou tu nepatřičnost dotváří kulatá romantická světýlka na stolech a číšník s vestičkou. V Děčíně začínají happy hours! Pak už jde střídmost stranou a cider střídá plzeň, gulášovku medovník a mokrý prachy na stole.

Při placení se číšník diví, proč jsou ty prachy tak mokrý… jen kdyby věděl!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *