Montáž

cca 18 minut čtení

Report psaný během nemocenské. Noha bolí jak čert, snažíš se být pozitivní, někdy ti to ujede, ale ve finále vše dopadlo dobře – není nač si stěžovat. Inu, posuďte obsah melancholie sami:

„Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!

Přesně těmito větami jsem zakončil minulou trekovou akci s Pájou v Českém Středohoří. Poslední věta je vypůjčená z jedné z písniček od skupiny Priesnitz na posledním albu. Má symbolizovat směrem, kterým se chceme vydat. Letmé popisy a euforické výkřiky na diskuzi mají symbolizovat jediné, a to ochotu posouvat se dál, zkoumat nové věci, dovednosti a rutinně ovládat již naučené. Zároveň také pozitivnost konání a radost, že se nám to dle subjektivních měřítek daří. Cíl této fyzicko-psychologické výuky je jediný – když přijde zkouška je potřeba ji splnit. Může přijít v ne zrovna vhodný okamžik. Její nesplnění nemusí znamenat pouze ztrátu času nebo nedosažení na úspěch. Její nesplnění může znamenat mnohem víc.

Vlivem studené fronty nad Tatrami během minulého víkendu byla přesunuta aréna našeho konání do Julských Alp na pomezí hranic Slovinska a Itálie do horské skupiny Montasio (Montaš). Plán byl v sobotu vystoupit severozápadní stranou cestou Via Amalia. Najít vhodné místo k bivaku v okolí vrcholu Jof di Montasio. V neděli pokračovat řetězcem hřebenových cest až do sedla Forcella dell Orso a sestoupit zpět k parkovišti Malga Saisera. Předpověď počasí na celý víkend, kromě většího větru v sobotu večer, byla bezchybná z mnoha zdrojů. Motivace vyrazit byla nezměrná. Celý týden lítaly mezi Holešovicemi a Vršovicemi vzkazky, kdo se víc těší. A tak rychle nastal pátek, zabouchnutí kufru v 13:30 na Karláku s poslední bagáží, zapnutí nového alba Kings of Leon a dobrodružství z prvního šuplíku dvou přátel mohlo začít…

Cesta ubíhá nadmíru dobře. Chvílí kolona okolo Benešova, ale ve srovnání se situací, kdy o prázdniny tudy jezdí matračky k Jadranskému moři, je toto pohoda. Budějky. Mekáč. Převlíknout do slipů. Linec. Salz. Taury. Villach. Pumpa, kde bereme dvakrát šláftrunk a ještě levný rakouský benzín a vzhůru šerem na parkoviště Malga Saisera, kde jsme kromě jednoho karavanu na velkém parkoviště úplně sami. Je tu studánka, plácek v trávě na spaní, horská skupina a vesmír nad hlavou. Tohle je svoboda! Přijet do cizí země, a pokud neděláš bordel, neštěkne po tobě ani pes. Lezeme do spacáku, povídáme si s vesmírem a je nám fajn.

Ráno je horší, místní borec v klobouku v nedalekém jediném stavení si řekl, že i dnes je dobré pustit dieselagregát ve 4 ráno. Nevypadá to na přerušovaný chod, tudíž za půl hodiny lezeme ze spacáků a pomalu a jistě se balíme na dvoudenní nálož. Bágly jsou opět monstrózní a nám se to nezdá. Ale chodíme sem a tam a všechny věci uvnitř se pro dvoudenní pochod, lezení a bivak zdají naprosto elementární. Tudíž zaklapáváme přesky a v 6:00 vyrážíme vzhůru vyschlým korytem řeky po jarním tání.

Cesta ubíhá rychle, na první křižovatce špatně odbočíme, ale po návratu už tvrdě stoupáme lesem, kde se kolem nás ostentativně prohání Slovinec s batůžkem jako do školní družiny. Funíme jako lokomotivy a vypadáme jako upocení hroši na útěku. Sluníčko se na nás škodolibě směje. Zaplať pánbůh, že mouchy šerlichovky se ještě nenarodily. Od 1850mnm začíná zajištěná cesta.

Bereme raději i prsní úvazky. Ty svině na zádech si to žádají. Lezení soustavou komínů. Rozumně vedené. Žádná extrémní expozice. Kolem 2150mnm končí ferrata a začínají úseky blbého značení, sněhových polí, popolézání, mokré trávy. Prostě vysokohorské problémy. Hodinky s navigací jedou bomby a úseky značené stezky ukryté pod sněhovými splazy většinou někde paralelně vylézáme po skále nebo drtíme šotolinou.

Po 7,5 hodinách dobýváme kótu 2450mnm a západní stěnu, kterou celou budeme traverzovat až na jih, kde čeká bivak Suringar. Hodinu svačíme – gulášovka z pytlíku a čaj pod převisem. Voní jako v Alcronu. V protisměru nás dochází rychlý Ital, který se už nadechuje k velké anglické konverzaci, ale pak s krásnou italskou intonací řekne jen „Bye!“ a zmizí. Nerad bych zapomenul na 2 hodiny zápasu se západním traversem, kde se střídá šotolina se sněhem a odštěpy končící někde 1,5 km níže. Jsem rádi za mačky a lano je v permanenci. Štandujeme za všechno co alespoň trochu drží. Jednou vyzkoušíme, že odpolední sníh fakt klouže.

Psychicky nás tahle západní čundrcountryšou dost ničí a jelikož v závěru obcházíme trochu dolů další sněhové pole a už se nevrátíme na stejnou vrstevnici stezky, tak na závěr kufrujeme v horolezeckém terénu I-II. Chvílí klidu a koncentrace a asi na potřetí už tu červenou maringotku na terase mezi západní a jižní stěnou nacházíme. Diskuzi pokračovat dál a ušetřit něco z nedělního tripu ještě dnes ani nevedeme. Jsme tu po 12 hodinách. Dle průvodce jsme na bivaku Suringar měli být po čistých 6h. Asi to chce batůžek do družiny a spát nahý, jelikož si nemyslíme, že 6h pauzy by byly náš styl…

V bivaku ve stínu a relativním bezpečí se nám ale rychle lepší nálada. Zaháníme chmury sněhových traversů čokoládou, ořechy, kafem a čajem. Dokonce i předpokládaný problém s vodu je vyřešen nakapanou flaškou průzračné vody ze skály.

Pak přichází horolezci Marcello s přítelkyní z Belluna. Je vidět, že z nás nadšení nejsou a o full house moc nestojí. Ovšem po chvílí už jsou uvnitř u nás a opatrně vzájemně diskutujeme zítřejší plány. Nabídnutý čaj z naší strany nakonec definitivně boří ledy a on nám vysvětluje, jako složité jsou klasické výstupové cesty jižní strany. Ona zůstává netykavkou, ořechy v hrsti nechce, ale čaj srká jak malé dítě. Tak aspoň tak v rámci mezinárodních vztahů. Pak západ slunce kdesi nad Dolomitama, kamzíci na dostřel při chcaní. Fantazie. První šuplík. Gracie a Dobrou…

Noc stojí za prd. Buď bouchají dvířka nebo lomcuje celou boudičkou silný vítr. Ve 4 už se to nedá vydržet a jen čekáme, až nám ve 4:30 zazvoní budík. Při balení se vítr zmírní, až se zklidní úplně. Respekt horám a díky! V 5:05 jsme venku.

Zima, ale tím, že ihned lezeme 300m Findeneggovým kuloárem, se okamžitě zahříváme. Po ránu hned tvrdá dřina, koncentrace a napětí. Sníh je na jednom poli, které je nutné traverzovat, zmrzlý a mačky ho krásně berou. Dvojkové lezení v dobré skále. Orientace horší ale zvládáme to výborně celou dobu. Na vrcholu jsme chvíli po 7. hodině. Slunce hřeje. Výhled se nedá vysvětlit. Pouštím pár slz, jelikož ta sdílená dřina je emotivní. Společně vyřešené problémy, společný vrchol, společná rajčatovka z jednoho ešusu a lžíce s Pájou na vrcholu Montasia.

Další první šuplík, další slzy. „Sakra,  já jsem baba!“ ale nějak se to nedá ovládat. Pomalu a jistě si začínáme prohlížet dlouhou hřebenovku před námi, kterou musíme v každém případě udělat…

V tuto chvílí se dá konstatovat, že pro nás přestaly hlavní lezecké problémy a začala úřadovat příroda, nedostatek vody a stupňovaná únava ze slunce. Kdo má rád absolutní pozitivnost a takovéto sebehodnocení typu: „Dávám si jedna mínus maximálně dva plus“, nechť zaklapne notebook, vypne mobil nebo roztrhne vytištěný list do tramvaje a na příští zastávce ho vyhodí do koše. Nicméně napsat to musím. Ne všechno končí tak, jak ty sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly, s kterýma bysme přešli i Berninu. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu. Já osobně bych se bez cepínu, a že nemám Páju na laně v některých úsecích úplně po*ral. Teď si to vyhodnoť a objektivně kvantifikuj…

Hřebenovka od západu na východ je nádherná, střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu…dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel po chvíli, kdy máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Otázkou zůstává, jak dlouho chceš žízeň akceptovat. Ještě předtím se stala jedna nepříjemná věc a to ztráta Pájova mobilu. Někde nám vypadl nebo jsme ho v rámci horlivého focení nechali někde položený. Nevíme kde. Pája se ještě kousek vrátí na místo, kde se převlékal a za chvíli, stejně zamračený jako odcházel, přichází. Vrcholem tohoto úseku byl výstup ferratou na vrchol Foronon del Buinz.

Tam čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku, který tu na vrcholu stojí. Vymýšlíme komunikační kanál němčino-slovinštinou a velkej deal začíná! Nejdřív Malinovi dá napít vodu s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý ale pouze pytlík. Koukáme co se dá vypít, nic. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. Na závěr nás ještě ubezpečí, že za hodinu jsme v jednom důležitém sedle a za 3 hodiny u auta! Jsme nadšení a s velkou vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky s již spíše klesajícím profilem. Já blbec mu tam do kasičky dobrovolně nacpal ještě asi 5éček! Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy Ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem! Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po 3 a půl hodinách po nekonečném traversu na slunci s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou a že pojedeme od benzínky k benzínce. V korporátech pro tohle vymysleli tzv. sick-days. Z těch různých vyprávění, kterých máme plné knihovny, je zvláštní, že když už mají lidi vymleto, tak spolu přestanou mluvit a řeší jen to nejnutnější. Ano, máme vymleto: „Kudy? Bacha! Tady! Támhle? Tudy! Dobrý? Dobrý!“. Plus několik citoslovcí, třeba „Fuj!“ nebo „Au!“ a to je vše. Začínáme ze sedla scházet načechraným 250m vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se zde štípe, loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Dost to podkluzuje a místy si musíme sednout na prdel, aby to nejelo dál. Nicméně nějak se tímhle fajnovým terénem pohybujeme dolů blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou. Myslíme na vodu, naše ženy, kafe u auta, studánku, kterou známe – dá se do ní vlézt, redbully s Vladimírem 518, na dieselagregáťáka… Toho půjdeme hnát cepínem, až to ráno zase pustí. Všemi myšlenkami jsme už dole.

Jenže ne všechno jede podle Tvých not. Tady si malý červ a to divadlo okolo nejsi schopen ovlivnit. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.

Přesně tam také dopadl.

Kolem oběda v pondělí si mě Pája vyzvedává v nemocnici v Udine. Chvílí vážně promlouváme na lůžku. Za chvílí se smějeme. Kámen jsme pojmenovali „Zmrdečkem“. Pak si mě odváží domů. Díky! Nezapomenu!

Pájo, ten pochod horami Malina popsal docela výstižně, ale co jsi dělal ty? Jak si reagoval, když na Malinu spadnul ten kámen? Počítám, že si se ještě prošel. Můžeš popsat sled následných událostí?

„Jo, to bych mohl. Vzpomínám, že jsem si docela štrejchnul.“ Začneme v tom sedle:

Je to pěkně hnusný svah plný sutě a různě velkých šutrů. V jednu chvíli se uvolní jeden z těch větších šutrů… Je to mžik. To už vyndaváme ibalginy a voláme vrtulník. Jirka to koupil. Zatím co čekáme na vrtulník mi Jirka dává klíče od auta a ukazuje mi v mobilu trasu jak dojdu. Přesvědčí mě ať sejdu níž a naviguji vrtulník, aby ho lépe našli. Nechávám ho tam a jdu to udělat. Sestupuju pomalu. Čekám až přiletí. Je to nekonečný. Konečně jsou tady! Ukazuju jim směr, ale přeletí ho a letí pryč. Nechápu to, jsem zoufalej. Nevím, jestli má Jirka ještě baterku v mobilu a zavolá jim znovu, já svůj telefon ztratil už ráno. Jsem dřevěnej. Naštěstí se vrací, znovu jim ukazuji směr a vidím jak spouští z vrtulníku člověka. Mají ho! Bude v pohodě. Teď už to bude dobrý!

Nebylo. Ještě jsem se musel dostat k autu. Tohle ti náladu zrovna nezlepší, už v sedle jsem byl vyřízenej. Totální vyčerpanost, dehydratace a já pořád nejsem v úplně pohodovém terénu. Nemám mobil, nemám mapu.  Vím hov*o, kde parkujeme… Do toho mi zmizela značka a terén se mění na svah plný obřích šutrů, který se můžou každou chvíli uvolnit. Zvažuju co dál. Když se mi stane to samé co Jirkovi, jsem mrtvej – žádnej telefon. Snažím se jít lesem a každou chvíli přecházím ze strany na stranu a bloudím a zároveň kontroluju terén, jestli se nedá někde slézt. Nedá.

V zoufalosti si sundám krosnu, že si dám proteinovou tyčinku, chvíle pauzy bodne, srovnám se, dám si energii a uvidím co dál. Nemám sliny, nespolknu to. Nejde to tam ani ven. Kur*a já se tu snad ještě udusím tou blbou tyčkou. Vyplivnu to a ještě zoufalejší scházím dál, dál hlouběji do lesa. Do toho se zase vrací vrtulník. Nevím co se stalo, jestli náhodou neletí pro mě. Mávám jim. Jsem už ale moc hluboko v lese, nevidí mě. Další pozitivní nakládačka. Jsem na šrot.

Lost in nature. Jediný co udržuje mou pozornost, je potok, který slyším. Měl bych jít podél potoka. Z potoka se můžu napít. Pak už jedu jen jednu mantru: Potok, Potok, Potok… to jediný cíl. Nacházím jakousi kamzičí, prasečí, možná jelení stezku, vydávám se po ní. Kupodivu vede k docela schůdnému terénu. Mám kliku dostávám se do části, kde se dá slézt do toho svahu. Díky zvířátka! Pak už asi jen 300 m tou sutí a budu u potoka. Jsem tam, piju, chlemtám jak baset. Je mi všechno jedno, prvoci, kovy cokoliv mě z té vody možná potká je ve srovnání s žízní malichernost. Naberu si litr a půl vody s sebou. V dálce vidím srub či chalupu. Zajdu tam, přespím a bude všechno v pohodě. Třeba tam někdo bude a bude mít mobil. Možná je to bivak! Hlava už vytváří různé scénáře jak a co. Nakonec se stane něco co bych nečekal. Potkávám značku! Červenou značku, do prde*e to je ta moje cesta! Bude to dobrý. Už to musí být kousek. Nakopne mě to. Skoro běžím, už je zase zlatá hodinka, tohle je hodně hodně dlouhej den!

Po 30 minutách neuvěřitelně rychlé chůze zase ztrácím naději. Pořád se to vleče a já jsem v lese. To je nekonečný. Prej za tři hodiny u auta, už to jdu asi 6, zase mě to žere zevnitř i zvenčí. Co Jirka, bude v pořádku? Co já? Co když to nestihnu za tmy? Co když tu jsou medvědi, hm?… Jsem dead.

Po dalších cca 15 minutách chůze potkávám rozcestník se značkou Salsa  Mageila nebo co – hodinu cesty. Nejsem si jistý, jestli je to to moje parkoviště nebo vesnice či bivak. Nicméně zase se snažím zrychlit. Je to nekonečný ale nakonec se dostanu do místa, kde už jsme byli s Jirkou první den výstupu. Jsem na správný cestě, teď už jenom máknout, ať mě nedohoní tma. Vylézám z podkopce a jak se předemnou vynořuje horizont jsem v očekávání, jestli je to správné parkoviště. Je! Je tam Rapid? Je! Je tam voda, jídlo? Je!

S Jirkou jsme se domluvili, že odvezu auto a budu tak o půl noci doma. To by to ale nesmělo být tak dlouhé jak doopravdy bylo. Za volant nemůžu, ne teď. Musím se prospat. Jsem tuhej a v podstatě okamžitě spím.

Tady bych to mohl nechat otevřený. Jsem živej a Jirka v péči lékařů. Tak ať si každý domyslí jak jsme se dostali domů.

„S prominutím Pavle, co se nekousne, to už se musí doříct!“

No tak ok. Vlastně myslím, že i ta další část je celkem zábavná. Tak tedy:

Spím u auta a slyším někoho přijíždět. Nemám sílu ani otevřít oči a nechám je odjet. Najednou dostanu baterkou do ksichtu a slyším italskou angličtinu a svoje jméno. Mozek se přepne z nouzového režimu do normálu a po identifikaci a vysvětlení co se stalo mi chlapi dávají vědět, že se ozvou manželce. Na otázku, jestli mám jít s nimi, mi odpoví ať spím.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě nějak moc. Když vidím, že už je světlo, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem ale nacházím lístek s informací, že Jirkovo batoh je na policejní stanici v Tarvisio. Je tam napsaná gps souřadnice a název ulice. Skvělý! Ještě že jsem neztratil mobil a můžu to bez problémů najít… Sedám do auta a jedu k první ceduli, kde se snažím zorientovat. Ok, mám asi tak nějak směr, a jedu! Po cca 20 minutách přijíždím do horského absolutně ospalého města. Projíždím ho sem a tam, najdu Carabinieri, něco na způsob radnice s přidruženou policejní stanicí, ale všude je mrtvo otevírají v 8. Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vyberu si peníze, abych měl na mýtné a benzín a chodím městem v naději, že najdu nějakého živáčka. Pak nastane nejabsurdnější situace mého života, potkávám chlapíka arabského vzhledu a rovnou mu vyprávím co se stalo a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, nic neříká a poslouchá. Když skončím začne naznačovat, že kope do balónu. Do prd*le, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna co si se mnou chce zahrát fotbal!  To že neumí anglicky netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi to dojde, že možná myslí fotbalový stadion. Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po 3 minutách nacházím fotbalový stadion a po dalších dvou správnou policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhne policajt. Nepustím ho ke slovu začnu mu vyprávět příběh a lomit rukama. On na to něco ve smyslu, že tam nemůžu parkovat. Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Tuhle malou bitvu jsem vyhrál. Znova mu pomalu vysvětluju co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejný jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přijde vyšší šarže. Ten první rychle vyskočí do pozoru a mně se začne ten druhý policajt ptát velmi klidnou až otcovskou intonací co potřebuju a proč tam jsem? Pak už to jde jako po másle, dostanu Jirkovo batoh, nechá mě do konce zatelefonovat domů. Když slyším Evču, zlomí se mi hlas. Ujistím jí, že jsem v pořádku a že nasednu do auta a pojedu domů. S tím se loučíme. Když položím telefon tak mi ten policajt řekne, že Jirka má zlomenou nohu a leží v nemocnici v Tolmezzu. Ptám se jak je to daleko. Vysvětluju mu, že nemám gps navigaci ani mobil. Dostane se mi odpovědi, že je to směrem na Benátky a ať sjedu na nějakém konkrétním sjezdu. Hodím ten batoh na ramena a valím to směr Venezia!

Tolmezzo zrovna žije pravidelným pondělním jarmarkem. Všechny ulice jsou tu uzavřené – samá objížďka. Zastavím a zapadnu do nejbližší benzínky, kde doufám, že mi někdo vysvětlí jak najdu nemocnici. Podařilo se! Dostávám mapku oblasti a informaci jak se píše italsky nemocnice „ospedale“. Najdu jí, zaparkuji a prvního vidím saniťáka. Nejprve se slušně ptám, jestli na něho mohu anglicky. Odpovídá little bit. Tak fajn. Jdu na věc! Pochytá slova jako “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday” . Dovede mě na příjem a tam mě předá a znova stejný proces: “accident”,“helicopter”,”transport” a “yesterday”. Chce znát jméno – Jirka tam prý není. Měním to na „Giorgio“ – taky nic. Nevzdávám se. Jsem urputně otravnej, tak mě předá nějaké doktorce. Znovu to samé potřetí,  doktorka chápe poměrně rychle. Navíc checkuje příjmy z vrtulníků, ale ani ona žádné informace nenachází. Nakonec se dohodneme, že zkusí zkontrolovat veškeré nemocnice v zemi, jestli ho nepřevezli jinam. Prý se to tak někdy dělá. Najde ho. Je v Udine! Zase vysvětlím, že nemám navigaci a žadám o směr a číslo sjezdu, už mi to začíná jít…

Udine je největší z těch tří měst. Mám problém se domotat k nemocnici, pruhů je tu jak na vězeňským mundůru. A tak se mi na poprvé nedaří sjet z dálnice správně. Napodruhé už trefím a zaberu fleka u vchodu a mířím si to neomylně na příjem. Tohle je už ten den po čtvrtý co to jdu vysvětlovat, takže už to celkem funguje. Nicméně paní, co kouká do systému, není zrovna dvakrát ochotná. Asi to nepokládá za důležitý a už nejsem tak důraznej, protože vím na jisto, že je tady! Nechá mě následně 15 minut čekat jak pacienta na chodbě. Pak se otevřou obrovský vrata, odhrne závěs a tam Jirka.

Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám slzičky v očích, že je živej. Probereme jeho zdravotní stav a začneme vyjednávat o převozu. Ve chvílích očekávání dojdu za lékařkou. Ukazuju jí svojí spálenou ruku, která je oteklá a vypadá jako bych si pod kůži narval housku. Zeptá se mě, jestli to je spálené od sluníčka nebo ohně. Když řeknu, že je to od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý. Žádný led, žádný lék jen úsměv a modrý oči.

Pak se odehrává další bizarní pokračování. Jirka nemá nic zlomeného, je uschopněn převozu a na cestu dostává asi 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký drogy na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Pod pravou si nacpal valník. Alespoň to tak vypadá. Já pod ztrátou adrenalinu začínám zjišťovat, že mě ta ruka pálí jak ďas. Takže zatím co si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají dokument Autobahn Höhe Tauern. Jen z toho dneska víc nebude. Cesta ubíhá celkem hladce. Sem tam zastavíme na cokoliv, co zrovna mají chlazeného v mrazáku, aby si tím Jirka mohl chladit zadek a následně to mohl řidič vypít. Ještě stihneme kolonu kdesi v Rakousku, ale pak už nás vítá McDonald žrádlo v Budějovicích. První jídlo po dvou dnech, žádná dieta, hezky to tam posíláme v duchu Oversize menu. Pak už je to jen kousek domů. Shodit ze sebe ty špinavý hadry políbit ženy – každej tu svojí – osprchovat ze sebe ty Julky jak ty alpský tak Juliuse Kugyho.

„Hoši, to byla teda jízda! Vaše přátelství je tvrdší než kus kamene!“

2 odpovědi na “Montáž”

    1. Děkujeme za komentář Milane!
      Montasio nám pěkně nakopala zadek (doslova). Věřím, že nás to oba posunulo dál v tom jak se chovat, jak plánovat, jak se rozhodovat, vybavit atd. Dneska bychom pár věcí udělali jinak.
      Už se stalo a nad rozlitým mlékem nemá smysl brečet. Jsme rádi, že o tom můžeme psát a vyprávět.
      Hory jsou krásné, ale umí i zabíjet, víme to…

      Díky za tvůj čas!

      Julci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *