Hnědočeši

cca 11 minut čtení

Pohled Hokejky (Pája):

Jako Bud Spencer a Terence Hill, jako Tom a Jerry, Werich a Voskovec se Jirka s Pavlem, kamarádi z hnědouhelné pánve vydali na trek, trek Českým Středohořím… Tohle tahám z rukávu už 22.3., když plánujeme tuhle veleakci. Jirkovi tím dávám mlhavou představu o tom jaký to bude! Dneska bych jen dodal, že jsme byli jak Frodo se Samem po cestě Středozemí.

Když zjistíme, že oba máme slabost pro vyvřelé kopečky a sopky bez ohledu na jejich věk, kterých je v českém středohoří tolik, co teď puchýřů na mých nohách, nadšeně se furiantsky přetahujeme o to, kdo se víc těší. „A když ty spacák, tak já bundu!“ Trojka ve stanu na soustředění obrušuje naše přátelství do podoby black diamondu. Ladíme počasí. Odpovídám, že já tam sluníčko nemám, že to mám temný a taky že jo.

Je pátek, den odjezdu. Těším se jako malej kluk na Ježíška. Brousím si to kolem Masaryčky, kde máme sraz. Poprchává. Kapky deště už tvoří louže a já si říkám, že nic nevadí, že když jsou dva jako jeden, život je jak chleba s medem. Při výstupu z metra zahlédnu parťáka. A ač máme oba připravenou zdravici, zmocní se mě pudy a řvu na Jirku jako Vlčák na FKK.

Vsuvka: Vlčák je kolega z cyklistického klubu, který vždy, když vidí něžné pohlaví, tak přestane artikulovat a začne vydávat pouze různé citoslovce a střeky.

U stánků pokoupíme co je třeba a už sedíme v kupéčku. Melu jak kdybychom se neviděli roky a přitom je to týden od soustředění. Jsme tu, vystupujeme. Jirka jako travelguide mi ukazuje, kde honil mičudu, kde oblíkal dres. Náš první cíl je zastávka u Vinaře, ale ten darebák má zavřeno. Tak si to šineme dál. Cílem je cesta. Ještě dáme jedno intermezzo se servírkou, kterou Jirka osloví: „Já Vás znám, Vy mě ne.“ Malinko jí dostává do rozpaků, tak raději pokračujeme, než zavolá bodyguarda.

Těším se, až se dotknu Lovoše. Když jsme pod kopcem, začne mi fungovat kopcostroj. Jedu bomby, full gas. Nevím, kde se to bere, prostě chození nahoru mi dává nějakou zvláštní sílu, zřejmě zbytky vikingských předků, nebo možná irských. „Ty máš irské předky? Ne, proč?“ (pozn.red. To je jedna naše taková malá domů.)

Projdeme kolem psů uvázaných u horské chaty. Otevírám dveře od skanzenu. Dýchne na mě vlhkost propocených ponožek, která se snoubí s neurčitým pachem psů a vůně z kuchyně. Celkový dojem genia loci dotváří zamlžený skla podél celé místnosti. Na stole pivo a před sebou koleno snad z mamuta. Peru to tam pod tlakem, nedá se to sežrat, kolem mě popochází mlsně se olizující labrador. Oba víme, že tohle nemůžu vyhrát. Ze zoufalství si v mamutím koleni kutám jeskyni. Je to tu, kdybych dal ještě jedno sousto, neudržel bych ho. Stejně tak mám co dělat, když kolem nesou k vedlejšímu stolu klobásu. Modlím se, aby to už odnesli. Rovnám se rumem. Když si rádoby ve vtipu objednáváme ke snídani kakao s loupákem, posílají nás si už lehnout.

Na terase Lovoše vymýšlíme spaní. Vytahuju ždárák Bivy bag alien double. Důležitý je ten dodatek double. S panickou ostýchavostí chodím kolem té zelené vagíny a snažím se do ní dostat. Jako falus obalený ve spacím s pytli s čepičkou, kterou tvoří anatomicky designovaná kapuce od primaloft bundy, se vsoukám dovnitř. Hlava je skrz, ale není to ono. Po krátkém brainstormingu se shodujeme, že to zkusíme zezadu. Kde mají být hlavy, máme nohy. Jirka s hlavou odkrytou jde spát bosí. Já si nechám ochranu a snažím se usnout. Žádný problém, spím ve vteřině. Občas se vzájemně probudíme, když se převalíme jako kdybychom spali pod jednou dekou a každý chtěl větší kousek. Ráno je trochu vlhké, jak píšu i domu. Holt ždárák nepobírá kapacitu Pájovo plic. Vlhkej spacák má i Jirka.

Ráno má klasickou příchuť hnědouhelné pánve. Zamlžený horizont je lemovaný zelenými kopci a jeho pravidelnost rozbíjejí kouřící komíny.

Snídáme. Jirka vaří vodu. Já vytahuju svou chloubu – aeropress ! Na to Jirka odpoví datlemi a fíky. Alcron pod širým nebem! Necháváme vyfoukat spacáky a za to, že ještě chvíli zůstáváme na střeše středohorského světa, se nám ukáže scenérie, která nenechá chladného žádného kopcomilce.

Paprsky světla si nachází cestu mezi mraky…

Pak už valíme dál, jedeme bomby, jeden kopec střídá další. Sem tam za odměnu kafe, nebo výhled. Uherák nebo zelňačka. Prostě kvalitní palivo pro naše jaderné elektrárny. Sem tam se obnažíme, abychom převlékli mokrý trička a vzali si suchý. Necháváme si to ale výhradně do společnosti. Utíká to jak na drátkách. Merino farma, puchýřová ejakulace, hřeby kladivo i kříž. Dřevce, Ježíši Kriste (a máme to kompletní), ten rebel, ty hranoly, sýr v trojobalu – svatý grál nalezen!

Poslední vrchol soboty Lipská. Dobudeme ho až potmě. Flek na spaní se nám podaří najít pro oba. Double alieny necháme dneska jiným. Při tom obřím měsíci si připadám jak Vlkodlak, je na tom něco magického.

Ležím vedle parťáka, co se mnou dobyl 7 Vrcholů. Už před sebou nemáme zábrany. Čucháme si prdy i smradlavý nohy. Na plotně nad propastí si ťukáme plzní, ozářený svitem měsíce. Unavený, ale spokojený. Tohle ve mně zůstane hluboko.

Ráno je mizerný. Je konec, cesta už jen na vlak. Je mi kláda, chce se mi močit, bolí mě nohy. Puchýře se mi za noc rozmnožili jak houby po dešti. Při pohledu na boty se mi chce brečet. Jirka to ale zachraňuje. Vaří čaj a dělá snídani.

Démony zažehnal. Stojím v botách, ze kterých už jsem vyndal i vložky, ponožky už jsem zase vyměnil. Jirka to valí, abychom stihli vlak. Jsem rozbitej. Každý krok je neuvěřitelný peklo. Snažím se nedávat to najevo, nemluvím, poslední vtip jsem nechal tam co stolici. Jirka mi dobrácky připomíná, že jsem to chtěl temný. Nejsem s to, to ocenit. Každou chvíli se mi před očima zobrazí scéna z filmu Divočina, kde si Reese Whiterspoon strhne nehet, zařve bolestí a jedna bota jí spadne ze svahu dolů, naštve jí to tak, že vezme do ruky druhou a hodí ji do propasti taky. Vidím se v tom. Chci ty boty zahodit! Chci zařvat, chci s tou bolestí skončit. Vím ale, že jediný na koho můžu být naštvaný, jsem já sám. Všechno je to jenom důsledek jednoho špatného rozhodnutí, takhle nějak jsem to řekl už na Lovoši. Už tam jsem měl zaděláno na tenhle průser. Vůbec nechápu, jak jsem s tím mohl celou sobotu chodit po těch kopcích. Přes 35 kiláků v lezečkách!

Když je dobrá voda, je dobrý i čaj. Tohle bych si dovolil parafrázovat: „Když je dobrý přítel, je dobrý i výlet.“ Bylo to spektakulární, bambilion hlášek, zážitků a emocí. Naplno prožitý víkend. Protáhli jsme si tu jízdu ze soustředění z minulého týdne na další dny.

Dnes jsem to završil nákupem nějakých speciálních náplastí a věřím, že nejpozději ve čtvrtek jdu na stěnu. „Lezečky, kde jste?“

Díky brácho, nenapadlo by mě že hokejka s kopačkou se potkají v cykloklubu a urvou se na kopci, kde si budou tlačit pikao do hlavy!

Pohled Kopačky (Malina):

Od dneška miluju hustou MHD síť matky měst. Neudělat ani krok, obdivovat architekturu a pak se nechat odvézt až domů.

Návrat ke kořenům.
Hnědočeši
Puchýř nejlepší přítel foxtrotu
Smažený sýr – poklesnutí níže než nevěra
Tenhle kopec se na nás udělá
Zavolej Šebkovi, ten Tě spraví
Ovce, plevel Českého Středohoří
Chodit vedle sebe tolik nesmrdí
Vše je důsledek jednoho špatného rozhodnutí

Mnoha způsoby by se ten proběhnutý víkend dal nazvat…

Ocelové mraky nad Lovosicemi a pohodový pochod do vinařských Malých Žernosek. Vídeň a Znojmo jsou porad s námi – na kůži i v nás. Kdejaký strom to slyší, co vše se na Jižní Moravě při cyklistickém soustředění dělo, řeklo, jelo. To už jsou u Černodolského mlýnu, malá Plzeň a servírka ve střehu. Vizitky nenechávájí. Dnešní cíl hledej jinde – Lovoš. První challenge je na stole – 2 vepřová kolena, hořčice, křen. Prase mělo asi tunu neb se tomu množství masa okolo kosti nedá uvěřit. Zatímco Malina při každém soustu zavírá oči doufajíc, že další už nebude, Pája cvičí archeologii a obdělává v koleni celé středověké hradiště. Noc na větru a příležitostném dešti je taková nebo maková jenom ne fajn. Malina hlídá pozici před alieny, Pája leží v rohu a užívá si výdobytky moderního outdoor vybavení. Asi hodinové vystrčení hlavy z pytle ždárského rozhoduje zápas o Malinův krk ve prospěch týmu Příroda 1:0. Teplá čepice a funění si do spacáku už gól dát nestihnou. Je tu ráno, rozednívání a nejvyšší čas usnout.

Vaří se knedlíky. Malina jich má plný krk ale cela sobota před nimi, to se nějak utřepe. Malina servíruje čaj a fíky, Pája kafe a tablety na bolest v krku. Souhra a doplňování jeden druhého nezná mezí. Kopačka se sejde s Hokejkou v kolečkářském klubu a jedou na pěší trek. Otázkou zůstává, co bude dál? Velemín. Pokecat s paní, co jde z nákupu – už se nadechuje, co všechno udělala tento týden a jaký má život… ale rázným krokem trhají konverzaci a jdou dokoupit vodu do místní večerky. Pochválit Vietnamce češtinu. Přijíždí borec na vytuněném skútru. Chceme mu dát desetikorunu a říct mu, že život je jeden z nejtěžších, ale dostává se nám ukázky kolik PETek piva se dá do skútru na různých místech zastrkat. Temný kraj, temný mrav. Stoupáme na Milešovku. Koleno z tunového prasete se připomíná a my se bojíme, že v Ledvicích odstaví generátor, protože není dimenzován do prostředí s nebezpečím výbuchu. Buďto choďte vedle sebe nebo žerte klíčky! Přinejmenším takhle pánové nese*te! Milešovka je královna, ale dnes ji kazí vyznavači jistého náboženství, kteří si chtějí povídat o tom, v co nebo koho věří. Malina hledá Páju, ať ho brání. Ten však sádruje koleno ven z vlastního těla.

Pod kopcem – v obci Černčice – jsou ovce. Je jich tam asi 3000 kusů v jedné ohradě. Žerou slámu a na otázku zda za a) chtějí nakrmit nebo za b) chtějí sexuálně obštastnit, chvíli tupě koukají a pak řeknou: „Bééééééé!“

Na kopci Zvon je velmi intimní chvilka. Přesně na vrcholu vyzouvá Pája boty a propichuje mohutný puchýř na patě. Soudě dle množství vody, která z něho vytekla, na sebe podmáčené dálnice D8 nenechá dlouho čekat.

Pak je tu vrchol Pařez, sen každého bivakáře. Ale my máme zamluvenou špeluňku na Lipské hoře a to držíme. Scházíme do obce Lukov. U zavřené hospody svačíme. Je tu hrozný bordel. Vystříkaná expanzní pěna do několika křoví. Celá scenérie tohohle svinčíku, zataženého počasí a zavřené hospody působí depresivně. Pomalu a jistě začínají euforické stavy, když sundáš botu s dobou temna, když si ji nazuješ a utáhneš. Vstáváme od altánku. Pája řve radostí, když mu jsou drženy křížky zároveň s poslechem rad, co s botami.

Hoši hledají nejkratší trasu na vrchol Hradišťan. Povolávají techniku na zápěstí od zn. Suunto, která se pokusí najít nejkratší cestu. Krátce později je již ničí táhlé stoupání divočinou, kde nejspíš lidská noha dlouho nešlápla. Nicméně azimut je na metr přesný a tak velmi rychle v upoceném stavu nechápou, proč druhý nejvyšší kopec Českého Středohoří je vlastně rovna louka pro 652 stanů i s předsíňkami. U místa odpočinku nachází malé kladivo. Kolega cyklista McHammer má nejblbější přezdívku na světě, jednak proto, že takhle vůbec nevypadá.

Žádné asociace. 28.kilometr, několik kopců za nimi, těžké bágly na zádech. Válí se v trávě. Sbírají klíšťata a očekávají příchod nahých žen, které je namasírují do posledních kilometrů. Další kafe už se vaří na hořáku. Masáž, jak to tak vypadá, se konat nebude. Vytahují trekové trumfy a ručně zaměřují azimut do obce Dřevce, kde předpokládají nějakou hospodu s utopencem a prazdrojem.

Očekávání jsou po sestupu divočinou přebita realitou. Nikoli ta masážní ale ta gastronomická. Smažák s hranolema za 75,-. Kuchařka ho chvíli hledá po mrazákách za pípou, ale pak ho pod 20kg rybího file nachází. Netřeba slov. Na stole přistávají dva vory plující na říčce oleje, vedle jako memento lesa hromada ledabyle pohozených klád z brambory domácí, hyperprosmažených. Závod, kdo to zhltne dřív, těsně vyhraje Malina, neboť měl tatarku. Číšník se ptá, jestli chutnalo. „Ty woe! Dám Ti litr tuzer za tuhle parádu, co ležela tři roky v mrazáku. Přesně tohle jsme potřebovali!“ Havlíčkobrodský Rebel jen podtrhuje.

Pak se zvednou, naposledy utáhnou křížky. Pája má vrásky na čele, ale pořád jede jak buldozer obalený báglama. Další trekové eso je pochod pod vysokým napětím kudy se dá zkrátit cesta. Lipská hora už je na dostřel. Šero. Pochod vesnici, která se celá rozštěká. Pája nasazuje brutální tempo. Všude nalámaný znělec. Pochod šerem na vrchol sopečného původu. Návrat ke kořenům. Hledání plácku na skalnatém vrcholku. Malinovi se z teploty motá hlava. Fokus jen na nafouknutí karimatky a vybalení spacáku. Bezvětří, klid, uválený jsou jak marcipán. Vaří něco teplého k pití. Meditace při pohledu na měsíček. Přesně takhle to melo vypadat! Kdo nemá rád zkamenělou lávu, je z cukru a dobrou! Spánek jak když švihne katanou.

Ráno polojasno. Pája se mračí při pohledu na vstupy do bot. Malina vaří gnochi v krku. Káva voní až do hnědouhelné pánve. Sami sebe nazývají hnedočechy. Vlastní stát ještě nezakládají, ale při pohledu na vlastní výkal v přírodě je nic vtipnějšího nenapadne. Na sluníčku je teplo, ale jinak v noci to na letní romanci ještě moc nebylo. Záda rozedřená od báglu. Ve vesnicích ještě spí. V 11:58 z Lovosic jede vlak. Ten by rádi stihli. Je to vesměs z kopce, drží 6.4 km/h, aby stihli koupit ještě nějakou gastrodemenci a cider. Pájovi se sestup ze Středohor moc nelibí. Zda je to tím, že už to končí nebo vývojářskými schopnostmi pánů z LaSportiva, nelze poznat.

Žádný happy end. Jen puzzle do skládanky. Těší se na další příště. Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!

Sezóno objevitelů, zdar!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *